Kevin T. Kelly, ROZVOD A DRUHÝ SŇATEK. TVÁŘÍ V TVÁŘ VÝZVĚ
Autor: Ignác Antonín Hrdina - Číslo: 2013/2 (Recenze)
Kevin T. Kelly, ROZVOD A DRUHÝ SŇATEK. TVÁŘÍ V TVÁŘ VÝZVĚ. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2011, 269 str.
Předkládaná publikace je překladem druhého vydání knihy z roku 1996 (první vydání pochází z roku 1982), jejímž autorem je morální teolog a někdejší katolický farář v Liverpoolu Kevin T. Kelly. Jak sám autor v předmluvě uvádí, jeho kniha představuje výsledek teologického bádání a nechce reprodukovat oficiální učení církve o nerozlučitelnosti manželství.
Kniha je rozdělena do dvou částí. První její část (s. 21–108) přináší nezměněný text prvního vydání, druhá část (s. 109–264) uvádí dodatky vesměs pramenné povahy, počínajíc proslulým pastýřským listem tří německých biskupů (Lehmanna, Saiera a Kaspera) z roku 1993.
V první části v kap. 1 (Nový pohled na manželství a jeho nerozlučitelnost) představuje autor nerozlučitelnost manželství nejen jako teologický postulát a normativní entitu, nýbrž také jako fenomén dynamické povahy, což dobře vystihují jeho slova, že totiž manželé „musí nerozlučitelnost vlastního manželství stále znovu vytvářet“. Manželství je víc než manželská smlouva: je také interpersonálním vztahem, trvalým a výlučným. Autor přitom odmítá fatalistickou koncepci, podle níž manželé nemohou zásadně udělat nic, aby rozpadu manželství zabránili, stejně jako podmíněné chápání slibu nerozlučitelnosti: „tak dlouho, jak náš vztah bude trvat“ (s. 45).
V kapitole 2 (Může se křesťan rozhodnout pro druhé manželství po rozvodu?) se autor zabývá morálně-právní dovoleností uzavřít další manželství poté, co předchozí manželství skončilo rozvodem (tedy zánikem tohoto manželství pro civilněprávní sféru v důsledku konstitutivního aktu aplikace práva světským soudem): odpověď je pozitivní pouze ve dvou případech:
1. Vyjde-li najevo (a bude patřičně deklarováno církevním soudem), že předchozí manželství bylo uzavřeno neplatně (tehdy vlastně nepůjde o další manželství). Autor přitom jistě správně upozorňuje, že soud může vyslovit neplatnost manželské smlouvy, ale nikoli manželského vztahu, a že tedy soudní řízení je / může být jen částí péče, jíž by církev měla rozvedeným, kteří cítí potřebu nového manželství, věnovat. Diskutabilní (ovšem s ohledem na tehdejší právní úpravu) je autorovo přesvědčení o možnosti druhého církevního sňatku v případech, kdy první manželství bylo sice evidentně neplatné, nicméně tuto nulitu nebylo možno soudně prokázat (s. 54).
2. Pokud předchozí manželství už člověka dále neváže. Tak je tomu jednak, jde-li o naturální čili přirozené manželství mezi nepokřtěnými a je na ně možno aplikovat tzv. pavlovské privilegium, jednak v případech, kdy manželství je rozloučeno reskriptem papeže, protože nebylo ještě konzumováno pohlavním stykem manželů (kdy se tedy manželé ještě nestali „jedním tělem“); přitom autor považuje za jediný legitimní tzv. personalistický přístup ke konzumaci manželství (s. 57n). Nevyhýbá se přitom ani značně choulostivé otázce, zda je možno považovat za svátostné (a tedy i platné a nerozlučitelné) manželství pokřtěných, u nichž zcela absentuje víra (s. 61nn).
Ve 3. kapitole (Svátosti pro rozvedené a znovu sezdané – teologická reflexe) se autor táže, zda církev skutečně nemůže rozvedené a znovu oddané katolíky připustit ke svátostem, a usiluje o teologické podepření vlastního přesvědčení, že by totiž alespoň v určitých typových případech měl být takovým věřícím církví přístup ke svátostem umožněn. Přístup ke svátostem je totiž určitou hranicí, před níž se zastavuje pastorační péče církve o tyto své věřící. Kelly oprávněně odmítá, že by o takových věřících bylo možno prohlásit, že žijí ve veřejném těžkém hříchu (tím méně v samočinném církevním trestu interdiktu či exkomunikace), a v současnosti obvyklý argument tzv. života v rozporu s eucharistií považuje za teologicky nekonzistentní. Také o hrozícím pohoršení, že totiž církev změnila doktrínu o nerozlučitelnosti manželství, nelze mluvit bez předchozího zodpovědně provedeného experimentu, k němuž však nikdy nedošlo.
V závěrečné 4. kapitole (Svátosti pro rozvedené a znovu sezdané – co můžeme dělat v praxi?) hledá cesty, jak tento palčivý problém řešit v pastorační praxi. Zmiňuje přitom mimo jiné ortopraxi východních církví (ovšem nesjednocených), které s odvoláním na lidskou slabost na a tzv. „ikonomii“ považují druhé manželství takových osob za tolerovatelné, nicméně nižšího řádu než manželství původní.
Druhá část práce přináší dodatky, jež představují pramenné i literární zdroje z doby mezi prvním a druhým vydáním knihy (1982–1986). Prvním dodatkem je autorův komentář k encyklice Pavla VI. Humane vitae (poněkud překvapivě zde umístěný, když sama encyklika pochází z roku 1968). V dodatku č. 2 je nejprve uveden zmíněný pastorační dopis tří biskupů, který odstartoval řadu reakcí – včetně té „vatikánské“: zejména šlo – už krátce poté – o dopis Kongregace pro nauku víry v této věci, ale i o stanoviska různých teologů (Kevin McDonald, Ladislav Örsy, Theodore Davey, Josef Ratzinger, Margaret A. Farleyová a další), jejichž články ve výňatku dodatek obsahuje. Konečně uvádí alespoň ve zkrácené podobě další církevní vyjádření, ať na úrovní obecné církve, nebo církví partikulárních.
Jádro Kellyho argumentace ve prospěch možnosti přístupu ke svátostem rozvedených a znovu sezdaných křesťanů vychází zejména z premisy, že přístup ke svátostem není takovým katolickým křesťanům právem zapovězen. S tím bylo možno opatrně souhlasit v době, kdy druhé vydání jeho publikace (1996) spatřilo světlo světa, protože tehdy byl tento zákaz skutečně obsažen pouze v dokumentech neprávní povahy a bylo možno odvolávat se na normu, podle níž právo v případě pochybnosti nezavazuje.
To se však změnilo, a to bohužel v neprospěch potřebných manželů, vydáním stanoviska Papežské rady pro výklad textů zákonů v roce 2000. To má jakožto autentická interpretace sílu zákona a také je jako zákon vyhlašováno. Jím byl zákaz přístupu ke svátostem takovým osobám petrifikován i právně.
Kevin Kelly ztělesňuje ve své osobě šťastnou kombinaci teoretika (morálního teologa) a praktika – bývalého faráře, který poznal bídu rozvrácených manželství z vlastní pastorační praxe. Neomezuje se na kritiku postoje církevního magisteria ani nenabízí hotová řešení, ale demonstruje, že na druhé straně by nebylo teologicky korektní na řešení této otázky rezignovat. Jeho sympatickou publikaci lze čtenářům doporučit nejen proto, že jde o první (a to s vědeckou seriózností zpracovanou) monografii v češtině na toto bohužel ani u nás nikoli odlehlé téma, nýbrž také proto, že může představovat další podnět k tomu, aby se naléhalo na řešení situace lidí, kteří v důsledku svého ztroskotaného manželství a uzavření nového sňatku byli vyloučeni ze svátostného života církve. A to i přesto, že publikace vzhledem k době svého originálního vydání nemůže reflektovat novější právní posun v této oblasti. Ten je pro zájemce o tuto tematiku zohledněn např. v článku I. A. Hrdiny Rozvedení a znovu oddaní – veřejní hříšníci v církvi? Zamyšlení nad jedním autentickým výkladem práva, který vydalo rovněž Centrum pro studium demokracie a kultury (Jan Vybíral /ed./, Pastorální a etické výzvy v oblasti manželství, rodiny a sexuality, Brno 2008, s. 29–41).
