Solidarita

Autor: Pavla Glogarová - Číslo: 2013/2 (Panoráma)

Betlém nenarozeným, příloha Katolického týdeníku 44/2011. – Titulek redakční.

Mají krásný dům, upravenou zahradu, nové auto, dvě zdravé děti a dobré zaměstnání. A kolem pozemku plot. Nevidí za něj a ani k nim nikdo nedohlédne, natož aby ho k sobě vpustili. Vždyť nikoho nepotřebují, docela dobře si stačí sami. Žijí si sami pro sebe. Proč ne? Jsou chytří, pracovití, umí se o sobe postarat. A ti, kdo nejsou tak pilní a uvědomělí jako oni, by se místo závisti měli více v životě otáčet. Lenoši a sociálové si za svou situaci mohou sami.

Opravdu? Jsou tyto argumenty poctivé? Jaké motivy to prozrazují? Obdrželi jsme od Boha tu výsostnou důvěru, že se můžeme a máme účastnit na dotváření světa, a to i hledáním a uskutečňováním laskavé a pravdivé pomoci druhým. Učení církve nás vyzývá, abychom neměli na mysli jen sociální spravedlnost – ta navíc nespočívá jen v onom „každému, co si zaslouží“ – ani se nezabývali jen tzv. principem subsidiarity, který navíc nehlásá jen „ať se každý stará sám o sebe“. Učí respektovat člověka, kde si stačí sám, ale také mu moudře pomoci postarat se o sebe tam, kde si sám zatím nestačí. Boží důvěra k nám a jeho požehnání nás vedou, abychom našli sami v sobě, ve svém srdci, ve své rodině prostor pro solidaritu. Jistě, základem je spravedlnost, jejímž principem opravdu je dát každému, co mu patří. Ale láska jde dál a znamená, že se dělím o to, co mi patří. Pak můžu mluvit o křesťanství a to začne proměňovat a dotvářet i mne samotného, začne ve mně žít.

Bůh je na prvním místě a druhý člověk je v mých očích tak významný jako já sám: od tohoto okamžiku začínám žít křesťanství a dýchat pro Boží království. Prakticky se pak ukáže – a poctivá solidarita je otevřena hledání – co každý skutečně potřebuje, jaká forma pomoci je pro druhého vhodná: jakou má duši, co chybí jeho tělu či jeho duchu, tolik významnému pro kontakt s Bohem. K solidaritě vybízel v dějinách nejen Pán Ježíš, ale i apoštolové, nejeden papež i ti, jimž říkáme světci. A sami v tom byli první.

Je pravda, že nezralému člověku může nemoudrá, a tedy nevhodná pomoc i ublížit. Pomoc může být nevyužita, zneužita, pošlapána. Může se stát, že člověku konkrétní forma pomoci neumožní vyjít z jeho ubohosti, že ji nedokáže zpracovat, ale zapadne ještě hlouběji. I pomáhat se člověk musí učit. Nejde o to tišit si svědomí ani se uklidňovat, protože se na něco už „nemůžu dívat“, ani se zbavovat potřebného, aby mě už „neotravoval“. Ani to neznamená zbavovat se nepotřebných věcí, abych měl místo pro nové. I ti, kdo pomáhají, se musejí neustále učit poskytovat pomoc s ohledem na konkrétního člověka, který před nimi stojí s nataženou rukou.

Je-li pomáhat druhým pro křesťana běžnou součástí života, a přitom je pomáhat vhodně věc natolik složitá, kudy z tohoto kruhu ven? Dnes je hojně užíváno sousloví „životní styl“. Jako v jiných oblastech života, jako jsou bydlení, oblékání, stravování, je možné i ohledně pomáhání hledat a najít organizaci, projekt, dílo, jež nám bude sympatické tím, že s námi souzní a odpovídá naší vlastní zralosti, a budeme je tak moci přijmout za své. Někoho osloví organizace, která pečuje o ohrožené děti, jiným zazáří péče o staré lidi, dalšího chytí za srdce neštěstí lidí závislých na návykových látkách. V naší současné společnosti jsou nejohroženější skupinou děti v době před narozením. Lidé, kteří si toho všimli, se spojují v neziskových organizacích, protože to jim umožňuje těmto malým „odsouzencům“ pomáhat účinněji, než by dokázali jednotlivci. A jiní se je pak snaží podle možností podpořit ze svých prostředků. Ve Spojených státech je neziskový sektor financován z velké části občany, fyzickými osobami. U nás však naivně nezřídka čekáme, že „se stát postará“.

Když sv. Augustin musel řešit námitky, že někdo může pomoci, protože na to má, odpovídal: „Každý máme různé možnosti, ale všichni můžeme mít stejnou touhu pomoci.“ Stokoruna měsíčně je sice už nějaký peníz, ale jen pro někoho je to v rodinném rozpočtu významná částka (tři čokolády nebo dvě krabičky cigaret). Najdou se lidé, kteří vnímají jako naprostou samozřejmost, aby podobnou částku měsíčně poslali neziskovce nebo přímo potřebným. Najdou se občas i takoví, kteří dozráli k tomu, co říká Pán Ježíš: „Co jste udělali pro ně, pro mě jste udělali“, a do Božího království si tak „ukládají“ jako do banky nebo na stavební spoření.

Nejsme-li si jisti, jak pomoci, je tu mnoho příležitostí, jak najít cestu k optimálnímu a efektivnímu pomáhání. Zkusme do svého křesťanského životního stylu zahrnout někoho, koho jsme dosud nezahlédli. Najděme si to „své“ pomáhání a zahrňme je do svého života. To, co člověk vnímá jako své, do toho investuje rád. A dobrá investice se vrací, i ta skrytá.

Pokud Vás zaujala pomoc dětem před narozením a novorozeňatům, můžete nahlédnout na www.nfbetlem.cz. Pokud jste citlivější k jiné bolesti světa, můžete kliknout na www.neziskovky.cz.