Mystika pro doby krize. Dnešní poslání tereziánských klášterů

Autor: Giovanni Tommasi - Překlad: Vojtěch Pavel Kohut - Číslo: 2013/3 (Články)

Mystika a proroctví patří ke genetickému kódu každého tereziánského kláštera, k vymezení jeho identity v církvi a jeho poslání při uskutečňování Božího království. Pravý prorok se ve Starém zákoně objevuje a zůstává autentický díky zvláštní mystické zkušenosti s Bohem, která jej poznamenává a posílá, podpírá ho a dodává mu útěchy v krizích. Stejně tak je tomu i u Terezie od Ježíše. Její řeholní rodina¹ se zrodila z mystické intuice, která živila a vyvolala evangelijní odpověď v rámci konkrétní dějinné situace² a byla vždy vedena činorodou vášní pro skutečné dobro trpících a ponížených lidí.³ Ostatně, mystika je autentická do té míry, do jaké se otevírá potřebám své doby.

Ve třetí kapitole Cesty dokonalosti Terezie stanovuje cíl malé skupince sester shromážděných v klášteře svatého Josefa. Mají být malým vojskem seřazeným k bitvě, které bude zbraní modlitby bránit církev drcenou útoky zlého ducha. Tyto stránky není třeba nijak převádět, aby mohly být začleněny do přediva našeho současného života nebo aby mohly být přijaty citlivostí dnešního čtenáře, který vychází ze situace naší církve nebo naší společnosti, soužené stejnými neduhy, jež trápily tereziánský svět 16. století. Možná se oheň, násilí a chaos dnes jeví jako ještě větší.

Tereziiny rady a její „zvolání“ se nás dotýkají přímo na nejcitlivějších místech: ekumenické potřeby, potřeba větší lidské lásky a většího smyslu pro církev, univerzální solidarity a bratrství, požadavek míru, vnitřní pevnosti. Terezie má absolutní víru ve kvas malých komunit.

Je přesvědčena – a přesvědčuje o tom i nás – že modlit se má stejnou hodnotu jako pomáhat těm, kdo pracují jiným způsobem. Protože modlit se znamená již bojovat pro Boha. Tato intuice a tato vášeň byly živeny jejím dialogem od srdce k srdci s Bohem života a naděje a důvěrnou obeznámeností s problémy jejích současníků.

Co dělat dnes, pět set let po jejím narození? Je stále ještě platné ono prvenství přisouzené modlitbě a duchovnímu boji? Nebo se máme otevřít sociální angažovanosti, nasadit se v úsilí o osvobození toho, kdo je utiskován?

Zasvěcený život je sám o sobě prorockým znamením

Synodní otcové potvrdili při ukončení 9. synody biskupů v roce 1994, která byla věnována zasvěcenému životu, prorocký charakter každého zasvěceného života: „Zasvěcený život byl v průběhu dějin církve živou přítomností působení Ducha jako privilegovaný prostor absolutní lásky k Bohu a k bližnímu, svědek božského plánu vytvořit z celého lidstva, uvnitř civilizace lásky, velkou rodinu Božích dětí“ (Závěrečné poselství, 27. října 1994).

A Jan Pavel II. v posynodní exhortaci Vita consecrata potvrdil: „Prorocký charakter zasvěceného života se projevuje jako zvláštní forma účasti na prorockém úřadě Krista, sdělovaná Duchem všemu Božímu lidu. Je to proroctví vlastní zasvěcenému životu jako takovému pro radikalitu následování Krista a následné oddání se poslání, které ho charakterizuje“ (VC 84). Zasvěcený život, a zvláště zasvěcený život sester v tereziánském klášteře, prožívaný v dokonalosti jeho slibů, se stává, a to sám o sobě, znamením, symbolem, jazykem, který promlouvá k dnešnímu člověku. Život bosých karmelitek je sám o sobě proroctvím.

Není ale třeba dělat ještě něco jiného?

Zkoumáme-li zrod a opakovaná znovuzrození zasvěceného života obecně a toho karmelitánského zvlášť, vždy nacházíme tytéž dva prvky: mystiku a proroctví. Odkud se berou v průběhu dějin tvořivost, vynalézavost, smělost iniciativ a projevů služebné lásky v karmelitánských řeholních rodinách,⁴ věrnost až k mučednictví, ne-li z nejnevyjádřitelnější mystiky a nejzapálenějšího proroctví?

Dnes se mi ovšem zdá, že nejužitečnější iniciativou tereziánského kláštera je dát zazářit před očima všech kráse zakoušeného poznání Krista, tj. aby jeho mystické povolání bylo a stávalo se čím dál víc jeho proroctvím.

Mystika a proroctví jsou zmíněny ne proto, abychom se povznesli nad naše skutečné problémy nebo abychom se pohybovali ve virtuálním světě esenciálních principů a obzorů bez hranic. Naopak, byly uvedeny proto, abychom v těchto dvou dynamikách znovu objevili sílu, která učiní zděděné charisma pravým nadgeneračním podnětem. Ta bude předpokladem a zdrojem nových dějin, jež je třeba žít.

Chceme pochopit, jak se má dále pokračovat v autentickém následování Krista (sequela Christi) pro Království, jak se oddat vnuknutím Ducha, který podněcuje a vede naše charismata. Ježíš ujišťuje, že úlohou Ducha je být vykladačem naší paměti a vůdcem „k celé pravdě“ (Jan 16,13).

Musíme se široce otevřít budoucnosti v doprovodu současného lidstva: jako se kdysi tvořily mýtiny uprostřed lesů, aby se zakládala nová civitas. Řeholní osoby nejsou zasvěceny proto, že mají strach ze světa nebo se stáhly do ústraní ze stresu a v touze žít si klidným životem. Mají ve svém nitru nosit naléhavé požadavky a úzkosti současných dějin. Jsou to utopie a naděje, které se mají, byť zpoza mříží klauzury, zmocňovat a evangelizovat, a to díky moudrosti našich charismat, která člověka orientuje a léčí (srov. VC 103), přičemž prvním z nich je naše umění setkávat se s Bohem.

Bůh dnes není odmítán jen pozitivními či negativními argumenty; musíme být pozorní také na jeho žité odmítání v praxi. V míře, v jaké jsou otázka Boha, ale i otázka posledních úvah, prohlašovány za otázky beze smyslu, a slovo „Bůh“ se tak stává bezobsažným, mizí jméno Boha z lidských rozmluv a neovlivňuje už ani myšlení, ani jednání.

To se mi jeví jako největší riziko naší současné společnosti. Člověk zapomíná na svůj základ. Už si neklade ani radikální otázku po smyslu nebo cíli svého života, tu, která naplňovala úžasem lidské hledání v prvopočátcích filosofie. Jde o zredukování člověka na vynalézavého živočicha… Lidstvo možná zahyne kolektivní smrtí, a to přes všechen biologický a technicko-racionální pokrok, nebo se promění zpět v „Říši termitů“ nebo extrémně vynalézavých živočichů.

Učme se ze zkušenosti proroka Jeremiáše aneb „Mandlovník a kypící hrnec“ (Jer 1,11-13)

Jeremiáš byl prorokem v těžkých dobách, kdy se schylovalo k velké katastrofě co do osudu národa. Jeho jazyk je plný účasti, zápalu, síly, obrazů a symbolů. Jeho vlastní osoba, jeho utrpení, jeho časté krize, to vše je živou součástí jeho proroctví.

Dva symboly, mandloňové větve a kypícího hrnce, se nacházejí hned v úvodu jeho výroků: jde o připomínku jeho povolání (k němuž došlo zhruba kolem roku 627 př. Kr.). Text sám pak byl napsán kolem roku 604 př. Kr., to znamená v době, kdy byl čtyřicátníkem, tedy více než dvacet let po původní zkušenosti. Po třiadvacet let nebyla jím tato zkušenost tematizována, ale jistě byla stále znovu prožívána a byla pro něj zdrojem odvahy. Nyní – tváří v tvář znesvěcujícímu gestu krále Jojakima, který s naprostým opovržením postupně odřezával a pálil svitek, jenž obsahoval to, co Jeremiáš s pomocí písaře Barucha sepsal z Hospodinových výroků (Jer 36,1-32) – znovu vyvstává.

Popisuje ji tedy nikoli mladík, plný nadšení ze setkání se Slovem, plný snů o poslání, které má uskutečnit, nýbrž zklamaný muž, který zakusil mnoho neúspěchů, který však zůstal věrný svému počátečnímu povolání. Vzpomínka na prvotní milost – můžeme říci na prorocké charisma počátku – mu nyní znovu dodává sílu a vědomí, že navzdory všemu poslechl Boha. Tohoto okamžiku, který vše vyvolal, se Jeremiáš pevně chápe, aby zůstal i nadále věrný, aby překonal šok z onoho znesvěcení.

Musíme mít na zřeteli celou první Jeremiášovu kapitolu. První část (1,4-10) tvoří ono základní, ustavující povolání: jde o dialog mezi Bohem, který si volí, a mladým Jeremiášem, který vyjadřuje svou nepřipravenost. Jde o vědomí vnucené volby, která vychází ze svobodného a absolutního Božího rozhodnutí: „Já jsem s tebou“ (1,8.19); „Vkládám svá slova do tvých úst“ (1,9). Prorok nebude mít nic než jen slovo ve „žhavém“ stavu, které musí uchopit holýma rukama. Toto slovo se stane ohněm a hrůzou, ale také básní a tušením, zpěvem i pláčem, silnějším než všichni.

Následují čtyři obrazy. Pozastavme se jen u prvních dvou: nejde o obrazy vnuknuté Bohem, ale o Jeremiášova vidění; dotýkají se jej a žádají si vysvětlení. A Bůh sám je nabízí.

Mandloňová větev. Nejedná se o celý strom, nýbrž jen o větev (maqqél), která kvete. Je to rolnický obraz daru života, který Bůh garantuje a který oznamuje příchod nového ročního období. Mandlovník je první, který na jaře rozkvétá. Termín mandloň (šáqéd) zní podobně jako termín hlídka/strážný (šóqéd), a tak se přímo nabízí slovní hříčka, kterou Bůh sám viděný obraz objasňuje: „Já bdím/dohlížím nad svým slovem, aby se uskutečnilo“ (1,12).

Bude jako předčasně kvetoucí mandloň: Boží Slovo předem naznačuje Boží působení a prorok je toho hlasatelem, stojícím na stráži. Jeremiáš oznámí jaro neštěstí, odsouzení a zničení, a to pro nevěrnost lidu. Ne však s chutí, že vidí, jak se vše řítí do záhuby, nebo s bezmocným přihlížením zániku naděje. Bůh „bdí“ nad „uskutečněním“ svého Slova: s Bohem si není možné zahrávat.

Prorok musí opatrovat toto Boží bdění, zachycovat Boží přítomnost a žít z této náročné přítomnosti, z tohoto očištění, které bude léčivé a ne mstivé. V této situaci se Jeremiáš stává také prorokem přímluvy: vstoupí mezi a vyzná přitom vlastní zklamání a námahu, ale také důvěru v Boha. Uprostřed tragických situací budou Jeremiášova „svědectví“ a jeho přímluvný hlas svědectvím, že naděje ještě žije, že na zem ještě dopadá úrodná rosa.

Kypící hrnec. Představuje scénu z domácnosti. Vřící tekutina přetéká z hrnce, který se převrátí. Je to „šířící se neštěstí“ (1,14), které sestoupí z historického severního průsmyku – to je smysl hrnce „nakloněného ze severu“ – a zaplaví všechno. Není to Bůh, kdo způsobuje pohromy, ba ani nepřátelé nejsou těmi pravými ničiteli, nýbrž je to sám lid, jsme to my, kdo vyvoláváme katastrofu svou zvrácenou modloslužbou. Lid tak navždy ztratí svou identitu a samostatnost, protože zapomněl na své kořeny a na smlouvu s Bohem, když si hledal jiné pány, aby se jim podřizoval.

I když je to celé zdánlivě katastrofa, čas naděje klíčí spolu s touto pohromou, a klíčí zevnitř: díky „bdělosti“ Boží, díky houževnatému odporu proroka. Prorok „bdí“ spolu s Bohem nad pravdou slova, ale je i svědkem námahy lidu uvěřit v lepší budoucnost a nasadit se pro ni. Prorok musí umět rozlišovat ve složité a zmatené celkové situaci stopy Boha a jeho plodného a účinného Slova, a vytyčovat nové stezky.

Jak to aplikovat na vlastní dědictví?

Bylo řečeno, že tento text byl napsán v průběhu hluboké krize proroka Jeremiáše. Znovu promýšlí a zvažuje své povolání. Volba vyšla od Boha: je to zasvěcení a poslání, něžnost a oheň zároveň, iluze i násilí. Je snadné aplikovat tuto perspektivu na vlastní situaci, v níž pohasínají iluze.

I my, jako Jeremiáš, můžeme někdy množit zoufalá „vyznání“, plná hořkosti a bezmocné vzpoury. Anebo můžeme – právě tak jako Jeremiáš – znovu promyslet kořeny svého dobrodružství, oné zakládající zkušenosti, která dala všemu počátek. Ano, ani my jsme si charisma nevymysleli, ani my jsme si nevymysleli poslání stavět a bořit modlitbou, ničit a sázet obětováním sebe samých, poslání volat a přimlouvat se, jak jsme to viděli dělat Terezii v prvních kapitolách Cesty.

Pán na počátku daroval a posvětil – nejprve v otcích-zakladatelích a matkách-zakladatelkách, a pak v každém z nás – tuto identitu, toto poslání, toto dobrodružství riskovat: dobrodružství být ustavičnou obětí lásky.

Požádal nás, abychom dali v sázku všechno, jeho Slovo a jeho přítomnost, jeho neotřesitelnou věrnost a naši křehkost, kypící hrnce planetární zlovolnosti a křehká znamení jeho věrohodné neviditelné přítomnosti.

Samozřejmě, že jsme prožili i iluze: byli jsme v iluzích, že naše chrámy, naše strategické smlouvy, naše plné sýpky, naše rostoucí statistiky z dřívějších let jsou známkou Božího požehnání, získanou odměnou, která těší. A nebylo tomu tak, dnes to dobře vidíme.

Postmoderní společnost už sama o sobě promrhala vlastnictví zděděných hodnot a žije v nezodpovědném tanci na pokraji ekologické, finanční, kulturní a antropologické propasti. Nepřijímejme za svůj úděl společně se řítit do černé díry katastrofismu, překroucených a rádoby psychoanalytických změn náhledů! Nalezněme znovu kořeny teologální naděje, která nám patří a která je dosud stále inspirující.

Potřebujeme znovu objevit žár původní zkušenosti: v době, kdy jsme bývali křehcí jako větev rozkvetlého mandlovníku, v malém Klášteře svatého Josefa v Ávile. Jen tak se můžeme opět stát moudrými účastníky dialogu, ne nedbalými, nýbrž smělými, ne ochromenými, nýbrž důvěřujícími Bohu novým a mystickým způsobem. Ale také průzkumníky dosud stěží zahlédnutých a hned se ztrácejících cest, solidárními přímluvci i kritickými protagonisty. Darujme nový jazyk a novou formu naší symbolické, kritické, přetvářející úloze v církvi a ve společnosti.

Neredukujme totožnost na fetiš, na divotvornou svatyni. Probíhající krize se podobá překypujícímu hrnci, který vše ničí. Snažme se být jako ta větev mandlovníku, která kvete a zvěstuje nová roční období.

Co je třeba dělat?

Co je tedy třeba dělat? Jak zůstat podobnými větvi mandloně, která kvete a ohlašuje novou dobu, a jak uchovat žár, dravost a tvořivost počátků?

Není dobré začínat hovor na naše téma příliš zdaleka. Přes veškeré námahy a tísně, „Boží lampa ještě nezhasla“ (1Sam 3,3). Z některých hledisek možná už příliš oleje nezůstává, možná je málo síly (srov. Zj 3,2). Ale dějiny a paměť mají ještě jistou sílu, skrytou, ale rozpálenou jako řeřavé uhlí pod popelem. A Bůh zná tento skrytý oheň: „Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na vaši lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům“ (Žid 6,10). A proto říkáme, že „si jen přejeme, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní naše naděje až do konce; abyste neochabli, ale spíše napodobovali ty, kteří pro svou víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno“ (Žid 6,12).⁵

My všichni jsme dědici a aktivní uživatelé ustavující zkušenosti, kterou nazýváme charisma: každé charisma má ve své počáteční fázi jak osobitost mystiky, tak proroctví. Protagonistou, který rodí a orientuje charisma zasvěceného života, je Duch Svatý: to on v nás umožnil, abychom se živě setkali se spásným dílem Ježíše Krista, označil nás a vybavil pro evangelijní dobrodružství, aby bylo se zalíbením přijato jako dar a prožíváno jako poslání a závazek, které posvěcují a proměňují hodnoty a cíle, a orientují život jasným a rozhodným způsobem.

Mluvit o proroctví znamená mluvit především o mimořádnosti Ducha, který „mluvil ústy proroků“, jak recitujeme v Krédu. On i nadále promlouvá ústy proroků, a toto „promlouvání“ – jak nás prorocká povolání učí – se zpočátku projevilo Tereziinou mystickou zkušeností, a to natolik silnou a strhující, že jí neumožnilo žádnou cestu k úniku nebo k odmítnutí. „Svedl jsi mě, Pane, a nechal jsem se svést; zdolal jsi mě a přemohl“ (Jer 20,7). A od onoho dne byl v srdci zakladatele a zakladatelky „jakoby hořící oheň“ (Jer 20,9), který drtí kosti i život sám. A tato zkušenost nám byla předána, aby byla poznávána a chráněna, aby byla žita a rozvíjena v souznění s Kristovým Tělem v jeho trvalém růstu (srov. Mutuae relationes 11).

Charisma tedy není unaveně vlečeno ani smutně předáváno. Je třeba znovuzrození, obrácení všech okamžiků k a v nekonečné Lásce. Bylo darováno a předáno s žárem, který spálil překážky a odpor, nemůže se tedy předávat pouhou údržbou, v rutině neplodné a bezcenné víry, v povrchní lásce, v malicherném a vágním smyslu pro církev. Charisma bude plodné jen tehdy, když budeme mít zamilované a „přemýšlející srdce“ a když přivedeme charisma k plodné motivaci, kvůli které nám bylo dáno.

Budeme-li zakořeněni v Kristu, pak s Kristem bude naše dědictví mystické a prorocké

Charles Péguy vyprávěl ve třetí osobě příběh největšího úkonu víry ve svém životě. Jeden člověk, uvedl (a ví se, že to byl on sám), měl tři děti, které v jeden ošklivý den onemocněly všechny tři najednou. Udělal tehdy odvážný skok. Když o tom znovu uvažuje, trochu nad tím žasne, a je třeba říci, že to byl skutečně smělý krok. Tak jako se ze země zvednou všechny tři děti a vloží se společně – jako by šlo o hru – do náruče jejich matky nebo chůvy, která se směje a volá, že je jich mnoho a nemá sílu je unést, i on, jako odvážný muž, zvedl své tři nemocné děti – rozumí se v modlitbě – a klidně je vložil do náruče Té, která je obtěžkána všemi bolestmi světa: „Vidíš – řekl – dávám ti je a utíkám, abys mi je už nevracela. Nechci je, vidíš dobře! Musíš se o ně postarat ty.“ (Odložíme-li obraznou mluvu: šel pěšky na pouť z Paříže do Chartres, aby Panně Marii svěřil své tři nemocné děti.) Od toho dne bylo vše v pořádku, pochopitelně proto, že Panna Maria se o ně starala. Je až s podivem, proč to všichni křesťané nedělají podobně. Je to tak prosté, ale na to, co je prosté, se nikdy ani nepomyslí.⁶

Příběh nám v této chvíli poslouží, abychom měli představu o odvážném skoku, protože nám jde o něco podobného. Právě toto musíme udělat. Říká se, že klíč ke všemu spočívá v našem obrácení, to znamená ve víře. Ale je mnoho druhů víry: je víra jako souhlas intelektu, víra-důvěra, víra-stálost, jak ji nazývá Izaiáš (7,9). O jakou víru jde, když se mluví o obrácení od jednoduše počestného prožívání náboženského života k jeho hrdinskému způsobu prožívání po všechny okamžiky vlastního života? Jde o víru zcela specifickou: víru-přivlastnění! Poslechněme si sv. Bernarda: „Já – říká – to, čeho nemohu dosáhnout sám od sebe, si v důvěře přivlastním [uchvátím!] z probodeného boku Páně, neboť ten je plný milosrdenství. Mou zásluhou se tedy stává Boží milosrdenství. Nejsem jistě chudý na zásluhy, dokud bude on bohatý na milosrdenství. Takže dokud budou milosrdenství Páně hojná (Žl 119,156), budu mít i já hojnost zásluh. A jak je to s mou spravedlností? Ó Pane, budu si připomínat jen tvou spravedlnost. I ona je totiž moje, protože ty jsi pro mě spravedlností od Boha.“⁷ Tyto úvahy svatého Bernarda předjímají svatou Terezii od Dítěte Ježíše.

Je totiž psáno, že „Kristus Ježíš (…) se pro nás stal moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1Kor 1,30). Pro nás, ne pro sebe!

Vánoční liturgie mluví o „svaté výměně“, o sacrum commercium mezi námi a Bohem, která se uskutečnila v Kristu. Zákon každé směny se vyjadřuje formulí: co je mé, je tvé, a co je tvé, je mé. Z toho vyplývá, že to, co je mé, tedy hřích, slabost, se stává Kristovým; a to, co je Kristovo, tedy svatost, se stává mým. Patříme-li totiž Kristu více než sami sobě (srov. 1Kor 6,19n), pak z toho vyplývá – píše Cabasilas – že podobně Kristova svatost nám patří více než ta naše.⁸ A právě to je mávnutím křídly v duchovním životě. Povzbuzeni hrdinskou vírou se vrháme do Krista, abychom uchvátili celé Jeho bohatství, ztrácíme se v Něm, aniž bychom ztráceli čas v nekonečných zákrutech psychologismu! Objev se obvykle neudělá na začátku, ale na konci vlastní duchovní cesty, kdy už se vyzkoušely všechny ostatní cesty a je vidět, že nás nedovedly příliš daleko.

Užijeme-li Pavlova příkladu, on se neobrátil k nějaké nauce, byť by to byla nauka o ospravedlnění na základě víry; obrátil se k osobě! Dříve než ke změně smýšlení došlo u něho ke změně srdce, k setkání s živou osobou. Často se užívá výrazu „jako blesk z čistého nebe“, aby se označila láska na první pohled, která rozmetá každou překážku. V žádném jiném případě není tato metafora tak výstižná jako právě v případě svatého Pavla. Ten mluví o poznání Krista jako o „svrchovaném dobru“ (hyperechon) a víme, že v tomto případě (podobně jako jinde v Písmu) poznání nepředstavuje ryze intelektuální objev, kdy si člověk o něčem udělá představu, ale důvěrné, žité pouto, jakési vstoupení do vztahu s poznaným „předmětem“. Totéž platí pro výraz „…abych poznal Jeho, moc jeho vzkříšení, účast na jeho utrpení“. „Mít účast na jeho utrpení“ zcela evidentně neznamená mít o Kristu představu, ale zakoušet Jej.

Účinek zamilovanosti je dvojí. Na jedné straně působí drastické zúžení, soustředěnost jen na milovanou osobu, která odsouvá do pozadí celý zbytek světa; na straně druhé uschopňuje pro milovanou osobu cokoli vytrpět, přijmout ztrátu všeho. Oba tyto účinky vidíme u něj dokonale realizovány ve chvíli, kdy apoštol objeví Krista: „Pro něho – říká – jsem se všeho zřekl a všechno považuji za škodu.“ Přijal ztrátu svých privilegií, on, „Hebrej z Hebrejů“, úctu a přátelství svých učitelů a soukmenovců, vystavil se nenávisti i soucitu těch, kteří nechápali, jak člověk jako on se může nechat svést sektou fanatiků. Ve druhém listu Korinťanům se nachází působivý výčet všeho, co vytrpěl pro Krista (2Kor 11,24-28). Apoštol sám si našel slovo, které to vše shrnuje: „uchvácen Kristem“. Mohlo by se přeložit také „dobyt, uchopen, podmaněn“ nebo by se dalo užít i Jeremiášova výrazu „sveden“ Kristem. Dobře známe lapidární a výstižné výroky apoštola, které by každý z nás rád opakoval svým životem: „Pro mě život je Kristus“ (Flp 1,21); a „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).

„Aby církev, která se tak často přizpůsobuje světu, zůstala věrná Kristu a přicházejícímu Božímu království, potřebuje společenství, která radikálně následují Krista a ukazují Kristovu svobodu.“⁹ V tomto radikálním christocentrismu má smysl a plodnost jak vášeň pro Boha, tak vášeň pro lidské dějiny. Duch působí rovněž v karmelitkách – všemi prostředky, které známe –, aby i ony úplně a spodobujícím způsobem přilnuly k „citům lásky a soucitu“, které byly v Kristu Ježíši (Flp 2,1.5). Působení Ducha nemá jiný účel a vzor než „formovat Krista v nás“ (Gal 4,19). „Zasvěcený život představuje živoucí paměť způsobu existence a jednání Ježíše jako vtěleného Slova před Otcem a před bratry“ (VC 22).

Pro nás je onou „rozkvetlou mandloní“, která musí být vidět a opájet svou vůní, nový a intenzivnější způsob života v přítomnosti a v přítomnosti Páně. Dnešní svět to má nesmírně zapotřebí, protože mu hrozí definitivní ztráta jeho identity a autonomie, jelikož zapomněl na své kořeny a na svou smlouvu s Bohem a hledá si jiné pány, kterým by se podřídil.

Přijměme jako příklad mávnutí křídly rovněž vzpomínku, kterou zaznamenala jedna z nejbližších novicek svaté Magdalény de Pazzi, její osobní písařka. Všechno je soustředěno na vztah mezi eucharistií, kterou ráno mnišky přijaly, a životem Trojice v pokřtěných. Světice se prý vyjádřila takto: „Ó sestro, kdybyste byla jen minimálně schopna pochopit, o jak velikou věc jste se dnešního rána ochudila, když jste nešla k přijímání, nedělala byste dnes nic jiného než plakala! Přijetím Boha v Nejsvětější Svátosti se totiž v tvorech dějí ony věčné a úžasné skutky (Jan 14,23), k nimž neustále dochází mezi třemi božskými Osobami.“ A jinde říká s obdivuhodnou procítěností: „Ó, jak veliká je důstojnost tvora (Gn 1,27), ale jak nepoznaná, ba neprozkoumaná.“¹⁰

Terezie od Dítěte Ježíše je známá svým odvážným skokem, jímž si přivlastňuje Milosrdnou Boží Lásku. V ní je život v Trojici celý dovršen v Kristu a skrze Krista. Trojiční ráz jejího christocentrismu se zářivým způsobem projevuje ve třech verších básně Žít z lásky:

Ó, ty to víš, božský Ježíši, miluji tě

Duch Lásky mě zapaluje svým ohněm

Milováním tebe přitahuji Otce (TB 17,2)

Ježíšova osoba zůstává jako ústřední bod aplikace úkonu lásky, kdy člověk opakuje: „Ježíši, miluji tě (…) milováním tebe“, ale vždy i s odkazem na další dvě božské Osoby, na Otce i na Ducha. Je to prvořadě milováním Ježíše, jak žije Terezie ve společenství Trojice.

Není snad předávání vědomí, že život má stále smysl (i když se člověk ocitá tváří v tvář hrozbě ztráty odvahy), že slabá bilance nezaclonila zdroj věrnosti a odevzdanosti Bohu poté, co se pro něj už leccos prožilo a vybojovalo, oním prorockým poselstvím a vyznáním víry v Boha, tím jediným, co má opravdu cenu? Kéž bychom byli skutečně schopni naslouchat pravdě onoho zpěvu Jana od Kříže: „Znám dobře pramen, jenž prýští a plyne, třebaže v noci“! A zpívat ji navzdory všemu ve společnosti, která si pěstuje mýtus mládí, výkonu, schopnosti za každou cenu, třeba i s pomocí viagry a terapeutické úpornosti, která se však zároveň řítí do propasti nejhlubšího zoufalství. I to může být prorockým poselstvím a nadějí, které otvírají nové horizonty.

Jsou to právě tyto komunity, tereziánské kláštery, které takto žijí, i když jsou zároveň vystaveny nejistotě vlastní budoucnosti, a to nejen pro ty přítomné, které představují velký rozkvět mandloní: křehká a darovaná znamení, ukazatelé jara, které dnešní svět snažně žádá, ale neumí je předjímat. Větve mandlovníku, které „bdí“ a udržují při životě naději a očekávání, zvěstují – někdy přímo uprostřed zástupu kypících hrnců, které vrhají zkázu a zhoubu na národy –, že ještě stále k nám proudí míza z kořenů, ještě je možná novost tam, kde je všechno jen zkázou.