Poslušnost svaté Terezie ve zlomových momentech jejího života

Autor: Jan Poříz - Číslo: 2013/3 (Studie)

V roce 2015 čeká karmelitánský řád a celou církev oslava pětistého výročí narození svaté Terezie od Ježíše. V rámci řádu se na toto výročí připravujeme postupnou četbou jejích spisů, o nichž se pak hovoří a rozjímá na setkáních jednotlivých komunit. Na rok 2012 připadla četba Knihy o zakládání, pozdního díla navazujícího na její autobiografický spis, Knihu života. Podnětem k sepsání předložené studie se stala hned první kapitola Knihy o zakládání, v níž se setkáváme s jakýmsi „povzbuzením k poslušnosti“, které u bratří vyvolalo velmi bouřlivé reakce a otázky, co vlastně pro svatou Terezii znamenala poslušnost, jak si přála, aby ji žily „její“ mnišky, a jak ji máme žít my dnes. Uveďme nejprve celou pasáž:

„Pokud jde o ctnost poslušnosti (které si velmi cením, i když jsem ji nedokázala mít, dokud mě jí tyto Boží služebnice nenaučily, abych co do ní nebyla neznalá), kdybych ji opravdu měla, mohla bych snáze vypovědět mnohé o tom, co jsem tam ohledně ní viděla. Jedna událost se mi právě vybavuje, a to, že když jsme jednou byli v refektáři, předložili nám porce okurek; na mne připadla jedna velmi tenká a zevnitř nahnilá. Dělala jsem jako by nic a zavolala jsem jednu z nejbystřejších a nejobdarovanějších sester, které tam byly, abych vyzkoušela její poslušnost, a řekla jsem jí, aby šla onu okurku zasadit do zahrádky, kterou jsme měly. Ona se mě jen zeptala, zda ji má položit svisle nebo podélně. Já jí řekla, že podélně. Ona šla a zasadila ji, aniž by jí přišlo na mysl, že je nemožné, aby neuschla; jelikož to bylo z poslušnosti, její přirozený rozum byl zaslepen, aby uvěřila, že je to velmi vhodné. (Také) se mi stávalo, že jsem jedné a téže mnišce uložila šest nebo sedm navzájem si odporujících úloh,¹ a ona je mlčky přijala, neboť se jí zdálo možné je všechny vykonat.“ (Z 1,3-4)

Z určité rozpačitosti následné diskuse na dané téma vznikla idea, prozkoumat v širším kontextu způsob, jakým sama Terezie prožívala ctnost, kterou uvádí jako první charakteristiku sester z jejího prvního kláštera,² a o které navíc zdůrazňuje, že si jí mimořádně váží. Jelikož sledovat vývoj Tereziiny poslušnosti během celého života není v rámci jedné studie možné, zaměříme se na dva momenty, v nichž problém poslušnosti zvlášť silně vystupuje do popředí a které pro Terezii představovaly zlomové momenty jejího vnitřního vývoje.

1. Cíl poslušnosti

Poslušnost popsaná výše uvedeným způsobem nemůže být sama o sobě cílem, neboť dosažení svatosti by pak bylo vyhrazeno pouze určité skupině přirozeně poddajných osob.³ Spíše je třeba ji chápat jako prostředek k sjednocení vůle s Boží vůlí. Čím více se k němu blížíme,⁴ tím méně zpravidla prožíváme vztah s Bohem jakožto poslušnost ve smyslu podřízení se a tím více jej vnímáme jako radostné směřování týmž směrem, společnou cestu s někým, kdo pro mě žádá dobro. A teprve v tomto momentu dosahujeme plné svobody, kterou můžeme chápat jako odstranění sporu a boje na všech úrovních našeho bytí.⁵

Terezie hovoří o počátku tohoto definitivního sjednocení v „pátých komnatách“ Vnitřního hradu.⁶ Mají čtyři kapitoly, z nichž první a druhá líčí mystickou milost, která ji samotnou do tohoto sjednocení uvedla,⁷ třetí a čtvrtá pak líčí počátky života ve sjednocení.⁸

Vynecháme v tomto okamžiku líčení milosti a zaměříme se především na její účinky, totiž proměnění a osvobození pro Boha, o které nám především jde. Terezie k líčení proměny člověka používá obrazu bource morušového, jako ošklivé housenky, která se v krátkém čase proměňuje v krásného motýla. Nejprve se pokouší o popis tohoto procesu tak, jak probíhá v přírodě:

„Když nastává léto a morušovníky se zazelenají, tyto zárodky začnou ožívat. (...) A protože se vydatně živí, rostou, a když jsou dostatečně velké, vylezou na některou větvičku a tam soukají hedvábí ze svých vnitřností, vytvářejí si velmi husté kukly, v nichž se ty tučné a ošklivé housenky uzavřou a zemřou. Avšak krátce nato vyklouzne z té kukly malý bílý motýlek, velmi půvabný.“ (5H 2,2)

Úkolem člověka je usilovat o totéž ve vlastním duchovním životě. Usilovat o vlastní „smrt“, která znamená „proměnu housenky v motýla“:

„Nuže, mé dcery, dejte se ihned do práce! Tkejte tuto malou kuklu tím, že se budete zbavovat veškeré sebelásky a vlastní vůle, že nebudete lpět na žádné pozemské věci a konat skutky pokání, modlit se, rozjímat, poslouchat, a to ostatní, co už znáte.“ (5H 2,6)

Poslední větu můžeme chápat jako vyjádření různých rovin poslušnosti, se kterými se setkáváme v průběhu života: zbavování se sebelásky a vlastní vůle (které je důležitým prvkem vlastního osobního hledání Boží vůle), s ním spojené osvobozování se od pozemských věcí, učení se od Krista (v modlitbě a rozjímání) a poslušnost vůči představeným a – což bude pro Terezii velmi důležité – zpovědníkům a duchovním vůdcům, kteří pro ni představují reprezentanty církve. To vše je součástí „boje proti sobě“, který má vést ke smrti, která je zároveň počátkem nového života. Ten je pochopitelně Božím darem, Bůh však žádá, abychom svůj vlastní život vložili do jeho rukou:

„On vyžaduje, abyste si nic neponechaly, chcete-li získat, co vám říkám.“ (5H 1,3) „Ach, jaká je to podívaná na tohoto poletujícího motýlka! (...) Když zakusil takové dobro, pak už ho věci tohoto světa neuspokojí, zvláště jestliže ho Bůh často opájel svým vínem, z něhož znovu a znovu něco získává ve svůj prospěch, téměř pokaždé.“ (5H 2,8)

Poletování motýlka, který byl vysvobozen z „kukly“ vlastní vůle a sebelásky, vyjadřuje jak jeho svobodu, tak pokornou službu, kterou nyní ve spojení s Bohem koná:

„Ach, jak veliký je Bůh! Před několika lety, snad před několika dny tato duše myslela jen na sebe. Kdo ji nyní naplnil tak trýznivým úsilím?“ (5H 2,11) „Odevzdanost, s níž se duše svěřila do rukou Boha, spojená s láskou k Němu, ji činí tak povolnou, že nechce vědět o ničem jiném, než aby si On s ní dělal, co chce.“ (5H 2,12)

Je však možné nějak obecně vyjádřit, co vlastně je onou Boží vůlí? Terezie se o to pokouší:

„Boží vůle je pro nás v těchto dvou věcech: milovat Boha a bližního. Sem musí směřovat všechno naše úsilí. Budeme-li to dělat dokonale, splníme Boží vůli a budeme s ním spojeni.“ (5H 3,7)

Bez ohledu na konkrétní osobní povolání je tedy podle Terezie možno říci, že pro každého z nás je Boží vůlí svoboda od sebe sama, která nás uschopňuje ke vztahu k druhému, a tím i k lásce.

Jak je ale možné, že „motýlek, který nyní létá“ ještě před několika dny myslel jen na sebe sama? Terezie v citovaném spisu líčí především vlastní proměnu, způsobenou (mystickou) zkušeností, která ji jakousi „zkratkou“⁹ uvádí do tohoto stavu. V tomto případě jde o milost „spánku mohutností“:

„(Duše) je v hlubokém spánku – nejen pro všechny pozemské věci, ale i sama pro sebe, takže během krátkého trvání tohoto jevu je tak bez sebe, že nemůže utvořit žádnou myšlenku, i kdyby chtěla. Zde není zapotřebí žádného úsilí, aby se vyloučilo myšlení. Miluje-li, neví jak, ani koho; chce-li, neví co: je jakoby mrtvá pro svět, aby víc žila pro Boha. Je to však slastná smrt: protože duše ustane od veškeré činnosti, kterou může vykonávat ve spojení s tělem; a slastná, protože se odděluje od těla, aby mohla lépe žít pro Boha.“ (5H 1,3-4)

Tyto mystické zkratky jsou pro ni typické. Ten, kdo je však nedostává, je odkázán na „řádnou cestu askeze“.¹⁰ Tomu ovšem nelze rozumět tak, že veškerá proměna je pouze lidským dílem:

„Ještě nedokončíme, co je v naší moci, a On přijde a spojí svou velikost s naší malou námahou, jež je nicotná, a udělí jí tak velkou hodnotu, že si zaslouží, aby On sám se stal naší odměnou.“ (5H 2,5)

Nejde tedy ani tak o protiklad mezi osvobozením na základě milosti na straně jedné a na základě lidského úsilí na straně druhé, nýbrž mezi osvobozením na základě mystické milosti a milosti, která nemá mystický charakter.

Můžeme tedy shrnout dosud řečené tak, že poslušnost člověku je pouze jedním dílčím prvkem celkové poslušnosti, která vrcholí v dosažení svobody od sebe sama a ve sjednocení s Bohem v lásce a z ní vyplývající lásce k bližním.

2. Poslušnost ve zlomových životních momentech

Není jednoduché vybrat z nepřeberného množství duchovních i obecně lidských zkušeností, které pro Terezii mnohdy znamenaly přechod mezi jednotlivými etapami duchovního života,¹¹ několik málo, které by měly opravdu zásadní význam. Přesto jsme se pokusili zvolit dvě, jednu týkající se spíše jejího osobního vnitřního rozvoje a druhou spojenou se zásadní vnější změnou, které nyní chceme podrobněji sledovat a zároveň tuto volbu ospravedlnit.

2.1. Poslušnost v období počátků mystického života

Světice o tomto období hovoří v životopisné pasáži Knihy života, která pokračuje, po dlouhém přerušení v kapitolách 11–22, v nichž pojednávala o rozvoji modlitby, 23. kapitolou. Na jejím počátku sama uvádí, že zde začíná líčit zcela „nový život“, odlišný od toho, který až doposud žila:

„Odtud dále jde o jinou, novou knihu, myslím tím jiný, nový život. Ten doposud byl můj. Ten, který jsem začala žít od chvíle, kdy jsem začala objasňovat ony věci o modlitbě, je život, který žil Bůh ve mně, podle toho, jak se mi to jevilo; neboť chápu, že bylo nemožné vyjít tak zakrátko z tak špatných zvyků a skutků. Kéž je Pán chválen, že mě osvobodil ode mne samé.“ (Ž 23,1)¹²

Tento nový život je zároveň spjat s mystickou formou modlitby a s ní spojenými jevy, jako jsou zjevení, promlouvání apod. A právě na jejich pozadí můžeme sledovat Tereziin zápas o nalezení vyvážené pozice mezi důvěrou v přímé Boží působení a svou schopností mu porozumět, a svěřováním se do rukou těch, kteří mají posoudit ryzost a pravdivost jejích zkušeností a výzev, které jí Bůh touto cestou adresuje. Terezie sama k tomu uvádí:

„Já, poněvadž v těchto dobách došlo k velkým oklamáním u žen a podvodům, které způsobil démon,¹³ jsem se začala bát, neboť rozkoš a líbeznost, které jsem pociťovala, byly tak velké, a často bez možnosti to odmítnout, i když jsem na druhou stranu v sobě viděla velikánskou jistotu, že šlo o Boha, zvláště když jsem dlela na modlitbě a viděla jsem, jak jsem z ní pak odcházela mnohem lepší a s větší silou. Ale jakmile na mne přišla jen trochu roztržitost, znovu jsem se bála.“ (Ž 23,2)

Snažila se proto najít někoho, kdo by ji zbavil onoho strachu:

„Tento strach vzrostl do té míry, že mě donutil usilovně hledat duchovní osoby, se kterými bych to probírala.“ (Ž 23,3)

První osobou, které se rozhodla svěřit, byl její pozdější velký zastánce a významná duchovní autorita města Ávily, Gaspar Daza. V tomto období se však jejich duchovní směřování míjelo do té míry, že Terezie z rozhovorů s ním pro sebe nedokázala vyzískat téměř nic:

„Já s velikánskými rozpaky, že jsem v přítomnosti tak svatého muže, jsem jej zpravila o své duši a modlitbě, neboť mě nechtěl vyzpovídat; řekl, že je velmi zaměstnaný, a bylo tomu tak. Začal mě se svatou rozhodností vést jako silnou osobu (kterou bych opravdu měla být podle modlitby, kterou viděl, že mám), abych žádným způsobem neurážela Boha. Já, když jsem viděla jeho rozhodnost, tak hned i v drobnostech, ze kterých – jak říkám – jsem neměla sílu se hned s takovou dokonalostí vytrhnout, byla jsem z toho sklíčená; a také proto, že jsem viděla, jak bral záležitosti mé duše jako něco, co se má vyřídit najednou, a já přitom viděla, že je zapotřebí mnohem více péče. Nakonec jsem pochopila, že to nebyly prostředky, jež mi dával, které mi měly pomoci, neboť byly pro dokonalejší duši; a já, i když co do milostí Božích jsem byla pokročilá, v ctnostech a umrtvování jsem byla úplně v začátcích. A kdybych nemohla jednat s nikým jiným než s ním, myslím, že by má duše určitě nevyrostla; neboť sklíčenost, kterou mi dával najevo, když viděl, že jsem nedělala – ani jsem, zdá se mi, nemohla dělat – to, co mi říkal, stačila k tomu, abych úplně ztratila naději a všeho toho nechala.“ (Ž 23,8-9)

Již na tomto Tereziině úsudku můžeme vypozorovat, že její poslušnost¹⁴ není poslušností člověka, který „vypojil rozum“ a podřídil se bez čehokoliv dalšího mínění někoho druhého, byť by jeho duchovní kvality i erudice byly nezpochybnitelné. Na druhou stranu je důležité si povšimnout, že ačkoli Terezie při slovech Mistra Dazy „úplně ztratila naději“, neznamenalo to pro ni stažení se do sebe a odmítání poslušnosti a duchovního sdílení jako takového, ačkoliv pro ni bylo velmi obtížné. Snad právě proto nacházíme v téže 23. kapitole varování, že navádění k něčemu takovému může pocházet od Nepřítele:

„On (tj. démon) ví, že veškerý lék pro duši je v tom, že se bude stýkat s Božími přáteli, a tak nebylo způsobu, abych se pro to rozhodla.“ (Ž 23,4)

Nakonec se proto na radu zbožného rytíře Francisca de Salcedo¹⁵ rozhodla probrat celou záležitost s jezuity z právě založené koleje sv. Jiljí, konkrétně s otcem Diegem de Cetina,¹⁶ v té době teprve třiadvacetiletým novoknězem:

„Když jsem probírala s oním Božím služebníkem (...) celou svou duši, jako někdo, kdo dobře zná tento jazyk, mi objasnil, oč šlo, a velmi mě povzbudil. Řekl mi, že jde zcela evidentně o ducha Božího, jen s tím, že je zapotřebí se znovu vrátit k modlitbě: neboť jsem neměla dost pevné základy, ani jsem ještě nezačala rozumět tomu, čím je umrtvování (a bylo tomu tak, neboť ani samotnému pojmenování, se mi zdá, jsem nerozuměla), a abych za žádných okolností neopouštěla modlitbu, nýbrž abych se velmi namáhala, vždyť Bůh mi uděloval tak jedinečné milosti; že kdoví, zda mým prostřednictvím nechce Pán konat dobro mnoha osobám a jiné věci (takže se zdá, že prorokoval to, co později se mnou Pán udělal); že bych měla velkou vinu, kdybych neodpovídala na milosti, které mi Bůh uděloval. Ve všem se mi zdálo, že skrze něj promlouval Duch Svatý, aby léčil mou duši, soudě podle toho, jak se do ní vtiskoval. Vyvolalo to ve mně velký zmatek. Vyvedl mě takovými prostředky, že se zdálo, že jsem se stávala úplně jinou. Jak velkou věcí je rozumět duši!“ (Ž 23,16-17)

Teprve na základě vnitřní zkušenosti, že k ní Bůh skutečně promlouvá ústy tohoto mladého kněze, je Terezie uschopněna k poslušnosti:¹⁷

„Rozhodla jsem se neodklonit se v ničem od toho, co mi přikázal, a tak jsem to skutečně dělala až dodnes. Pochválen buď Pán, který mi dal milost, abych byla poslušná svým zpovědníkům, i když nedokonale.“ (Ž 23,18)

Hned v následující kapitole Terezie líčí, co bylo hlavním důvodem radikálního rozdílu její vnitřní zkušenosti po rozhovoru s Gasparem Dazou a s Diegem de Cetina. Jak už bylo řečeno, Daza se snažil Terezii rychle přivést k okamžitému souladu mezi dary, které od Boha v modlitbě přijímala, a morálně-asketickou odpovědí na ně. Cetina se zaměřil především na uklidnění Tereziiny obavy, že je v rukou démona,¹⁸ zatímco do „umrtvování“ ji uváděl pouze postupně. Terezie navíc zdůrazňuje, že toho zanedlouho ani nebylo zapotřebí, neboť už samotné vědomí přijetí (Bohem i člověkem) jí „dávalo křídla“:

„Po této zpovědi byla má duše tak poddajná, že se mi zdálo, že není nic, k čemu bych nebyla ochotna; a tak jsem začala měnit mnoho věcí, i když mě zpovědník nikam netlačil, naopak, zdálo se, že se tím vším zabýval málo. A to mě jen víc pohánělo, protože toho dosahoval cestou milování Boha a poněvadž mi nechával svobodu a nenaléhal, pokud jsem toho nebyla schopna z lásky.“ (Ž 24,1)

V téže 24. kapitole pak Terezie líčí postup, jakým ji Bůh definitivním¹⁹ způsobem přivedl k ochotě a odvaze následovat jeho cestu. V té době už nebyl Tereziiným zpovědníkem Diego de Cetina, který se vrátil do Salamanky dokončit studia, nýbrž jeho bývalý spolunovic Juan de Pradanos. Světice o něm říká:

„Tento otec mě začal víc uvádět do dokonalosti. Řekl mi, že abych zcela uspokojovala Boha, nesmím nic opomenout udělat; také mě vedl s velkou schopností a jemností, neboť má duše ještě vůbec nebyla dost silná, nýbrž velmi křehká, zvláště v tom, aby opustila některá přátelství, jež měla.²⁰ (...) On mi řekl, že to mám svěřovat Bohu po několik dní a že se mám modlit hymnus Veni Creator, aby mi Duch Svatý dal světlo, co je lepší. (...) Jednoho dne jsem se začala modlit hymnus, a v průběhu toho, jak jsem jej recitovala, zmocnilo se mě tak vznešené uchvácení, že mě takřka vytrhlo ze mne samotné. (...) Porozuměla²¹ jsem tehdy těmto slovům:,Nechci už, abys rozmlouvala s lidmi, nýbrž s anděly.‘ (...) To se dokonale vyplnilo, neboť jsem už nikdy nedokázala uzavřít přátelství ani mít útěchu nebo výraznější lásku, leč k osobám,²² u nichž poznávám, že je mají vzhledem Bohu a snaží se mu sloužit, ani to nebylo v mé moci.“ (Ž 24,4-6)

Jelikož, jak už jsme řekli, byla tato přátelství asi největším poutem, které Terezii bránilo odevzdat se plně Bohu, cítila se po jeho odstranění osvobozena také v ostatních oblastech a uschopněná pro život v Bohu:

„Od onoho dne jsem byla tak odvážná vzdát se všeho pro Boha jako ta, kterou chtěl v onom okamžiku – neboť se mi zdá, že to netrvalo déle – proměnit ve svou služebnici. Takže už nebylo zapotřebí mi to přikazovat; jelikož mě totiž můj zpovědník předtím viděl v tom tak připoutanou, neodvážil se mi rozhodně říci, abych to udělala. Musel vyčkat, až zapracuje Pán, jak to také učinil.“ (Ž 24,7)

Tereziina zkušenost, že v okamžiku, v němž dochází k sjednocení vůle s vůlí Boží, je proměněn i vztah poslušnosti – „už nebylo zapotřebí mi to přikazovat“ –, souhlasí podle našeho mínění plně s tím, co bylo řečeno v první kapitole článku, totiž že cílem poslušnosti je napomoci člověku ke svobodě od sebe samého, a tak jej uschopnit ke skutečné lásce k Bohu a k bližním. Terezie zároveň vnímá, že toto osvobození je dílem Božím, ne lidským. Ačkoliv zná princip, podle nějž poslušnost dává schopnost konat víc, než čeho je člověk přirozeně schopen, rozhodně tento princip neabsolutizuje. Viděli jsme, že přílišné nároky ze strany zpovědníka (ovšem do značné míry je možné podobně hovořit i o řeholním představeném) nemusí vždy člověku napomoci kráčet za Bohem. Mnohdy jej mohou spíše uzavřít v jeho strachu a obavách (jak se často děje u poddajnějších povah) nebo vyprovokovat k odporu (což je možné běžně pozorovat u povah bojovnějších, méně poddajných). V obojím případě však jde o reakce iracionální, reagující na „ohrožení“, které doprovázená osoba z této strany vnímá.

Můžeme tedy říci, že poslušnost není nikdy jednostranná. Může být plodná pouze tehdy, když jsou obě strany otevřeny jednak pro hledání Boží vůle, jednak pro sebe navzájem. Představený či zpovědník tedy nevystačí s obecnou znalostí toho, co je žádoucí či potřebné, ale je rovněž povolán naslouchat tomu, co je pro jemu svěřenou osobu v tom kterém momentu možné. Jeho úkolem tak zůstává především „připravit cestu Pánu“ (srov. Lk 3,4).

Doprovázený (podřízený) pak nejen neodkládá svůj rozum a důvtip, ale využívá jej mimo jiné k tomu, aby nalezl zpovědníka, se kterým si bude rozumět a jemuž bude důvěřovat. Terezie to klade na srdce svým dcerám, bosým karmelitkám, na které při psaní především myslí:

„Nejjistější je (a já to tak dělám a bez toho bych neměla klid, ani není dobré, abychom jej jako ženy měly, neboť jsme nevzdělané) a nelze v tom utrpět škodu, nýbrž jen mnoho pokročit vpřed, jak mi to mnohokrát řekl Pán, totiž, nepřestat sdílet celou svou duši a milosti, které mi udílí Pán, se zpovědníkem, a ten ať je vzdělaný²³ a jeho je třeba poslouchat.“ (Ž 26,3)

Zpovědníka je zajisté možno také změnit, avšak tento krok by neměl být unáhlený a příliš častý. Terezie se mnohokrát přesvědčila, že rovněž zpovědníci mají někdy zapotřebí času, aby porozuměli, co se ve svěřené osobě odehrává. Sám Pán ji dokonce vícekrát vybízel, aby neopouštěla zpovědníka, který jí momentálně působil trápení. Uveďme alespoň jeden příklad:

„Měla jsem jednoho zpovědníka,²⁴ který mě velmi umrtvoval, a někdy jsem z toho byla sklíčená a působilo mi to velké utrpení, protože mě velmi zneklidňoval, a přesto – jak se mi zdá – byl tím, kdo mi nejvíc prospěl. A i když jsem k němu měla velkou lásku, několikrát jsem byla v pokušeních jej opustit a zdálo se mi, že mě ony rány, které mi působil, ruší od modlitby. Pokaždé, když jsem byla k tomu rozhodnutá, hned jsem uvnitř pochopila, že to nemám dělat, a toto jediné napomenutí mě rozkládalo víc než to, co dělal onen zpovědník. Někdy mě to opravdu trápilo: z jedné strany dotazování, z druhé napomínání, a všeho toho bylo zapotřebí, poněvadž jsem měla vůli málo zpevněnou. Jednou mi řekl,²⁵ že nejde o skutečnou poslušnost, pokud nejsem rozhodnutá trpět; abych upřela oči na to, co vytrpěl On, a že všechno mi bude snadné.“ (Ž 26,3)

Dlužno ovšem podotknout, že Terezie dělala zároveň opakovanou zkušenost, že Pán sám zpovědníka inspiruje, „zastává se jí“ u něho a v některých případech dokonce i „zastupuje“:

„Vždy,²⁶ když mi Pán něco přikázal v modlitbě, pokud mi zpovědník řekl něco jiného, sám Pán mi pak znovu k tomu řekl, abych ho poslechla; později Jeho Majestát způsobil, aby mi to on (tj. zpovědník) znovu přikázal.“ (Ž 26,5)

Velmi zajímavá je v této souvislosti Tereziina zkušenost, která se netýkala chybného či minimálně sporného rozhodnutí jedné osoby, ale celé španělské církve její doby, konkrétně inkvizice, která právě v těchto letech vydala Index zakázaných knih.²⁷ Právě v tomto momentu zakouší, že Pán sám nahrazuje to, co jí bylo ze strany církve odepřeno:

„Když nám byly vzaty mnohé knihy v lidovém jazyce, aby nebyly čteny, velmi mě to tížilo, neboť číst některé z nich mi bylo osvěžením, a teď už jsem nemohla, protože byly ponechány jen ty v latině; a tu mi řekl Pán: Netrap se tím, neboť já ti dám živou knihu. Nedokázala jsem pochopit, proč mi to bylo řečeno, neboť dosud jsem ještě neměla vidění. Vzápětí, hned několik dní nato, jsem to pochopila velmi dobře, neboť jsem najednou měla toho tolik, o čem přemýšlet a čím se usebrat, díky tomu, co jsem viděla jako přítomné, a Pán měl ke mně tolik lásky, že mě učil mnoha způsoby, takže jsem už měla jen malou nebo takřka žádnou potřebu knih.“ (Ž 26,6)

Snad můžeme tento oddíl uzavřít konstatováním, že Terezie nám ve svém hledání „své formy“ poslušnosti vypráví příběh ženy zamilované do Boha, zároveň však i do jeho těla, církve. Ženy, která v Boha i v církev věří, která na Boha i na církev spoléhá, která s Bohem i s církví vstupuje do plodného dialogu, která ale – což bude platit především v období její plné duchovní zralosti – neváhá církev také učit a přetvářet.

2.2. Poslušnost v období počátku karmelitánské reformy

Druhým vybraným zlomovým obdobím v životě světice je období příprav založení kláštera sv. Josefa,²⁸ který se de facto stal počátkem rozsáhlého reformního díla uvnitř Řádu.²⁹ Terezie v tomto období objevuje nový rozměr svého života. Zatímco do této chvíle je pro ni zcela určující životní hodnotou vztah Bůh – má „duše“, od tohoto okamžiku stále hlouběji objevuje rovněž apoštolský rozměr svého povolání, postupně se stále více stává nejen dcerou církve, ale zároveň i její učitelkou³⁰ a reformátorkou. To se projeví rovněž na způsobu, jakým bude prožívat svou poslušnost.

Můžeme říci, že prvním hybatelem této změny byla mystická milost, během níž Terezie „uviděla“ „místo, které mi démoni připravili a které jsem si já sama zasloužila pro své hříchy“ (Ž 32,1), tedy „místo“ v pekle.³¹ Toto vidění ji nepřivedlo k panice nebo strachu, nýbrž k úvaze, jak Pánu lépe sloužit:

„Poté, co jsem spatřila toto a jiné velké věci a tajemství, které mi Pán jako ten, kým je, chtěl ukázat ohledně slávy, která bude dána dobrým, a trestu určeného zlým, začala jsem toužit po tom, abych nalezla způsob a cestu, jak bych mohla konat pokání za tolikeré zlo a zasloužit si trochu zisk tolikerého dobra. (...) Můj duch nemohl nalézt klid, nebyl to však úzkostlivý neklid, nýbrž líbezný. Bylo zřetelně vidět, že je to od Boha a že Jeho Majestát dal duši teplo, aby dokázala strávit jiné, tučnější pokrmy, než jaké dosud jídávala. Přemýšlela jsem, co bych mohla udělat pro Boha. A napadlo mě, že tím prvním je následovat povolání, které mi Jeho Majestát udělil k řeholnímu životu, a zachovávat mou Řeholi s co největší dokonalostí, které bych byla schopna.“ (Ž 32,8-9)

Terezie pochopitelně v tomto okamžiku myslí na co největší poctivost v řeholním životě v klášteře Vtělení. Idea založení reformovaného kláštera nepocházela z její hlavy:

„Jednou se přihodilo, když jsem byla s jednou osobou,³² že ta řekla mně a ještě jiným, zda bychom nechtěly být mniškami po způsobu bosých. Já ale (...), jelikož jsem byla tak velmi spokojená v domě, kde jsem přebývala (neboť se mi velmi líbil a cela, kterou jsem měla, mi byla velmi vhod), jsem dosud otálela. Přesto jsme se smluvily, že to budeme velmi odporoučet Bohu.“ (Ž 32,10)

Nicméně již po krátké době vnímá při modlitbě inspiraci k nastoupení této nové cesty:

„Jednoho dne po přijímání mi Jeho Majestát velmi důrazně přikázal, abych se o to ze všech sil vynasnažila, a slavnostně mi slíbil, že se klášter určitě založí a že se mu v něm bude velmi sloužit.“ (Ž 32,11)

Od této chvíle pak opět můžeme sledovat konfrontaci této inspirace s poslušností představeným a duchovním vůdcům, která skončí jednak úspěšným založením kláštera, jednak také duchovním poučením nejen samotné Terezie, ale i mnohých, kteří budou do procesu rozlišování zaangažováni. Podívejme se alespoň na některé z těchto událostí podrobněji.

Součástí zmiňovaného prvního „poučení“, které Pán Terezii ohledně založení nového kláštera adresoval, byla rovněž výzva k tomu, aby celou věc předložila k uvážení zpovědníkovi:

„(Přikázal mi), abych řekla svému zpovědníkovi³³ to, co mi přikázal, a že On sám jej prosí, aby nebyl proti tomu ani mi v tom nebránil. (...) (Zpovědník) se neodvážil říci mi rozhodně, abych toho zanechala, ale viděl, že z pohledu lidského rozumu k tomu nevedla žádná cesta. (...) Řekl mi, abych to probrala se svým představeným³⁴ a abych to, co udělá on, udělala i já. (...) A provinciál na to velmi snadno přistoupil, neboť je oddán veškeré zbožnosti, a prokázal mi veškerou přízeň, které bylo zapotřebí, a ujistil mě, že on dům přijme.“ (Ž 32,11-13)

Tento hladký začátek však byl skutečně pouze začátkem. Hned jak se o věci začalo hovořit, mnozí se postavili proti, včetně provinciála, který zpočátku nic nenamítal:

„Byly z toho takové řeči a takový povyk v mém vlastním klášteře, že i provinciálovi se najednou zdálo drsné postavit se proti všem, a tak změnil názor a nechtěl (založení) přijmout.“ (Ž 32,15)

Je zajímavé, že pro Terezii neznamenal první bezproblémový souhlas provinciála pokyn k okamžitému jednání. Nejprve si vyžádala posudek těch, které považovala za nesporné duchovní autority:

„Dříve než jsme o tom začaly jednat, jsme napsaly svatému fra Petrovi z Alkantary o všem, co se událo, a on nám poradil, abychom od založení neupustily, a poskytl nám své mínění na všechno.“ (Ž 32,13)

Později celou věc konzultovala ještě s dalšími osobami, především sv. Františkem Borgiášem a sv. Ludvíkem Beltránem (srov. Dopis 2,3), kteří rovněž byli klášteru příznivě nakloněni. Ještě zajímavější je, že pokračovala v podobných konzultacích³⁵ i tehdy, kdy provinciál svůj souhlas odvolal.

Později však přece jen celou záležitost odkládá, neboť zpovědník (v momentu, kdy se dozvěděl o rozhodném provinciálově nesouhlasu) „mi hned přikázal, abych se tím už nezabývala, a přitom jen Pán ví, jak velká utrpení a soužení mě to stálo, aby se to dovedlo až do onoho stavu“ (Ž 33,1).

Terezie však zůstala v hloubi duše přesvědčena, že její záměr pocházel od Boha a že se nakonec uskuteční:

„Ačkoli bych nikdy nedokázala přestat věřit, že by se to mělo uskutečnit, neviděla jsem již žádný prostředek, ani jsem nevěděla, jak a kdy, ale považovala jsem to za velmi jisté.“ (Ž 33,2)

V tomto postoji můžeme spatřovat jednak Tereziinu pokoru a touhu po poslušnosti na straně jedné, stejně tak jako důvěru v Boží působení, které si postupně razí cestu i přes nepochopení těch, kteří (alespoň z lidského hlediska) mají celou záležitost v rukou. Ostatně byl to právě tento postoj, ke kterému Pán Terezii vybízel i v četných mystických obdarováních, kterých se jí v této době dostávalo:

„Pán, který mě nikdy nezklamal, neboť mě ve všech těchto trápeních (...) utěšoval a posiloval (...), mi tehdy řekl, abych se netrápila, že jsem velmi posloužila Bohu a že jsem ho v té záležitosti neurazila; abych udělala, co mi přikazuje zpovědník, a protentokrát mlčela, dokud nepřijde čas, abych se k tomu vrátila. Byla jsem tím tak utěšena a spokojená, že se mi všechno to pronásledování, které se na mne sneslo, zdálo být nicotné.“ (Ž 33,3)

Pánem slibovaný čas přišel v momentu, kdy do Ávily přicestoval otec Gaspar de Salazar, v pozici rektora tamější jezuitské koleje.³⁶ Terezie líčí své první setkání s tímto knězem jako moment, v němž pocítila, že je zde člověk, který jí rozumí a chápe ji, což pro ni znamenalo obrovskou podporu. Opět se tak dotýkáme tajemství církve, které Terezie prožívá a které pro ni neztratí váhu a důležitost ani tehdy, když se zdá, že jí Pán svou vůli komunikuje přímo, bez lidského zprostředkování. Z následné pasáže se můžeme přesvědčit, že alespoň v tomto případě jí Bůh „uděluje pokyny až v momentu“, kdy má Terezie „zajištěnou“ lidskou oporu v moudrém knězi, který za ní stojí:

„Když jsem vstoupila do zpovědnice, pocítila jsem ve svém duchu jakési nevímco, které si nepamatuji, že bych předtím nebo potom někdy u někoho pocítila, ani bych neuměla vyjádřit, jak se to stalo, ani s pomocí přirovnání bych nebyla s to. Šlo totiž o duchovní radost a poznání mé duše, že ona duše ji pochopí a že s ní bude v souladu, i když – jak říkám – nechápu, jak. (...) Později jsem zřetelně viděla, že se můj duch nemýlil, neboť po všech stránkách prospělo mně i mé duši s ním jednat. Protože jeho jednání je velmi vhodné pro osoby, které, jak se zdá, má již Pán velmi vpředu, neboť on je přivádí k běhu, a nikoli k chůzi krok za krokem. (...) Když jsem se s ním začala stýkat, hned jsem pochopila tento jeho styl a viděla jsem, že jde o čistou, svatou duši a se zvláštním darem od Pána k poznávání duchů. Velmi mě to utěšilo. Krátce nato, co jsem s ním jednala, začal mě Pán znovu ponoukat, abych se vrátila k vyjednávání záležitosti kláštera a abych řekla svému zpovědníkovi a tomuto rektorovi mnoho důvodů a věcí, aby mi v tom nebránili; a kvůli některým z nich se skutečně začali obávat,³⁷ protože tento otec rektor nikdy nezapochyboval, že jde o ducha Božího, neboť s velkou snahou a péčí pozoroval všechny účinky. Nakonec, na základě mnoha věcí, se neodvážili riskovat mi v tom překážet. Zpovědník mi znovu dal svolení, abych v tom mohla udělat všechno, co budu moci. Já jsem jasně viděla utrpení, které to znamenalo, jelikož jsem v tom byla velmi sama a měla jsem malinké možnosti.“ (Ž 33,9-11)

Ani zde však ještě nešlo o poslední bitvu, kterou musela světice ohledně tohoto prvního založení vybojovat. Jelikož jí Pán, ať už přímo, či prostřednictvím jiných osob, inspiroval postupně, předkládala rovněž postupně své inspirace představeným a zpovědníkům a často také postupně překonávala jejich odpor.

Poslední velkou inspirací ohledně kláštera se stala idea úplné chudoby, nejen osobní, nýbrž i komunitní, což v praxi znamenalo, že klášter neměl mít zajištěn stálý příjem. Inspirací se tentokrát stalo setkání s Beátou,³⁸ která rovněž chtěla založit karmelitánský klášter a měla k tomu již i povolení z Říma. Od Tereziiných představ se její klášter lišil právě pouze požadavkem úplné chudoby. Sama Terezie k tomu uvádí:

„Když mi to řekla, zdálo se mi to dobré, i když jsem se bála, že mi to nebude dovoleno, nýbrž že se řekne, že dělám nesmysly a abych nedělala něco, čím budou muset kvůli mně trpět jiné.“ (Ž 35,2)

A tato obava se skutečně zpočátku ukazovala jako reálná:

„Jelikož jsem si ve všem vyžádala tolik názorů na věc, takřka u nikoho jsem v této věci nenašla tento názor: ani u zpovědníka, ani u vzdělanců, s kterými jsem to probírala. Uváděli mi tolik důvodů proti, že jsem nevěděla, co dělat, jelikož jsem už totiž věděla, že je to v Řeholi, a viděla jsem, že je v tom větší dokonalost.“ (Ž 35,3)

Terezie se proti jejich názorům nestavěla s jakýmsi sebejistým odporem, naopak, snažila se přijmout jejich argumenty. Opětovně však dělala zkušenost, že toho není schopna:

„Nedokázala jsem se přesvědčit, aby měl klášter rentu. A když už mě několikrát málem přesvědčili, jakmile jsem se vrátila k modlitbě a hleděla na Krista na kříži, tak chudého a obnaženého, nemohla jsem snést, abych já byla bohatá. Prosila jsem ho, aby to zařídil tak, abych mohla vidět, že jsem tak chudá jako On.“ (Ž 35,3)

Vylíčí tedy celou situaci dominikánskému teologovi Pedrovi Ibañezovi, se kterým již probírala různé záležitosti a jehož si nesmírně vážila:

„Poslal mi dva archy popsané námitkami a teologickými argumenty, abych to nedělala, a to mi také poradil s tím, že to velmi důkladně prostudoval.“ (Ž 35,4)

Terezie však na tuto teologickou odpověď reagovala poměrně ostrým odmítnutím, se kterým se u ní vůči vzdělaným kněžím a teologům málokdy setkáváme:

„Já mu odpověděla, že bych si k tomu, abych nenásledovala své povolání a slib chudoby, který jsem složila, a Kristovy rady se vší možnou dokonalostí, nechtěla vypomoci teologií, a že mi svou vzdělaností v tomto případě neposkytl dobrou službu.“ (Ž 35,4)

Ani v tomto okamžiku se však Terezie nemusela spoléhat jen a pouze na své mínění a svou intuici. Tak jako v okamžiku, kdy se jednalo o založení samotné, jí Bůh „poslal“ jezuitského rektora Gaspara de Salazar, který ji pochopil a utvrdil, tak i nyní přichází velká duchovní autorita, o jejíž mínění se může opřít, totiž svatý Petr z Alcantary:

„V té době na mé prosby (... přišel do Ávily), a jelikož byl tak osvědčeným milovníkem chudoby a tolik let ji zachovával, věděl, jaké bohatství v ní přebývá, a tak mi velmi pomohl, a vyzval mě, abych to v žádném případě nepřestala vést kupředu. A s tím názorem a jeho přízní ke mně, jako toho, kdo to opravdu mohl vědět na základě četné zkušenosti, jsem se rozhodla, že už nebudu vyhledávat další.“ (Ž 35,5)

Na tomto příkladu znovu vidíme, jak velmi si Terezie vážila „poslušnosti“ jako konfrontace vlastních intuicí a vhledů s autoritou, a to jak s autoritou formální (představení), tak s autoritou duchovní a intelektuální (duchovní osoby a teologové). Je přitom naprosto nevídané, jakým způsobem Terezie dokázala rozpoznat opravdovost duchovního života a svatosti i teologické erudice a dotazovat se právě osob, kterým tyto vlastnosti nechyběly.³⁹ Zároveň však nerezignovala na svůj vlastní úsudek, o kterém mnohokrát pochybovala, jehož čistota byla Bohem mnohokrát zkoušena a tříbena, který se však léty zkušenosti stával stále pevnějším a přesvědčenějším. Uveďme na závěr alespoň jednu z těchto zkoušek vlastní ryzosti, kterou sama Terezie považuje za možná vůbec nejtěžší ve svém životě a která zároveň souvisí s naším tématem.

Poté, co v 35. kapitole popíše vlastní založení kláštera sv. Josefa, a to bez rent, následuje v 36. kapitole líčení „pokušení“, během něhož se Terezii zdá, že jednala nerozumně a proti poslušnosti:

„Když bylo všechno dokončeno, zhruba tři nebo čtyři hodiny nato, mě démon napadl v duchovní bitvě, jak to nyní vypovím. Vložil do mne pochybnosti, zda nebylo uděláno špatně to, co jsem udělala; zda jsem nešla proti poslušnosti, když jsem to zařídila, aniž by mi to přikázal provinciál (což se mi zdálo, že u něj musí vzbudit jistou nelibost, kvůli tomu, že jsem klášter podřídila jurisdikci diecéznímu biskupovi a neuvědomila jsem jej o tom předem; avšak vzhledem k tomu, že on jej nechtěl přijmout a na mé straně se nic nezměnilo,⁴⁰ zároveň se mi zdálo, že by mu to na druhou stranu nemuselo vadit); a zda budou spokojené ty, které zde budou v takové uzavřenosti; zda jsem je teď nenechala o hladu; zda to celé nebyl nesmysl, kdože mě to do toho nutil, vždyť jsem měla svůj klášter. Všechno, co mi Pán přikázal, a všechny názory a modlitby, které tu byly po dva roky a takřka neustávaly, všechno natolik zmizelo z mé paměti, jako by to nikdy nebylo. Upamatovávala jsem se pouze na svůj vlastní názor a všechny ctnosti a víra byly ve mně v tu chvíli vypojeny, takže jsem neměla sílu, abych cokoli dělala nebo se bránila proti takovým úderům. (...) Je jisté, že se mi ta chvíle jeví jako jedna z nejdrsnějších, jakými jsem ve svém životě prošla; zdá se mi, že duch předvídal, jak mnoho bude toho muset projít, i když se to nerovnalo úplně tomu, co pak skutečně bylo, kdyby to trvalo déle.“ (Ž 36,7-9)

Bůh tedy dopustil, aby si Terezie uvědomila všemožné argumenty v neprospěch svého počinu a byla jimi doslova zavalena. V tom okamžiku si uvědomuje, že na ně sama ze sebe neumí odpovědět. A snad se nemusíme obávat říci, že z čistě lidského úhlu pohledu skutečně mnohokrát šlo z její strany o jednání riskantní, nebo na samé hranici mezi poslušností (v tomto případě především řeholním představeným) a jejím obcházením. Avšak v situaci, kdy se již nedovede ospravedlnit sama, zakouší, že ji ospravedlňuje sám Bůh:

„Pán ovšem nenechal svou ubohou služebnici trpět dlouho; protože v mých protivenstvích mě nikdy neopomenul přijít na pomoc, a tak tomu bylo i v tomto, kdy mi dal trochu světla, abych viděla, že jde o démona, a abych mohla pochopit pravdu, a že všechno to znamenalo jen to, že mě chtěl vyděsit svými lžemi. A tak jsem se začala rozpomínat na svá velká rozhodnutí sloužit Pánu a na touhy pro Něj trpět; a napadlo mě, že pokud jsem je měla naplnit, že nemohu usilovat o odpočinek, a že pokud budu mít strádání, bude to záslužné; a že pokud budu mít nespokojenost, vezmu-li ji jako příležitost, jak sloužit Bohu, poslouží mi namísto očistce; že čeho se to bojím, vždyť jsem toužila po strádáních a tato jsou dobrá; že v největším protivenství je největší zisk; že proč by mi měla chybět odvaha, abych sloužila tomu, jemuž jsem za tolik vděčila. Díky těmto a jiným podobným úvahám jsem se velmi přemohla a slíbila před Nejsvětější Svátostí, že udělám všechno, co budu moci, abych získala dovolení přijít do tohoto domu a mohla tak s klidným svědomím slíbit klauzuru.“ (Ž 36,9)

Můžeme tedy vidět, že Terezie postupně dochází dvojího potvrzení, že na počátku díla reformy stojí Bůh sám. Poté, co se jí dostalo souhlasu duchovních osob, především svatého Petra z Alcantary,⁴¹ který se shodoval s její touhou a intuicí, dostává znovu „souhlas“ Boha samotného, který vstupuje do okamžiků duchovního boje a daruje Terezii vnitřní pokoj a mír.

Závěr

Co tedy vlastně říká svatá Terezie o poslušnosti? Jaký je návod, který nám dává na naši cestu? To jsou možná otázky, které si čtenář může položit po přečtení mnohdy téměř až protikladných výpovědí obsažených v tomto článku, ale i ve spisech samotné světice. Odpověď není jednoduchá. Na prvním místě musíme konstatovat, že Terezie nevytváří logicky ucelený manuál, aplikovatelný beze zbytku na jakoukoliv životní situaci, který by jednoznačně odpovídal na otázku, kdy ještě poslechnout, a kdy již ne. Spíše musíme říci, že nás uvádí na cestu hledání Boží vůle, která je cestou k plnosti svobody. Na této cestě se setkávají tři subjekty, tři jednající: Bůh, putující člověk a církev (reprezentovaná pro dotyčnou osobu především těmi, kteří jsou v různém smyslu jejími představenými). Cílem putování je plné otevření se Bohu. Jeho vůli a úplné poznání jeho cest však v plnosti nevlastní ani putující osoba, ani církev. Z toho důvodu je prvním předpokladem jejich plodné spolupráce zásadní otevřenost pro Boha, jehož inspirace se mnohdy vymykají dosavadním lidským představám a zkušenostem. V počátku je to pochopitelně především „učící církev“, která vede toho, kdo je jedním z jejích údů. Již od počátku však musí být rovněž církví, která naslouchá, aby porozuměla způsobu, jakým si Bůh dotyčného vede, nepřetížila jej neúnosnými břemeny a zároveň neblokovala působení Ducha Svatého, který jej mnohdy „uvádí v let“.

Když však některý z údů církve dospívá ke svatosti a blízkosti Bohu, může docházet k určité změně poměru mezi „učícím“ a „naslouchajícím“. Osobně se domnívám, že právě k tomu docházelo ve zmiňovaných zlomových momentech Tereziina života. Právě v nich se rodila svatá Terezie, učitelka modlitby a učitelka církve, ta, která v některých ohledech jaksi „předběhla“ tělo církve, aby mu mohla dát žít ze své zkušenosti. S odstupem doby církev pochopitelně toto její vyvolení a poslání uznává a přijímá. V konkrétních momentech jejího života se však (rovněž pochopitelně) setkávala s nepochopením, které vedlo k onomu plodnému – a ze zásady neodstranitelnému – střetávání poslušnosti církvi, žijící ze své dosavadní zkušenosti, a svobody Ducha, který je o krok napřed. Z tohoto střetu vystupují obě strany „vítězně“ tehdy, když se jejich pohledy nakonec protnou. A snad právě toto setkání mezi vůlí jednotlivce a církve, ke kterému se často směřuje s mnoha překážkami, je nejjistějším znamením opravdovosti Boží přítomnosti a jeho působení.

Když se tedy vrátíme k prvním citacím z Knihy o zakládání, můžeme říci, že Terezie na těchto místech hovoří o jednom z nezbytných pólů své zkušenosti cesty za Bohem: o pokoře, poslušnosti a ochotě naslouchat zkušenosti a zákonům církve. V jejích spisech se ale setkáváme, a to ve velmi hojné míře, také s oním druhým pólem, totiž s člověkem vedeným Duchem Svatým, který „vane, kam chce“ (Jan 3,8), který je vždy o krok napřed a který čas od času s sebou bere také ty, kteří se mají stát církvi „učiteli“.

Abstract

Obedience of St. Teresa at the Crucial Moments of her Life. – The paper concerns the testimony of St. Teresa of Avila. We aim to outline the way in which Teresa realized the obedience to God, the obedience to the Church, and her personal liberty, and to describe the relations among these three areas. We study the issues following the two key moments of Teresa’s life: the starting stage of her mystical period and the time of foundation of her first reformed monastery, i.e. the moments when she becomes teacher of the contemplative prayer and reformer of Carmelite life. Teresa finds the settlement of above mentioned questions not merely through a rational discourse, but, first of all, through the struggles caused by her desire to remain true daughter of the Church, on the one hand, and, on the other, to be always loyal to any divine impulse and to keep also the fidelity to herself. In such a fecund tension - and through sufferings - her liberty in the Holly Spirit was born. This freedom certainly constitutes an incomparably great value, but just in so much as it is given for the service of the Church and the world.