Chudoba jako dar a jako úkol

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2013/2 (Punctum saliens)

Ze Zvěřinova výboru Odvaha být církví, vydaného českým exilovým nakladatelstvím Opus bonum (Mnichov 1981). – Letos v květnu uplynulo 100 let od narození tohoto významného českého teologa.

Chudoba je především dar Boží, který nás nevýslovně obohacuje a činí svobodnými. Duch Svatý totiž připravil naše srdce, abychom pochopili slovo Kristovo: „Blažení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské Království“; tak tedy jsme blaženi; a je to první ze všech blahoslavenství. Takto jsme bohatí, protože nám patří nebeské Království.

Chudoba je dále rovněž náš dar. Náš dar především Bohu. Dobrovolnou chudobou vyznáváme, že On je Pánem, že všechno, co ještě máme, pochází od Něho. Chudoba je naše věrná služba jedinému Pánu; nejsme už otroci mamonu.

Chudoba je též dar našim sestrám a bratřím. Je odstraněno vlastnictví, které je navzájem tak často dělí; jsme otevřeni všem, jsme bohatí pro druhé.

Chudoba je naše láska. Je naše sestra, matka a paní.

Naše sestra: pochází od našeho Otce; byla nám přinesena největším chudým, naším bratrem Ježíšem. – Je naše starostlivá matka: připravuje nám nejkrásnější výbavu, kterou ani mol, ani rez nezničí. – Chudoba je naše milá paní: vyhrazuje si naše srdce, naši ochotu. – Je naše vládkyně: Kde je náš poklad, tam je i naše srdce. Chudoba je především projev naší lásky k Bohu: Kde je naše srdce – možno říci naopak –, tam je náš poklad. Tak patříme bezvýhradně Bohu: nepatříme nikomu, ničemu, patříme všem a především Jemu.

Chudí v duchu. Chudoba vychází z lásky a tím se stává opravdu odřeknutím se. Na počátku stojí rozhodnutí, svobodná volba; teprve potom, jako duchovní jev, skutečnost, že nic egoisticky nevlastníme.

Duch chudoby je rovněž dynamický. Nutí nás vyhledávat možnosti, jak bychom zůstali chudými v konzumní společnosti, v hrabivém světě.

Mít ducha chudoby neznamená, že bychom museli bydlet v sudech či spát pod mostem. Musíme ovládat umění Pavlovo: „Umím trpět nouzi, umím však též mít nadbytek; osvojil jsem si všecko: být syt a trpět hlad; mít přebytek i nedostatek. Všeho jsem schopen v Tom, který mi dává sílu.“ Chudoba se musí stát naší ctností, být naší morální silou. To je víc než nemít nic. Ač jejím zdrojem je svoboda, je zároveň zřeknutím se svobody. Zříkáme se své svobody, abychom zvolili cestu naprosté závislosti a poslušnosti.

Zříkáme se v jistých případech svých práv, abychom se podobali Beránkovi, který se nehájil, snášel bezpráví, miloval a žehnal.

Zříkáme se uznání naší individuální osoby, abychom zvolili ponížení po vzoru ponížení Kristova.

Naše chudoba se musí stát smírnou obětí. Musíme konat pokání za velké hříchy bohaté církve, za zradu na chudých a hladovějících. Za špinavé podniky, falešné a zfalšované úmluvy, za lichvu, za simonii. Za lakotu a hrabivost duchovních. Za lakotu, zatvrzelost srdce a závist mezi křesťany.

Bůh, církev a naše svědomí nás vybízejí k chudobě, protože je ve světě tolik hladovějících a umírajících v naprosté nouzi. Jsou ve světě lidé bezbranní a bezprávní, ponížení a zdeptaní. Naše chudoba musí být na jejich straně.

Násilníkům se musí stát výčitkou a boháčům hrozbou. „Běda vám, bohatí!“ Musí se tyčit jako znamení odporu vůči nezájmu a nespravedlnosti pyšných. Musí volat a křičet, že poměry nejsou v pořádku.

Chudoba se nám vrací jako naše odměna. Dává nám radost, vždyť ona je integrální částí Radostné zvěsti. Plodí lásku, ze které se sama zrodila. Vytváří společenství, v němž všichni jsou jednoho srdce a jedné mysli. V míře, v níž je ona láskou a obětí, překonává nás samé, starého člověka, a otevírá nás novému stvoření a tomu, co převyšuje všecko, co jsme s to myslet a chtít.