Křesťanský protest

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2013/2 (Dialog)

Z knih Vzdor ducha. Z dopisů a kratších zamyšlení, Praha 2002, a Pět cest k radosti, Praha 1995 a 2003.

Charta nechtěla být a nebyla aktem politickým, nýbrž mravním. A to je rovina poněkud jiná. Tu se neptáme po vhodnosti, nýbrž po odpovědnosti, ne po výsledcích, ale po pravdě. Zvláště křesťan musí takto hodnotit. Měřítky ne lidskými, ale těmi, kterým nás naučil Kristus. Kdyby se řídil „úspěšností“, nebyl by skončil na kříži. Stejně i Petr se musel učit jinak myslet (srov. Mk 8,32n). (…) Nikdo nevinil a neviní, že Chartu nepodepsaly „vysoké církevní osobnosti“. Bolestné je však to, že podepsaly se „zuřivými ateisty“ antichartu. Postavili se proti spravedlivé věci. (…) Takto se dostali představitelé církve mezi ničitele církve, práva a svobody. A přitom Pavel VI. a jiné vysoké osobnosti církve se za Chartu i chartisty postavili (např. kard. Alfrink, biskup Wagner z Rakouska aj.). (…) Vím sám, že je situace, kdy nám zbývá jen modlitba. Ovšem nemyslím, že je to situace naše! Můžeme a máme „konat spravedlnost bez přestání“. A nejen pro církev, pro věřící! (…) Nerad kritizuji, opakuji znova. Je to jen tíha a bolest hledání, úzkost, abychom nezakopali ty hřivny, které nyní lidé tolik hledají. (Vzdor ducha, s. 9–11)

Jak je možno vyhnout se Kristovu „běda vám, vykladatelé Písma a farizeové“, když se zanedbává, co je v Zákoně nejdůležitější: spravedlnost, věrnost a milosrdenství? (Srov. Mt 23,23.) Jak ujít pokrytectví, kdybychom se navenek stavěli spravedlivými, uvnitř však byli zbabělí, slepí a hluší? (Srov. Mt 23,28; 5,10.) (…) Vím, Otče biskupe, jak je těžké varovat se „kvasu farizeů“; vím, že Církev žije v tomto světě a ne v nebi; ale přece jen aspoň to by bylo třeba vědět a vidět, jak je – podle slov odborníka v těchto věcech, kard. Casaroliho – jak je hořké zapíjet kompromisy. (…) Tyto lidi spojila shoda, že lidi spojuje víc lidského než dělí ideologického; že člověk je víc než straník a že má právo na „každou pravdu“ (srov. Ef 5,9; 1Kor 13,6), na nedělitelnou spravedlnost a svobodu. Spojuje je mravní odpovědnost za veřejný život a v neposlední řadě také úcta k člověku. (…) Denně se modlím, abyste byl biskupem, kterého mohu „následovat jako Ježíš Otce“. Abych Vám mohl říci, co dělám, a nesloužilo to ďáblu. Abyste vykonával své „poslání svatě a horlivě, s pokorou a statečností – podle příkladu nejvyššího věčného Kněze“ (LG 13). (Vzdor ducha, s. 13–17)

Stále více spoléháte [vy, kolaborující kněží] na svou politiku než na Boha. (…) Vaše víra je tak malá, že mnozí straníci pokládají většinu z vás za nevěrce. Jste ovoce vaší politiky. (…) Je mi Tě velice líto, lacino prodáváš své dobré jméno. (…) Prosím Tě, nehledej výmluvy a trapnou apologetiku, ani se neoddávej rezignaci. (…) Čti evangelia, abys našel lítost nad svou duší. Čti Pavlovy listy, abys našel odvahu a lásku ke Kristu. Od Tvého zvolení se za Tebe modlím. (Pět cest k radosti, s. 131)