Svatí Cyril a Metoděj, spolupatroni Evropy

Autor: Jan Pavel II. - Číslo: 2013/3 (Osobnosti)

Z encykliky Slavorum apostoli, 1985. V závorkách čísla článků.

Apoštolové Slovanů, svatý Cyril a svatý Metoděj, zůstávají v paměti církve společně s velkým evangelizačním dílem, které uskutečnili. Dokonce je možno tvrdit, že jejich památka se stala zvláště živou a aktuální za našich dní. Vzhledem k úctě, plné vděčnosti, které se po staletí těší svatí Soluňští bratři zejména u slovanských národů, a protože pamatuji na jejich nedoceněný přínos k dílu hlásání evangelia mezi oněmi národy, a zároveň ke smíření, k přátelskému spolužití, lidskému rozvoji a úctě k vnitřní důstojnosti každého národa, vyhlásil jsem 31. prosince 1980 apoštolským listem Egregiae virtutis svaté Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy. (1)

Přestože bratři Cyril a Metoděj byli vychováni v byzantské kultuře, uměli se stát apoštoly Slovanů v plném smyslu toho slova. (...) Takové pověření znamenalo pro ně nejen opustit čestné místo, ale i kontemplativní život; znamenalo to odejít z prostředí byzantského císařství a vydat se na dlouhé putování ve službě evangelia, mezi kmeny, které z mnoha hledisek zůstávaly velmi vzdálené způsobu občanského spolužití vybudovaného na rozvinuté státní organizaci a rafinované kultuře Byzance, která byla prodchnuta křesťanskými zásadami. (8) – Kvůli tomu se chtěli stát ve všem podobnými těm, jimž přinášeli evangelium; chtěli se stát částí těch národů a ve všem s nimi sdílet osud. (9)

Byl to začátek rozsáhlejších sporů mezi východním a západním křesťanstvím, které se nešťastně prohlubovaly a oba svatí misionáři byli do nich osobně zataženi; uměli však vždy zachovat nespornou pravověrnost a důslednou vnímavost jak k pokladu tradice, tak i k novosti života národů, kterým hlásali evangelium. Často převládaly kontrasty v jejich celé bolestné složitosti. Konstantin a Metoděj však kvůli nim necouvali před zkouškou: nepochopení, otevřená zlá vůle, ba dokonce u svatého Metoděje i pouta, přijatá z lásky ke Kristu, nepřinutila ani jednoho, ani druhého, aby zanechali vytrvalého úmyslu sloužit dobru slovanských národů a jednotě všeobecné církve. To byla cena, kterou museli zaplatit za šíření evangelia, za misijní úsilí, za odvážné hledání nových forem života a za účinné cesty, po kterých by dospěla radostná zvěst k slovanským národům, které se právě utvářely. (10)

Přiblížili též způsobu myšlení a zvyklostem těchto nových národů složité a podrobně promyšlené normy řeckořímského práva. (...) Pokládali za svoji povinnost, i když byli poddanými východní říše a jako věřící podléhali cařihradskému patriarchátu, vydávat účty ze své misijní činnosti římskému papeži a předložit mu ke schválení učení, které vyznávali a hlásali, podobně jako i liturgické knihy napsané ve slovanském jazyce a metody, které používali při evangelizaci těchto národů. (...) Ve svém smyslu pro všeobecnost budovali takto církev jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. (...) Přesvědčení svatých Soluňských bratrů, že každá místní církev je povolána k tomu, aby svými dary obohacovala katolickou „plnost“, bylo v dokonalém souladu s jejich evangelijním cítěním, že totiž rozličné životní poměry jednotlivých křesťanských církví nikdy nemohou ospravedlnit nejednotnosti, nesvornost a roztržky ve vyznávání jediné víry a v praktickém uplatňování lásky. (13)

V Benátkách před zástupci církevní kultury, kteří se křečovitě přidržovali poměrně úzkého chápání církevní skutečnosti a byli proti tomuto jejich chápání, svatý Cyril je neohroženě bránil a uváděl jako důkaz skutečnost, že mnoho národů zavedlo už v minulosti psanou a prakticky používanou liturgii ve vlastní řeči, jako například „Arméni, Peršané, Abasgové, Gruzínci, Sugdové, Góti, Avaři, Tursi, Chazaři, Arabové, Koptové, Syřané a mnozí jiní“. Připomněl, že podle Boží vůle slunce svítí a déšť padá na všechny lidi bez výjimky (srov. Mt 5,45), a dodal: „Což nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Nestydíte se, uznávajíce jen tři jazyky a přikazujíce, aby všechny ostatní národy a plemena byly slepé a hluché? Povězte mi: Boha děláte bezmocným, že toto nemůže dát, nebo závistivým, že nechce?“¹ Na historické a dialektické důkazy, které proti němu uvedli, světec ve svých odpovědích prostě vycházel z Písma: „Každý jazyk vyznává, že Ježíš Kristus je Pán, ke slávě Boha Otce.“² „Celá zem se ti klaní a pozdvihuje tě zpěvy: Zpívejte žalmy ke slávě jeho jména, jeho slávu šiřte chvalozpěvem.“³ „Chvalte Pána všechny národy, oslavujte ho všechny země.“⁴ (17)

Církev všude uplatňuje svoji univerzálnost tím, že přijímá, spojuje a povznáší svým vlastním způsobem a mateřskou péčí každou opravdu lidskou hodnotu. Současně se na všech polednících a rovnoběžkách, jakož i v každé historické situaci přičiňuje, aby získala Bohu člověka a všechny lidi, aby je spojila navzájem mezi sebou i s Bohem v jeho pravdě a lásce. (19)

Soluňští bratři zdědili nejen víru, ale i kulturu starověkého Řecka, která pokračovala v Byzantské říši. Je známo, jak důležité bylo toto dědictví pro celou evropskou a, přímo či nepřímo, i světovou kulturu. V evangelizačním díle, které vykonali jako průkopníci v oblastech obývaných Slovany, je současně zahrnut i vzor toho, co dnes nazýváme „inkulturace“, tj. zasazování evangelia do místní domácí kultury a současně začlenění těchto kultur do církevního života. (21)

Cyril a Metoděj, svými osobnostmi a svým dílem, jsou postavy, které vzbuzují ve všech křesťanech velkou „nostalgii po sjednocení“ a po jednotě mezi dvěma sesterskými církvemi Východu a Západu. Pro dosažení plné katolicity každý národ, každá kultura má ve všeobecném plánu spásy určenu svou vlastní úlohu. Každá zvláštní tradice a každá místní církev mají zůstat přístupné a pozorné vůči jiným církvím a tradicím a současně i vůči všeobecnému katolickému společenství; kdyby zůstaly uzavřené samy do sebe, hrozilo by jim nebezpečí vlastního ochuzení. Tím, že Cyril a Metoděj uplatňovali svoje charismatické dary, přispěli rozhodujícím přínosem k budování Evropy, nejen pokud jde o její křesťanské náboženské společenství, ale i vzhledem k její občanské a kulturní jednotě. (27)

Velký, trojjediný Bože, kéž by se nikdo nedomníval, že příslušnost Slovanů ke království tvého Syna je v rozporu s dobrem jejich pozemské vlasti! (30)