Chudí v Česku

Autor: Jitka Krausová - Číslo: 2013/2 (Praxe)

Z rozhovoru v Katolickém týdeníku 44/2012.

Často jsou v dlouhodobé finanční nouzi nebo na hraně, kdy „Ještě vyjdu jen tak tak, ale kdyby se stalo něco nepředvídatelného, třeba větší oprava domu nebo vážná nemoc, už bych to nezvládl“. Z těchto důvodů se lidé dostávají do dlouhodobého, chronického stresu. Ten vyvolává samozřejmě i dlouhodobá nezaměstnanost či vážná obava ze ztráty zaměstnání, zvlášť když je člověku už padesát let a více. A tento stres se podepisuje na jejich fyzickém i psychickém zdraví.

Ve své poradně poslední zhruba dva roky pozoruji, že je propad do chudoby stále rychlejší a zvyšuje se i tendence k pocitům bezmoci a bezvýchodnosti. To jsou právě následky dlouhodobého stresu a také absence výhledů do budoucna.

Při chronickém stresu propukají nemoci, k nimž má organismus dispozice – třeba vysoký krevní tlak, trávicí problémy, poruchy imunity, a přes imunitu je chronický stres také jedním z faktorů při vývoji maligních nádorů.

Samozřejmě, je důležité si také uvědomit, že to vše dopadá na budoucí generace, na děti.

Děti jsou navíc někdy ohroženy ve víře. Každý dospívající se totiž nějak vyrovnává s nespravedlností světa, a je-li znevýhodněn, ptá se: „Proč zrovna já?“ Ale také se ptá: „Proč má církev plná ústa takových řečí, když dělá to a to...?“ Ano, mnohdy to vidí nespravedlivě, ale nelze se jim divit. Dráždí je každý byť jen náznak okázalosti, přímo kamenem úrazu je pohoršení, které plyne z luxusu (skutečného či zdánlivého), který vidí u kněží či v klášterech. Taková hořkost je hluboko v srdci a otravuje je – a to nejen dospívající, ale i táty a mámy od rodin. I proto je skromný životní styl čím dál víc požadavkem lásky k bližnímu.

Myslím, že církev dobře pomáhá chudým, kteří se nacházejí ve stavu velké chudoby či bídy – a to na úrovni charity, azylových domů a různých center, které zde fungují. Ale mělo by být také zájmem farních společenství pomáhat chudým, aby se tito lidé neocitli na ulici nebo na jakémsi společenském dně. Důležitá je přitom citlivost – je nutné si uvědomit, že tito naši chudí nechodí s nataženou rukou, jejich důstojnost jim to nedovoluje. Za tuto často nezaviněnou situaci se velmi stydí, jsou plaší, a proto je důležité neponižující prostředí, respekt. Nestačí jen dávat, ale je nutné přemýšlet i o tom, jak dávat – nedívat se na chudé jako na lidi druhé třídy.

Především mě napadá, že je u nás zapotřebí nadační fond podporující (i mimoškolní) vzdělávání dětí z chudých rodin, jako je Adopce na dálku v Bělorusku či jinde. A pak i mnohé rodiny už dnes nedosáhnou na různé akce, jako jsou exercicie, tábory atd. Pokud tedy nemá dojít k nechtěnému vyčleňování chudších, bude dobré počítat s nízkonákladovými programy. Církev by především měla mít kvalitní církevní školství a dětem z chudých rodin toto vzdělání dotovat. Chápu, že na to musí mít potřebné peníze, je to však investice do budoucnosti církve i národa.

I zde ale platí, že k chudším je nutné přicházet vždycky s velikým respektem k lidské důstojnosti, přibližně ve smyslu: je ctí sloužit chudým, sloužíme tím Kristu.