„Najde Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ O udržení víry v budoucnosti

Autor: Joachim Reger - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2013/1 (Studie)

Geist und Leben, 2/2012.

Náš kmenový překladatel – Ing. Miloš Voplakal – se v době vydání tohoto čísla dožívá (ve skvělé formě) požehnaných 75 let. Medailon této pozoruhodné křesťanské osobnosti jsme publikovali u příležitosti jeho sedmdesátin – v čísle 1/2008. Teď redakce TT už „jen“ vděčně a srdečně přeje maximum darů Boží milosti do dalších let.

Víra je odvážný čin, obsahuje ochotu považovat za reálné něco, co překračuje přítomnost a to, co je zachytitelné smysly. Tak je víra otevřeností pro průnik nového, nadějí na uskutečnění nemožného. Víra je však víc než zlom a diskontinuita se skutečností. Vzniká a udržuje si sílu jen tehdy, když k tomu dostává zdůvodněný podnět. Naděje, které se naplní, lidé, kteří v nejbeznadějnějších situacích neztrácejí víru, nás mohou pohnout k tomu, abychom navzdory všemu očekávali nemožné. Víra je tak neodvoditelným, nejvnitřnějším osobním aktem, který vychází ze středu existence a vyjadřuje ji. Je tedy vyvolávána, zdůvodňována a nesena skutečností, která člověka obklopuje.

Toto okolí se zásadně proměnilo. Atomizace společenského prostředí bere stále víc člověku orientační body, které tradičně byly k dispozici k ujištění se o přesvědčení víry. Prchavost utváření života činí skutečné setkání stále obtížnějším. Rituály ztrácejí svou ochrannou sílu. Kulturní příslušnost eroduje. Instituce jsou stále víc zpochybňovány.

Agonie, nebo očistný proces?

Zdá se, že předávání víry příštím generacím v podstatě ztroskotalo. Mladí lidé hledají obsahy, jimž věřit by se vyplatilo, a církev si toho sotva všímá, i když jsou tyto obsahy nábožensky určené. Minulé události působí, že mnoho lidí už nevnímá Kristovo poselství, ale vnímá církev jako pohoršení. Zabývá se sama sebou a pro mnohé vypadá jako pojišťovací instance víry. Všechny plánované a někde už realizované velkofarnosti dávají tušit budoucí ústup církve z místa, který stále víc ztěžuje osobní ujištění se o přesvědčení víry.

Tento vývoj lze hodnotit různě: lze jej vidět jako agonii církve v Německu, jako konečný bod vývoje, který se jevil už dlouho. Je však také interpretován jako znamení, že se církev nalézá v zásadním procesu očišťování, z něhož na konci vyjde posílená. Ať už se tento vývoj hodnotí jakkoli, představuje krizi pro věřícího, který je odkázán na ujištění své naděje. Tato krize činí nutným zamyšlení nad postoji, které jsou nezbytné pro víru budoucnosti.

Co je víra?

Víra je základní slovo a jako takové je lze obtížně obsahově určit. Významový obsah sahá od prostého mínění, na rozdíl od vědění, přes důvěrnou odevzdanost jinému člověku až po náboženské užití pojmu jako „nejvnitřnější a životní spojení s Bohem“ (Gaudium et spes 19,1). Víra chápaná jako základní náboženský akt je komplexní skutečností, což důrazně dokládá šíře teologické vědy. Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje především osobní založení víry. Bohu se zlíbilo „zjevit sám sebe“. Chtěl vstoupit do přátelského vztahu s lidmi: „V tomto zjevení promlouvá neviditelný Bůh ze své přehojné lásky k lidem jako k přátelům a stýká se s nimi, aby je pozval do svého společenství a do něho je přijal.“ (Dei verbum 2)

Osobní vztah je komplexní, dynamická událost. Určení křesťanské víry jako osobní skutečnosti propůjčuje víře přímo paradoxní strukturu, plnou napětí. Víra je zároveň jistá i nejistá. Je méně jistá než každé vědecké, pozitivní poznání, protože požaduje brát za reálné to, co není bezprostředně přístupné smyslům. Na druhé straně zakládá víra jistotu, která je nadřazená racionálnímu poznání. Pravá víra je neotřesitelná. Důvěřuje i tehdy, když má rozumný lidský rozum pochyby. Nedá se falzifikovat novými poznatky. Doufá i v absolutní temnotě.

Víra je zároveň věděním i doufáním. Obsahuje naději být veden člověkem nebo Bohem do skutečnosti, která překračuje dosavadní horizont. Člověk touží po dokonalosti; je proto zaměřen na překročení svého světa, od čehož si slibuje naplnění své touhy. Tato naděje však nejde do prázdna jen tehdy, když je zdůvodněna. Může obstát jen tehdy, když má základ ve skutečnosti: člověk skládá svou naději v druhého, když svými činy dokázal, že je toho hoden. Důvěřuje Bohu, protože z historie ví, že Bůh je věrný a i v budoucnosti bude držet své slovo.

Jako osobní skutečnost vyrůstá víra zároveň ze subjektivního svědectví a objektivního obsahu. Víra není jen pocit, úsudek, ale orientuje se podle faktů a obsahů, které jsou jasné. Nesmyslu se nedá věřit. Víra však současně žádá, aby se za skutečné považovaly věci, které nejsou tak zřejmé jako přírodovědecká skutečnost. Ty pak získávají svou plauzibilitu nejen pádností faktů, ale věrohodností svědků. Osobám a obsahům se věří, je-li objektivní obsah potvrzován autenticitou svědků.

Nakonec je víra zároveň individuální a společenská. Vyžaduje oddanost celé existence, a proto se člověka týká bezprostředně. Následování nesmí být nikdy kopií ideálu, ale musí zásadně nést signaturu věřícího. Víra přitom nepadá z nebe, ale je iniciována, objektivizována a nesena kontextem, v němž člověk žije. Proto je vlastní akt víry zásadně odkázán na společenství, z něhož věřící pochází a v němž je zakořeněn.

Komplexní, až paradoxní struktura víry není nedostatkem, nýbrž bezprostředně vyrůstá z pojetí víry jako osobní události. Jako věcný, distancovaný souhlas s určitými obsahy je víra jednorozměrná. Je-li však určena jako svobodné, Boží milostí způsobené svěření se Bohu (srov. Dei verbum 5), pak implikuje onu komplexitu, která je zásadně vlastní osobním vztahům. Její dynamika se navíc zvyšuje skutečností, že Bůh, na rozdíl od vztahů mezi lidmi, většinou nemůže být bezprostředně vnímán. Otázkou je, jak se musí utvářet komplexní skutečnost víry vzhledem k výše popsaným změnám, aby mohla obstát. Jaké základní postoje se vyžadují, aby Syn člověka, až znovu přijde, nalezl na zemi víru (Lk 18,8)?

Koncentrace na střed

Mizící místní přítomnost církve činí nutným soustředění na střed křesťanské víry. Tematizace středu je většinou indicií toho, že se nějaká instituce nebo společnost nachází v krizi. Ani církev zde není výjimkou. Christologická reflexe prvních staletí, koncily a četné dogmatické závěry mohou být proto hodnoceny jako pokusy nově určit střed křesťanské víry vzhledem ke konkrétní krizové situaci.

Středem křesťanství je Ježíš Kristus. Toto zjištění vypadá zprvu triviálně. Osobní charakteristika víry však vede k tomu, že střed křesťanské víry představuje dynamickou událost, kterou nelze zachytit formulováním esence základních článků. Pouhé pojmové určení křesťanství nemůže zachytit tuto životnost. V této souvislosti je třeba vidět, vzhledem k očekávanému vykořenění křesťanské existence, pokušení upadnout do takových určení křesťanství, která slibují systémové, strukturální, popř. rituální jistoty. Tato cesta bude v budoucnosti stále méně schůdná, protože plauzibilita takových zajišťovacích systémů se zpochybňuje. Cesta, po níž by se muselo jít zpět, aby se tradiční formy zbožnosti zpřístupnily, se prodlužuje. Její pouhé potvrzení není dostačující pro nové přijetí a revitalizaci víry.

Fundamentalismus není jedinou špatnou odpovědí na vydanost budoucí křesťanské existence. Za bludnou cestu se musí považovat i soustředění na tzv. hlavní provoz, pokud se tím nemíní vazba na Krista, ale především návrat k tradičním strukturám a činnostem církve. Nezřídka pozorovaná téměř výlučná vazba na farnost jako pole činnosti nevidí, že většina křesťanů na farnost vázána není a že v blízké budoucnosti budou farní obce implodovat už z demografických důvodů. Nezbytnost farností vyrůstá z jejich funkce konkretizovat Boha na místě. Slábnoucí přítomnost církve na místě však působí, že je třeba hledat nové modely konkretizace Boží skutečnosti.

Střed křesťanství nespočívá ve vymezení obsahů nebo ve strukturálních jednotkách, nýbrž v Ježíši Kristu. Takové osobní určení otevírá možnost hledat Boha ve všech věcech. Překonává zúžený způsob pozorování, protože setkání s lidmi hledajícími Boha není vázáno na žádnou organizační formu a žádné místo. Očekávaná vydanost křesťanů v budoucnosti nabízí šanci postavit se k tomuto novému určení středu křesťanství a dojít tak k prohloubení vztahu ke Kristu.

Víra a nevíra

Zředění tradičního křesťanského prostředí ztěžuje identifikaci místa relevantního pro spásu. Církev se chápe jako skutečnost, která je ke spáse nutná. Příslušnost k církvi je přitom určena „vazbami“, které jasně určují, kdo k církvi patří a kdo ne. „Vazby“ tradičně spočívají v souhlasu s vyznáním víry, přijímáním svátostí a zachováváním jednoty s institucionálně hierarchickou stavbou církve. Druhý vatikánský koncil proto zdůrazňuje v Lumen gentium čl. 14: „Do církevní společnosti jsou úplně začleněni ti, kteří mají Ducha Kristova, přijímají celé její zřízení i prostředky spásy v ní ustanovené a v jejím viditelném shromáždění jsou spojeni s Kristem – který ji řídí prostřednictvím nejvyššího velekněze a biskupů – pouty vyznání víry, svátostí, církevní vlády a společenství.“

Reflexe vlastní často hříšné historie a globalizací podmíněné vnímání jiných náboženství pohnulo koncil, aby rozlišoval mezi církví Kristovou a katolickou církví a formuloval odstupňovanou příslušnost ke katolické církvi. Byla překonána statická představa o skutečném a neskutečném společenství s církví. Při veškerém tvrzení o nezbytnosti církve pro spásu došla uznání i jiná náboženství jako cesty ke spáse. Koncil užil tento diferencovaný postoj nejen pro vztah církve vůči jiným náboženstvím, nýbrž i vůči katolíkům. Jako rozhodující kritérium příslušnosti k církvi bylo zdůrazněno vlastnění Ducha Kristova. Tato spiritualizace činí pochybnou čistě vnější organizační příslušnost k církvi bez existenciální účasti na Duchu Svatém a jím vytvořeném společenství. Koncil proto důsledně formuloval: „Nespasí se však ti, kteří jsou sice začleněni do církve, nevytrvají však v lásce, a proto zůstávají v lůně církve pouze tělem, ne však srdcem.“ (Lumen gentium 14)

Spiritualizace pojmu církve, provedená Druhým vatikánským koncilem, odpovídá popsané situaci víry v budoucnosti. Křesťané budou i nadále přijímáni do církve tradiční iniciací křtu, eucharistie a biřmování, avšak rostoucí diskrepance mezi těmi, kdo k církvi patří tělem, ne však duchem, prokáže běžnou praxi iniciace jako stále pochybnější. Ztráta křesťanského prostředí tuto diskrepanci do značné míry odstraní, protože víra bez sítě provokuje skutečné vyznání. Množství těch, kteří jsou tělem začleněni do církve, ale nepatří k ní skutečně v Duchu, se ztratí. Současně se nebude stanovovat hranice mezi vírou a nevírou podle příslušnosti k církvi, protože mnozí půjdou cestou následování Krista bez prostřednictví církve. Stopy Kristovy, které Druhý vatikánský koncil připustil i mimo katolickou církev, budou zřetelnější. Postoj víry v budoucnosti bude spočívat v odvaze k dobrodružství držet se církve i tehdy, když mizí její viditelnost a náboženský charakter kultury už neskýtá žádnou oporu. Bude se však vyjadřovat i tím, že budou sledovány Kristovy stopy mimo viditelnou církev.

Memoria passionis

Bylo již naznačeno, že klesající přítomnost na místě odkazuje věřícího silněji na sebe samého. Vyžaduje se jeho vlastní odpovědnost a jeho dospělost. Křesťanství ztrácí stále víc svou roli „vůdčí kultury“. Tím ztrácejí křesťanské rituály a zvyky svou charakterizující sílu. Víra už není solidarizujícím prvkem. Chybějí body návaznosti; trhá se ontologické pouto. Analogie, které vycházejí z podobnosti mezi lidmi a též mezi lidmi a Bohem, jsou sporné. Víra je osamocená, vydaná, křehká; nikoli jako znamení rezignace, nýbrž jako důsledek chybějící plauzibility, které se křesťanství dostává v moderním světě. Víra nevzkvétá, není logicky správná.

Bůh se proto jeví jako Bůh skrytý, deus absconditus. Jeho sebezjevení je odstupem. Čím více se ukazuje, tím je tajemnější. Křesťan se stává Božím bojovníkem. Nebojuje však tolik pro Boha, jako spíše s ním. Exemplárně to ukazují slova 77. žalmu: „Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi popřeje sluchu! V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá (...) myslím na dny dávnověké, na pradávná léta. (...) V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího.“

Teologie budoucnosti nehlásá poselství triumfu, vítězství. Hlasité tóny míjejí skutečnost věřícího. Kladou druhý krok před první. Plauzibilně se jeví spíš teologie kříže. Spočívá v odvaze vydržet bezútěšnost, doufat navzdory zdánlivé beznaději. Smysl nevyrůstá z tvrzení, že po temnotě přichází světlo, nýbrž že v temnotě Kristus bere člověka za ruku. Chvála života se ozývá v slzách. Církev se stane věrohodnou, když vejde do těchto temnot, když sebere odvahu k maličkosti, ke konkrétnímu. Partikularita je jediné meta-vyprávění, které ještě může vyžadovat univerzální nárok.

Vydanost věřícího budoucnosti je velkou šancí. Zaměňovat její bezútěšnost s rezignací je jistou indicií, že změněná situace nebyla pochopena. Církev a křesťané dostávají příležitost, aby důsledně prozkoumali svou víru. Koncentrace na Krista zjevuje vlastní úkol křesťanstva. Ten spočívá, při vší nezbytnosti učinit Boží království zakusitelným už dnes, v definitivní záchraně člověka na konci času. Postoj víry budoucnosti bude proto charakterizován podstatně eschatologicky, nikoli v utěšování se oním světem, ale ve vědomí, že nakonec nejsme z tohoto světa. Omezená přítomnost církve ve společnosti a její upadající světská moc osvobozují její vlastní určení a rozlišují duchy ve společnosti i v církvi.

Láska ke světu

Ubývající samozřejmost křesťanství činí víru spornou. Musí se proto stále víc ospravedlňovat a zodpovídat svou naději před fórem rozumu a lidské zkušenosti. Kompetence víry získává na významu. „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.“ (1Petr 3,15) V této nejistotě je velká šance, která může vést k prohloubenému pochopení vlastního náboženství.

Výzva pro věřícího budoucnosti je v tom, že mnozí lidé už neberou křesťanskou víru na vědomí. Tato distance není nutně následkem negativních zkušeností, ale často roste z přesvědčení, že je možné smysluplně utvářet vlastní život i bez náboženství. Tvrzení, že pouze s Ježíšem Kristem se může život zdařit, ztrácí stále víc hodnověrnost. Tato tendence bude zesilovat chybějící přítomností církve na místě. Institucionální propojení církve a státu se uvolnilo. Církev ztrácí svou charakterizující sílu. Analogie mezi životem a vírou se ztrácí. Život bez Boha se zdá správný.

Velké nebezpečí tohoto vývoje spočívá v tom, že by se církev, věřící, stáhli rezignovaně do sebe. Tato tendence je v současnosti rozeznatelná v omezení pastoračních koncepcí na centrální oblasti tradiční duchovní péče. Jde tím do prázdna, protože místní přítomnost církve se v budoucnosti nedá udržet; život lidí, i katolíků, probíhá v mnoha jiných oblastech.

Tím se dostáváme k nejsilnějšímu současnému pokušení vycházejícímu z tohoto vývoje. Spočívá v tendenci nebrat už na vědomí komplexitu skutečnosti a snažit se ji zvládnout jednoduchými řešeními. Je tak vlastním kořenem fundamentalismu, který vyrůstá z nedostatku síly snést napětí náboženství a světa a vyjadřuje se v pokusu zmocnit se světa vymezením nebo sbratřením, jako útěk do náboženství pocitu nebo v podobě soucitu se sebou ve smyslu depresivní apatie.

Rozhodujícím postojem víry budoucnosti je spoluúčast. Spočívá v ochotě vypořádat se s komplexitou světa, tedy vzít na vědomí, že se cesty Boží utvářejí stále mnohotvárněji. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14a) Toto vyznání Janova prologu ozřejmuje, že střed křesťanství spočívá v odevzdání se Boha světu. Ústřední znamení křesťanského Boha je, že nezůstává sám v sobě, ale vměšuje se. Motivem Božího zájmu o svět je láska. Nezbytná otevřenost věřícího k zapojení do komplexnosti skutečnosti tak není teoretická, nýbrž vyrůstá z lásky ke světu. Fundamentalismus ve všech svých projevech odporuje tomuto odevzdání se, protože v sobě nenese otevřenost lásky.

Iniciativa a propojení

Zeslabení strukturální přítomnosti církve v místě omezuje tradiční spojení a odkazuje věřícího na sebe sama. Ústřední význam místní církevní obce spočívá v tom, že se věřící vzájemně posilují ve víře a jejich víra se objektivizuje napojením na světovou církev. V té míře, jak toto napojení odpadá, existuje nebezpečí, že je věřící izolován a obec jedná jen ve vztahu k sobě. Eroze teritoriální přítomnosti církve na první pohled odpovídá současnému trendu. Většina katolíků prožívá svou víru (pokud to vůbec činí) bez vazby na svou farnost. Bydliště rozhoduje stále méně o příslušnosti k určité farnosti. Farnost si většinou není skutečně vědoma zapojení do celkové církve. Diecézní pocit „my“ stěží existuje. Mnohdy se nevnímá ani sousední farnost, ani když je spravována stejným farářem.

Avšak odpovídající pokles církevní přítomnosti v místě a zánik tradičních církevních vazeb je klamný, protože ústup církve není odpovědí na popsanou situaci, nýbrž spočívá ve stále menších personálních a finančních zdrojích. Odklon věřících od vazby na církev tak není výsledkem intenzivnějšího hledání Boha ani důsledkem přesvědčeného ateismu, nýbrž životní koncepce, v níž se víra, a tím spíš církev, už nevyskytují.

Současný vývoj působí, že dosavadní vazby praskají už proto, že církev v místě, často strukturovaná analogicky ke spolkům, už tak existovat nemůže. Odpověď na tento vývoj spočívá v důsledné podpoře vlastní iniciativy věřících, tedy ve výchově k jednání v církvi ve vlastní odpovědnosti. Snaha po propojení se stane ústředním postojem víry, který musí být stále víc iniciován jednotlivci, protože už nebude poskytován v rámci místní církve. Zaopatřovací myšlení a soustředění na faráře patří do minulosti. Farnost se stane místem rozloučení se starými zvyklostmi. Je třeba nově promyslet identitu kněžského úřadu. Jeho význam by mohl vyrůstat jako autentické svědectví z vyzařování, které vydává jeho přítomnost v nadteritoriálních centrech. Současný příklon k duchovním společenstvím dokládá tento vývoj a je povzbudivý. Dává naději, že současná krize je katarzí, z níž církev vyjde posílena. Je oprávněná naděje, že víra v Ježíše Krista, který je středem církve, přetrvá.