Odhalená cesta mystická

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2013/1 (Dialog)

Když Benedikt XVI. letos v říjnu zahájil Rok víry, můžeme z této události usoudit, jak velký význam přikládá současný papež právě této ctnosti, jedné ze tří teologálních, nejen pro jednotlivého křesťana, ale i pro celé společenství církve. Přirovnáme-li víru k plameni, který může hořet jasně a silně, anebo čadit, všelijak se chvět, blikat, nebo dokonce skomírat, můžeme stejně tak charakterizovat i svou víru. A jako všechno, co je samo o sobě velké a dokonalé, a přesto, nebo právě proto, podléhá nejrůznějším destruktivním vlivům a defektům, je tomu stejně tak i s vírou. I ona může být narušována a všelijak deformována, a může se stát dokonce něčím, co na skutečné víře jenom parazituje. I když to někoho může překvapit, zůstává faktem, že i dnes, v době tak silně poznamenané hledáním materiálních statků, se setkáváme s touhou po víře, s velkou žízní po věcech duchovních, která je však bohužel často utišována z pramenů velice pochybné hodnoty. Některá naše nakladatelství se totiž předhánějí ve vydávání takzvaně duchovních knih nejrůznější provenience, od těch více či méně seriózních až po šarlatánské až dryáčnické, které k poctivosti a vážnosti mají daleko. A ten, kdo v sobě pociťuje touhu po něčem nadpřirozeném, co ho přesahuje, může být z této přehlcené nabídky v značných rozpacích. Při hledání správné životní orientace se člověk může velice snadno setkat s riziky i s nebezpečími, která ho namísto k vytouženému cíli zavedou do slepých uliček, z kterých jen s obtížemi bude hledat východisko. Víra a pověra i všechny její odnože jsou někdy k nerozeznání a rozlišit zrno od plev bývá značně komplikované i náročné a ne každému se to úspěšně podaří. Své jsem svého času zakusil i já sám.

Když jsem přijal v patnácti letech křest, byl jsem plný nadšení z daru, který mi byl udělen, a všechno, co se týkalo věcí duchovních, ve mně budilo živý zájem a rozněcovalo touhu po dalším poznání. Bylo to v padesátých letech, kdy „tvrdá pěst dělnické třídy“ začala dopadat na všechno, co bylo v rozporu s Manifestem komunistické strany a s revolučním heslem mas „Proletáři všech zemí, spojte se!“, přesto se však tenkrát ještě dalo sehnat dost literatury, kterou se ledaskde podařilo zachránit, než ji soudruzi jako škodlivý ideologický balast odvezli do stoupy. Já jsem si naštěstí ještě stačil sehnat docela pěknou sbírku knížek a knih, z nichž jsem mohl čerpat poučení i povzbuzení a které se mi staly každodenní duchovní potravou: Následování Krista, Jiskry sv. Ignáce, Ideály svatého Františka z Assisi, Duše veškerého apoštolátu, Dějiny duše… atd. To všechno jsem četl, všechno ve mně zanechávalo stopy, bylo inspirací i otevíráním nových obzorů.

Asi dva roky poté se stalo, že mé zanícení a můj zájem o věci duchovní vycítil můj příbuzný, student brněnské techniky, a jednoho dne si mě vzal stranou, že mi musí něco velice důležitého sdělit. Byl to zvláštní rozhovor a dodnes si pamatuji, jak silně na mě zapůsobil. Řekl mi, že žít s církví, přijímat svátosti a plnit všechno, co po nás církev požaduje, je sice pěkné, ale že existuje ještě něco vyššího, něco, co není pro každého, a že mě s tím seznámí pod podmínkou, že to zůstane jen mezi námi dvěma. Slíbil jsem mu to, a on mi dal do ruky knížku, kterou si mám přečíst, ale tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Byl to Ohnivý keř Karla Weinfurtera, jehož podtitul Odhalená cesta mystická způsobil, že mi srdce začalo prudce bušit.

A co teprve, když jsem knihu začal číst! To bylo něco jiného než moje dosavadní četba, to byla bomba! Tady se člověk dostával do úplně jiných sfér, tady se otevírala možnost vstoupit na cestu určenou jenom pro zasvěcené, dosáhnout v krátké době toho, co se mnohým podařilo teprve po mnoha letech úsilí, prožít skutečné osvícení, a dokonce usilovným a vytrvalým cvičením koncentrace zažít mystické stavy, o kterých čteme v životě svatých.

Byl to neskutečný průlom do všeho, co jsem dosud poznal, velké věci se najednou zdály docela blízké, skoro na dosah ruky, jen po nich sáhnout: každý, kdo se odhodlá podle návodů tam uvedených praktikovat předepsaná koncentrační cvičení, přesvědčí se sám o tom, co se v knize píše, probudí v sobě tajemné duchovní síly, dosáhne vrcholu poznání… Tu knihu jsem přečetl jedním dechem, stále jsem se k ní vracel, a protože mi byla jenom zapůjčená a další se mi tenkrát už za žádnou cenu nikde sehnat nepodařilo, zkrátka jsem si ji celou vlastnoručně opsal.

A také jsem začal „cvičit“, soustřeďovat se, koncentrovat, praktikovat to, co se v knize doporučovalo. A několikrát jsem se také ještě zúčastnil setkání kroužku „Psyché“, dokud ho nerozpustili, a vyměňoval si zkušenosti s ostatními, „zkušenějšími“. Připadal jsem si zprvu jako někdo, kdo se mezi tamní „duchovní elitu“ dostal omylem, ale postupně jsem si na toto vybrané prostředí začal pomalu zvykat, i když jsem se s ním nikdy zcela neztotožnil. Při jednom takovém setkání mě oslovila jedna dáma s výrazným make-upem: „Mladý pane, tak vy jste také mystik?“ To mě tedy docela zarazilo, slovo „mystik“ a „mystika“ ve mně vzbuzovalo posvátnou úctu, ne-li přímo bázeň, a teď najednou – takhle ležérně? Mystikem že zkrátka může být každý, kdo se zapíše do nějakého spolku? To mi tedy přišlo dost podivné.

Nicméně pokračoval jsem dál, knihy, často opsané na stroji, jsem si půjčoval, jak to šlo, a „obzor poznání“ se vůčihledě rozšiřoval. Začala mi být blízká jména našich i cizích autorů, i posvátné knihy a eposy jiných, zvláště východních, kultur. Ale Ohnivý keř zůstal tím nejdůležitějším, opravdovou „biblí mystiky“, a často jsem se k němu vracel. Při jednom takovém čtení mě zarazil odstavec, přes který jsem dříve asi jenom tak přešel a který jsem si tentokrát musel přečíst několikrát za sebou, jak na mě zapůsobil. Stálo tam, že ti, kteří praktikují předepsaná cvičení a stanou se pokročilými (přesné znění nedovedu reprodukovat, knihu už dávno nevlastním), uvidí nebo nějak vnitřním zrakem pocítí, že při mši, kterou slouží biskupem řádně vysvěcený kněz, v okamžiku pozdvihování vychází z proměněné hostie světelná záře. Četl jsem ten odstavec znovu a znovu a připadalo mi to velice zvláštní. Věděl jsem už, že Kristovu reálnou přítomnost při mši svaté můžeme vnímat pouze vírou, a pokud někdy někomu bylo dáno nějaké jiné „poznání“ nebo „vidění“, byl to mimořádný dar a mimořádná milost, která se žádným koncentračním cvičením nebo jinými praktikami nedá vynutit. Něco mě ale mátlo. Dobře, řekl jsem si, dejme tomu, že je to tak, a začal jsem uvažovat asi takto: Když se v této knize otevřeně přiznává, že při mši skutečně dochází k proměně chleba v Kristovo Tělo a vína v Kristovu Krev, a podmínkou této proměny je, aby mši sloužil řádně vysvěcený kněz, pak to není nic jiného než to, čemu učí církev od počátku a co je uskutečněním Kristových slov při Poslední večeři, a co v souladu s jeho výzvou „To čiňte na mou památku“ církev od Ježíšových časů neustále koná. A je-li to opravdu tak a je to pravda, pak přece musí být pravda i všechno ostatní, třeba „Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny…“ nebo „Kdo vás slyší, mě slyší…“ nebo k Petrovi: „Ty tedy, až se obrátíš, posiluj své bratry…“ a všechna slova další a další. Přece nemůže být platné jenom něco, a když tedy něco, tak co, a proč to ostatní nikoliv. To mně tedy začalo vrtat hlavou, a od těchto úvah, které se mi zdály docela logické, jsem se nedokázal odtrhnout. Vždyť se jaksi oklikou dostáváme k témuž, co už je napsáno v katechismu. A moje víra v „mystické učení“, které se od nauky církve v tolika věcech odlišuje, začala pomalu zaznamenávat první trhliny, které nakonec vyústily do otázky: Je to, co se líčí v těch mých mystických a esoterických knihách, určených jenom pro zvlášť vyvolené, skutečně pravda? Ta neustále zdůrazňovaná výlučnost, jedinečnost, tajemství, přístupné a odhalené jen někomu, to mě zaráželo a znejisťovalo. Nějak jsem začal vyciťovat, že se dostávám na tenký led.

Ale pak přišlo něco, co mělo sílu hurikánu. Při jedné návštěvě u známých z „mystického kroužku“ jsem v jejich knihovně objevil knihy sv. Jana od Kříže v překladu Jaroslava Ovečky SJ: Výstup na horu Karmel, Temnou noc a Duchovní píseň. Stačil jsem se do nich jenom podívat, velice zběžně, byl jsem přece na návštěvě a nemohl jsem celou dobu strávit u jejich knihovny. Ale to málo, co jsem si stačil přečíst, mě ohromilo. To tedy byla síla! Když jsem se vrátil domů, začal jsem pátrat, kde bych se k těmto knihám mohl dostat, ale všechny pokusy selhaly. Studoval jsem už tenkrát v Olomouci, ona návštěva se odbyla v Brně, bylo to daleko, a tak mě napadlo udělat zoufalý pokus: napsal jsem dotyčné rodině, zdali by nebylo možné, aby mi jednu z těch knih, tu první, Výstup, nemohli na nějaký čas půjčit. A co se nestalo: za krátký čas jsem dostal balík se všemi těmi třemi knihami v nádherné vazbě s tím, že mi je věnují, když mi to udělá radost, že je to pro ně obtížné čtení a že oni sami jdou poněkud jinými cestami.

Je to už mnoho let a já jsem dávno ztratil jejich adresu, ale kdyby se jim náhodou dostal do ruky tento článek, z celého srdce bych jim chtěl poděkovat za úžasnou věc, kterou pro mě udělali, za ohromný dar, který obrátil směr mého životního snažení úplně jiným směrem, protože jsem poznal ten obrovský rozdíl, co to je totiž skutečná mystika, a ne její odvar, co to je křesťanství a církev, kdo to je Ježíš Kristus, který jediný je Cesta, Pravda a Život. Z té knihy na mě dýchla nesmírná pokora autorova, jeho zanícení pro Krista Ukřižovaného, jeho hluboký ponor do věcí Božích, jeho úžas budící znalost Písma i jeho geniální pedagogický talent, který žádného čtenáře nemůže zanechat lhostejným.

Prožíval jsem tenkrát těžkou dobu: mnohé se ve mně začalo bouřit, protože jsem si uvědomoval, že nelze žít takto dvojitě, že je nutno se rozhodnout, a to jednou provždy, definitivně. Ale čím víc jsem se do svatého Jana od Kříže nořil, tím se mi to rozhodnutí stávalo snadnějším. A přišel den, kdy jsem všechny své takzvané „mystické“ knihy, včetně ručně opsaného Ohnivého keře, zakopal do země, protože pálit je mi připadalo dost složité, a jestli je někdo po letech náhodou neobjevil, leží tam pod zemí ztrouchnivělé dosud. A s úctou a pokorou jsem se vrátil ke svým knížkám z doby svého křtu, které jsem ve své bláhovosti odsunul na vedlejší kolej…

To, co jsem tenkrát zakoušel, snad naprosto dokonale ilustruje vzpomínka překladatele mého sv. Jana od Kříže, P. Jaroslava Ovečky: „Jel jsem vlakem. Vedle mne seděla mladá dáma a dlouho si horlivě četla z knihy. Konečně ji odložila vedle mne, vyšla z oddílu a dlouho se nevracela. Vzal jsem knihu do ruky, byl to jeden ze spisů Weinfurterových, mohl bych jej jmenovat. Četl jsem si značnou chvíli, pak jsem knihu položil na její místo a maně si, jsa kritickým čtením již unaven, přejel rukou po čele. Starší paní naproti mě oslovila:,Proč se chytáte za hlavu, důstojný pane? To nad tou knihou?‘ –,Ne, milostivá paní,‘ odpověděl jsem.,To byl bezděčný pohyb, ale ta kniha zasluhuje, aby se při jejím čtení člověk chytal za hlavu.‘“¹

To musím nyní sám potvrdit. Když člověk okusí aspoň něco z Jana od Kříže, tohoto velikána křesťanské myšlenky, když se jím nechá proniknout, pak se opravdu začne chytat za hlavu při četbě čehokoliv, co má se vznešeným slovem „mystika“ sotva co společného. Co je už při prvním setkání se svatým Janem od Kříže nápadné, je jeho hluboká pokora. Nikde ani stopa něčeho, co by i jen vzdáleně připomínalo touhu po něčem výjimečném, něčeho, co je určeno jenom pro někoho, pro „duchovní elitu“. Cesta k výšinám je cestou do hlubin: Kdo chce být první, ať se stane posledním. Tak, jak je tomu v celé církvi a jak tomu bylo od počátku: „Jenom se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není zde mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených…“ (1Kor 1,26-29) Ta obyčejnost, všeobecnost, nízkost, všednost, to, co tak provokovalo „velké duchy“, lidi „osvícené, moudré, vědoucí“, kteří nemohli přijít církvi na chuť právě pro tuto její oblibu být doma mezi těmi nejubožejšími, je nakonec znamením pravosti, puncem ryzosti, znakem těch, kteří se svatým Pavlem znají jen Krista, a to Ukřižovaného. Velice případně říká Henri de Lubac: „Církev ve všech dobách přitahuje opovržení elit. Filosofové, lidé duchovní, nadprůměrní, toužící po hlubokém životě, ti všichni k ní odmítají přilnout. Odvracejí se od církve ať už s olympským klidem jako Goethe, nebo v dionýzovském hněvu jako Nietzsche. Jako kdyby říkali: ,Tak vy prý jste tělem Kristovým – tělem Božím! Copak je Boží tělo uplácáno z tak hrubého těsta?‘ Jenže církev není ani vědeckou akademií, ani kroužkem jemných duchovních lidí, ani shromážděním nadlidí. Je pravým opakem toho všeho.“²

Já sám jsem jenom obyčejný katolický laik. Nestudoval jsem žádnou spirituální teologii na nějakém prestižním učilišti, a co mohu nabídnout, je jen a pouze moje vlastní zkušenost. Ale už vím, že tam, kde se nabízí něco výjimečného, co je jen pro někoho, a kde se mi dává najevo, že poznám věci skryté a tajemné, ostatním lidem nepřístupné, zpozorním a odvrátím se, protože, jak víme, pýcha předchází pád. Nabídka titulů nabízejících různé cesty vedoucí k „osvícení“, všelijaká „skrytá a tajná učení“, včetně knihy, o které se zde zmiňuji a kde je z každého náboženství něco, aby nikdo nebyl pohoršen, ale přitom tam nalezl to své, však nebyla aktuální jenom za mého mládí, v krátké době poválečné svobody, ale bují i dnes neuvěřitelnou měrou, a s nabytou svobodou, často bezbřehou, dvojnásobně. Je to asi ta odvrácená tvář současného ateismu: hledání smyslu tam, kde ho nelze najít. Když se projdu ulicemi našich měst a vidím tam výkladní skříně plné knih nejrůznějších takzvaně duchovních směrů, a nejen duchovních, ale přímo magických a okultních, často nejhrubšího zrna, nejraději ze všeho bych tam mezi ně postavil jako štít i meč, k obraně i útoku, Výstup na horu Karmel. Snad by případní zájemci o „osvícení“ nalezli odvahu a otevřeli první stránku s kresbou hory, na kterou vedou různé cesty – ta přímá, úzká cesta, která vede k životu (Mt 7,14), ta druhá cesta ducha nedokonalého a ta poslední, třetí cesta ducha zbloudilého. Snad by je milost Boží přiměla otevřít i další stránky, které by jim nabídly netušené možnosti, jak pronikat do Božích věcí, a jistě by byly tím nejúčinnějším protijedem na všechno, co se sice tváří jako „velice duchovní“, ale co je ve skutečnosti jen nositelem infekce, zmaru a často i přímou evokací zla.

K mým třem „sanchuanovským“ knihám přistoupila po mnoha letech ta poslední, v nejnovějším překladu od Terezie Brichtové OP – Llama de amor viva – Živý plamen lásky. Nedá mi to, abych z ní necitoval aspoň jeden úryvek, nepatrný svou délkou, ale závažný svým obsahem: „Žeh lásky má tu vlastnost, že duše, které se dotkne, ať je zraněna jinými ranami ubohostí a hříchů, nebo ať je zdravá, zanechá ji pak zraněnou láskou, a rány, které měly jinou příčinu, jsou nyní ranami lásky“ (s. 54). Je to velký příslib, plný naděje. Ve svém životě projde každý z nás mnoha etapami, zastávkami, oklikami, a také pozná mnohá tajemství – která nejsou určena jen vyvoleným, ale všem, a jsou to tajemství velká a závažná, a mezi nimi i to nejbolestnější a nejtragičtější, „tajemství nepravosti – mysterium iniquitatis“ (2Sol 2,7), které tak často vidíme všude kolem sebe a které nezřídka ucítíme, jak hlodá i v našem srdci. Naštěstí je tu však ještě jedno, na rozdíl od předešlého to nejlahodnější a nejlíbeznější ze všech, to, které toužíme poznat jako poslední, se kterým se na své pozemské pouti setkáme, a které, jak doufáme, bude tím prvním, které pocítíme a patřičně vychutnáme i na druhém břehu. Jmenuje se „mysterium misericordiae – tajemství Božího milosrdenství“. Kéž nás k jeho plnému zakoušení přivede i náročná cesta lásky sv. Jana od Kříže.

A tak nakonec přicházíme k tomu, co řekla už svatá Terezie z Lisieux: „Všechno je milost“, tedy jinými slovy: dar. A ten si nemůžeme nijak zasloužit ani vynutit, jenom se snad na něj disponovat. Ale i to je milost. Cesta, jak se otvírat pro její přijetí, existuje, a není třeba ji „odhalovat“, je totiž k dispozici každému hledajícímu a jsme na ni pozváni všichni: stačí otevřít evangelium (Jan 14,6). Kdo se bude snažit po této cestě jít, třeba zpočátku nesměle a plaše, a bude prosit a klepat, zakusí sám na sobě, že se stane vnímavým pro „vanutí Ducha Svatého“, protože „kdo hledá, nalézá, kdo prosí, dostává, a kdo klepe, tomu bude otevřeno“.