Selhání církve?

Autor: Filip Outrata - Číslo: 2013/2 (Dialog)

Getsemany, 4/2012. – Titulek redakční.

(...) V posledním zhruba roce jsme svědky narůstajícího nepoměru mezi dynamikou vývoje společnosti jako celku, zejména onoho obtížně uchopitelného otevřeného prostoru střetání a formování názorů a postojů, označovaného jako občanská společnost, a „výstupy“, které v tomto směru vycházejí z nejvyšších pater naší církevní hierarchie. Jako první konkrétní příklad může sloužit prohlášení České biskupské konference z ledna roku 2011. Reaguje na vypjatou situaci kolem stávky lékařů a další protesty, především ze strany odborů, proti programu reforem současné vlády. Hlavním záměrem textu je uklidnit rozbouřenou situaci, připomenout důležitost řádu, morálních principů a odpovědnosti, vyzvat všechny k ochotě obětovat něco pro společné dobro. Až potud je vše v naprostém pořádku. Problémy začínají tam, kde se biskupové pokoušejí pojmenovat konkrétní projevy toho, co považují za ohrožení, a příčiny stávající situace.

Stručně shrnuto, podle našich biskupů je příčinou deformací polistopadové demokracie morální úpadek, projevující se kromě krize rodiny a demografického poklesu egoismem určitých skupin, které by měly být ostatním vzorem správného jednání. Následuje výčet těchto skupin – lékaři, kteří si berou pacienty za rukojmí svého nátlaku; právníci, kteří přestávají hledat spravedlnost; soudci, kteří se obávají rozhodovat a protahují soudní řízení; učitelé, kteří se více zajímají o své platy než o výsledky školství; státníci, kteří se zabývají „populistickým sebevynášením a neřeší skutečné problémy“; pracovníci médií, kteří pracují bulvárním způsobem; a všichni, kdo se v běžném životě chovají sobecky a škodí jeden druhému.

Na první pohled zarazí jednostrannost tohoto pohledu na společnost a její krizi. Zarazí, co všechno ve výčtu chybí – vlivové skupiny napojené na politiky a politické strany, které zasahují do tvorby zákonů, uchvacují pro sebe státní prostředky a „parcelují“ si oblast veřejného zájmu; soukromé firmy, které zneužívají svého postavení na trhu; nebo ti politici a státníci, kteří se pokoušejí ovlivňovat nezávislost justice nebo kteří svými rozhodnutími mohou způsobit vážné škody sociálnímu systému, kultuře či životnímu prostředí. Tato část skutečnosti je zcela opomenuta, stejně jako chybí alespoň náznak empatie k složité situaci mnoha společenských skupin. Celé prohlášení působí dojmem na objednávku psané obhajoby vládních reforem tak, jak jsou prováděny, a paušálního odsouzení všech těch, kdo jsou s nimi nespokojeni, ačkoli konkrétně (byť nevysloveně) se kritika obrací zejména proti odborům jednotlivých profesí.

Takto pojaté vyjádření si ovšem plně zaslouží výtku politizace – nejde přece o pokus (každopádně ne o pokus zdařilý) na základě křesťanského pohledu na svět, věrouky a morálky pojmenovat sociální skutečnost v celé její složitosti a vyzvat k zaujetí odpovědného a adekvátního postoje. Jde o, stručně řečeno, vyjádření bezvýhradné podpory stávající vládě, oděné do obecné výzvy k morálně správnému jednání. Tato výzva je ovšem formulována tak, že se vztahuje nikoli k celku společnosti, ale jen k její části. Umravňováni jsou zkrátka jen někteří. Prohlášení, které chce být obecně platnou výzvou ke shodě a společnému hledání obecného dobrého, tak ve výsledku svůj záměr nemůže naplnit, protože není založeno na poctivé a komplexní analýze skutečnosti. (...)

Jinou nepříliš povzbudivou skutečností je to, že římskokatolická církev ústy svých představitelů ztrácí schopnost oslovovat velkou část veřejnosti, včetně těch jejích složek, které by jí měly být svým zaměřením blízké. (...)