Bože silný, Bože mocný… Křesťanská variace o křesťanské statečnosti

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2013/3 (Dialog)

Z výboru z autorových prací Pět cest k radosti, edice Sofia, nakl. Vyšehrad, Praha 1995, 1997 a 2003.

Toto velkopáteční volání Ti, Bože, opakuji, a – můj Bože, tak často. A to proto, že se bojím a strach je tak nepříjemný pocit. A také proto, že vidím tolik zbabělosti kolem sebe. Protože slyším dobrosrdečné nevěrce, jak říkají: „Vám křesťanům je hej, vy máte Boha, vy se nebojíte!“ Protože jiní často, přečasto říkají zase opak: „Na vás křesťanech není moc vidět nějakou duchovní a mravní sílu. Čekali bychom, že budete v předních liniích, zvláště když jde o vaše věci – a vy zatím se choulíte ve strachu.“

Můj Bože, jaký to vládne v církvi u nás v Čechách a na Moravě duch – opatrnosti!! Ale opatrnost je přece ctnost, která vede statečnost, aby se nezměnila v troufalost, v siláctví a hrubost. Ale jaký má, řekněte, opatrnost smysl, kde statečnost vůbec neexistuje? A zrovna tam, kde by měla být největší síla milosti a ducha. Bože můj, jaká to rána, když odtamtud člověk slyší – a má prý se to šířit: „Vy, řadoví křesťané, máte pravdu, my, ordináři, máme taktiku.“ Opravdu, nejde o pravdu. O pravdu, Pane! Řekněte, jaká je to taktika, které nejde o pravdu a která nemá pravdu?

Všichni přece vidíme křivdy, bezpráví, lež a ničení existencí mravní i fyzické. Kdo se však postavil proti? Kolik kněží se zastalo svých oveček? Která komunita se celá semkla do boje proti bezpráví? Proti ničení víry a věřících? Máme jen vzdechy a nářky. Naše řeholnice kdysi osvědčily věrnost a hrdinství, ale dnes se zdá, jako by z nich vyprchal duch statečnosti, odvahy a moudrosti… Co ještě mohou ztratit?

Můj Bože, vím, že jsou povahy bázlivé, na kterých nelze žádat boj. Modlím se za ně, vím, že jim to není k radosti, ale prosím, dej jim pravého ducha modlitby. Ať se modlí dvojnásob! Ať podpírají ruce bojujících. A svaž jim milosrdně ústa, aby svůj strach nevydávali za zbožnost, aby nešířili paniku, aby nešpinili ty, kdo za ně nesou břímě dne i horka. Ať si uvědomí, jak svým strachem šíří poraženeckou morálku a tak jsou vlastně spojenci nepřátel církve. Dej moudrost a odvahu představeným, ať své svěřence těší a sílí, ať se jim daří vytvářet nerozborný šik.

Bože silný, prosím Tě o dar rozlišování duchů. Ne vždy bloudíme jen z bázlivosti či opatrnosti. Mnozí jsou přesvědčeni, že jsme církví trpící, že nám sluší pokora, a ne protesty. Ale to proroci jednali pak špatně? A co křesťanští apologeté Justin a Tertulián, velcí biskupové svatý Ambrož a svatý Jan Chrysostom, kardinál Faulhaber a biskup von Galen za Hitlera a recifský biskup Helder Camara a nedávno u oltáře při mši svaté zavražděný arcibiskup Romero proti mocným tohoto světa, za právo a svobodu utlačovaných, ponížených a pronásledovaných? To je skvělá, světlá tradice církve! Avšak tradice učedníků Kristových mlčících a únikových je temná a neplodná a skličující. Bože, jak možno tu klást otázku volby? Kdy budeme říkat: ano – ne? Kdy si už konečně řekneme s rozhodností, že více se sluší poslouchat Boha než lidi?

Kolik výmluv si vymysleli proti lidem a proti Tvému naléhání, jednu zbožnější než druhou. Prý je to politika ozvat se proti mocným tohoto světa. Ale co když nejde o politiku, ale o svobodu církve, o Boží věc, o pravdu a spravedlnost? To jsou křesťanské ctnosti, žádná politika tedy. „Nedráždit je, aby to nebylo ještě horší!“ Taková prozíravost nemobilizuje všechny síly. Co může být horší než zrada? Kam z nás vyprchala síla prvních křesťanů, kteří se nestarali, co budou dělat jejich nepřátelé, ale starali se především o to, co budou dělat oni sami, a nedávali císaři nikdy to, co výhradně patřilo Bohu.

Není to právě v tom, že se spojuje svatý a silný? Nejsme slabí proto, že nejsme svatí? Nemáme svaté – máme jen „svatoušky“. Pane, odpusť jim, i když vědí, co činí! Nemohou to nevědět, když se podívají na Tebe. Jak se svatě vyzouvají z odpovědnosti za bratry, za společný řád, za náboženskou svobodu. Prý se nedá nic dělat… Spíš se nechce nic dělat. Zavírají se oči, skládají se ruce v klín, aby se nemuselo nic dělat. Ukaž jim, Ježíši Kriste, že jsou obílenými hroby.

Slíbil jsi nám nikoliv idylu, ale pronásledování, protivenství, soudy, utrpení i smrt. Ale slíbil jsi nám také, že právě tehdy a tak dosáhneme blahoslavenství. Zdá se mi však, že křesťané mají po blahoslavenství malou touhu. Říkal jsi, abychom se radovali, když budeme pro Tvé jméno pronásledováni. Kam se poděla naše radost? Jaké to zděšení, bezhlavá opatření a panika, když jde někdo na výslech! Kde je naše hrdost, že smíme pro Tvé jméno trpět? Jsme církev bojující? Ne, jsme církev prchající.

Naříkáme, že nemáme dorost. Jak bychom jej mohli mít, když tu není síly. Když je tu tolik kompromisů! Kdo by chodil mezi takové ustrašence! Ukažme sílu ducha a budeme mít dorost. Nemáme dorost, protože jsme strašně malí a malicherní. Namlouváme si, že žijeme podle evangelia. Zachováváme věrnost v malém, ale když přijdou zkoušky… Malé věci přece nestojí za velké oběti. Bože, rozmnož naši víru, rozmnož naši důvěru v Tebe!

Zase se budou zlobit na tyto řádky, že jsou negativní. Bože, což může být člověk lhostejný? Což může tento stav nechat v klidu toho, komu jde opravdu o Tvou věc? Běda mně, když budu mlčet! Je třeba naléhat vhod i nevhod, usvědčovat, domlouvat, zapřísahat, napomínat (srov. 2Tim 4,1n). Nenechat se uchlácholit.

Ale třeba také trpělivosti. Ovšem ne pohodlnosti. Kdo se nedovede rozhořčit, toho víra nehoří…

Děkuji Ti, Pane, za ty, na které se tato slova nevztahují. Byl jsi ochoten zachránit Sodomu a Gomoru pro deset spravedlivých. Myslím si, že jich máme víc, když jsme unikli zkáze. Děkuji Ti za ně. Žehnej jim. Rozmnož jejich počet, jak jsi slíbil Abrahamovi a jeho potomstvu! Abychom vysvobozeni od našich nepřátel – i od našeho největšího nepřítele – strachu – žili zbožně a spravedlivě na tomto světě.

„Hospodin je má síla i moje píseň, stal se mou spásou“ (Žl 118,14).