Ad: Selhání církve?

Autor: Miroslav Machálek - Číslo: 2013/3 (Dialog)

Papež František ve své katechezi o tajemství církve (29. 5. 2013) připouští, jak to bylo přeloženo, „defekty“. Je důležité, jak se k nim chybující postaví. U nás se v případě, že se k nim nehlásí, vžil poměrně přesný výraz: „zametání pod koberec“.

Má odpověď na otázku v titulku zní, že církev neselhala, a dokonce jsem přesvědčen, že selhat nemůže. Selhat mohou fyzické osoby, tj. členové, kteří církev putující tvoří. Jejich postavení v církvi není stejné. Ale všichni by měli svým životem potvrzovat to, co hlásají. A měli by evangelium hlásat i slovy, alespoň posluchačům, kteří jsou ochotni přijmout je jako partnery pro komunikaci. V církvi jsou ovšem skupiny s rozdílnými kompetencemi a z nich vyplývajícími povinnostmi, a také různými adresáty jejich hlásání.

Na prvním místě jsou ti, které Pán postavil na nejvyšší příčku, a ty snad přijímají jako partnery i vládní, sněmovní, senátní i podnikoví vedoucí činitelé a podnikatelé. Takže kromě povinností, které jím ukládá CIC, by měli být také mluvčími, kteří by se za církev vyjadřovali jako strážci společného dobra, k němuž patří i morální chování. To bylo naší společností vždycky očekáváno, a díky Bohu je tomu podobně i dnes, jak to s potěšením zmiňuje i profesor Lubomír Mlčoch na stejné straně TT. Mluvit o morálním úpadku po roce 1990 i v roce 2011 je jistě legitimní, pokud o něm a o jeho příčinách mluvili dnešní kritici již v době, kdy začal, tj. počátkem devadesátých let, nebo pokud tito kritici alespoň přijímají svůj díl odpovědnosti. Bohužel tomu tak není, a proto závěry autora článku jsou oprávněné.

Tehdy i dnes platilo ono známé, že za vším jsou peníze. Socialističtí ekonomové se již v době totality perfektně připravovali na liberální ekonomiku, někteří na západních univerzitách, jeden dokonce na Katolické univerzitě v Lovani. V devadesátém převlékli dres a rozjeli se naplno, včetně odstraňování morálních zásad, bohužel za mlčení těch, od kterých naše společnost očekávala, že budou garanty morálního chování ve všech oblastech a v případě porušování jeho zásad velmi hlasitě pozvednou svůj hlas. Přitom na tuto situaci bylo možno se připravit, vždyť Pavel VI. již v encyklice Populorum progressio (1967) a v apoštolském listě Octogesima adveniens (1971) upozornil na nebezpečí liberalismu a přirovnal je k nebezpečí socialismu. Ani katoličtí teologové, kněží i laici s vědomím kardinála Tomáška v době totality nespali a připravovali materiály pro dobu svobody. Mnozí měli zkušenosti ze šedesátých let a Díla koncilové obnovy. Realizace jejich záměrů mohla ochránit od negativních vlivů liberalismu mnohé katolické politiky a podnikatele i běžné občany. Neměli však v devadesátých letech takovou moc, aby je prosadili, a přednost byla dána jiným aktivitám.

Takže například už za totality se slibně rozvíjející Desetiletí duchovní obnovy před miléniem sv. Vojtěcha přešlo již v prvních letech po nabytí svobody do ztracena a vzpomnělo se na ně až v roce milénia, 1997. Mám i osobní zkušenost. Od devadesátých let probíhalo v kostele sv. Josefa v Ostravě vzdělávání laiků. Účastníků bylo vždy asi 500. Pro zvýšení účasti byli zváni biskupové z celé republiky. Konalo se také 18. listopadu 1992. Tehdy přítomnému významnému představiteli ČBK byla položena otázka: „Neobáváte se, že v budoucnosti bude katolické církvi vyčítáno, že mlčela na prohlášení typu,Nerozeznávám čisté a špinavé peníze‘,,Morálka do trhu a ekonomiky nepatří‘ apod.?“ Odpověď byla a je velmi výmluvná a postoj tohoto představitele i postoj jeho kolegů dobře charakterizující: „Přece se nebude kvůli každé hlouposti scházet ČBK.“ Ona se nakonec o čtyři roky později sešla a týmu, v němž byl i zmíněný prof. Lubomír Mlčoch, uložila vypracování materiálu „Pokoj a dobro“. Ten vyšel až v roce 2000, bohužel nebyl ani veřejně dostupný, a hlavně vyšel až v době, kdy velká část i katolických politiků a větších či menších podnikatelů a bohužel i ostatních občanů byla už totálně zpragmatizována a zdemoralizována.

Euforie ze svobody, z návštěvy Jana Pavla II. byla velká a možná částečně omlouvá, ale poučení ze skutečného stavu zásluhou liberalizace bylo přece nasnadě. Navíc i Benedikt XVI. svou encyklikou Caritas in veritate se vrátil k myšlenkám Populorum progressio a Octogesima adveniens právě v době přípravy jistě potřebných ekonomických reforem. O této jediné sociální encyklice Benedikta XVI. se ani v pastoraci moc nemluví a řada reforem, které nerespektují obecné dobro, je s ní v rozporu. Přestože mnohé reformy jsou proti evangeliu a proti sociální nauce církve, garant obecného blaha a morálky opět mlčel.

Možná reformy nemusely být tak masivní, kdyby se v devadesátých letech i později nerozkradly stovky miliard korun. Je jistě zajímavé, že mnozí za tehdejší korupci stíhaní dostali od tehdejšího ministra financí a premiéra a nedávného prezidenta amnestii, která jejich korupci anulovala, takže okradení se mohou domáhat svých práv u nefunkčních soudů. Korupčníci si velmi rádi osvojili a dosud osvojují liberální zásady z devadesátých let, jako „Morálka do ekonomiky nepatří“ apod. Bohužel, následky reformy odnášeli a dosud odnášejí zejména ti, kteří její nutnost nezavinili, a naopak se jen okrajově dotýká viníků. A mlčení pokračuje.

Nyní se projednává tzv. katastrální zákon. Ten se v budoucnosti může týkat i církve. Někdo například za úplatek nebo použitím zfalšovaných dokumentů porušil nebo poruší blokační paragraf a církev zjistí, že na jejím pozemku, získaném v dobré víře a poctivě podvodníkovi zaplaceném, má někdo postavený dům a je patřičně zadlužený. Již jsem o podobných případech slyšel. Jak se to bude v duchu křesťanské lásky řešit? Kdo bude znovu platit ten pozemek? Podle sdělovacích prostředků asi znovu majitel domku, pokud majitel pozemku nebude dokonce trvat na jeho zbourání. A to může být zase dobré téma pro sdělovací prostředky proti církvi. Zřejmě se na podobnou situaci v příslušném zákoně zapomnělo.

A další již dlouhé mlčení se týká marné snahy některých poslanců o zákaz anonymních akcií. Kdo ví, jaké vazby, možná i vlastnické, mají někteří ministři, poslanci nebo i soudci na mnohé firmy a na korupci, a jestli právě ty vazby nejsou příčinou, že v závěrečné fázi schvalování zákona se najednou objevují fatální nedostatky, když jinak trvale mlčící poslanec vystoupí s malou změnou, jíž si domů nebo na oběd spěchající poslanci nevšimnou, ale která může učinit zákon bezzubým, nebo dokonce situaci zhoršujícím, případně soudcům nahrávajícím k tomu, aby mohli prodlužovat soudní řízení, nebo dokonce znemožňujícím vynést rozsudek. A to mlčení bohužel bylo v době tvorby reforem i ve většině katolických médií s výjimkou Universa. To je další skupina, která má jistě větší možnosti, a samozřejmě i odpovědnost.

Není divu, že mnozí z těch reformami postižených se nechali vrhnout do náruče komunistických odborů nebo převzali jejich metody, když i očekávaný garant morálky mlčel a totálně zklamal. Co bylo příčinou? Bůh to jistě ví a snad to napoví svědomí i těm, kteří nesli odpovědnost. Bohužel, není to poprvé. Něco podobného se stalo již v 19. stololetí, když encyklika Rerum novarum vyšla až skoro padesát let po Komunistickém manifestu. Jsem z vesnice na Moravském slovácku a jako pamětník si vzpomínám na čas před rokem 1946, včetně první republiky, kdy bezohledné zacházení sedláků s nádeníky a bezzemky přihrálo spoustu lidí při volbách KSČ. Ta pak volby suverénně vyhrála a následky pociťujeme dosud. Přitom většina sedláků byla v ČSL a ta měla v programu sociální nauku církve. O té se ale nikdo ani na schůzích, a bohužel ani v kostele nikdy nedověděl. A je to dnes lepší? Krátce po nástupu se nový předseda KDU-ČSL pan Bělobrádek v Katolickém týdeníku k sociální nauce přihlásil, ale také konstatoval, že nejméně je známá v církvi. V devadesátých letech to mlčení mnohé posílalo do náruče nemorálního liberalismu, a nyní opět do náruče socialistů a komunistů. Výsledky krajských i prezidentských voleb jsou toho neklamným důkazem. Ono známé „Historie je učitelka života, ze které se ještě nikdo nepoučil“ bohužel stále platí.

I my ostatní jsme nesli a stále neseme odpovědnost. Především svým chováním v osobním životě a také, pokud má někdo odvahu, pokusem něco napsat například do Katolického týdeníku nebo Perspektiv. Ale i tam panovalo mlčení. Asi ten strach zvítězil. Sám jsem poslal do těchto médií v době tvorby reforem několik článků, mezi nimi jeden s názvem: „Měla by církev promluvit?“ A vždy jsem v závěru uvedl, že můj článek nemusí být dostatečně kvalitní, ať kvalifikovaný redaktor napíše na to téma nový. Ale ani můj, ani žádný redakční článek k tématu uveřejněn nebyl. Kritické články s podobnou tematikou, které byly publikovány až po schválení reforem, byly spíše výsměchem těm, které reformy nejvíce postihly.

Takže kdo vlastně zavinil současný morální stav společnosti? Vlády a poslanci, kteří tvoří beztrestně zákony-zmetky (každý řemeslník má za zmetek postih), nebo učitelé, lékaři, policisté a soudci, kteří vlivem korupce mají často vzhledem ke své odpovědnosti doslova směšné platy? Lze se divit učitelům, lékařům a jiným, z nichž mnozí mají velmi nízké platy, že bojují svými prostředky právě proti těm, kteří zavinili jejich situaci svou lajdáckou prací a možná i přímou účastí v korupci nebo jejím tolerováním? Já učím náboženství ve škole a vím, jak je to zejména pro učitelky obtížná práce, když se učitel nebo učitelka, opět díky liberalismu, nemůže na žáka ani křivě podívat. Kdo vlastně nese odpovědnost, nebo alespoň spoluodpovědnost za morální stav naší společnosti, případně, kdo se odvažuje považovat za nevinného? Velmi vypovídající byly například odpovědi v anketě v Katolickém týdeníku o stávkách. U některých bylo zřejmé pochopení pro situaci stávkujících, včetně respektování práva na stávku i její oprávněnosti. U některých se odpovědi až příliš shodovaly s těmi ministerskými a poslaneckými a bylo zřejmé, že autoři vůbec netuší, jak někteří občané tohoto státu žijí. Že to někteří politicky využívají? Když jim k tomu dáváme příležitost, není divu. Ale využívají toho politici napříč politickým spektrem. Pokud nepřiznáme svůj díl odpovědnosti, bude důvěra, ale nyní již skutečně v církev, klesat stále více.