Všichni lidé jsou našimi blízkými

Autor: Jan Baxant - Číslo: 2013/2 (Evangelizace)

Z autorových příspěvků na římské biskupské synodě o nové evangelizaci, říjen 2012.

Novou evangelizaci v současnosti chápeme jako nejdůležitější a neodkladný úkol posilovat, předávat a šířit víru, abychom se jednak upevnili v životě podle Ježíšova evangelia, a zároveň abychom život v duchu radostné Kristovy zvěsti předali i sekulárnímu prostředí.

Toto snažení má klíčový význam nejen pro definování role církve u nás v České republice a v dnešním světě vůbec, ale i pro společnost jako takovou. Stav, v němž se ocitá současný svět, celá euroatlantická civilizace, je totiž sice na jedné straně charakteristický mnoha pozitivními výsledky lidského snažení v nejrůznějších oborech a činnostech, na druhé straně však i pocitem nejistoty a nedůvěry ve stávající instituce, destruktivními tendencemi ve společenském životě (tyto projevy se dají označit jako „kultura smrti“, resp. „pakultura“, jak o ní hovořil též papež blah. Jan Pavel II.), relativizací hodnotových měřítek a dalšími rizikovými jevy. To vše vyžaduje i na křesťanech změny strategií také v rámci šíření víry a nových způsobů k realizaci vnitřní evangelizace uvnitř církevního společenství, které musí reagovat na aktuální sociální i kulturní podmínky (v duchu „aggiornamenta“ – zdnešnění evangelijní zvěsti).

Některými akcenty může přispět do společné debaty o nových impulzech zpřístupnění Kristovy zvěsti i budování dialogu víry a agnosticismu také Česká republika. Přestože lze většinu obyvatelstva v naší zemi označit zjednodušeně za nábožensky lhostejnou, je třeba vnímat některé signály, které svědčí i o jiných tendencích v naší společnosti. Část populace se neidentifikuje ani s velkými křesťanskými církvemi, ale ani s bojovným ateismem, zůstává v jakési šedé zóně, ale senzitivní pro hodnoty křesťanství a zásady obecného dobra. Tuto skutečnost třeba dokumentuje i to, s jak nečekaně velkým ohlasem ve veřejném prostoru se setkala papežská návštěva v roce 2009. Překvapivě mnoho styčných ploch nabídlo mimo jiné setkání Svatého otce Benedikta XVI. s akademickým světem.

Území ČR je často v Evropě povrchně označováno jako ateistický prostor. Není tomu tak zcela a tento prostor srdce Evropy nelze ani označovat za území misijní. Nová evangelizace je pro ČR šťastným řešením a výzvou. Není možno pokračovat v pastoračních metodách dob minulých. Hledání nových a hlavně účinných způsobů, jak přiblížit křesťanskou víru lidem, kteří žijí svůj život v zemi s hlubokými křesťanskými kořeny, ale po dlouhá desetiletí komunistického režimu nic přívětivého o Kristu neslyšeli, nesměli slyšet, je důvodem pro sice zatím stále klopýtavé, ale naštěstí mnohdy již nadšené evangelizační úsilí s nezanedbatelnou odezvou.

Obyvatelé Čech, Moravy a Slezska, i když se ve většině úředně neprohlašují za aktivní křesťany, například nemíjejí slepě a hluše kulturní křesťanské památky (viz Noci kostelů, výstavy o zničených kostelech – hojně navštěvované). Křesťanské kořeny nejsou zcela vymýceny. I křesťanské charitativní smýšlení u místních obyvatel trvá. Ti však, kteří v blízkosti křesťanských uměleckých památek žijí a nemohou je nevnímat, chtějí dostat odpovědi například na otázky: Proč to ti naši předkové všechno s takovou pečlivostí budovali? Co to znamená a jaký to má smysl? Nová evangelizace je pro nás výzvou, abychom těmto ptajícím se bratřím a sestrám obětavě, ochotně a s láskou předložili inteligentní a laskavá vysvětlení.

V našem českomoravském pastoračním území se množí různorodé školské státní i církevní univerzitní a vědecké instituty (např. v litoměřické diecézi, odkud přicházím, jsou státní univerzity dvě). V nich se „kupodivu“ probouzí zájem o duchovní hodnoty a jejich studium. Samozřejmě v míře dosud nevelké, ale jsou to „doutnající uhlíčky“ (mons. Diego Causero). Opět pro nás vyvstává úkol nové evangelizace: Hledat, oslovit, podnítit, formovat, vychovávat zdatné a kompetentní nové evangelizátory: kněze, řeholní a zasvěcené osoby, pastorační asistenty laiky, všechny ty, kterým jde o věc Kristovu. Nemusí jich být hned mnoho. Musejí to však být evangelizátoři hořící zápalem, aby pak zapalovali druhé.