„… ale největší je láska“ (1Kor 13,13). Polské ohlasy na teologii Josefa Zvěřiny

Autor: Joanna Brodniewicz - Překlad: Vladimír Petkevič - Číslo: 2013/2 (Články)

S Josefem Zvěřinou, jedním z nejvýznamnějších českých teologů, se polský čtenář setkal hned po sametové revoluci, kdy časopis Tygodnik Powszechny otiskl jeho text o příčinách listopadových událostí a o nových úkolech, před něž byl český národ postaven.¹ O mnoho let dříve, 14. ledna roku 1973, vyšel v tomto časopise jeho text „Na milenium biskupa praskiego“ (K miléniu pražského biskupa), podepsaný pseudonymem Fr. Novák.²

Osobnost a dílo Josefa Zvěřiny zaujaly jak polské teology, tak studenty teologie na několika univerzitách: v Poznani, Varšavě, Katovicích a Lublinu.

V devadesátých letech minulého století vystoupil s referátem na jedněch z prvních „Zvěřinových dní“ v Plzni doc. dr hab. Tomasz Węcławski [Tomasz Polak] z Poznaně.³

V roce 1993 publikoval Walerian Bugel v měsíčníku Więź článek o Zvěřinově teologii nazvaný „Miłość kluczem do teologii“ (Klíčem k teologii je láska).⁴ Autor v něm začíná životopisem českého teologa⁵ a poté se soustřeďuje na jeho tvorbu. Konstatuje, že je velmi rozmanitá, neboť zahrnuje takové oblasti, jako je teologie, spiritualita, dějiny umění, a nalezneme v ní i literární eseje. Má za to, že není dosud shromážděna v úplnosti.⁶ Upozorňuje, že vzhledem k tomu, jaké byly za tehdejší politické situace podmínky, Zvěřina neměl možnost normálně vědecky pracovat, a jeho texty nejsou tedy vždy náležitě opatřeny vědeckým aparátem (chybějí prameny, poznámky, texty nejsou zredigovány). Zvěřina, jak uvádí Bugel, navazuje na českou teologickou školu 20. století, jejíž představitelé požadovali, aby se v teologii používal jazyk současného člověka. Bugel tvrdí, že podle Zvěřiny je úkolem teologie agapé proniknout ke každému člověku bez ohledu na jeho víru či vzdělání, nicméně nelze říci, že by „osvobození od přílišné racionalizace teologie“⁷ bylo vždy úspěšné. Uvádí jména teologů a filosofů, jejichž děl Zvěřina tvůrčím a zároveň kritickým způsobem (což autor zdůrazňuje) využívá. Bugel dále probírá tři první části Teologie agapé, které má k dispozici, a připojuje k nim své poznámky. Všímá si mimo jiné integrálního Zvěřinova pojetí víry, náležitě oceňuje nahrazení pojmu „Tradice“ pojmem „paměť církve“, ač zároveň autorovi vytýká, že sdostatek neobjasňuje „biblicko-liturgický způsob, jak paměť chápat“.⁸ Lituje toho, že český teolog nevyjádřil v kategoriích „paměti církve“ otázky dějin, vývoje a interpretace dogmat. Má za to, že pneumatologii schází systematičnost. Ve svém článku Bugel českému teologovi několikrát vytýká, že ve svých úvahách se až na jediný případ nezmiňuje o východní teologii. S touto kritikou lze jen těžko bez výhrad souhlasit, je však třeba mít na zřeteli, že autor neměl k dispozici celé Zvěřinovo dílo.⁹ Cení si perspektivy agapé, ale jestliže se z ní – jak se obává – stane „specifický metologický klíč“, může to vést k „riziku, že se ztratí mnohovrstevnost perspektivy v teologii, což vždy znamená její značné ochuzení“.¹⁰ Je třeba zdůraznit, že Walerian Bugel jako první představil polskému čtenáři život a dílo Josefa Zvěřiny.

V roce 1995 obhájila na tehdejší Papežské teologické fakultě v Poznani¹¹ sestra Maria Nowaková diplomovou práci Zarys „Teologii Agape“ w ujęciu Josefa Zvěřiny. Prezentacja czeskiej syntezy teologicznej z okresu prześladowania Kościoła (1948–1989) (Nástin „Teologie agapé“ v pojetí Josefa Zvěřiny. Česká teologická syntéza z doby pronásledování církve (1948–1989)),¹² jejímž školitelem byl doc. dr hab. Tomasz Węcławski [Tomasz Polak]. Tato práce vznikla v Ústavu fundamentální a dogmatické teologie (Instytut Teologii Fundamentalnej i Dogmatycznej) jakožto pojednání z oblasti fundamentální teologie.

Autorka vychází z konstatování, že Josef Zvěřina „nalezl výrazové prostředky a nové formy, jak oslovit Radostnou zvěstí současného člověka“, že „byl pro českou církev současným Pavlem“.¹³ Maria Nowaková si klade za cíl představit výsledky práce českého teologa a syntézu jeho tvorby, zaměřuje se však pouze na I. svazek Teologie agapé, který byl tehdy dostupný.¹⁴ Chce ukázat klíč a metodu, jichž autor užíval – a mezi nimi je i teze, že Bůh je láska.

V první kapitole autorka líčí postavení církve v Československu a poté osobnost Josefa Zvěřiny.¹⁵ Ve druhé až páté kapitole se zabývá jádrem I. svazku Teologie agapé. V druhé kapitole charakterizuje pojem láska ve Zvěřinově teologii, zabývá se stěžejními rysy, východisky a projevy lásky.¹⁶ Další kapitola se týká víry, Božího zjevení a Tradice (paměti) církve.¹⁷ Čtvrtá kapitola se zabývá úlohou Ducha Svatého.¹⁸ V páté kapitole autorka rozebírá Zvěřinovu christologii.¹⁹ Na konec každé z kapitol pojednávajících o Teologii agapé je zařazeno shrnutí. Obsahem poslední kapitoly²⁰ jsou teologické a filosofické inspirace českého teologa zpracované na základě „Úvodu“ do Teologie agapé a autorka tu líčí vliv Karla Rahnera na Zvěřinovu teologii. Poté uvádí, v čem je teologie Josefa Zvěřiny původní. Konstatuje, že její předností je spojení dogmatické teologie se spiritualitou. Zvěřinovi šlo o to, aby jeho teologie byla přístupná každému, kdo o ni projeví zájem, a proto hledal adekvátní jazyk, který by dokázal zprostředkovat evangelium současnému člověku. Teologie má být rozhovorem s Bohem, a nejen rozumovými úvahami. Nowaková píše, že Teologie agapé „není ani tak teologií lásky, jako spíše teologií, která vychází z lásky a takovým způsobem vstupuje na nové cesty“. Pro Zvěřinu je důležitý „ani ne tak nový způsob myšlení, jako nové srdce“.²¹ Autorka ukazuje, že Zvěřinova teologie vychází zdola a že autor prezentuje komplexní teologické pojetí. Upozorňuje na to, že Zvěřina stanoví jako úkol neustále nově číst Radostnou zvěst, aby byla srozumitelná pro různé kultury, odpovídala na znamení času a dokázala se vypořádat s novými problémy. Teolog si všímá toho, jak je potřebné vykládat dogmata novým způsobem. Tradici chápe jako charisma; tradice zahrnuje minulost, současnost a budoucnost. Nowaková pokládá Zvěřinovo nahrazení pojmu „Tradice“ formulací „paměť církve“ za objevné. Úkolem paměti je osvojování, uchovávání a připomínání. Za důležitý považuje autorka teologův návrh dívat se v novém světle na roli ženy v církvi a ve světě. Ukazuje, že Zvěřina, „když se pouští do kritiky nadměrné intelektualizace teologie, tvrdí, že západní teologie je chudší než východní“.²² Má za to, že podle českého teologa nahradila někdejší spiritualitu, jejíž základ tvořila charismata, „neevangelijní přísná askeze a mystika“.²³ V závěru své práce autorka Zvěřinovu teologii stručně shrnuje.

Práce Nowakové měla význam především pro toho, kdo se chtěl vůbec seznámit s teologií Josefa Zvěřiny a neuměl česky nebo neměl přístup k jeho dílu. Připomínám, že vyšla v roce 1995. Škoda, že zůstala v archivních fondech Teologické fakulty a veřejnost k ní neměla dostatečný přístup. Práce není adekvátně vybavena vědeckým aparátem, bibliografie připojená k práci je velmi skrovná. Autorka to vysvětluje nedostatkem literatury o Zvěřinově teologickém myšlení. Lze s ní souhlasit, pokud jde o zpracování tvorby českého teologa, nicméně autorka nevyužívá pramenů a prací týkajících se církve v Československu a tehdejší politické situace, jež jsou k dispozici v polštině. V práci je také velmi nedostatečný poznámkový aparát. Mimo první kapitolu, kde vychází především z práce Bohdana Cywińského²⁴ a ze statí uveřejněných v čísle měsíčníku Więź věnovaném Československu, se Nowaková ve zbývajících kapitolách své práce odvolává pouze na původní text, ale ani zde tak nečiní příliš často.

Na článek Waleriana Bugela, který je pro její práci primární, odkazuje pouze v části týkající se životopisu Josefa Zvěřiny a používá jej jako zdroje informací, ale neodvolává se na něj a nepolemizuje s ním v teologických otázkách, i když vyvozuje jiné závěry než Bugel, například v otázce celkového hodnocení Teologie agapé nebo vztahu Zvěřiny k východní teologii.

Pro úplnost je třeba uvést, že na Papežské teologické fakultě ve Studiu teologie pro laiky ve Varšavě vznikla pod vedením P. dr. Janusze Strojného diplomová práce české autorky Doroty Švachové z oblasti dogmatické teologie s názvem Teologia agape Josefa Zvěřiny,²⁵ obhájená v roce 2000.

V roce 2002 obhájil na Katolické univerzitě v Lublinu P. Cezary Andrzej Mizia disertaci Znaczenie chrześcijańskiej agape dla prześladowanego Kościoła według ks. Josefa Zvěřiny (1913–1990). Studium pastoralne²⁶ (Význam křesťanské agapé pro pronásledovanou církev podle P. Josefa Zvěřiny (1913–1990). Studie z pastorální teologie). Vedoucím práce byl P. prof. dr hab. Ryszard Kamiński, jejími oponenty pak P. prof. dr hab. Adam Przybecki a P. bp dr hab. Kazimierz Ryczan.²⁷ Je to práce z oblasti pastorální teologie, její autor se Zvěřinovým dílem z hlediska dogmatické teologie spíše nezabývá. Tématem disertace je úvaha o teologii agapé Josefa Zvěřiny v perspektivě pronásledování církve v Československu.

V úvodu²⁸ Mizia uvádí čtenáře do problematiky pronásledování církve ve 20. století a předkládá důvody, proč je nezbytné prozkoumat tuto zkušenost z hlediska teologického. Zaměřuje se na osobnost českého teologa a na jeho teologii, představuje pojem agapé a jeho přítomnost v úvahách teologů. Poté autor hovoří o Zvěřinově vědeckém odkazu a dále pak o cíli, metodě a tematice jednotlivých kapitol knihy.

V první kapitole, nazvané „Josef Zvěřina świadek prześladowanego Kościoła w Czechosłowacji“ (Jozef Zvěřina – svědek pronásledované církve v Československu),²⁹ autor líčí životní zkušenosti, formaci a názory českého teologa v kontextu společensko-historických podmínek, přičemž odkazuje na dějiny českého národa a jeho duchovní dědictví. Ukazuje, jak názory a postoje Zvěřiny ovlivnilo období fašismu a komunismu, zabývá se pronásledováním církve a v tomto kontextu prezentuje myšlení českého teologa.

Ve druhé kapitole, „Teologia chrześcijańskiej agape“ (Teologie křesťanské agapé),³⁰ Mizia charakterizuje Zvěřinovu teologii. Poukazuje na základní pojmy, jichž český teolog užívá, a na jeho badatelskou metodu. Nejprve píše o pojmu zkušenost. Pokud jde o metodu, upozorňuje na to, že Zvěřina na jedné straně kritizuje fenomenologickou redukci, neboť zkušenost zužuje, na straně druhé však sám prezentuje jednotlivé problémy způsobem, který vykazuje známky fenomenologické metody. Využívá ji při teologickém popisu. Poukazuje též na existencialismus, filosofii setkání a personalismus. Mizia si všímá toho, že Zvěřina při analýze pojmů chápe jazyk podobně jako filosofie jazyka. Používá také metodu hermeneutickou.

Autor práce konstatuje, že východiskem teologické analýzy byla pro českého teologa „zkušenost osobního Boha v setkání s člověkem“:³¹ takovým způsobem chápal Zvěřina dějiny. Teologie má být dialogem Boha s člověkem a právě tomuto úkolu je podřízeno hlavní teologovo dílo.

Mizia ve své disertaci dále analyzuje pojmy vyjadřující ve Zvěřinově teologii lásku, zejména erós a agapé. Obrací pozornost na to, že český teolog nevzal v úvahu analýzu pojmů vycházejících z moderních jazyků a neprohloubil filologicko-sémantickou analýzu termínů pocházejících z latiny. Dále pak uvádí tři klíčové úryvky z Písma – Ex 3,14; 1Jan 4,16; 2Kor 13,13 –, jež představují pro českého teologa základy Boží lásky. Konfrontuje pojem lásky u Zvěřiny s přístupem jiných teologů. Srovnává pojmy charis a agapé. Mizia uvádí jedenáct Zvěřinových kategorií agapé, jež pokládá za nejpůvodnější část jeho teologie. Soudí, že by se měly přesně popsat a rozvinout, a zároveň si všímá toho, že ve Zvěřinově díle nejsou časté. Tvrdí, že „nedostatečné používání těchto kategorií v jednotlivých dogmatických pojednáních může dokládat, že Zvěřina se vyhýbá schematičnosti v teologickém přístupu k jednotlivým otázkám nebo že tento teologický aspekt nedoceňuje“.³²

V další části své práce Mizia hovoří o trinitologii, christologii, pneumatologii a ekleziologii českého teologa. Konstatuje, že „teologie křesťanské agapé, třebaže nepředstavuje ucelený teologický systém, čerpá ve všech traktátech inspiraci z křesťanské lásky zjevené na stránkách Písma svatého“.³³

Ve třetí kapitole, nazvané „Realizacja chrześcijańskiej agape w warunkach prześladowania“ (Uskutečnění křesťanské agapé v podmínkách pronásledování), Mizia píše o tom, jak česká katolická církev fungovala za pronásledování, a líčí její polarizaci. Poukazuje na to, že rozdíl v pastoračním hodnocení situace církve byl způsoben různými koncepcemi a modely chápání církve a kněžství. Autor píše o tom, jak byl Zvěřina zapojen do záležitostí církve a vlasti, líčí jeho činnost ve skryté církvi.³⁴ Dále pak uvádí Zvěřinovy pastorační požadavky na církev v Československu. Představuje jeho činnost spojenou s Chartou 77 a spolupráci s biskupem Františkem Tomáškem, líčí jeho boj za lidská práva a jeho obranu univerzálních hodnot. Poté zdůrazňuje názory Josefa Zvěřiny spojené s povoláním laiků v církvi. Český teolog pokládal za jedno z důležitých témat spojených s teologií laikátu roli ženy v církvi a ve světě. Měl také za to, že je třeba se nově podívat na služebné kněžství a na řádový život.

V závěru práce se autor netají obtížemi, na něž narazil během přípravy své studie. Poukazuje na těžkosti spojené se získáváním pramenných materiálů, na nedostatek odborných prací týkajících se Zvěřinova literárního dědictví, na obtíže spojené s pronikáním k inspiračním zdrojům myšlení českého teologa vzhledem k nedostatečnému kritickému aparátu v jeho dílech. Má za to, že Zvěřinova teologie nastoluje mnoho důležitých problémů, ale zároveň poukazuje na její eklektičnost, která se podle jeho názoru projevuje „ve sdružování jednotlivých problémů bez vzájemných logických vazeb. Není to tedy v pravém slova smyslu teologie spekulativní, nýbrž spíše teologie svědectví.“³⁵ Mizia má za to, že Zvěřinova teologie je teologií trinitární, je jí vlastní imanentní a ekonomický způsob, jak hovořit o Bohu; vychází z Bible, bere v úvahu znamení času, má ráz dějin spásy a bere v potaz ekumenický dialog. Zvěřina podle autora využívá především výsledků, jichž dosáhli západní myslitelé, občas se však odvolává i na teology pravoslavné. Co se týká christologie, Mizia konstatuje, že Zvěřina zachovává „rovnováhu mezi christologií Logu a christologií horizontální“,³⁶ domnívá se však, že doplnění chalkedonské formule o hypostatické unii o pojem unio caritatis nepřináší christologii nic nového. Oceňuje naopak hledání nových pomocných formulací při definování věroučných pravd a „přechod od christologických formulací rázu ontologického k formulacím personálně-antropologickým (…), to, že si autor uvědomuje význam literatury, ikonografie Kristovy osoby a zbožnosti Božího lidu jako teologického místa“³⁷ a rovněž pokládá za hodnotný Zvěřinův pohled na charismatickou strukturu církve.

Nelze říci, že by se Mizia bezvýhradně ztotožňoval se Zvěřinovými postuláty týkajícími se postupné změny farní struktury z modelu farnosti pojaté jako územní celek ve farnost osobní. V této souvislosti se domnívá, že český teolog dostatečně nedoceňuje existující formy pastorace. Podobně se vyjadřuje ke změně ve způsobu vykonávání úřadu biskupa a kněze. Hierarchie by podle Zvěřiny měla aktivizovat věřící a biskup by měl plnit misijní službu; jde tu tedy o přechod od modelu hierarchického ke kolegiálnímu. Podle Mizii však církev není na tak revoluční změny připravena. Za zajímavý návrh pokládá autor zavedení oficiální formy služby pro laiky, a to jak pro muže, tak pro ženy, jejímž vzorem by byla služba jáhenská. Avšak pokud jde o Zvěřinovy požadavky týkající se role žen, má autor za to, že třebaže argumenty, které teolog uvádí, jsou náležité, v mnoha zemích nejsou věřící připraveni na „exponovanější službu ženy“.³⁸ Zvěřinův přístup k problému svěcení žen považuje za umírněný a domnívá se, že je to jeden z návrhů řešení. Autor konstatuje, že Zvěřinovy požadavky na pastoraci vycházejí z historické zkušenosti české církve, zejména v období pronásledování ve 20. století. Mizia shrnuje, že Zvěřinova teologie je univerzální a že jeho požadavky na pastoraci jsou aktuální a podnětné pro diskusi. Práci uzavírá bibliografie pramenů, zahrnující literární pozůstalost českého teologa, soupis církevních dokumentů použitých v práci a literaturu k danému tématu i literaturu sekundární, v níž nalezneme hlavně práce týkající se historického kontextu.

Cezary Mizia publikoval v roce 2002 v českém časopise Studia theologica článek „Metoda a východiska teologie agapé Josefa Zvěřiny“³⁹ a rok nato vyšel ve sborníku z I. a II. Fóra středoevropských a východoevropských teologů jeho text „Proroczy charakter teologii agape Josefa Zvěřiny“,⁴⁰ který vznikl na základě první a třetí kapitoly jeho doktorské práce.⁴¹ Roku 2007 vydala Slezská univerzita v Opavě Miziovu doktorskou práci⁴² v češtině, pod názvem Význam agapé pro pronásledovanou církev podle Josefa Zvěřiny.⁴³

Zdá se, že z hlediska teologického jsou nejzajímavější a nejpronikavější práce P. Łukasze Szendzielorze.⁴⁴ Především je nutné zde uvést jeho doktorskou práci Teologie agapé jako metoda. Agapetologiczna struktura dzieła teologicznego Josefa Zvěřiny (Teologie agapé jako metoda. Agapetologická struktura teologického díla Josefa Zvěřiny), která vznikla na Teologické fakultě Slezské univerzity v Katovicích a byla obhájena v roce 2006. Školitelem doktoranda byl P. prof. dr hab. Jerzy Szymik a oponenty P. prof. dr hab. Józef Budniak a prof. dr hab. Tomasz Węcławski [Tomasz Polak].⁴⁵ Práce vyšla roku 2009.⁴⁶ Předtím Szendzielorz publikoval články, které se týkaly tematiky obsažené v doktorské práci. Text „Myśl teologiczna Josefa Zvěřiny. ‚Teologia agapé‘ jako ‚teologia środka‘“ (Teologické myšlení Josefa Zvěřiny. „Teologie agapé“ jako „teologie středu“),⁴⁷ s nímž se čtenář může seznámit v tomto čísle TT, vyšel v časopise Ateneum Kapłańskie v roce 2002 a reflexe o místě ženy v církvi s názvem „Kobieta – Matka – siostra. Mariologiczne postawy teologii kobiety Josefa Zvěřiny“ (Žena – Matka – sestra. Mariologické základy teologie ženy u Josefa Zvěřiny)⁴⁸ pak v časopise Śląske Studie Historyczno-Teologiczne v roce 2008.

V úvodu⁴⁹ své práce autor vychází z Ježíšova misijního příkazu (Mt 28,19n.), přičemž se nejprve krátce zmiňuje o vývoji teologie a poté líčí osud katolické církve v českých zemích. Následuje životopis Josefa Zvěřiny a přehled jeho díla. Klade otázky týkající se Zvěřinovy teologie a celkově charakterizuje problematiku zpracovanou v disertaci. Vysvětluje pojmy, jež jsou pro jeho práci klíčové – teologie agapé,⁵⁰ agapé, „metoda“ – a popisuje badatelský postup a strukturu práce.

V první kapitole s názvem „Punkty wyjścia agapetologicznej teologii“ (Východiska agapetologické teologie)⁵¹ autor představuje zdroje teologie agapé: životní zkušenosti Josefa Zvěřiny, zvláště jeho utrpení, a dále kulturu, důležitou pro Zvěřinu jakožto historika umění, a s ní spojenou uměleckou tvorbu a jeho zájmy filosofické. Poté uvádí katolické, protestantské a pravoslavné teologické inspirace českého teologa. Poukazuje na to, že Zvěřina je otevřený různým názorům. Dále prezentuje Zvěřinův kritický rozbor západní teologie, který poukazuje na racionalismus této teologie a na abstraktní diskuse, jež vedly k oddělení teologie od křesťanského života. Souhlasí s českým teologem, že krize univerzit vede k agnosticismu a skepticismu a z toho pak vyplývá sekularizace. Konstatuje, že podle Zvěřiny současné teologie neodpovídají na potřeby člověka, nepomáhají mu smířit se s utrpením. Josef Zvěřina vytýká západním teologům, že se nepostavili na obranu církve pronásledované v komunistických zemích ve 20. století ani na obranu lidských práv. Svému úkolu nedostála ani teologie osvobození. Zvěřina s ní na jedné straně spojoval jisté naděje, na straně druhé k ní měl výhrady. Oceňoval aspekt spojený s bojem za sociální spravedlnost, svobodu a lidská práva, ale stavěl se proti ideologickým tlakům a diskriminaci. Nepřijal marxistické a revoluční základy této teologie. Podle Zvěřiny je základem osvobození evangelium, zejména pak Kázání na hoře. Vzhledem k nedostatečnosti jak západní teologie, tak teologie osvobození Zvěřina požaduje, aby se zaplnila mezera mezi nimi. „Takto chápaná teologie se nemůže uzavřít pouze v racionálním poznání Boha, ale musí se rozšířit na teofilii, lásku k Bohu (…) Bůh, který je láska, je východiskem Zvěřinovy teologie“⁵² – píše Łukasz Szendzielorz. Český teolog tak vytváří třetí teologickou cestu – teologii středu, navazující mj. na sv. Augustina, sv. Maxima Vyznavače, sv. Bernarda, sv. Bonaventuru, sv. Tomáše Akvinského, Pascala či Newmana.

Szendzielorz upozorňuje na to, že Zvěřina používá výsledků, jichž dosáhli katoličtí, protestanští a pravoslavní teologové, nicméně návaznost na tyto výsledky není vždy zřejmá, jelikož autor často neuvádí, z jakých zdrojů ve svém myšlení čerpal. Často se také neztotožňuje s citovanými názory a též spojuje různé ideje, což vede k teologickému eklekticismu.

Szendzielorz uvádí, jak český teolog chápe pojem agapé. Upozorňuje na to, že tento pojem je dost fragmentární, což si Zvěřina uvědomoval. Podle Szendzielorze jsou nejoriginálnější částí teologie agapé kategorie lásky, které Zvěřina demonstruje a které vyvozuje z biblických textů: Ex 3,14; 1Jan 4,16 a 2Kor 13,13. Autor disertace podotýká, že v interpretaci prvního textu „je nové neustálé úsilí českého teologa oprostit se od ontologických termínů, jež se až příliš zbrkle využívají v teologii“.⁵³ V souvislosti s kategoriemi agapé Szendzielorz vysvětluje, že je nutno je chápat jako projev, fenomén, formu, předpoklad. Zvěřina si byl, jak autor uvádí, vědom toho, že je to klasifikace ryze metodická, ale šlo mu o to, aby tím teologické bádání co nejvíce vyjevil a ozřejmil. Ve shrnutí první kapitoly Szendzielorz konstatuje: „Ve své teologii se Josef Zvěřina vzdaluje úvahám čistě racionálním – jeho teologie využívá především biblické texty. Autor je interpretuje v kontextu christologickém, Kristus a Duch jsou totiž těmi, kdo realizují lásku. Je tedy možné hovořit o christocentrismu a pneumatocentrismu Zvěřinovy teologie.“⁵⁴

Ve druhé kapitole, nazvané „Wykład dogmatyki agapetologicznie sprofilowanej“ (Výklad agapetologicky pojaté dogmatiky),⁵⁵ Szendzielorz v osmi odstavcích představuje dogmatická pojednání obsažená ve Zvěřinově učebnici Teologie agapé, přičemž zachovává pořadí, jež zvolil český teolog. Zdůrazňuje originalitu takového přístupu: Zvěřina opouští tradiční dělení dogmatických traktátů a přichází s přístupem jaksi zdola. Szendzielorz nejprve uvádí Zvěřinovy názory na víru a Zjevení. Poznamenává, že Zvěřina vždy spojuje víru s láskou, která je pro něho základním principem skutečnosti. Upozorňuje na to, že pokud jde o obsah a formu traktátu a způsob výkladu látky, Zvěřina se neustále odvolává na agapé. Víra má dimenzi teocentrickou, christologickou, pneumatologickou a ekleziologickou. Szendzielorz podotýká, že Zvěřina je otevřený dialogu s nevěřícími, uvědomuje si, že teologický jazyk se musí změnit, aby byl čitelný pro současného člověka. V některých pasážích je výklad spíše vědecko-populární. Zvěřina využívá i svých znalostí z jiných vědních oborů.

Szendzielorz, spolu se Zvěřinou, začíná diskusi o jednotlivých pojednáních od pneumatologie. Uvádí, že český teolog kritizuje její vývoj v dějinách církve, a soudí, že to vyplývá z jeho antipatie ke scholastice. Je namístě zdůraznit, že Zvěřina kriticky analyzoval názory různých teologů, a to i církevních otců. Činil tak s úctou a shovívavostí, což bylo motivováno láskou k církvi a k pravdě. Autor disertace poznamenává, že zpočátku je struktura traktátu systematická a zřetelná, později se však autor na některých místech opakuje a je obtížné odlišit, co je ve skutečnosti myšlenkou Zvěřinovou a co myšlenkou jiných teologů, neboť autor Teologie agapé nepoužívá – z důvodů, které nemohl ovlivnit – vědecký aparát. Szendzielorz konstatuje, že má-li hodnotit jednotlivé fáze Zvěřinovy práce, je možno vysledovat sinusoidu. Podle autora disertace má Zvěřinova pneumatologie blízko k současným pojednáním, pokud jde o formu a obsah, liší se však od nich tím, že autor navazuje na ideu agapé. Jejím cílem je ukázat světu Ducha Svatého a jeho nejvýznamnější dar – lásku. Zvěřina ve svém pojednání používá kategorii agapé – píše o sebesdílení Ducha, blízkosti a přítomnosti.

Dalším Zvěřinovým traktátem, o němž Szendzielorz píše, je christologie. Szendzielorz uvádí, že Zvěřina se vzdálil klasické teologii – odděluje Ježíšovo učení, jeho dílo, a osobu. Toto oddělení, konstatuje Szendzielorz, však není přesné, neboť v pojednání se některé věci opakují, někdy je nějaké tvrzení nenáležitě začleněno do jedné z kapitol, což vyplývá z obtíží daných oddělením díla a osoby. Autor disertace tvrdí, že Zvěřinova christologie je spojením christologie zdola a shora a její pojetí může být odpovědí na omyly teologie osvobození. Za zajímavý považuje návrh, aby se christologická terminologie změnila a nahradila terminologií srozumitelnější: konkrétně by se pojem unio hypostatica měl nahradit pojmem unio caritatis. Upozorňuje na to, že Zvěřinova christologie obsahuje prvky christologie integrální, spojuje christologii ontologickou se soteriologií a také „hledá jednotu christologie a trinitologie“. Zvěřina rovněž požaduje, aby christologie měla ráz pneumatologický. Szendzielorz tvrdí, že jsou v ní obsaženy předpoklady teologie agapé. Všímá si rozdílů mezi německou učebnicí dogmatiky G. L. Müllera,⁵⁶ v níž je kategorie lásky uvedena pouze v podobě jakéhosi přehledu, a učebnicí Zvěřinovou, kde láska prostupuje celou christologií.

Když charakterizuje další pojednání, ekleziologii, poukazuje Szendzielorz na Zvěřinovu starost o církev, o její budoucnost, a zdůrazňuje, že tuto starost projevoval jak ve svém životě, tak ve svém díle.⁵⁷ Upozorňuje zde také na Zvěřinův ekleziologický existencialismus.

Posledním Zvěřinovým pojednáním připraveným k tisku je mariologie. Toto pojednání působí podle Szendzielorze chaotickým dojmem, jelikož český teolog traktoval mariánská dogmata tradičním způsobem a zároveň do svého pojednání zařazoval vlastní úvahy. Tyto své úvahy pak doplnil diskusí o nových mariologických problémech, což vedlo k častému opakování. Mariologické názory Josefa Zvěřiny jsou podle názoru autora disertace umírněné, Zvěřinu zajímá podstata věcí, nikoli lidová zbožnost nebo aspekt biologický. Kritizuje naturalistické názory jiných současných teologů. Szendzielorz má za to, že Zvěřinova mariologie „je zaměřena na vyjádření Mariiny lásky k Bohu a k nám. (…) Mariino poslání, její svatost, panenství a mateřství Zvěřina traktuje v kontextu trinitárním, christologickém, soteriologickém, ekleziologickém a pneumatologickém.“⁵⁸ Podle Szendzielorze to vyplývá z jeho snahy vytvořit ucelený obraz Marie. Pojem „mariologický princip (principium)“ a označení Panny Marie jako sestry pokládá za nejpůvodnější část Zvěřinova pojednání.

Další část práce se týká pojednání, která připravili Zvěřinovi žáci na základě jeho poznámek a textů. Szendzielorz uvádí charitologii a sakramentologii. Poznamenává, že Zvěřinova charitologie je dost zkratkovitá. Konstatuje, že se shoduje s ideou teologie agapé a má dimenzi ekleziální. Za významné pokládá Szendzielorz teologovy úvahy o svobodě a připomínku, že bez ní není láska možná. Zdůrazňuje, že Zvěřina zavedl nové rozdělení svátostí a novým způsobem vysvětlil jejich znakový ráz (upozorňuje zde zejména na eucharistii). Dalšími traktáty jsou trinitologie a protologie. Jejich spojení je, jak uvádí Szendzielorz, originální a zajímavé; jsou v souladu s duchem agapé. Szendzielorz je zajedno se Zvěřinovým názorem, že je obtížné oddělit od sebe De Deo Uno a De Deo Trino, upozorňuje však na to, že český teolog mohl více zdůraznit vzájemnou lásku jednotlivých osob Trojice. Podobně jako i v jiných pojednáních uvádí Zvěřina i zde přístupy současných teologů. V protologii autor opět zdůrazňuje vzájemnou závislost lásky a svobody. Posledním pojednáním je eschatologie, v níž se Zvěřina často shoduje s názory současných západních teologů. I ona je prostoupena ideou agapé. Je třeba upozornit i na agapetologický ráz očistce.

Ve svém shrnutí Zvěřinovy učebnice Teologie agapé Szendzielorz konstatuje, že třebaže agapetologický důraz není ve všech pojednáních zřejmý a kniha není koncipována podle kategorií agapé, prvotní idea agapé je v textech přítomna. Poznamenává, že Zvěřinovou dogmatikou prostupují proudy klasické a moderní teologie. Vyzdvihuje nové prvky zařazené do Teologie agapé: strukturu dogmatiky a spojování některých pojednání, a také jiný způsob tlumočení dogmatických pravd; Zvěřina je prezentuje tak, že zdůrazňuje stránku existenciální a předvádí různá hlediska. Některé Zvěřinovy názory jsou velmi progresivní. Szendzielorz uvádí, že na dogmatiku českého teologa měly zásadní vliv ideje Druhého vatikánského koncilu. V každém pojednání jsou představeny biblické základy a též učení církve a současné teologické názory. Jak autor disertace již dříve doložil, teologie agapé má několik dimenzí, zvláště dimenzi christologickou a pneumatologickou. Velký význam má též dimenze antropologická a ekleziologická. Szendzielorz podotýká, že pro Zvěřinu jsou zásadní také otázky ekumenické. Upozorňuje na to, že „je to teologie hledající svůj základ v liturgii“.⁵⁹ Poznamenává, že u Zvěřiny jsou dogmatika a spiritualita spolu spjaté. Píše: „Ve formulacích týkajících se vědy spojitost často schází. To však neznamená, že by se jeho dogmatika nedala zařadit do učebnic dogmatické teologie. Dílo kontroverzního českého teologa lze navíc připočítat k učebnicím nového typu, tj. k takovým přístupům, které opouštějí čistý racionalismus a ukazují Boha lásky. (…) Dogmatika Teologie agapé je svědectvím osobní víry autora, upevněné nadějí, s dominantou lásky.“⁶⁰

Třetí kapitola Szendzielorzovy disertace se nazývá „Punkty dojścia agapetologicznej teologii“ (Přístupy agapetologické teologie). Autor na základě Zvěřinových článků a korespondence ukazuje, jakým směrem se podle českého teologa má ubírat obnova skutečnosti, a konfrontuje to s postuláty teologie agapé. V odstavci 1 s názvem „Nowy człowiek“ (Nový člověk) Szendzielorz charakterizuje Zvěřinovo pojetí problému svobody a nástin teologie ženy: zaměřuje se na důstojnost ženy a její úlohy. Autor upozorňuje na to, že Zvěřina zde pojímá teologii integrálně, ale, podobně jako v dogmatice, nebyly ani zde jeho texty redakčně zpracovány, nejsou ani náležitě uspořádány a někdy se opakují. Odstavec 2, nazvaný „Nowa duchowość“ (Nová spiritualita), se zabývá postuláty obnovy duchovního ž13ivota a spirituality. A zde si Szendzielorz všímá návaznosti na teologii agapé. V odstavci 3 s názvem „Nowa wspólnota“ (Nové společenství) se autor zaměřuje na Zvěřinův výhled týkající se budoucnosti církve a v odstavci 4 – „Nowa kultura“ (Nová kultura) – upozorňuje, že pro teologa byl podstatný agapetologický přístup ke kultuře. V odstavci 5 s názvem „Nová civilizace“ (Nowa cywilizacja) se věnuje obnově politického života a angažovanosti křesťanů v něm. Szendzielorz poukazuje na to, že Josef Zvěřina se dívá integrálně na obnovu světa, který má být prostoupen agapé. Základem činnosti světa a jeho silou je všude láska. Teolog při formulaci praktických požadavků navazuje na svou dogmatiku. Autor disertace shrnuje, že „výzva k obnově světa je nedílnou součástí agapetologického myšlení Josefa Zvěřiny“.⁶¹

V závěru, který je v jistém smyslu jakýmsi shrnutím práce, Szendzielorz odpovídá na otázky položené na počátku své disertace. Závěry dělí na tři skupiny. První se týká teologie agapé jako životní metody: Szendzielorz tu zjišťuje, že Zvěřinův život a dílo byly přímo přeplněny duchem agapé. Ve druhé skupině probírá teologii agapé jako metodu dogmatického výkladu. V závěrech ze třetí skupiny ukazuje, že praktická teologie Josefa Zvěřiny má ráz agapetologický. Když uvedené závěry shrnuje, konstatuje, že ve vrstvě strukturální je teologie Josefa Zvěřiny organizována a utvářena právě ideou agapé. Lze ji považovat jak za metodu teologickou, tak za metodu životní. Szendzielorz se neztotožňuje s názorem Waleriana Bugela, že „učinit z agapé specifický metodologický klíč vede k riziku ztráty vícevrstevné perspektivy v teologii, což vždy znamená její značné ochuzení“,⁶² a potvrzuje, že Josef Zvěřina této vícevrstevné perspektivy nepozbyl. Nakonec požaduje, aby se celé dílo českého teologa zkompletovalo a zkatalogizovalo a aby se zjistilo, z čeho jeho názory vlastně vycházejí. Poukazuje i na potřebu dále zkoumat jeho život a dílo a jejich vliv.

Szendzielorzova disertace je opatřena bohatou bibliografií. Za ní následuje dodatek, v němž si autor klade otázku, nakolik je Zvěřinovo dílo aktuální; poukazuje na tematicky společná místa v encyklice Benedikta XVI. Deus caritas est a v teologii Zvěřinově a prezentuje metodologické postuláty vyplývající z díla českého teologa, jež mohou vést k diskusi o metodologii v teologickém bádání a být inspirací k rozvoji teologie agapé. Na konci práce je resumé v češtině.

Je třeba vyzdvihnout, že Szendzielorzova práce je vystavěna velmi logicky a přehledně. Autor zaujímá stanovisko k dřívějším pracím týkajícím se života a díla Josefa Zvěřiny, komentuje témata v nich obsažená a vyslovuje své mínění k závěrům, k nimž tito autoři dospěli. Disertace je prací promyšlenou, a to jak svým obsahem, tak formou, a je také náležitě materiálově doložena. Lze říci, že důkladně analyzuje Zvěřinovu teologii. Pokládám ji za vůbec nejlepší práci o Josefu Zvěřinovi a o jeho teologii.

Roku 2012 otiskl P. Tomasz Dostatni OP v zimním čísle časopisu Tanew. Kwartalnik Biłgorajski referát přednesený v roce 2009 na Dnech Josefa Zvěřiny na Slezské univerzitě v Opavě a nazvaný „Radość i nadzieja, smutek i trwoga – chrześcijanin w Polsce po roku 1989“ (Radost a naděje, smutek a obava – křesťan v Polsku po roce 1989),⁶³ v němž se odvolává na texty českého teologa.⁶⁴ Tyto texty jsou pro polského čtenáře osobitými ilustracemi, charakteristikami znamení doby. Dostatni dělí svou přednášku na čtyři části, jejichž témata jsou obsažena již v názvu.

Intelektuální přínos Josefa Zvěřiny nezaujal pouze polské teology, ale také filology. Jeho úvahy o smyslu dějin inspirovaly Aleksandru Pająkovou, která ve své doktorské práci nazvané Jarosław Durych a spór o sens czeskich dziejów (Jaroslav Durych a spor o smysl českých dějin)⁶⁵ uspořádala mimo jiné Zvěřinovu publicistiku.

Závěrem musíme konstatovat, že teologie Josefa Zvěřiny je ukazatelem, cestou pro církev ve střední a východní Evropě, a to jak její hierarchické složky, tak laiků. Ukazuje směr činnosti církve v současném labyrintu světa. Je pramenem, z něhož stojí za to čerpat a inspirovat se jeho moudrostí.