Teologické myšlení Josefa Zvěřiny. Teologie agapé jako „teologie středu“

Autor: Łukasz Szendzielorz - Překlad: Vladimír Petkevič - Číslo: 2013/2 (Studie)

Ateneum Kapłańskie, 2–3/2002.

Klademe si otázku po smyslu teologie 21. století a diskutujeme o tom, jaká by tato teologie měla být. Díváme se na Západ, citujeme západní teology, zřídkakdy se však snažíme prosadit se tím, co je naše, co máme vlastního, původního, co více odpovídá naší polské, středoevropské, postsocialistické realitě.¹ Potřebujeme teologii, která by nám byla blízká, která by nám pomáhala pochopit náš svět – teologii slovanskou.

Během mé teologické práce a při diskusích s českými kněžími či angažovanými laiky se stále častěji objevovalo jméno kněze, teologa a veřejného činitele dr. Josefa Zvěřiny. Je považován za symbol úsilí o intelektuální a morální obnovu českého katolicismu, za nejvýznamnějšího českého teologa 20. století,² a ti nejbližší jej pokládají za „kněze, otce, bratra, učitele a vůdce“.³ Tento příspěvek chci věnovat jeho teologii agapé. Nejprve však uvedu několik faktů ze života P. Zvěřiny, která jsou pro pochopení jeho teologie důležitá.

P. Josef Zvěřina (1913–1990)

Narodil se ještě před první světovou válkou, ve třicátých letech studoval v Římě, kde byl také roku 1937 vysvěcen na kněze. Poté se vrátil do vlasti, kde se roku 1939 zmocnili vlády fašisté. Tehdy začala křížová cesta otce Josefa. Němci jej internovali na třináct měsíců. V té době se duchovně i materiálně snažil pomáhat svým spoluvězňům. Po válce, po několikaletých studiích v Paříži a pastoračním působení v Praze, byl v roce 1950 povolán do armády a roku 1952 pak odsouzen na dvaadvacet let vězení. Z něho byl po třinácti letech propuštěn. Začal vyvíjet pedagogickou činnost v podzemí a také působil jako farář v Praskolesích, odkud byl roku 1975 vypuzen. Musel odejít do důchodu, což mu však nebránilo v tajné výuce dogmatiky. V roce 1989, po sametové revoluci, se vrátil na teologickou fakultu v Praze, kde hodlal vyučovat dogmatice světské posluchače. Zemřel tragicky v srpnu roku 1990.⁴

„Nová teologie“

Těžký životní osud Josefa Zvěřiny a prožité utrpení jej vedly k tomu, že se spolu s takovými osobnostmi, jako byli Mandl, Skalický, Heidler, Vrána a Mádr, pokusil vypracovat „českou teologii“, která by byla doplněním „teologie po Osvětimi“ a která by podle P. Tomáše Halíka byla zároveň jistým způsobem paralelou teologie osvobození.⁵ Zamysleme se nicméně nad tím, o jakou podobnost latinskoamerické teologii tu jde a zda se teologie agapé dá opravdu považovat za její obměnu.

Co s teologií osvobození?

Josef Zvěřina na jedné straně spojuje s teologií osvobození velké naděje a hovoří o svých sympatiích k ní, na straně druhé však neskrývá své obavy.

Teologie osvobození má podle něho velkou zásluhu na tom, že se zajímala o chudého člověka. Opustila sféru abstraktních úvah, „sestoupila na zem“, aby sloužila trpícím, aby jim byla „sestrou“. Teologie osvobození se stala vůdkyní na životní cestě a bojovnicí za práva těch, kdo jsou bezprávní. Latinskoamerická teologie se dotkla svědomí církve, otevřela církevním hodnostářům oči pro problémy dnešního světa.⁶

Zvěřina však vidí i určité nebezpečí spojené s teologií této orientace. Má za to, že veškeré komunistické či socialistické teorie a ideologie blednou ve srovnání s Kázáním na hoře. V blahoslavenstvích se spravedlnost spojuje s láskou. Ježíš Kristus ukazuje svým učedníkům podmínky obrácení a chce je přesvědčit o jejich oprávněnosti. Ježíš projevuje chudému úctu, ale zároveň mu dává naději již zde na zemi. Bůh se stává ručitelem lidských práv a Kristovi učedníci budou jejich vykonavateli. Chudý se však nemůže stát předmětem propagandy, politické prestiže, ozbrojených akcí. Josef Zvěřina si všímá nejen existence chudých a hladových, nýbrž i těch, kdo trpí pro spravedlnost. I trpící, pronásledovaní, obviňovaní jsou svěřeni péči církve. Teologie osvobození si jich bohužel nevšímá, a apoteóza pouze chudých a ubohých je tedy přehnaná.⁷

Josef Zvěřina, jak sám píše, chová vřelé sympatie k osvobození. Ke každému osvobození z nespravedlnosti, bídy, otroctví. Staví se za osvobození třídní, rasové, národnostní, ale ostře vystupuje proti diskriminaci a ideologickým tlakům. Je proti tomu, když křesťané projevují nadšení pro socialismus, je proti revoluci. Soudí, že takové pojmy jako třídní nenávist, třídní boj, násilí atd., které přijal za své a jichž užíval Leonardo Boff, jsou velmi nebezpečné a vedou – jak dokládají Zvěřinovy životní zkušenosti – jen k další nespravedlnosti. Český profesor připomíná, že osvobození musí být nejen „od něčeho“, ale i „k něčemu“. Nemůžeme pouze osvobozovat a toužit po výsadách, ale ve své svobodě se musíme také snažit plnit své povinnosti. Svoboda člověka se stává něčím víc než pouhým osvobozením – nabývá smyslu eschatologického.⁸

Stojí za to obrátit pozornost ještě na to, jak podle Josefa Zvěřiny vlastně mohla vzniknout takto chápaná teologie osvobození. Autor se domnívá, že je reakcí na nesprávný vývoj teologie prvního (západního) světa.⁹

Co se západní teologií?

Pokusme se blíže podívat na vztah P. Josefa Zvěřiny k té západní teologii, která se mu příliš nezamlouvá. Otevřeme-li jeho učebnici dogmatické teologie, nazvanou Teologie agapé, a podíváme-li se na první teologický traktát – o Duchu Svatém –, nalezneme tam kritické zhodnocení latinské pneumatologie. Západní autoři věnují příliš mnoho pozornosti problémům trinitárním, kde Duch Svatý vystupuje dosti „slabě“.¹⁰ P. Zvěřina má za to, že část dědictví sv. Augustina – jeho intelektualismus – přinesla dvojí ovoce, jedno horší než druhé: postupující racionalizaci u svatého Anselma a kritiku jeho racionalismu v nominalismu Petra Abélarda. Proto kritizuje Anselma za to, že věnuje příliš málo pozornosti Duchu Svatému, a za příčinu považuje příliš filosofující teologii. Petr Abélard zase ukázal ve své dialektické teologii sic et non, k jakým rozporům vede racionalismus teologie odloučené od Písma svatého.¹¹ Metoda této pneumatologie je spekulativní, filosofická, je vedena v duchu novoplatónském, a ani přijetí arabského aristotelismu nevede příliš daleko. Tento intelektualismus přechází v racionalismus, který učiní z Ducha Svatého zase „neznámého Boha“.¹²

Existuje ještě jedna příčina slabin tradiční teologie a ta souvisí, jak tvrdí Josef Zvěřina, se změnou rázu univerzit. Prvotní pojetí univerzity bylo spojeno s křesťanskou představou hledání pravdy. Univerzita byla společenstvím studentů a profesorů, kteří se společně snažili poznat pravdu. Pozdější rozvoj univerzit, zvláště po humboldtovské reformě německých univerzit, vedl k rozpadu tohoto společenství a poté ke specializaci jednotlivých vědních oborů, což vedlo k tomu, že se postupně vytrácel zájem o vzdělání jako celek, zájem o integrální vzdělání. Z posluchačů na těchto univerzitách se stávali intelektuální agnostikové a skeptikové západní Evropy. Brzy se vyjevily záporné stránky tohoto stavu: nahrazení moudrosti jednostranným intelektualismem, krach humanismu v době válek, vznik šílených ideologií. Pod vlivem takového světa zůstává i „západní“ teologie: i ona obsahuje nejrůznější nedostatky.¹³ Je plná citátů z Písma a ze starších či novějších autorů a dokumentů, plná nudných pojednání a morální lhostejnosti, a není tak schopna odpovědět na problémy dnešního světa.¹⁴

Teologie osvobození je podle Josefa Zvěřiny nebezpečná, tradiční „západní“ teologie zase příliš racionální, skeptická a agnostická. Je tedy nutné přijít s něčím, co by bylo „ve středu“, co by spojovalo pravdu se spravedlností.¹⁵

Co navrhuje Josef Zvěřina?

Svou teologickou učebnici začíná tvrzením:

„Dnešní teologie nemůže být ani paní vševědoucí o Bohu, ani pedantskou, nesnášenlivou a stárnoucí učitelkou, nýbrž sestrou lidí při hledání pravdy, spojenkyní svobody, služkou životu. Nesmí se zabydlit v abstraktním světě, ale musí sestoupit z nebeských koturnů do tohoto světa, otevřít se jeho otázkám a kritikám, mít účast na nesmírném úsilí lidského ducha i nést starost o srdce člověka. Musí myslit na to, aby mu přiblížila Boha. V poušti ducha i srdce, kam se člověk dostal, musí teologie svým podílem přispívat k odhalování Pravdy, k chápání celistvosti, má objevovat poslední a nejvyšší logos Pravdy, její Boží smysl.“¹⁶

Jeho „nová“ teologie, třebaže vychází z teologie sv. Augustina, Maxima Vyznavače, Bernarda, Bonaventury, Tomáše Akvinského, Pascala a Newmana a třebaže zůstává pod vlivem Rahnerovým, francouzské „Nouvelle théologie“, tübingenské a dalších škol,¹⁷ je nová v tom, že se zrodila z bolesti a krve, z obětí koncentráků a věznic.¹⁸ Z tohoto utrpení, z životních zkušeností vyrostla nová teologická škola, která může vyplnit mezeru mezi západní teologií a teologií osvobození.¹⁹ Odtud také pochází má charakteristika této teologie jako „teologie středu“. Jaká tedy je Zvěřinova „teologie středu“ – teologie agapé?

Nejpodstatnější je konstatování, že teologie se nemůže uzavírat pouze do racionálního poznávání Boha, ale že se musí rozšířit v teofilii, v lásku k Bohu, o níž nebude jen spekulovat, ale i zpívat, a především ji otevírat těm, kteří ji potřebují. V teologii Josefa Zvěřiny je tedy východiskem láska; lépe řečeno, východiskem je Bůh, který je láska. Teologie českého profesora není teologií lásky, nýbrž teologií, která z lásky vychází na nové cesty, po nichž kráčí za pomoci pravdy.²⁰

Svou teologii začíná autor připomenutím základních filosofických pojmů. Snaží se takové pojmy jako erós a agapé porovnat, aniž některý z nich diskredituje. Nicméně filosofie lásky nezabírá v těchto úvodních úvahách mnoho místa. Autor se raději soustředí na biblické texty týkající se lásky a milosti, a přecházeje od Starého zákona přes Nový dospívá k prezentaci jádra celé své teologie a východiska, kterým je sám Bůh.²¹

„Jsem, který jsem“ (Ex 3,14)

Boží zjevení v hořícím keři je podle Zvěřiny zvláštním setkáním největšího muže Starého zákona s Božím tajemstvím. Živý Bůh se tu nepředstavuje jako něco stvořeného, ale jako Bůh lidí. Toto tajemné setkání je přípravou na další, k němuž dojde na hoře Sínaj. Josef Zvěřina poznamenává, že jméno Jahve má být vyjádřením Božího bytí pro lidi. Jahve není bytí filosofické, které existuje jen samo v sobě jako holé, neúčastné bytí, ale je tu pro nás, je a bude stále s námi.²² Zvěřina – shodně s japonským teologem T. Arigou – konstatuje, že tu není řeč o bytí ve smyslu řecké filosofie, nýbrž o bytí, které sebe samo dává. Ontologii tedy navrhují spojit s hayatologií (od hebr. haya), tedy s naukou vyjadřující „Bůh s námi“. Takovýmto způsobem bude „starý“ Bůh pokládán za novou agapé.²³

„Bůh je láska“ (1Jan 4,16)

O teologii agapé nelze samozřejmě mluvit, aniž bychom si připomínali, že „Bůh je láska“. Podle Zvěřiny je tato věta ústředním bodem listu sv. Jana. Autor svou úvahu o nejkrásnější definici Boha doplňuje tímto úryvkem: „Kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná“ (1Jan 4,7) a „kdo nemiluje, nepoznal Boha“ (1Jan 4,8). Bůh je opět tím, který lásku nejen projevuje, ale láskou přímo je. Je darem, zjevením.

List sv. Jana je výzvou, jak připomíná český teolog, k bratrské lásce. Jestliže Bůh, s nímž se setkáváme, nás vybízí ke společenství bytí s ním a je naším bratrem, pak každý z nás musí usilovat o vytváření nových mezilidských vztahů, založených na lásce, bratrství, nezištném společenství. Podle Josefa Zvěřiny vyplývá z celého Prvního listu sv. Jana, že teologie – chce-li být opravdová a naplněná – musí jít cestou agapé. A mluvit o Bohu musí být cestou k Bohu, cestou lidské lásky, srdce a rozumu.²⁴

„Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství svatého Ducha buď s vámi se všemi“ (2Kor 13,13)

Josef Zvěřina si vybral právě tento citát, aby ukázal, jak se láska může a musí připisovat jednotlivým osobám Nejsvětější Trojice: Otci – Agapé, Synovi – Charis, Duchu Svatému – Koinónia. Celá lidská pospolitost je od věčnosti pojata do Boží lásky. Bůh si nás vyvolil a povolal ke svobodě. Druhým důkazem Boží lásky je Ježíšova smrt, díky níž jsme byli přijati za Boží syny a spoludědice Kristovy. Díky Duchu Svatému může společenství lásky trvat. Duch Svatý k nám přichází a oživuje nás. Stává se pečetí našeho společenství.²⁵

Tři uvedené úryvky z Písma se stávají východiskem celé další cesty teologie agapé.

Jak se láska projevuje?

Autor má za to, že důležité je určité uspořádání „kategorií“ agapé. Zdá se totiž, že starší teologie někdy až příliš rychle převáděla projevy Boží lásky na kategorie rozumové, což vedlo k určité jednostrannosti. Autor chce přesněji objasnit, v čem a jak se láska může projevovat. Chce vybudovat určitý základ pro své další úvahy v duchu nové teologie. Některé projevy lásky nazývá Josef Zvěřina předpoklady celé teologie: otevřenost, očekávání, blízkost. Mezi základní a klíčové kategorie počítá: přítomnost, setkání a vzájemnost, která se projevuje jako sdílení a jako účast. Tyto hlavní kategorie nesou další ovoce lásky: společenství, sjednocení a plnost, která je nejvyšším dokonáním lásky. Otec Josef si uvědomuje, že taková klasifikace je jen metodologická, pomáhající vytěžit co nejvíce poznatků.²⁶

Otevřenost

Prvním předpokladem a počátkem lásky je pohotovost, ochota, připravenost osoby přijímat druhé. Osoba není pouze samostatná rozumná existence, ale obsahuje i dynamickou otevřenost vůči druhému, možnost a schopnost být tu pro druhé. Bůh, který je absolutně otevřený a který má otevřená nebesa a otevřené ruce, nás zve k bytí pro druhé, ke službě evangeliu. Toto otevření se musí dít v mnoha směrech. V naší nové teologii musíme být otevřeni pro každou hodnotu, každou pravdu, každou krásu. Josef Zvěřina tvrdí, že potřebujeme otevřenou teologii i teologii otevřenosti.²⁷

Očekávání

Agapé je v počátku čekání a toto čekání orientuje otevřenost k určitému předmětu, osobě, době. Pravé očekávání spočívá ve správně chápané naději, v níž Bůh sám je očekáváním: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3,20). Očekávání je přítomné na stránkách Písma svatého. Izrael očekává své vysvobození, očekává Mesiáše. Očekávání musí být přítomné v našem životě, abychom nepropásli, nýbrž naopak poznali svůj pravý čas, svůj kairos. Díky Duchu Svatému může teologie vyhlížet Toho, na něhož čekáme, a zároveň přitom nebude stižena stářím. Nová teologie, plná očekávání, bude vystavena problémům, nebude zkostnatělá, a zejména nebude bloudit v prázdnotě.²⁸

Blízkost

Bůh nás nenechává, abychom na něho jen čekali; je náš Emanuel, „Bůh s námi“. Je zároveň vzdálený i blízký, imanentní i transcendentní. Je nám bližší, než se nám zdá, než jsme my sami sobě. Blízkost Boží musí vést ke sbližování lidí. Veškerá rozdělení musí být překonána. Nová teologie zvěstuje: „Přibližte se k Bohu a Bůh se přiblíží k vám“ (srov. Jak 4,8).²⁹

Přítomnost

Láska je přijímáním druhého, je blízkostí, která přerůstá v přítomnost jednoho v druhém. Bůh byl vždy přítomen uprostřed svého lidu, ale nejvyšším způsobem se nám zpřítomnil ve vtělení svého Syna. V něm přebývá Otec (Jan 14,10), on sám je chrámem (Jan 2,19-21), ale i my jsme Božím chrámem, ve kterém přebývá skrze víru Kristus (Ef 3,17) a Duch Svatý (Řím 8,9-11). Celé společenství věřících je „místem“ přítomnosti Ježíše Krista (srov. Mt 18,20). Úvahy o přítomnosti autor zakončuje konstatováním, že i teologie může a má pracovat v Boží přítomnosti a pro Boží přítomnost v lidech.³⁰

Setkání

Přítomnost, jak konstatuje P. Zvěřina, může být němá a chladná. Proto se musí proměňovat v setkání, které musí být činné, živé, oboustranné. Bůh je sice „vzdálený“, ale současně „přicházející“. S Bohem se můžeme setkat, podobně jako se s ním setkávaly velké postavy Starého zákona. I nás může Bůh navštívit, jak to učinil, „když navštívil svůj lid“ (Lk 1,68). K setkání s Bohem dochází i skrze člověka, když se člověk přibližuje k Bohu nebo ke svému bližnímu. Toto přiblížení nazývá Starý zákon výrazem dabak – „přilnutí“ (srov. Dt 4,4) – a také výrazem „chodit s Bohem“ (Gn 5,22.24).

Nová teologie má chodit po cestách Páně, vědomá si jeho přítomnosti. Nemá přinášet hotové výroky, ale má putovat za svým Pánem a chodit apoštolskými cestami a hlásat radostnou zvěst.³¹

Sebesdílení

Láska se nemůže zaměřovat na sebe, ale musí se dělit s ostatními. V lásce vycházíme ze sebe samých, abychom ostatní obdarovali. Toto sebesdílení spočívá ve vyprázdnění sebe samého, v kenósis, a zároveň v naplnění druhého – v pléróma. Boží sebesdílení se nám otevírá v životě Nejsvětější Trojice a nejplněji ve vtělení Ježíše Krista a v tajemství jeho smrti a zmrtvýchvstání, které definitivně vede k plnosti. Sebesdílení Boží vyzývá člověka, aby se Bohu vydal až do krajnosti.³²

Společenství – jednota – plnost

Uvedené základní „kategorie“ agapé nás vedou k určitému stabilnímu stavu a klimatu lásky, do Božího prostředí, které se projevuje jako společenství, jednota a plnost. Díky lásce může člověk nalézt své místo ve společenství, které se v Novém zákoně projevuje jako společenství Božího království. V Kristu je toto Království obdařeno jednotou a k této jednotě zve všechny lidi na celém světě. Každá láska vede člověka k plnosti. Láska se ukazuje jako ta největší plnost, neboť Bůh je plnost a zároveň je sám agapé.³³

Ohlášení další cesty

V tomto okamžiku autor ukončuje vstupní pasáž o základních předpokladech teologie agapé a na dalších stránkách učebnice Teologie agapé načrtává program své cesty a hledání. Hovoří o zjevení Boha, o zjevení Boží lásky a o tom, kde se toto Boží zjevení uchovává: v paměti církve, v Tradici. Vše se uchovává díky Duchu Pravdy a Lásky, o němž a o jehož působení v dějinách spásy pojednává třetí díl knihy. Od Ducha Svatého vede cesta k osobě Ježíše Krista, který ustavuje církev – jí je věnován díl pátý. Církev je společenství víry s její první dcerou, Pannou Marií, které je věnován díl šestý. Další části knihy pojednávají o působení Boží lásky dnes – o milosti a svátostech. Cesta dále vede k poznání Boha samého a jeho života v něm samém (trinitologie). Konec cesty tvoří spočinutí ve věčné lásce Boha, který je naším cílem a plností.³⁴

Pokusil jsem se v krátkosti představit hlavní myšlenky českého teologa P. dr. Josefa Zvěřiny, který se snažil ukázat jiný způsob teologického myšlení. Představil svou teologii agapé, která je jedním z pokusů vytvořit „českou teologickou školu“.³⁵ Jeho teologie má být pokusem smířit teologii „prvního světa“ s teologií osvobození. Kéž by nás úvahy o „nové teologii“ podnítily k další práci a rozvoji slovanské teologie a pomohly nám dívat se na svět, v němž žijeme, poněkud jinak.