Politická obec ve službách občanské společnosti
Autor: Kompendium sociální nauky církve - Číslo: 2013/2 (Lexikon)
Papežská rada pro spravedlnost a mír, Kompendium sociální nauky církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008, s. 264–266.
Hodnota občanské společnosti
417. Politická obec vzniká proto, aby byla k službám občanské společnosti, z níž se odvozuje. K rozlišení mezi politickou obcí a občanskou společností církev přispěla především svým pojetím člověka, který je chápán jako autonomní, vztahová bytost otevřená Transcendentnu. V rozporu s tímto pojetím jsou jak ideologie individualistického typu, tak ideologie totalitní, které mají tendenci absorbovat občanskou společnost do sféry státu. Podpora, kterou církev projevuje společenskému pluralismu, směřuje k přiměřenější realizaci společného dobra a demokracie samotné, a to na základě zásad solidarity, subsidiarity a spravedlnosti.
Občanská společnost je souhrn společenských vztahů a kulturních zdrojů, které jsou relativně nezávislé jak na politické, tak na ekonomické sféře. „Účel občanské společnosti je univerzální, protože jejím cílem je společné dobro, na něž mají v odpovídající míře právo všichni jednotliví občané.“1 Občanská společnost je charakterizována vlastní schopností mít určitý program, který směřuje k podpoře svobodnějšího a spravedlivějšího společenského života, v němž se různé skupiny občanů sdružují a aktivizují, aby vytvářely a vyjadřovaly své záměry, uskutečňovaly své základní potřeby a chránily své oprávněné zájmy.
1 LEV XIII., Rerum novarum, 37.
Prvořadost občanské společnosti
418. Politická obec a občanská společnost, i když jsou vzájemně propojeny a jedna závisí na druhé, nejsou totožné vzhledem k hierarchii svých cílů. Politická obec stojí podstatně ve službě občanské společnosti, tedy v posledním důsledku osob i skupin, z nichž se společnost skládá.2 Občanská společnost tudíž nesmí být chápána jako nějaký přívěšek nebo variace politické obce, před níž má ve skutečnosti přednost, neboť politická obec nachází své ospravedlnění právě v občanské společnosti.
2 Srov. Katechismus katolické církve, 1910.
Stát musí vytvořit takový právní rámec, který by odpovídal svobodné aktivitě společenských subjektů, musí být připraven zasáhnout, když to bude nezbytné, a zároveň musí respektovat zásadu subsidiarity, aby střetávání různých zájmů svobodných sdružení v demokratickém životě zaměřoval ke společnému dobru. Občanská společnost je složitá a členitá, nechybějí v ní mnohoznačnosti a protiklady, je zároveň místem střetů různých zájmů, takže existuje nebezpečí, že silnější bude mít navrch nad slabším.
Uplatňování zásady subsidiarity
419. Politická obec je povinna regulovat své vztahy vůči občanské společnosti podle zásady subsidiarity.3 Je totiž velmi důležité, aby růst demokratického života vycházel ze sítě vztahů uvnitř společnosti. Aktivity občanské společnosti – zejména dobrovolnictví a spolupráce v soukromo-společenské oblasti, která je stručně označována jako „třetí (občanský, nevládní, neziskový) sektor“, jenž se odlišuje od sféry státu a sféry trhu – představují nejpřiměřenější prostředek k rozvíjení sociálního rozměru osoby, která v takových aktivitách může nalézt prostor ke svému plnému vyjádření. Postupující rozvoj společenských iniciativ mimo státní sféru vytváří nový prostor pro aktivní přítomnost a přímé působení občanů, čímž se doplňují funkce, jež plní stát. Tento důležitý jev se často projevuje výrazně neformálním způsobem a využívá tomu odpovídající prostředky, což vede ke vzniku nových pozitivních způsobů uplatňování práv lidské osoby, a to kvalitativně obohacuje demokratický život.
3 Srov. PIUS XI., Quadragesimo anno, 79–80; Katechismus, 1883–1885.
420. Spolupráce i ve svých méně strukturovaných podobách představuje mocnou protiváhu k mentalitě konfliktu a bezmezné konkurence, která dnes převládá. Vztahy, které se vytvářejí v atmosféře spolupráce a solidarity, překonávají ideologická rozdělení a vedou k hledání toho, co navzdory rozdělení zúčastněné spojuje.
Mnohé příklady dobrovolnictví jsou dalším velmi významným příkladem toho, že občanská společnost je místem, kde je vždy možná obnova veřejné etiky směrem k solidaritě, konkrétní spolupráci a bratrskému dialogu. Na takto se projevující aktivity mají všichni pohlížet s důvěrou a osobně přispívat svým dílem k dobru společnosti obecně, zvláště pak k tomu, co se týká pomoci těm nejslabším a nejpotřebnějším. I tímto způsobem se utvrzuje princip „subjektivity společnosti“.4
4 Srov. JAN PAVEL II., Centesimus annus, 49.
