„Chci slyšet, co mluví Bůh...“ (Žl 85,9). Mlčení kvůli Bohu

Autor: Johanna Kuric - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2013/3 (Téma)

Pastoralblatt, 4/2011. – Mírně zkráceno.

Za všech časů lidé zakusili, že mlčení kvůli Bohu je velký poklad. Dlouhá tradice křesťanských poustevníků a kartuziánů to působivě dokládá. K životu v kontemplativně zaměřené klášterní pospolitosti patří kromě jiné nezbytné výbavy jedna důležitá pomůcka duchovní cesty: mlčení, nebo konkrétněji: trvalý nácvik mlčení. Výraz „nácvik“ ukazuje, že se tím míní proces, cesta, duchovní úkol. I člověk, který žije duchovně, ví, že je poměrně snadné toužit v denním shonu po větším klidu a tichu, a když skutečně ticho nastane, snaží se je přehlušit: jemnými tóny meditativní hudby, vlastními aktivitami, rozhovory... Mlčení je jako vysoce diferencovaný cizí jazyk, který můžeme ve svém životě užívat jen po mnoha hodinách cvičení a nadřených slovíčcích. Klíčová slova při tom jsou: potkat sebe sama, vnímat druhého, pokora, uvolnění vazeb, smíření, láska k bližnímu a k Bohu (srov. Terezie z Ávily ve své Cestě k dokonalosti).

Umění mlčet je z jedné strany živnou půdou pro zdařilý život v tichosti. Na druhé straně je mlčení též plodem, který člověk vděčně přijímá jako milost života svěřeného Bohu.

Někdo by si mohl myslet, že na tak privilegovaném místě, jako je tichý klášter, se mlčení vstupujícímu dává jako dárek do cely. Všichni však vědí, „uvnitř“ i „venku“, že mlčení není vnějším stavem nemluvení, neartikulování, negestikulování, nýbrž že znamená, hlavně v kontextu kláštera, především vnitřní ztišení. Co se tím míní? Celoživotní proces stále obnovovaných důvěrných pokusů vést svůj život v Boží přítomnosti. Ve své Autobiografii píše Terezie z Ávily o dobrém cvičení pro člověka, který chce sloužit Bohu: „Může si představit, že je u Krista, a zvyknout si na zamilovanost do jeho svatého člověčenství; mít jej trvale u sebe a mluvit s ním, aniž by se snažil o předem formulované modlitby, nýbrž slovy, která odpovídají jeho přáním a potřebám“ (něm. vydání z r. 2001, s. 197).

Nejsou třeba žádné hotové texty a mnoho slov, abychom našli spojení s Kristem, nýbrž vnitřní oddanost, láska a upřímnost srdce. Slova, která „odpovídají potřebě“, jsou tak mnohá a zároveň tak prostá a stručná. Vděčně a svobodně reagovat na Boží přítomnost, to je modlitba. Modlitba, při níž si modlící se člověk nejprve uvědomí, že Bůh je mu zcela blízký a zároveň v něm bydlí, vede k tichosti. Vědomí mé životní historie s jejími zářivými okamžiky i stinnými stránkami nezatěžuje, neochromuje a nevytváří nepokoj, nýbrž tvoří jakýsi základ, na němž mohu jít spokojeně svou denní cestou. K rozvoji osobnosti náleží po celý život setkávat se sám se sebou, resp. být pro to vůbec otevřený. K tomu je nezbytné vnímání druhého člověka v mém okolí. Přívětivý rozhovor nebo kritické střetnutí mi může ukázat mé fasety, jež jsem dosud nevnímal. Získat poznání pomocí druhých může být bolestný proces; jako odměna za komplikace a nezdary však kyne čestný přístup k pravému já. Se sebou se však potkám též v mlčení, když ve mně zevnitř stoupá něco, v čem se při odpovídající otevřenosti poznávám. I hořké poznání se možná projeví jako Boží dar, pokud je přijmu. Žádá se pokora – proč však ne i dávka humoru, která při sebepoznání může odebrat něco z drtivé tíže. Uvolnění se od zážitků a událostí, které mne emocionálně nebo duševně/duchovně natolik zaměstnávají, že mne ovládají, je milost. Vůle „prosebníka“ získat tuto milost osvobození od zápletek, je už počátkem uvolněnosti, která se vyprošuje od Boha, jehož zakoušíme jako milujícího. Dej Bůh, aby se to zdařilo, protože potom se zažiji jako obdarovaný a osvobozený a smířený s Bohem i lidmi.

Kdo žije smířeně a pokojně, ukazuje navenek, že praktikuje tichost, že ji naplňuje životem. V Naučení Otců čteme: „Opět mluvil (Poimén): Tu je člověk, který se zdá mlčet, ale jeho srdce odsuzuje druhé. Takový ve skutečnosti nepřetržitě mluví. A zde je jiný, který mluví od rána do večera, a přesto zachovává mlčení, tj. neříká nic zbytečného“ (Apophthegmata Patrum, 601).

Vnitřní tichost se jistě snáze vyvíjí v prostředí, které respektuje a podporuje snahu mlčet, které pro to nachází návod v řeholních stanovách; nicméně život ve vnitřní pečlivosti a milující pozornosti není privilegiem řeholních osob.

Mlčení je potřebné na cestě zvnitřnění a hledání Boha; to samo však ještě negarantuje „úspěch“. Hledání Boha, které člověk podniká, přání zkušenosti Boha, je vystaveno nebezpečí, že bychom Boha stahovali na vlastní rovinu rozumu nebo citů. Bůh je však tím prvním, kdo jedná. On dává podíl na své přítomnosti. Křesťan smí proto doufat, že všechna iniciativa a aktivita vychází od Boha. Kdo to v duchovním životě jednou pochopil a zvnitřnil, je odlehčen od vlastního chtění konat. Jak přiléhavý je pojem a popis „starých“: Zkušenost Boha je „protrpět božské“, „pati divina“. Člověk nemůže udělat nic jiného než nastavit své otevřené dlaně. V mlčícím čekání na Boha, v hledání jeho blízkosti, se projevuje něco jako pasivní aktivita. Mlčení modlícího se, jeho čekající a očekávající postoj vůči Bohu, je uskutečněním toho, co znamená kontemplace. Mlčení učí naslouchat jeho slovu. A tak se zakouší mlčení a milující očekávání modlícího se jako přiměřený postoj vůči Bohu. Napadá mne evangelium o služebnících čekajících na pána (Lk 12,35-40). Čteme tam, že Bůh přijde v hodinu, kdy ho nečekáme. Proto bychom měli být bdělí a připravení na jeho příchod. Znamená to však také, že Bůh je suverénní a vymyká se lidskému zásahu; je na něm, aby přišel, až On bude chtít.

Objevit (znova) mlčení a věnovat mu sympatie a zájem by mohlo v současné době rychlých proměn a přívalu informací a podnětů být korektivem a mít terapeutické účinky. V tom vidím osobně charakter znamení kontemplativních klášterů: My, kdo jsme povoláni ke kontemplaci a vidíme modlitbu za lidi a církev, jakož i mlčenlivé přebývání před Bohem jako svůj hlavní úkol, vydáváme skrytým životem svědectví Bohu a jsme pevně přesvědčeni, že naše služba modlitby ve světě působí. Zároveň je náš život pozváním hledat Boha a učit se mlčení a tichu, abychom objevili jeho přítomnost ve vlastním každodenním životě.