Víra jako dar

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2013/1 (Dialog)

Z knihy K jádru věci (nakl. Vyšehrad 2003).

„Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností.“ (1Petr 3,15n)

Tento text je něco jako rodný list fundamentální teologie. Především však vybízí každého věřícího, aby se snažil odpovědět na otázky, které si klade sám. Jen tak je s to chápat otázky druhých a uspokojit je.

1. Na první pohled může zarazit, že se mluví o důvodech pro naději. Stalo se nám běžným mluvit o pravdách víry. Podle toho je víra sdělení o skutečnostech přesahujících obzor našeho vnímání. Jenže jádro Ježíšovy dobré zprávy obsahuje víc než konstatování. Je to nabídka života po tomto životě, naplnění touhy po spravedlnosti, lásce a plnosti života. Kristovo vzkříšení to symbolizuje a dokládá; proto na ně klade např. Pavel takový důraz.

Někdo poslal za P. Urbanem OFM ženu, která náhle ztratila milovaného muže, úplně zdrcenou. Zeptala se ho: „Prosím vás, je Bůh?“ On jí prostě řekl: „Ano, paní, Bůh je.“ „To jsem ráda, děkuji vám.“ V mezních situacích života nejde o důkazy, ale o východisko, o perspektivu, o naději. Pak stačí prostě setkat se s člověkem, který v takové víře smysluplně žije a je navzdory všemu šťastný.

2. Nicméně požadavek odůvodnění varuje před tím, že by naděje visela ve vzduchu. Někteří si něco myslí a slepě se toho drží. Křesťanská víra je naopak založena na skutečnosti, kterou je Ježíš Kristus. Žil, a to neobyčejně, právě tak zemřel a dosvědčeně vstoupil do jiného života. Svědkové o tom mluví věcně, nezatajují primární nedůvěru (Tomáš, učedníci jdoucí do Emauz atd.) a její překonání. Varují (Pavel, Jan) před náboženskou „tvořivostí“ gnostiků. Křesťanská víra je podivuhodné spojení realismu a bytostného uchvácení. Ve zkratce to vyjádřil autor starého liturgického hymnu: „Bibamus ergo sobriam ebrietatem Spiritus – Pijme střízlivé opojení Ducha.“

Předkoncilní zpovědní zrcadla obsahovala otázku: „Pochyboval jsem o víře?“ Strach z hříchu blokoval dozrávání k uvědomělému přijetí víry. Problémy zatlačené do podvědomí se probíjejí na povrch v podobě strachu vystavovat se pravdě. Víra osobně nedotažená k osobnímu poctivému Ano, nesená převážně množstvím lidí, do něhož se kdo narodil, může být upřímná, ale těžko obstojí, jak známo, při přechodu do jiného prostředí.

3. Dá se tedy víra dokázat na způsob vědeckých poznatků? Před léty mi sdělil jeden nadaný student teologie, že se mu podařilo sestavit tak logický důkaz Boží existence, že ho nelze vyvrátit. Může být, jenže všechno závisí na tom, zdali ten druhý přijme jeho všechna východiska a způsob myšlení. Například víme, že evropské kauzální uvažování je v mnohém cizí kulturám Dálného východu. Kromě toho ovšem platí, že věci přesahující rovinu účelové aktivity nelze uchopit empirií, matematikou nebo logikou. Estetické hodnoty nezkoumáme logaritmickými tabulkami. Tím více přesahuje naši horizontálu vertikála Božího světa. Tedy přece věřit slepě? Ani tato druhá krajnost není oprávněná. Kromě intelektu je v nás čidlo schopné zachytit signály Transcendence, „nadsvěta“. Blaise Pascal, mimochodem geniální přírodovědec, to vyslovil takto: „Srdce má důvody, které rozum nezná.“

4. Znamená to, že věřící „ví“ o Bohu a jeho světě stejně tak, jako ví, že se voda varem mění v páru? Jistě ne. Bůh je tajemství a vždycky pro nás tajemstvím zůstane, není přece součástí světa. Tajemství není záhada, kterou třeba někdy rozluštíme. Slovo tajemství, mysterium, označuje nedostupnou velikost Božího bytí. Pavel říká, že „nyní vidíme jako v zrcadle, ale potom uvidíme tváří v tvář“. Ani potom se však nevejde božské Nekonečno do našeho stvořeného rozumu. Ale může vstoupit do našeho srdce jeho láska. Když ji opětujeme, spojíme se s ním. „Stvořil jsi nás pro sebe a srdce člověka je nepokojné, dokud nespočine v tobě“ (Augustin). Josef Florian odpověděl na námitky nevěřícího přítele ohledně článku víry prostě: „My tak věříme.“ S jeho slovy ovšem souzněly hluboké alikvotní tóny jeho osobnosti.

5. Ještě jeden faktor patří ke genezi víry. Skutečnou osobní víru nelze indoktrinovat do rozumu školením, vpravit do vůle výchovou nebo prodat se slevou. Víra je také a prvotně dar neboli milost. Bůh přichází s iniciativou, nabízí vztah na život, na smrt (kříž!) a na věčnost. Jeho svoboda určuje, kdy a jak se dotkne jádra naší bytosti. Slyšel jsem jednou od velmi inteligentního a poctivého člověka vyznání, že by rád věřil, a politování, že nemůže. Takoví rozhodně „nejsou daleko od Božího království“. Ostatně i my obdarovaní se nesmíme pošetile cítit jako majitelé přátelství s Bohem. Víra může i zvadnout. Proto nepřestávejme všichni prosit a hledat. S poctivostí vůči pravdě a s láskou vůči božskému Ty.