Bohatství chudých

Autor: Bohumír Janát - Číslo: 2013/2 (Dialog)

Z příspěvku v Teologických textech, 1/1991. Obsaženo též ve výboru z autorova díla Myslet proti duchu doby, Praha 1999.

Viděl jsem to na jedné z rušných ulic Říma. Na chodníku před robustní budovou peněžního ústavu ležel na kartonové rohoži starý muž. Jeho klidná tvář nezračila stopu poraženectví či výčitku vůči světu, který zaujat svými každodenními starostmi míjel starce v zástupech chodců a v proudech aut. Kolemjdoucí mladík s tlumokem na zádech sáhl do kapsy, a aniž by zpomalil chůzi, poslal vzduchem tisícilirovku muži na chodníku. V té chvíli se na tváři dárce a obdarovaného objevil krátký, decentní, mírně spiklenecký, velice jiskrný, až tajemně vítězný úsměv hlubokého lidského srozumění. Ten úsměv jasně zjevil to, že za rozměrem práce, politiky a podnikání leží sféra čehosi daleko podstatnějšího.

Vědomí tohoto transcendentního rozměru, který nikdy nemůžeme plně nitrosvětsky vysvětlit a zakotvit, který však do světa proniká a do kterého svět vrůstá, je jednou z bytostně tvořivých sil lidské kultury a civilizace. Silou, která vždy poněkud relativizuje lidské projekty, instituce, plány a programy, a přece člověku dává těžko vykazatelnou, avšak navýsost spolehlivou jistotu. Tato síla je schopna proměnit naši civilizaci výkonu, soutěže a prosperity v civilizaci porozumění, charity a spolupráce.

Vědomí křesťanského horizontu lidských dějin takto nutně vede k jisté rezervovanosti vůči možnostem demokracie, kapitalismu i vůči samotnému institucionalizovanému úsilí křesťanů. Vždyť koneckonců jenom v našem století proces demokratických voleb vynesl k moci Adolfa Hitlera, prosperita kapitalistické ekonomiky ukázala, že nedisponuje žádnou absolutní zárukou, a výhradní spoléhání křesťanů na vlastní či spřízněné struktury došlo již nejednou hořkého zklamání.

Buď jak buď, úvaha tohoto typu vytváří hlubší zázemí, jehož stabilitou těžko mohou otřást nárazy, v nichž se hroutí osobnosti, vlády a systémy, avšak nikterak nás nezprošťuje základní povinnosti udělat vše, co je v našich silách, pro zmírnění chudoby a odstranění nespravedlnosti. Myslet a jednat v politice a ekonomii na základě etických a náboženských principů, bránit těmto sférám v uzavírání se do vlastní autonomie a nezůstávat lhostejnými vůči starému machiavellistickému záměru dechristianizace, jenž zpravidla končí v obludné manipulaci s lidskými osudy, nerezignovat vůči obrovitým problémům současného světa i vůči sebejistým projektům jejich ryze sekulárního řešení, to vše budou muset křesťané přijmout jako součást svého nezcizitelného poslání.

Lze předpokládat, že ateismus a socialismus ve svých různých převtěleních bude i v budoucnu usilovat o zúžení prostoru svobody a o exkomunikaci duchovních lidí jako idealistů, moralistů, snílků. Každý pokus prohlašovat politiku a ekonomiku za sféru mimo dobro a zlo, každý pokus učinit z nich čistě záležitost profesionálů a specialistů vedených chladnou racionalitou nutnosti, každý pokus odstřihnout a distancovat transcendentálu z každodenního života lidí by byl krokem ve svých důsledcích namířeným proti svobodě. Pod záminkou striktní odbornosti a nezaujaté kritické analýzy znovu vpisovat do záhlaví politické ekonomie a dalších společenských věd nápis „Kdo vchází mnou, ať naděje se zhostí“, tak jak to Dante viděl napsáno nad branou pekel, mohlo by vést zase jenom k totalitně organizovanému a konzumně zajištěnému infernu. (...)

Existence chudých ve světě je korektivem lidské pýchy a stimulem lidské vzájemnosti. Chudí tím, že v nás probouzejí intenci pomoci, dávají nám cosi nesmírně cenného. Každý z nás svým způsobem může mezi ně patřit. Chudí jsou ve vlastním a původním smyslu naši bližní, poslaní k našemu obohacení.