Kněžství ženy podle Edith Steinové
Autor: Helena Smolová - Číslo: 2013/3 (Studie)
Téma ženy u Steinové
Edith Steinová (1891–1942) patří k představitelům křesťansky orientované fenomenologie. Za centrum jejího filosofického zájmu se pokládá filosofie osoby, kterou se zabývala už ve své disertační práci1 a pokračovala v rozvíjení tohoto tématu také v dalších pracích.2
1 Srov. EDITH STEIN, Zum Problem der Einfühlung, Kaffke, München 1980. (Reprint der Originalausgabe von 1970).
2 Dílo Edith Steinové bylo z větší části publikováno až po 2. světové válce. Texty vycházely nejprve v řadě „Edith Steins Werke“ (ESW) v letech 1950–1998, později bylo připraveno kritické vydání jejího díla, včetně překladů, „Edith Steins Gesamtausgabe“ (ESGA). Jednotlivé díly byly vydávány od r. 2000. Poslední díl má vyjít v lednu 2013. Tématu filosofie osoby se týkají zejména tyto její práce: Der Aufbau der menschlichen Person, Herder, Freiburg 1994; Endliches und ewiges Sein, Herder, Freiburg – Basel – Wien 1986; Věda Kříže, Cesta, Brno 2000.
Jako křesťanka a zároveň vědecko-pedagogická pracovnice doplňovala poznatky o člověku získané filosofickým studiem také teologickou reflexí na základě Písma svatého a katolické nauky víry. Přednáškové texty připravené pro kurz teologické antropologie na Institutu vědecké pedagogiky v Münsteru pro letní semestr 1933 už nestihla přednést, protože jí byla od ledna 1933 zakázána veřejná činnost vzhledem k jejímu židovskému původu. Tímto kurzem chtěla navázat na přednášky z filosofické antropologie, které měla v Institutu v zimním semestru 1932/33.3
3 Srov. EDITH STEIN, Was ist der Mensch?, Herder, Freiburg 1994.
Téma ženy, jejího povolání, přirozeného a nadpřirozeného určení reflektovala především při své přednáškové činnosti na základě podnětu „Jednoty katolických německých učitelek“. Některé příspěvky byly odvysílány bavorským rozhlasem.4
4 Ve zmíněné řadě ESW jde o V. díl: Die Frau. Ihre Aufgabe nach Natur und Gnade, Herder, Freiburg 1959. V řadě ESGA se jedná o 13. svazek, obsahující některé dosud nezveřejněné texty: EDITH STEIN, Die Frau. Reflexionen und Fragestellungen, Herder, Freiburg – Basel – Wien 2000.
Kněžství ženy5 není u Steinové v rámci její reflexe o ženě a jejím povolání podle přirozenosti a milosti tématem, jemuž by věnovala zvláštní pojednání, ani není důvod se domnívat, že by pro ni bylo osobně zvláště důležité. Přesto se jím zabývá a zkoumá je v souvislosti s jinými službami žen, které nachází v Písmu svatém i v tradici katolické církve, a klade některé otázky.
5 V tomto článku je „kněžství“ míněno jako svátostné kněžství, nikoliv obecné kněžství všech pokřtěných.
Domnívám se, že příspěvek Steinové k tématu kněžství ženy patří ke studiu této otázky a k historickému přehledu jejího řešení. Její přístup nabízí zajímavé srovnání vzhledem k dalšímu vývoji.
Kněžství ženy podle Steinové
Nad kněžstvím ženy se filosofka Edith Steinová zamýšlí nejprve v souvislosti se zprávami Písma sv. o chování Pána Ježíše k ženám.6 Konstatuje, že Ježíš přijímal od žen službu lásky, ale kněžskou službou (rozumí se službou odpovídající službě jeho učedníků) je nepověřoval. Nepropůjčil ji ani své Matce, Panně Marii, Královně apoštolů, která byla ve své dokonalosti a plnosti milosti vyzdvižena nad celé lidstvo. Další skutečnost, kterou Steinová zkoumá v souvislosti s danou otázkou, je praxe prvotní církve.7 V ní nachází rozmanitou charitativní službu žen v obcích, výraznou apoštolskou působnost vyznavaček a mučednic, liturgické zasvěcení panen a také církevní úřad diakonátu žen s vlastním svěcením.8 Kněžskou službu žen ovšem ani tady nenachází. V dalším vývoji pak sleduje vytlačení žen z těchto činností a postupný úpadek jejich církevněprávního postavení, zřejmě pod vlivem římských právních představ.9 Ve své současnosti zaznamenává změnu ve značném úsilí o ženské síly pro církevněcharitativní práci a duchovní péči. Ze strany žen získávají tyto tendence také podobu touhy po zasvěceném církevním úřadu. Na tomto místě Steinová připouští, že jednou budou tyto touhy naplněny. Připouští rovněž domněnku, že by toto rozhodnutí mohlo být prvním krokem ke kněžskému svěcení žen. Z dogmatického hlediska se jí nejeví, že by existovaly překážky pro svěcení žen, nicméně nachází z věcného hlediska jak důvody pro tento krok, tak důvody proti němu.10 Proti mluví zejména celá tradice od prvotních dob až do její současnosti. Zásadní důvod spatřuje zejména ve skutečnosti, že Kristus přišel na zemi jako lidský Syn. Muž je tedy prvním stvořením, které bylo učiněno podle Božího obrazu ve výlučném smyslu. Z této skutečnosti odvozuje fakt, že Kristus vybral jako své zástupce na zemi jen muže, pokud jde o kněžskou službu. Výlučné postavení muže v osobě Krista Steinová vyvažuje postavením ženy v osobě Panny Marie, s níž se Bůh spojil tak těsným způsobem jako s žádnou jinou bytostí na zemi. Tímto faktem Steinová vysvětluje výlučné postavení Panny Marie v církvi a také povolání žen k niternému sjednocení s Bohem, k tomu, aby byly posly jeho lásky, zvěstovatelkami jeho vůle králům, aby připravovaly jeho panství v srdcích lidí. Pro ženu vyzdvihuje Steinová jako nejvyšší povolání být „sponsa Christi“.11
6 Srov. EDITH STEIN, Die Frau. Fragestellungen und Reflexionen, op. cit., s. 76. Z těchto textů, publikovaných v řadě ESGA, budeme v našem článku vycházet. Jedná se zejména o s. 56–78.
7 Srov. tamtéž, s. 76–77.
8 Zde se odvolává na práci své současnice H. V. BORSINGEROVÉ Rechtstellung der Frau in der katholischen Kirche z r. 1931, disertaci na Právnické a státní vědecké fakultě univerzity v Curychu. (Srov. EDITH STEIN, Die Frau. Fragestellungen und Reflexionen, op. cit., s. 77, pozn. 11).
9 Srov. MIREIA RYŠKOVÁ, Žena ve starověké společnosti a v prvotní církvi, Salve, 2005, č. 1, s. 7–23.
10 Srov. EDITH STEIN, Die Frau. Fragestellungen und Reflexionen, op. cit., s. 77.
11 Srov. např. CTIRAD V. POSPÍŠIL, Maria, mateřská tvář Boha, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004.
Za ideál lidské dokonalosti (pro muže i pro ženu, pro osobu v jakémkoliv životním stavu) pokládá Steinová Krista. K jeho následování je povolán každý. V něm jsou zrušeny všechny jednostrannosti a nedostatky lidské přirozenosti, sjednoceny přednosti přirozenosti mužské a ženské. Z hlediska věřících lidí to znamená, že se mu člověk stává více podobným, když postupuje na duchovní cestě. To v žádném případě neznamená překračování hranic lidské přirozenosti (mužské a ženské) svévolným způsobem, ale zároveň je to vysvětlením faktu, že se u zvláště duchovně pokročilých mužů a žen vyskytují také vlastnosti, které jsou typické spíše pro opačné pohlaví.12
12 Srov. EDITH STEIN, Die Frau. Fragestellungen und Reflexionen, op. cit., s. 78.
Další vývoj otázky
Sledujme nyní další vývoj otázek diakonské a kněžské služby žen.
Zatímco mnozí autoři také uvažují o diakonátu žen v prvotní církvi jako o svátostné službě, existují i zcela odmítavé postoje, které vysvětlují tuto službu žen v prvotní církvi jiným způsobem. Souhrn nejnovějších poznatků k této otázce představuje studie Mezinárodní teologické komise Diakonát – vývoj a perspektivy.13
13 MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, Diakonát – vývoj a perspektivy, Krystal, Praha 2008.
Zmíněná studie předkládá téma diakonátu (nikoliv pouze ve vztahu k ženám) v chronologickém přehledu od údajů v Novém zákoně až po texty II. vatikánského koncilu. Postupně pojednává téma Kristovy diakonie a diakonie apoštolů, diakonátu v Novém zákoně a v patristické epoše, studuje vymizení trvalého diakonátu (také ve vztahu k diakonátu žen), zabývá se svátostnou povahou diakonátu od 12. do 20. století. Samostatné kapitoly jsou věnovány obnově trvalého diakonátu na II. vatikánském koncilu a současnému stavu trvalého diakonátu. Závěrečná kapitola se zabývá teologickým přístupem k diakonátu v linii II. vatikánského koncilu.
Z hlediska studovaného tématu diakonátu žen je přínosná zejména kapitola zabývající se službou diákonek.14 Studie připouští v apoštolské době existenci různých forem diakonální asistence, které měly institucionální charakter. Diakonie byla prokazována apoštolům a křesťanským komunitám. Službu diákonek zmiňovanou v Písmu ovšem autoři studie nepovažují za prokazatelně specifickou funkci diákona.15 V podstatě obdobně se vyjadřuje např. Malý stuttgartský komentář. K použití mužského rodu členu uvádí, že se jednalo o jediný tehdy užívaný tvar.16 O službě diákonky se v komentáři tvrdí, že do ní nemůžeme promítat pevné kontury pozdějšího diakonátu. Foibé byla pravděpodobně pomocnice apoštola (Řím 16,2), která přijímala ve svém domě filiální církevní obec a v této roli projevila péči o mnohé, také o Pavla, který sám zakusil její pohostinnost (Sk 18,18). Titul „diakonos“ tak získává konkrétní obsah.17 Zmínka o ženách v 1Tim 3,11 rovněž neposkytuje jednoznačné informace o diakonátu žen. V listu jde spíše o podmínky připuštění k této službě.18 Podle poznatků současné exegeze jsou na tomto místě různé možnosti výkladu. Jde buď o manželky jáhnů, ženy mající určité povinnosti v obci v péči o nemocné a opuštěné, anebo jde o obecné pokyny pro křesťanské ženy, které se vyskytují uprostřed ostatních pokynů.19
14 Srov. tamtéž, s. 30–37.
15 Srov. tamtéž, s. 18, pozn. 13: povšechný význam výrazu diakonia v Bibli, a dále také chybějící ženská koncovka výrazu služebník, tamtéž, s. 30.
16 Srov. MICHAEL THEOBALD, Malý stuttgartský komentář. Nový zákon. List Římanům, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, s. 456.
17 Srov. tamtéž, s. 456.
18 Srov. MTK, c.d., s. 30.
19 Srov. UDO BORSE, Malý stuttgartský komentář. Nový zákon. První a Druhý list Timotejovi. List Titovi, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, s. 41.
První církevní dokument, který představuje službu diákonek, jsou Didascalia apostolorum ze 3. století.20 Tento spis klade důraz na charitativní úlohu diákonů a diákonek. Vzorem diakonie je Ježíš Kristus, který umyl nohy učedníkům. Podle autorů studie se v uvedeném spise nejedná o jakési dvě větve diakonátu, diákonky jsou vybírány pro službu ženám.21
20 Srov. MTK, c.d., s. 31, pozn. 61.
21 Srov. tamtéž, s. 31–32.
Doklad o vkládání rukou na diákony i diákonky, spojeném s epiklézí Ducha Svatého, je z Apoštolských konstitucí z r. 380. Zde tvoří diákonky součást kléru. Zároveň ale nesmějí mít žádné liturgické funkce a jejich služba v komunitě je určena ženám. Diákonky reprezentují Ducha Svatého, ale nekonají nic bez diákona. V průběhu 4. století se život diákonek přiblížil podobě života řeholnic.
Dokumenty Chalcedonského koncilu (451) potvrzují skutečnost, že diákonky byly opravdu ordinovány. Jejich služba se nazývala leitúrgiá a nebylo jim dovoleno po přijetí ordinace uzavírat manželství. Nejznámější diákonkou v Konstantinopoli byla Olympie, igúmena, abatyše jednoho ženského kláštera. Ještě z 8. století je doklad o ordinaci diákonek, která byla stejná jako ordinace diákonů.
Odlišná situace je podle studie zaznamenána na Západě, kde se během prvních pěti staletí instituce diákonek nevyskytuje. Některé synody zakazují provádět ordinaci diákonek. Důvody této praxe zmíněná studie nerozvádí.22
22 Srov. tamtéž, s. 34–36.
Autoři studie vyhodnocují z historického přehledu, že služba diákonek v novozákonní době a v patristické epoše skutečně existovala, ale rozvinula se v různých částech církve různým způsobem. Jako jediný doklad o diakonátu žen vyzdvihují Apoštolské konstituce, jejichž interpretace je předmětem diskuse. Studuje se, zda mělo vložení rukou na diákonky stejnou hodnotu jako vložení rukou na diákony.23
23 Srov. tamtéž, s. 36–37. Proces vymizení diákonek: srov. tamtéž, s. 44–45.
Z uvedené studie je zřejmé, že se názor autorů zcela neshoduje s výsledkem bádání současnice Steinové, na kterou se v záležitosti diakonátu žen Steinová odvolávala (viz výše). Teologie diakonátu má však svůj vývoj, není definitivně uzavřena, jak studie naznačuje.24
24 Srov. tamtéž, s. 84–115.
Stejný názor na diakonát žen v rané církvi (jaký uvádí Steinová) zastává také současná badatelka Gerl-Falkovitzová, když ve svém příspěvku z r. 1996 vyzdvihuje u žen v kruhu Ježíšových učedníků především službu milosrdné lásky (caritas) a naznačuje proměnu této služby od „úřadu“ diákonky k charismatickému pojetí této služby. Nabízí ve své studii rovněž zajímavé úvahy o možné podobě této služby ženy v církvi pro současnou dobu, když vyzdvihuje její roli utěšitelky, kterou se podobá Duchu Svatému. Předpokládá přitom toto pojetí také v prvotní církvi. Konkrétní podobu této služby vidí při slavení těch svátostí, které ze své podstaty nevyžadují přítomnost kněze.25
25 Srov. HANNA-BARBARA GERL-FALKOVITZ, Nachdenkliches zum Diakonat der Frau, Communio. Internationale katholische Zeitschrift, 1996, s. 534–542.
Také v případě kněžské služby docházelo v průběhu 2. poloviny 20. století k novému promýšlení této otázky. Zatímco Steinová zavedení kněžské služby žen připouštěla, převážily postupně v katolické církvi důvody, které svědčí pro její odmítnutí.26
26 Srov. zejména: Hl. Kongregation für die Glaubenslehre, Inter insigniores, http://www.vatican.va/roman_curia/congragations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc (28. 3. 2012). Srov. IOHANNES PAULUS II., Mulieris dignitatem, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_letters/documents/hf_jp-ii_apl_1 (28. 3. 2012). Srov. TÝŽ, Christifideles laici, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/documents/hf_jp-ii (27. 6. 2012).
Apoštolský list Sacerdotalis ordinatio z r. 1994 navázal na předchozí dokumenty a tuto službu zamítl,27 upřesnění z r. 1995 označilo toto zamítnutí za definitivní.28 Toto vyjádření bylo komentováno odborníky.29
27 Srov. IOHANNES PAULUS II., Acta apostolicae sedis, Epistola apostolica De sacerdotali ordinatione viris tantum servanda, 1994, s. 545–548.
28 Srov. CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI, Acta apostolicae sedis, Responsio ad propositum dubium, 1995, s. 1114.
29 Srov. např. [autor neuveden], Responsum o svěcení žen (rozbor), Teologické texty, 1996, s. 135. Srov. JOSEF DOLISTA, Nesouhlas se svěcením v dokumentech magisteria. Pokus o syntézu předkládané nauky, Teologický sborník, 1997, č. 2, s. 12–16. Aj.
Přesto se tato otázka znovu vrací, zejména v prohlášeních některých skupin duchovních i laiků.30 V posledních patnácti letech působí v tomto směru hnutí „Wir sind Kirche“.31 Tato iniciativa je rozšířená zejména v Německu a v Rakousku. Usiluje o různé reformní kroky v katolické církvi, k nimž podle statutu hnutí patří také plné zrovnoprávnění žen ve všech církevních úřadech.
30 Srov. např. Memorandum profesorů a profesorek ke krizi v katolické církvi: http://www.memorandum-freiheit.de (27. 6. 2012).
31 Srov. http://www.wir-sind-kirche.de (27. 6. 2012).
V našem prostředí je kněžské svěcení žen spojeno především s působením biskupa Felixe M. Davídka v době totality.32 Důvody, které vedly Felixe M. Davídka k rozhodnutí pro ordinaci žen a k vysvěcení Ludmily Javorové a dalších nejméně pěti žen, včetně filosoficko-teologických postojů ovlivněných Teilhardem de Chardin, uvádí příspěvek Petra Fialy a Jiřího Hanuše.33 Davídek porušil církevní nařízení, protože byl přesvědčen, že má „život přednost před kodexem“. Davídkův čin zůstal nakonec jednorázovou akcí, kterou už ve skryté církvi nikdo neopakoval ani nerozpracovával.
32 Srov. JOZEF PAVLOVIČ, Teologické dôvody biskupa F. M. Davídka na kňazskú vysviacku ženy, Teologický sborník, 2002, č. 4, s. 49–54.
33 Srov. PETR FIALA – JIŘÍ HANUŠ, Praxe svěcení žen v současné církvi. Teologická příprava a realizace kněžské ordinace žen ve skryté církvi v Československu, Teologický sborník, 1997, č. 2, 28–33.
Závěr
Pokud jde o probíranou otázku kněžské služby žen, nepatří Steinová ani k výslovným zastáncům, ani k odpůrcům této myšlenky. Při vymezení role ženy ve své teologické reflexi na základě Písma svatého a nauky katolické církve, kterou má ve své době k dispozici, vychází jak od osoby samotného Krista, tak také od osoby Panny Marie, která je „Sponsa Christi“. Být sponsa Christi je podle Steinové povoláním nejen řeholnice, ale každé ženy, bez ohledu na životní stav a konkrétní podmínky jejího života.34
34 EDITH STEIN, Die Frau. Fragestellungen und Reflexionen, op. cit., s. 16–29.
Steinová mluví na několika místech o přednostním postavení muže v souvislosti s jeho stvořením jako prvního a také v souvislosti s vtělením Syna.35 Tuto skutečnost zmiňuje jako jeden z důvodů, které svědčí proti zavedení praxe kněžského svěcení žen.36 Pokud by stál tento názor v protikladu k rovnosti obou pohlaví, jak plyne ze zpráv o stvoření (Gn 1,26-29 a Gn 2,7n), byl by z hlediska stanoviska současné exegeze, domnívám se, nepřijatelný. Nicméně Steinová v souvislosti se zprávami o stvoření a vtělení nemluví o nadřazenosti jednoho pohlaví nad druhým, ale o rovnosti obou a o různosti rolí. Vyzdvihuje navíc Gal 3,24n jako místo, kde promlouvá nejčistším způsobem duch evangelia.37
35 Srov. tamtéž, s. 59, 62, 77 aj.
36 Srov. tamtéž, s. 77.
37 Srov. tamtéž, s. 65.
Abstract
Woman’s Priesthood According to Edith Stein. – In her article the author deals with the theme of woman’s priest service as understood by Edith Stein, a phenomenologist of Jewish origin who converted to Christianity. This topic is settled in a wider context of an essay on a woman and her vocation on the basis of the Bible and of the teaching of the Catholic Church, that was available to Stein in her times. – The second part of the article studies the development of the matter of woman’s diaconal and priestly service in 2nd half of 20th century, and compares the contemporary standpoint with Stein’s opinion. In the case of diaconal work, the comparison is based mainly on the findings of the International Theological Commision and on the views of the contemporary scholars. The theme of priestly service is being reflected on the base of the Catholic Church documents. The text also mentions contemporary views of individuals and groups that differ from the official church standpoint.
