Služba mimořádného rozdělovatele eucharistie

Autor: Štěpán Horký - Číslo: 2013/1 (Praxe)

V následujícím textu si autor dovoluje předložit praktický výtah z liurgických norem, které se týkají výkonu služby mimořádného rozdělovatele svatého přijímání (dále jen MRSP). Cílem bude poznat, jak tuto službu chápe sama církev. Pro liturgickou teologii to sice není otázka stěžejního významu, ale praktická potřeba, a v poslední době častěji připomínané právo věřícího lidu na věrně konanou liturgii¹ radí připomenout základní liturgická pravidla této laické služby.

Předběžná poznámka na úvod

Mezi MRSP patří a) akolyté, b) ostatní MRSP pověření na určitý čas či trvale, příp. pověření celebrantem pro jeden případ.² Fakta, která budou přednesena níže, se týkají všech MRSP, včetně akolytů. Připomínáme, že akolytou je pouze ten, kdo přijal trvalé pověření k této službě z rukou ordináře podle obřadu v Pontificale Romanum. Všichni ostatní MRSP³ se nemají nazývat akolyté. Pojmenovávat všechny MRSP běžně akolytou je sice zvyk velmi rozšířený, ale ve své podstatě nesmyslný a zastírající podstatu služby akolyty v římské liturgii. Jak vyplývá z Institutio Generalis Misalis Romani (dále IGMR, ed. typica tertia) 98, z Caeremoniale Episcoporum (1984) 28, z Ministeria Quaedam (dále jen MQ)⁴ i z obřadu ustanovení akolytů podle Pontificale Romanum, akolyta je primárně ustanoven ke službě oltáře, resp. k pomoci jáhnovi. Teprve sekundárně v případě nouze (!) je mu svěřena pomoc při rozdávání eucharistie. Naproti tomu ostatní MRSP jsou na rozdíl od akolyty určeni rovnou k pomoci knězi při rozdávání sv. přijímání tam, kde je stav krajní nouze a není-li k dispozici ani řádně ustanovený akolyta – jejich liturgická služba je tak, lze-li to říci, oproti službě akolyty omezenější. Vzhledem k výše řečenému by bylo vhodné najít a uvést do praxe nějaké jiné pojmenování MRSP bez přijatého akolytátu, které by jasně odlišovalo jejich status od nositelů akolytátu. Instrukce Redemptionis Sacramentum (RS, 2004) říká v č. 156 o službě MRSP: „Tato služba ať je chápána ve svém pravém významu podle svého označení jako mimořádný služebník svatého přijímání a nikoli ‚zvláštní služebník svatého přijímání‘, ‚mimořádný služebník eucharistie‘ nebo ‚zvláštní služebník eucharistie‘, označení, která nepatřičně a nevhodně zveličují jeho přínos.“

Shrneme-li tento úvod do jednoho souvětí: akolytou nazývejme jen toho, kdo přijal akolytát ve smyslu kanonického práva a liturgických předpisů, ostatní laické rozdělovatele nazývejme jinak, např. termínem mimořádný rozdělovatel.

Kdy je možno služby MRSP použít?

Následující informace platí pro všechny MRSP. Prvním služebníkem eucharistie je kněz, který slaví oběť mše svaté, takže podávání svatého přijímání je v první řadě věc celebranta, kterému mohou pomoci jiní přítomní kněží a jáhni. MRSP může podávat eucharistii, pokud „počet přijímajících je příliš velký“ (IGMR 162); toto ustanovení je doplněno bodem 158 instrukce Redemptionis Sacramentum: „Mimořádný služebník svatého přijímání však může rozdávat svaté přijímání jedině tehdy, pokud chybí kněz nebo jáhen, pokud knězi brání nemoc, stáří nebo jiný vážný důvod nebo pokud počet věřících přistupujících ke svatému přijímání je natolik velký, že by se slavení mše svaté samotné příliš protáhlo. To je myšleno v tom smyslu, že malé prodloužení, podle místních zvyků a kultury, bude považováno za zcela nedostatečný důvod.“ – Zde se mluví o přílišném prodloužení mše. Také MQ v bodu VI mluví doslova o značném prodloužení mše.⁵ Prodloužení mše o 5 až 10 minut není dostatečným důvodem, který by ospravedlňoval podávání přijímání laikem. RS 157: „Jestliže bývá běžně přítomen dostatečný počet posvěcených služebníků, postačující i k rozdání svatého přijímání, nemohou být k tomuto úkolu pověřeni mimořádní služebníci svatého přijímání. Za podobných okolností ať ti, kteří byli pověřeni touto službou, ji nevykonávají.“

Instrukce k některým otázkám ohledně možností laiků podílet se na službách vykonávaných kněžími (1997) uvádí následující: č. 8, par. 1 – „Kanonická úprava o mimořádném přisluhovateli svatého přijímání má však být správně dodržována, aby nevyvolávala zmatek“; a par. 2: „Aby nevznikaly zmatky, je třeba zamezit a zabránit jevům, které se již po nějakou dobu vyskytují v některých místních církvích, jako například: (…) obvyklé zapojování mimořádných služebníků do mší svatých tak, že se svévolně rozšíří pojem ‚četná účast‘.“

Domníváme se, že není třeba zatěžovat tuto část přílišnými citacemi církevních dokumentů. Z výše uvedených citátů či odkazů jasně vyplývá úmysl církve.

Jak (ne)má v praxi vypadat služba MRSP při mši?

Pokud je tedy nutno použít služby MRSP během mešní liturgie, stanoví liturgické pokyny následující:⁶

1. MRSP nemá přinášet eucharistii ze svatostánku. Podle IGMR 162 totiž „tito přisluhující nepřistupují k oltáři dříve, než kněz přijal Tělo Kristovo, a nádobu obsahující eucharistii určenou pro podávání věřícím přijmou vždy⁷ z rukou celebrujícího kněze“. Z tohoto požadavku je zcela jasné, že MRSP se nemůže chovat vůči eucharistii suverénně. I z vnějšího uspořádání a jednání ordinovaných i neordinovaných služebníků musí být patrné, že služba MRSP je mimořádností a laický služebník koná se souhlasem a pod autoritou celebranta. MRSP si tedy nesmí vzít nádobu s eucharistií z oltáře sám. Pokud je jeho služba nezbytná, přistoupí (v liturgickém oblečení) k oltáři až poté, když kněz přijal eucharistii pod způsobou vína.

2. Totéž logicky platí pro úschovu případně zbylých konsekrovaných hostií. IGMR v části „Mše bez jáhna“⁸ č. 163 hovoří: „Když skončí podávání, zbude-li Krev Páně, přijme ji sám kněz hned všechnu u oltáře; pokud ovšem zbudou proměněné hostie, buď je přijme u oltáře, nebo odnese na místo určené k uchovávání eucharistie. Po návratu k oltáři kněz posbírá úlomky, pokud se vyskytnou (…)“ – zde se mluví o knězi, který má odnést zbylé konsekrované hostie do svatostánku.⁹ Z výše uvedené normy můžeme odvodit, že jakékoli úkony s eucharistií po skončení sv. přijímání provádí opět pouze ordinovaný služebník. Kontakt neordinovaných rukou s eucharistií je omezen pouze na rozdávání eucharistie. Opět zde vidíme požadavek, aby MRSP nevystupoval vůči eucharistii suverénně. I z vnějšího uspořádání liturgie musí být zjevné, že manipulace neordinovaného služebníka s eucharistií je důsledek nouzové situace. Poukazuje na to také papež Jan Pavel II. ve svém listě Dominicae cenae, kde říká: „Dotýkat se svatých způsob a rozdávat je vlastníma rukama je výsadou těch, kteří mají svěcení.“¹⁰

3. Mohli bychom se tedy ptát, jak má při mši vypadat přinesení zásoby proměněných hostií ze svatostánku. Předně je třeba si uvědomit, že IGMR nepočítá s tím, že by se obvykle podávalo sv. přijímání „ze zásoby“. Naopak se počítá s tím, že všichni komunikanti přijímají eucharistii z hostií proměněných při téže mši svaté. Pokud to ale někde není možné, přináší eucharistii ze svatostánku¹¹ kněz nebo jáhen, nikoli laik. Je chybnou praxí, pokud u oltáře stojí např. čtyři koncelebranti a „do svatostánku“ jde pro zásobu proměněných hostií MRSP. Problematický by tento moment mohl být v kostelích, kde je svatostánek mimo presbytář a/nebo je značně vzdálen od oltáře. Zde se jako liturgicky ideální řešení jeví, aby všichni věřící přijímali z právě konsekrovaných hostií a do svatostánku se pro zásobu nechodilo pokud možno vůbec. V této souvislosti je třeba poznamenat, že z hlediska liturgické praxe není vhodné při úpravě kostelů či jejich stavbě projektovat místo pro svatostánek daleko od oltáře.

4. Odnášet zbylou eucharistii do svatostánku by měl výhradně ordinovaný služebník. Purifikace nádob může počkat a v případě nedostatku času může být vykonána po mši.¹² Moment, kdy kněz sám pečlivě odnese zbylé konsekrované hostie do svatostánku, je krásným svědectvím eucharistické úcty.

Několik poznámek na závěr

Podíváme-li se do tradice římské liturgie, vidíme, že laici nosili eucharistii v době pronásledování vězněným křesťanům (srov. umučení sv. Tarsicia, který byl ubit davem, protože nechtěl vydat eucharistického Krista, kterého měl u sebe za účelem donesení křesťanům ve vězení). Když skončilo pronásledování křesťanů, zakazovalo se, aby laici donášeli svaté přijímání. Řádným rozdělovatelem sv. přijímání je až do II. vatikánského koncilu (včetně) biskup a kněz; jáhen byl pouze mimořádným rozdělovatelem eucharistie (řádným podávajícím se jáhen stává až po II. vatikánském koncilu, konkrétně roku 1968 apoštolskou konstitucí Pontificalis Romani). Pro případ opravdové nutnosti se během posledních čtyř desetiletí dovoluje, aby communio rozdělovali i laici, ovšem nikdy ne jako řádní služebníci eucharistie.

Někdy se věřícím laikům vyčítá, že raději chodí pro přijímání ke knězi, zatímco u MRSP je řada komunikantů často značně kratší. Horliví kněží i laici věřícím dokonce vyčítají, že za tím stojí jejich nesprávné pojetí eucharistie („Pán Ježíš je přece stejný z rukou kněze i z rukou laika“). Dovolíme si však nabídnout jiný pohled. Výše popsanou skutečnost můžeme chápat také jako projev zdravého sensu fidelium, jako projev zdravé víry věřících ve velikost eucharistie. Věřící podvědomě chápou, že služba MRSP nemůže být chápána jako běžné uplatnění „laikátu“ či běžný výkon všeobecného kněžství věřících; výkon této služby nepatří mezi základní práva křesťana a nárok na její výkon nelze odůvodnit poukazem na všeobecné (křestní) kněžství věřících. Lidé cítí, že jde o mimořádnost vynucenou okolnostmi, byť mnozí se jim snaží namluvit, že současný status quo v naší církvi v této věci je správný. Věřící lid vidí, že co se služby MRSP týče, dochází velmi často k liturgickým zneužitím. Lidé musí vědět, že stávající praxe je mimořádná a výjimečná, byť bohužel dlouhodobá. Tam, kde lidé dávají přednost přijetí eucharistie výhradně z rukou kněze, by měl být farář rád, že lidé ještě chápou důležitost kněze a nenahraditelnost kněžství. Dnešní praxe, kdy je použití MRSP až lehkovážně běžné, může mít vážné dopady na eucharistickou úctu věřících či na správné chápání nauky o eucharistii. Dalším problematickým aspektem je podávání přijímání ženami (včetně řeholnic). Byť je tato praxe dnes legitimní, nepovažujeme ji v žádném případě za šťastnou.¹³

V této práci jsme se snažili co nejvíce abstrahovat od našich názorů a drželi jsme se církevních dokumentů poslední doby (i když snad text místy působí polemicky). Domníváme se, že je čas, aby farnosti revidovaly svou praxi podávání svatého přijímání a upravily ji tam, kde shledají rozpor s požadavky církve, jež jsou jasně dány v liturgických normách.