Mesiánští Židé: snaha o jednotu. Zacelení pradávné trhliny

Autor: Alvaro Grammatica - Číslo: 2013/1 (Ekumena)

Část doktorské disertace s názvem Mesiánští Židé ve vztahu k Mesiáši v kontextu současné rozpravy Židů o Ježíši Kristu, obhájené v roce 2012 na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci. – Přeložila Kateřina Brichcínová. – Autor je kněz komunity „Koinonia Jan Křtitel“, od roku 2006 její generální představený. Po letech evangelizační služby v mnoha zemích působí nyní v plzeňské komunitě.

„Vznik hnutí mesiánských Židů jakožto znovuzrození starověkého židokřesťanství je vysvětlitelný také pomocí historických a sociologických kategorií. Nicméně pro věřícího zůstává toto hnutí překvapivým vývojem, který předjímá naplnění Božího zaslíbení duchovní obnovy Izraele a usmíření národa s Ješuou a s poselstvím Nové smlouvy (srov. Mt 1,21; Řím 11,25-27).“¹

Kdo jsou a jak žijí mesiánští Židé?

Jaká je jejich teologie?

Jaký je jejich význam a přínos pro teologii a jejich úloha v životě církve?

Jedná se o nově se vyskytnuvší hnutí, nebo o jeho znovuobjevení v dějinách církve?

To jsou hlavní otázky, které vyvstávají v souvislosti s fenoménem mesiánských Židů, na něž hledáme odpovědi, které zase otevírají nové teologické a pastorační perspektivy. Ty musí být přesněji definovány a prohloubeny dalším teologickým bádáním a zkoumáním na poli pastorace.

V současnosti přibývá badatelů zabývajících se tímto fenoménem, kteří zastávají názor, že hnutí mesiánských Židů představuje nenahraditelný článek nutný k uzdravení prvotního a nejzákladnějšího rozdělení Kristovy církve, ke kterému došlo v počátcích hlásání evangelia, když se Židé a křesťané od sebe odloučili.

Kdo jsou mesiánští Židé

Mesiánští Židé jsou Židé, kteří uvěřili v Ješuu² Nazaretského jako v Mesiáše Izraele, Božího Syna a Spasitele světa. Vyznávají tuto svoji víru, přičemž zůstávají Židy podle těla a odmítají se připojit k jakékoliv církvi, protože takové sjednocení by znamenalo jejich asimilaci s křesťany obrácenými z pohanství. David H. Stern podává definici, která říká, že mesiánský Žid je člověk narozený jakožto Žid nebo obrácený k židovství, opravdově věřící v Ješuu a zároveň se hlásící ke svému židovství.³ To je nejpřesnější a všeobecně přijímaná definice. Věrně odráží to, co se aktuálně pod označením mesiánský Žid rozumí: jeho nositel vyznává víru v Ježíše jako v Mesiáše, plně náleží k židovskému národu a není součástí žádné církve. Podle Johna Fieldsenda je znovuobjevení mesiánských Židů projevem vanutí Ducha Svatého uvnitř židovského národa, jehož působením se zrodila skutečnost nezávislá na jakékoliv již existující formě křesťanství. Stoupenci tohoto hnutí poznávají v Ježíši očekávaného Mesiáše, považují se za součást Mesiášova těla a ve víře jsou jednotní s nežidovskými bratry a sestrami věřícími v Ježíše. Přitom si však uchovávají svoji autonomii a nezávislost.⁴ Mesiánští Židé jsou důkazem toho, že je možné být zároveň Židem i křesťanem, což odporuje všeobecnému přesvědčení jak Židů, tak křesťanů, že Žid, který uvěří v Ježíše, nutně přestává být Židem.

Mesiánští Židé neakceptují skutečnost, že víra v Ježíše nezbytně znamená úplné sjednocení s církvemi vzniklými z pohanství, a tudíž zachovávají židovský charakter své identity ve vyjádření vlastní víry. Tak vyvolávají obavy u věřících obrácených z pohanů, kteří považují plné přijetí mesiánských Židů za sotva možné. Současně působí pohoršení u Židů, kteří je zavrhují a nepokládají je za příslušníky svého národa.

Přitom si mesiánští Židé nárokují tentýž status v církvi, jaký náležel první generaci věřících v Ježíše, jejichž víra v Ješuu nikterak nepopírala ani neohrožovala jejich status přináležitosti k vyvolenému národu. Pokládají se za dědice jeruzalémské mateřské církve, jež byla v jádře žido-křesťanská, a jsou pevně přesvědčeni o tom, že jsou jejím přímým pokračováním. Známý mesiánský Žid a profesor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Gershon Nerel zastává názor, že kolektivní a osobní identita mesiánských Židů se odvíjí od identity prvních věřících a zvláštním způsobem navazuje na jejich postoje, jak jsou zachyceny v Novém zákoně.⁵

Obecně se mesiánští Židé brání tomu, aby byli označováni jako „křesťané“, a v Izraeli odmítají i označení „židovští křesťané“, protože tento termín v hebrejském způsobu myšlení značí odloučení ode všech prvků souvisejících se židovstvím, takže by znamenal i popření vlastní židovské identity. Termín „křesťan“ je v hebrejském překladu (notzri) bohužel svázán s antijudaistickým postojem, jenž se projevoval v dějinách církve. Mesiánští Židé vždy trvali na tom, aby nebyli považováni za ty, kdo se obrátili ke křesťanství.⁶ Víra v Ježíše vlastně nevede Žida k obrácení se k jinému náboženství, ke křesťanství, protože Žid se tím, že přijímá víru v Ješuu, obrací ke svému Pánu, v němž poznává vlastního Mesiáše a také ho jako Mesiáše vyznává.⁷ Francesco Rossi de Gasperis zdůrazňuje, že „,křesťanství‘ není vzhledem k judaismu nějaké jiné náboženství nebo jiná víra“, nýbrž je „naplněním judaismu, dovršeném v osobě Ježíše, v Synu Davidově a Synu Božím (Řím 1,1-4 atd.)“.⁸ Právě v tomto kontextu Pavel tvrdí, že pohané, kteří přijímají víru v Ježíše, se skrze víru stávají také Abrahamovými dětmi; naopak Žid věřící v Ježíše je olivová větev, která nachází, nebo znovu nachází, svůj přirozený kořen.⁹ Z toho vyplývá, že křesťanství v plné míře vyrůstá z židovské víry a obdobně otevřenost Izraele vůči pohanským národům je ohlašována v biblické zvěsti obsažené v Tóře.¹⁰

Hnutí mesiánských Židů dnes

Hnutí mesiánských Židů vychází ze dvou hlavních center: první z nich je v USA a druhé v Izraeli. Prvotní impulz pro toto mezinárodní hnutí vzešel především z USA, ale ústřední význam a také význam eschatologický, který mesiánští Židé přikládají Izraeli a Jeruzalému, uděluje zvláštní důležitost hnutí mesiánských Židů právě v izraelské zemi. Pokud jde o statistické údaje ohledně hnutí mesiánských Židů, které jsou v současnosti k dispozici a lze je považovat za věrohodné, byly údaje týkající se Izraele uveřejněny v dvojčísle časopisu Mishkan¹¹ z roku 1999, ve kterém byl publikován článek „Facts and Myths About the Messianic Congregations in Israel“.¹² Další údaje poskytla studie, kterou v roce 2004 předložil Peter Hocken,¹³ a konečně je třeba mít na zřeteli data, jež v roce 2010 uveřejnil U. S. Department of State.¹⁴

Podle odhadů nyní žije v Izraeli 20 000 mesiánských Židů, a to v 70 kongregacích hovořících hebrejsky, ve 25 kongregacích hovořících rusky a v 5 kongregacích, jejichž jazykem je etiopština/aramejština. Hnutí mesiánských Židů v Izraeli odráží pro danou lokalitu typické spojení silné vůle k nezávislosti a jasného vědomí přináležitosti k židovskému národu, který obývá stát Izrael.

V USA čítá hnutí mesiánských Židů více než 300 kongregací,¹⁵ z nichž tu nejznámější a nejpočetnější založili Jews for Jesus. Stanovit přesný počet příslušníků těchto kongregací není snadné. Odhaduje se, že mají přibližně půl milionu členů.

Kongregace mesiánských Židů zaznamenaly rychlý nárůst také v zemích bývalého Sovětského svazu, je však velmi obtížné získat přesné údaje dokumentující jejich počet a spolehlivé informace o tom, kolik členů se k nim hlásí.

Vedle zmíněných dvou velkých center zaznamenává hnutí mesiánských Židů rozvoj také v Evropě a zcela zvláštním způsobem se rozvíjí v Latinské Americe, kde žijí miliony potomků násilně obrácených Židů zvaných marranos, kteří navenek vystupovali jako křesťané, ale ve skrytosti zůstávali Židy. Menší skupiny žijí také v Austrálii, na Novém Zélandě a v Jižní Africe.¹⁶

Struktura hnutí mesiánských Židů

Je nutno podotknout, že hnutí mesiánských Židů nemá žádnou centrální autoritativní strukturu ani řídící orgán. To, že církve¹⁷ mesiánských Židů postrádají organickou strukturu, je snad částečně způsobeno protestantským vlivem, a to zvláště ve Spojených státech, ale z další části je to projev instinktivního odporu většiny členů vůči jakékoliv podobě kontroly ze strany církve, která je ztotožňována s nadvládou pohanů. V každém případě, jedním z největších rozdílů mezi církvemi a kongregacemi mesiánských Židů je ten, že mesiánští Židé dávají najevo jasné vědomí přináležitosti k vyvolenému národu.¹⁸ Co se týče forem vedení, pouhých 25 % kongregací má nějakou oficiální formu členství a řídící systém je tvořen staršími a diakony, ti jsou ustanovováni do funkce asistence starším, s určením jednoho jako leadera.¹⁹

Zvyklosti a nauka mesiánských Židů

Fenomén mesiánského židovství je vnitřně velmi rozrůzněný, nicméně je možné v něm nalézt určité společné znaky, které charakterizují víru, liturgii a životní styl vyznavačů.

Téměř všechny kongregace mesiánských Židů slaví židovské svátky a zdůrazňují jejich dovršení v Ješuovi, avšak neslaví tradiční svátky křesťanské. Zvláštní význam mají oslavy Pesach (Velikonoc), Šavuot (Letnic) a Sukkot (Svátku stánků). Odlišnou praxi zaznamenáváme u jednotlivců, kteří někdy slaví křesťanské svátky prostě na základě osobních a kulturních kritérií.

Všichni mesiánští Židé v zásadě uznávají dvojí svátostné dění: křest a večeři Páně. Téměř žádní mesiánští Židé nekřtí novorozence, ale obvykle udělují dospělým křest ponořením. Děti mužského pohlaví podstupují obřízku, skrze niž získávají podíl na Abrahamově smlouvě, a tak přijímají židovskou náboženskou identitu, zatímco děvčátka jsou zasvěcována.²⁰

Pokud jde o večeři Páně, existuje celá řada variant slavení a mnoho různých způsobů výkladu. Mesiánští Židé odmítají nauku o „transsubstanciaci“ a slaví večeři Páně v zásadě jako symbolické gesto, mající význam památky, zakořeněné v židovských Velikonocích. Slaví ji obvykle jednou za měsíc, ale někteří tak činí každý týden; někteří v sobotu po novoluní, jiní pouze v období Velikonoc.²¹

Dále je třeba mít na zřeteli, že židovské mentalitě je vlastní idea, že fyzická činnost předává reálný duchovní význam zároveň s Boží mocí. Mesiánští Židé se tudíž mnohdy ztotožňují se svátostným principem více, než by se mohlo zdát z jejich vlastních výpovědí.²² Mimoto je v mesiánských kongregacích patrná tendence začleňovat některé synagogální liturgické prvky, takže starší kongregace se zdají být více židovské a liturgické.

Zvláštní význam má pro mesiánské Židy slavení židovského šabatu, kdežto zachovávání neděle je považováno za nebiblické.²³ Kongregace se obvykle shromažďují jednou za týden v pátek večer nebo během dne v sobotu. Nicméně způsob slavení se nesmírně liší.

Pouze malá část kongregací má vyznání víry. Židovsko-mesiánská vyznání víry nejsou zajisté symboly srovnatelnými s nicejsko-cařihradským vyznáním víry. To je způsobeno jednak tím, že vnitřní proces prohlubování víry vyžaduje čas, a dále odporem, který mesiánští Židé mají k přijímání mimobiblických prvků, obsažených v dogmatických tvrzeních, jež jsou vzdálená od židovských tradic a nejsou považována za nezbytná a hodnotná pro víru v Ješuu. Ačkoliv obvykle odolávají teologii, která je všeobecně chápána jako věda víry,²⁴ teologické myšlení mesiánských Židů nezřídka odráží naukové postoje evangelických konzervativců.²⁵ Nicméně na rozdíl od evangelíků je hnutí mesiánských Židů hledající a chová silnou touhu po originalitě a autonomii, neboť má plné vědomí toho, že je autentickým židovským výrazem univerzální církve. Napětí, které občas vzniká ve vztahu k evangelickým kruhům, má svůj původ právě v tomto vědomí.

Ačkoliv se mesiánští Židé neodvolávají na učení koncilů, téměř všichni vyznávají víru v Trojici a v to, že Ješua je cele Bůh a cele člověk, přičemž se vyhýbají řeckým termínům a užívají výhradně termíny novozákonní.²⁶

Rossi de Gasperis se pokusil definovat současné mesiánské hnutí, vyskytující se mezi Izraelem a křesťanskými církvemi, jako „postkřesťanské“. Mesiánští Židé podle něho nejsou „ani nicejští, ani efezští, ani chalcedonští (...) V určitém smyslu by mohli být označeni za přednicejské, předefezské a předchalcedonské (...), ale je přesnější považovat je spíše za extra-nicejské, extra-efezské a extra-chalcedonské.“²⁷ Rossi de Gasperis dále pokračuje: „Cesta inteligence novozákonní víry mesiánských Židů se v kontextu jejich kultury ubírá spíše směrem k apofatické tradici negativní teologie než směrem ke katafatické tradici teologie, učící pomocí pozitivních definicí. Pokud jde o pravdu o Bohu a o člověku zjevenou v Ježíši, kloní se spíše k tomu, aby byla uchovávána v srdci a naplňována v praktickém životě, než aby se snažili vyjádřit ji prostřednictvím článků víry a přesných pouček. Nechtějí druhým upírat jisté právo mluvit určitým způsobem o víře ve snaze o relativní porozumění podle vlastních myšlenkových a jazykových kategorií.“²⁸

Přijímají kanonické texty Písma a trvají na svém nároku interpretovat biblické texty, vycházejíce z jejich základů v hebrejském jazyce. Židokřesťanská četba Písem by měla mít pro církev a křesťany přednostní důležitost. Jak zdůrazňuje Rossi de Gasperis, byla to právě židokřesťanská menšina, Mighty Minority,²⁹ která vytvořila první čtenou formu, jejímž plodem je Nový zákon.³⁰

Luigi Nason vyjadřuje pohled mesiánských Židů na církev následovně: „Věříme, že Pánovo tělo se v čase nové smlouvy skládá jak ze Židů, tak z pohanů, kteří poznali a vyznávají Ješuu ha-Mašiach.“³¹ Třebaže jsou zde patrné různé akcenty, je židovsko-mesiánské myšlení cele zaměřeno k eschatologické dimenzi jednoty mezi Mesiášem a jeho církví. Ta nastane zároveň s budoucím obnovením celého Izraele, jak o tom píše apoštol Pavel v listě Římanům 11,11-15. Hlavním úkolem mesiánských Židů je připravit tuto jednotu, takže jejich znovuobjevení je znamením času konečné obnovy. Benjamin Berger podotýká: „Izrael se musí navrátit ke svému Bohu a vyznat, že On je Bůh věrný a že mu můžeme důvěřovat. Tak, aby se nebe, jež bylo po dva tisíce let zavřeno, mohlo znovu otevřít a my jsme Ho mohli poznávat a zakoušet jako živého Boha, skrze Yeshua HaMashiach, jeho Syna. V tom je podstata všeho.“³²

Mesiánští Židé se domnívají, že církev se skládá z těch, kdo věří v Ježíše – z Židů a pohanů. Je novým Izraelem, jehož kořeny tvoří izraelský lid, protože Boží povolání je neodvolatelné (srov. Řím 11,29). Proto jsou všechny národy zaměřeny k Izraeli, Izrael je zaměřen k církvi a církev k Ježíši. Ta je podle mesiánských Židů nevěstou; oni sami se považují za zbytek Izraele. Církev tedy není pojímána jako společenství pouhých pohanů, které by stálo na místě Izraele, jenž by tak byl z Božího plánu vyloučen. Tento úhel pohledu se rozevírá mezi dvěma výroky, které tvoří jeho rámec: „Ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael“ (Řím 9,6) a „Pak bude spasen všechen Izrael“ (Řím 11,26). B. Berger v této souvislosti píše: „Netvrdím, že celý Izrael představuje Nevěstu [církev], ani to, že Nevěstou je pouze Izrael. Nevěsta sestává z Židů i z pohanů, sjednocených a živících tutéž prvotní lásku k Ježíši, Mesiáši.“³³ Nečiní tedy rozdíl mezi Izraelem jako fyzickým Božím lidem a církví jako duchovním Božím lidem. Berger soudí, že Bůh vidí lidstvo rozdělené pouze do dvou částí: jednu část tvoří malý izraelský lid a druhou početné národy. Tyto dvě části dohromady tvoří jeden celek, jednotu. Bez sjednoceného Izraele by nebylo Nevěsty Ješuy ha-Mašiach.³⁴

Znalci z řad mesiánských Židů usuzují, že z některých novozákonních textů je zřejmé, že věřící Židé by měli pokračovat v židovském stylu života a udržovat pouto s židovskou komunitou.³⁵ Pavlův výrok 1Kor 9,19-20, dále Ef 2,11-18, celá kniha Skutků apoštolských a kapitoly 9-11 z listu Římanům mají pro život a teologii mesiánských Židů zvláštní důležitost, neboť toto hnutí vytváří svoji vlastní „teologii pozůstatku Izraele“. Podle této teologie byl uvnitř izraelského národa vždycky „zbytek“ složený pouze z těch, kdo věří v Ješuu. Nejsou jím všichni věřící, neboť se jedná pouze o pozůstatek věřících Židů, jenž náleží k židovskému lidu jako celku. Se založením církve, Mesiášova těla, se tento pozůstatek stal jeho židovským údem. Mesiánští Židé se tudíž nacházejí ve dvojím postavení: předně jsou součástí izraelského národa, jakožto etnika, a dále tvoří součást církve.³⁶

Pavlovy listy jsou nově interpretovány, přičemž je zcela odmítána substituční teologie, podle níž je církev definována jako Verus Israel. Gianfranco Ravasi si všímá, že „substituční teorie“, která tvrdí, že Nový zákon překonává Starý zákon a odebírá mu autoritu, zanechala určitou stopu v křesťanském myšlení, třebaže byla učitelským úřadem církve odmítnuta a odsouzena.³⁷ Proto je důležité objasnit, že mezi oběma smlouvami není rozpor, a „uznat, že v Písmu existuje soudržnost“. Dvojitý proces „otevřenosti starozákonní minulosti vůči mesianismu a křesťanské přítomnosti“ a „retrospekce křesťanské přítomnosti, hledající své kořeny a opodstatnění v prorocké minulosti Izraele“ se uskutečňuje zvláště v hnutí mesiánských Židů.³⁸

Ekumenické úvahy o znovuobjevení me

siánských Židů

Všichni Židé, kteří věří v Ježíše, mají společnou touhu zachovat si vlastní identitu, kterou se odlišují od celku „církví z pohanů“ (Ecclesia ex gentibus). Třebaže některé skupiny kritizují křesťanství obrácených pohanů a brání se asimilaci s křesťanskými církvemi, ve kterých by ztratily svůj židovský charakter, neznamená to, že by si přály rozdělení, ani to není kritika církve jako takové. Objektem jejich kritiky jsou naopak některé církve a teologie, které se inkulturovaly do té míry, že budí a po staletí budily dojem, že autentické vědomí křesťanské identity zahrnuje teologický antijudaismus. Nicméně deklarace Nostra aetate a mnohé další dokumenty magisteria, jež následovaly po ní, toto v minulosti všeobecně rozšířené přesvědčení vyvracejí.³⁹

Z historického hlediska vznikla církev v Jeruzalémě v den Letnic a byla tvořena Židy. Znovuzrození Ecclesia ex circumcisione (církve z obřízky) má zvláštní ekleziální důležitost. F. Rossi de Gasperis se domnívá, že kdybychom mesiánského Žida chápali jako toho, kdo zosobňuje původ a výklad židovsko-křesťanského dialogu a samotné křesťanské identity, snáze bychom pochopili aktuálnost slov, která Jan Pavel II. vyslovil 13. dubna 1986, a sice, že židovské náboženství není vůči křesťanství čímsi vnějším a cizím, nýbrž naopak je mu něčím vnitřním a vlastním.⁴⁰ Tentýž autor dále tvrdí, že mesiánský Žid je vlastně „dějinným, ne abstraktním či nevěrohodným, svědkem této vnitřní, nikoliv ideální, nýbrž historické, kontinuity mezi Izraelem a církví“⁴¹ a mezi Starým a Novým zákonem. Přesto byli mesiánští Židé po dlouhou dobu vylučováni z teologických disputací a teprve nyní začínají být ostýchavě bráni v úvahu jako podstatná součást identity samotné církve.⁴² Rovněž jsou zváni k účasti na dialogu mezi Židy a křesťany, i když bohužel zatím jen sporadicky.⁴³ Objevují se také církevní iniciativy, jejichž cílem je povzbudit k prosbě o odpuštění ze strany církve vůči Židům za nespravedlivé a arogantní způsoby, kterými s nimi bylo v dějinách zacházeno.

V církevním prostředí, zvláště v tom evangelickém, nescházejí badatelé, kteří jsou stále více otevřeni dalšímu promýšlení postavení mesiánských Židů.⁴⁴ Posmrtně publikovaný text, jehož autorem je americký evangelický teolog John Howard Yoder, významně podporuje stanovisko, jež hájí existenci mesiánských Židů a jejich význam pro ekleziologii. Yoder poukazuje na židovský charakter prvotní církve.⁴⁵ Poněvadž takzvané schizma mezi Židy a křesťany nenastalo v prvních padesáti letech po zrodu církve, je Yoder přesvědčen, že neexistuje žádný opodstatněný základ, o nějž by se mohl opřít status quo, jenž vylučuje mesiánské Židy.⁴⁶ Historicky nelze popřít, že v první polovině prvního století bylo možné, aby někdo byl pravověrným Židem s úplným vyznáním židovské víry a současně vyznával víru v Ježíše Nazaretského. A co bylo „historickou“ skutečností, to nelze vyloučit ani „teologicky“. Autor svoji studii uzavírá tvrzením, že křesťanská teologie by měla mesiánské Židy chápat jako starobylý a zároveň novodobý most, spojující církev a židovský lid, a vzdát se klasického ekleziologického modelu pocházejícího z období patristiky, který představuje mesiánské Židy jako „nepohodlného třetího“.⁴⁷

Yoderův model tertium datur byl názorně demonstrován Davidem J. Rudolphem:⁴⁸

Tertium datur

Tertium non datur

Dalším badatelem, který spatřuje velký význam v povaze tertium datur židovsko-mesiánské identity a kterého D. J. Rudolph cituje, je německý evangelický teolog Peter von der Osten-Sacken.⁴⁹ Mesiánští Židé tvoří „ekleziologický most, který sjednocuje Izrael s pohanskými národy, a jeho nepřítomnost je nepředstavitelná. Mají jedinečný úkol vydávat svědectví a poukazovat na skutečnost, že pouto mezi oběma stranami je neporušitelné, což je patrné zvláště ve světle evangelia“.⁵⁰ Vzhledem k Izraeli tvoří mesiánští Židé „zbytek“, kterým nekončí úloha Izraele v Božím plánu, ale který je zárukou eschatologického počátku Izraele. Mesiánští Židé a celý Izrael jsou podstatně spojeni s církví, protože, podle Osten-Sackena, by církev tvořená pouze pohanskými národy, bez židovské tváře, nebyla teologicky ospravedlnitelná.⁵¹

Závěr

Výskyt hnutí mesiánských Židů vyvolal různé reakce: lhostejnost, přijetí a dokonce i odmítnutí. Pohnutky těchto odlišných postojů mají dějinný, politický, rasový i teologický podtext. Třebaže se daný fenomén nadále vyvíjí, je stále zřejmější jeho teologický význam a potencialita, kterou má v oblasti ekumenické teologie a rovněž v oblasti sociální.

Mnozí autoři z řad mesiánských Židů i autoři křesťanští se domnívají, že přítomnost mesiánských Židů by mohla přispět k zacelení prastaré rány, která se otevřela ve vztahu mezi Židy věřícími v Ježíše a pohany, kteří přijali víru v Ježíše. Na straně katolické církve, díky reflexi, která byla zahájena během II. vatikánského koncilu a dosud pokračuje, sílí teologické a ekumenické pouto s židovským národem. Co je však nové a s čím není snadné se vypořádat, to je právě výskyt mesiánských Židů.

Fenomén mesiánských Židů, ačkoliv by se na první pohled dal zařadit mezi nové směry evangelického obrození, ve skutečnosti vyvolává celou řadu otázek, které je třeba vzít vážně. Nicméně v současnosti na tyto otázky nemáme vyčerpávající odpovědi nebo na ně odpovědět nedokážeme anebo dosud nebyly náležitě analyzovány. V blízké budoucnosti se existence mesiánských Židů nepochybně stane středem zájmu teologů, a to jak na rovině teologického bádání, tak na poli ekleziálních implikací, které s sebou tento fenomén nese.

Na prvním místě je třeba se tázat po teologickém významu mesiánských Židů. Historická skutečnost tohoto druhu zcela jistě probouzí otázku, jakou hodnotu mají židovské tradice ve vztahu k víře. Je nutné, aby se Židé, kteří přijímají Ježíše, podrobovali Tóře?

Na druhém místě se klade otázka, jaký je ekleziologický význam mesiánských Židů. Opravdu nás jejich přítomnost přivádí k počátkům mateřské jeruzalémské církve? Kdyby mesiánských Židů nebylo, scházelo by církvi něco? Je v nich skutečně možno vidět tertium datur, most mezi církví a Židy? Mesiánští Židé nepochybně mohou být konkrétním projevem úsilí o jednotu, mohou napomoci k zacelení pradávné trhliny uvnitř církve a trhliny v srdci židovského lidu. Ve své autonomii nám, více než jiné židovské skupiny začleněné do dobových církví, pomáhají objevit podstatu církve a prožívat tajemství smířené jednoty vydobyté Ježíšem, jak o tom vypovídá list Efezanům. Je tedy nezbytné, aby na poli teologie došlo k setkání mesiánských Židů s křesťany a aby byla oboustranným pohledem prohloubena základní témata naší víry: osoba Ježíše Krista, realita církve a společná eschatologická cesta.

Je ve světle výše uvedených problémů legitimní položit si na závěr otázku, zda je dobré hájit substituční teologii nebo vykládat tuto teorii protižidovsky? Neznamenalo by to snad porušení dějinných kořenů křesťanské víry, jež s sebou nese nebezpečí, že spása bude vytržena z dějinného kontextu?

Jestliže na oficiální teologické a ekumenické rovině byla cesta teprve započata a do cíle je daleko, v běžné praxi již můžeme pozorovat různé aktivity budující společenství (communio), které bohužel trpí určitou útržkovitostí, nepřesností, pochopitelnými nepřiměřenostmi a vyhraněnostmi, jež brání homogennímu a dokonalému dialogu. Nicméně tyto počátky mají průkopnickou a prorockou povahu pro církev samou. Díky své univerzalitě a naukově-teologické i liturgické vybavenosti má katolická církev na této cestě nejlepší předpoklady pro to, aby pochopila a přijala tyto nové prvky v jejich autentickém smyslu.

Biblický obraz ušlechtilé olivy, na niž byl naroubován planý olivovník, zůstává obrazem Božího tajemství, které si žádá ekleziální a teologické zviditelnění. „Až Izrael pochopí, jak moc potřebuje Ježíše Nazaretského, aby byl opravdu sebou samým (srov. Sk 2,37-39; 3,26; 13,23-41; 26,22-23 atd.), a až křesťanská církev pochopí, jak moc ona potřebuje Izrael (jak ten židokřesťanský, tak ten ostatní), aby byla opravdu sama sebou, a oni dva bratři se navzájem poznají (srov. Gn 45,1-15) a plačíce se obejmou (srov. Gn 33,1-11), tehdy bude obnovena jednota rozdělených údů jediného Mesiášova Těla (srov. 1Kor 11,28-34) a jediné Pánovy Nevěsty (srov. Ez 37,15-28). Pak dva bratři (Izrael a mateřská církev) i všechny jejich odloučené sestry (křesťanské církve) (srov. Ez 16,59-63) budou společně slavit Ježíše a dobrořečit mu, onomu poslednímu Davidovi, tomu, jenž odlišným způsobem, do jisté míry skrytým oběma stranám, byl vždy jediným pastýřem jedněch i druhých (srov. Jan 10,16; Jer 23,1-8; 31,10-12; Ez 34; Mich 2,12-13 atd.).“⁵²