„Jak církev neumírá“ v Íránu

Číslo: 2013/1 (Dokumenty)

Hlas mučedníků, 4/2011. Výňatky. Titulek redakční.

Islám prohlašuje, že pokud někdo změní (toto) své náboženství, nemůže se dostat do nebe. To pochopitelně činí každého úzkostlivým. Ale Íránci sami hledají Boha. Většina z nich islám nenávidí a nenávidí i zdejší vládu. Když si uvědomí, kam tento systém vede, zmocňuje se jich deprese. Tomuhle nikdo neuteče, protože zde každý žije pod nepřetržitým tlakem. Když ale uslyší o Ježíši a vidí naše šťastné tváře a veselé barvy našich šátků, jsou tím zaraženi a ptají se po původu naší radosti. Štěstím, radostí a laskavostí přitahuje Ježíš lidi do společenství těch, kteří ho přijali.

Tahiri

Když zpíváme, mám ve zvyku tiše bubnovat do taktu na dno hrnce, ve kterém vařím rýži. Bydlíme v nájemním bytu, a proto nemůžeme zpívat příliš hlasitě, aby nás neslyšeli naši sousedi. Nikdy se také nescházíme ve větším počtu, než je dvacet věřících. Pokud někdo z naší skupiny promluví příliš hlasitě, musí zaplatit pokutu v přepočtu asi dvacet korun. Peníze pak používáme pro naše společenství.

Co se týče dětí, musíme se mít velice na pozoru. Jeden sedmiletý chlapec, jehož rodiče k nám patří, šel poprvé do školy. Když stál v řadě s ostatními dětmi a měl opakovat oslavné fráze na proroka Mohameda, vyskočil na lavici a řekl: „Ne, ve jménu Ježíše, já to říkat nemohu. Mně se to nelíbí.“ Ředitel školy si zavolal do školy jeho rodiče. Ti prohlásili, že jejich syn musel asi vidět něco v televizi.

Sanaz

Naše město ovládá duch strachu. Je to nejreligióznější místo v Íránu. Žádné církvi zde není povolena činnost. Před náboženskými svátky po celém městě hlídkují policisté a sledují, zda se všechno připravuje na slavnosti.

Abychom mohli pořádat svá setkání, museli jsme se nejprve scházet jen ve skupinkách o několika lidech po parcích. Vzali jsme si termosku s čajem, nějaké kostky cukru a papírové šálky a vytvořili jsme iluzi malého pikniku. Sedli jsme si na lavičku. Když se přiblížil někdo cizí, ihned jsme přestali s hovorem o Ježíši. Před našimi velmi malými dětmi jméno Ježíše Krista nevyslovujeme, protože by nás mohli prozradit sousedům. Říkáme mu „Isa“, což je v Íránu velmi rozšířené jméno.

Později jsme se začali scházet ve svých domácnostech. Když se nás nějaký soused zeptal, co se to u nás sešlo za společnost, ihned jsme změnili byt, kde jsme se shromažďovali. Nakonec jsme zakoupili pro naše shromáždění dům. Když je doba našeho setkání, věřící přicházejí jednotlivě a tiše zaklepou na dveře. Než otevřeme, podíváme se přes dveřní kukátko. Nikdy před tímto domem nenecháváme své automobily. Jakmile je náš spoluvěřící vpuštěn dovnitř, musí si ihned vyjmout baterii ze svého mobilu. V jednom takovém křesťanském domě se totiž stalo, že si jistý věřící nechal v mobilu baterii a policie ho kvůli tomu vysledovala a celé shromáždění pozatýkala.

Pokud máme shromáždění jen pro ženy, musíme je ukončit ještě před soumrakem, aby se všechny dostaly zavčas domů. Mnohé mají nevěřící manžele, které by mohl jejich pozdní příchod rozhněvat.

V našem městě není ani jedno křesťanské knihkupectví. Máme však vlastní křesťanskou knihovnu. Knihy uchováváme v papírových krabicích od ovoce, které většinou máme pod nábytkem. Každý věřící si může knihu půjčit na deset dní.

Když se někdo stane nově křesťanem, dáme mu jednu kompletní Bibli. Bible nedáváme nikdy jen zájemcům o křesťanství, protože jich máme velký nedostatek. Než někoho uznáme za opravdově obráceného, musíme se nejprve ujistit, že nejde o policejního špeha. Musíme stále myslet na podobné věci, neboť policie je zde velmi vynalézavá.

Amarmad

S manželem oba sloužíme Bohu. Chodíme do ulic a vydáváme svědectví každému, na koho zrovna narazíme. Někteří lidé již uvěřili. Jednou náš sedmiletý syn poslouchal otcovu modlitbu při shromáždění. Manžel se zrovna rozhodl, že opustí své dobře placené zaměstnání, aby mohl ještě více sloužit Bohu. Náš syn k němu přistoupil a řekl: „Abrahám byl připraven obětovat Bohu svého syna a ty zůstáváš jen u práce.“

Manžel své zaměstnání opravdu opustil a nyní společně s jedním konvertitou, který má za sebou kriminální minulost, zvěstují evangelium. Každý měsíc tak získají kolem třiceti nových konvertitů.

Jasmine

Když přijde pronásledování, je důležité, abychom setrvali pro Ježíše ve svém přesvědčení. Tohle jsem říkala jedné naší skupině a stalo se, že zrovna druhý den byli všichni zatčeni. A když tito věřící prošli vězením, najednou jejich problémy zmizely. Naopak, po svém propuštění měli pro ostatní silná svědectví.

Jistý muž vydával svědectví o svém uzdravení a byl za to zatčen a týrán. Později mu jeden soudce řekl: „Jak jste se mohl odvážit stát se křesťanem! Jste špinavec a nečistý.“ Dokonce ho dozorci bili i při soudním přelíčení. Ale jiný soudce se ho zase se zájmem tajně vyptával, jak se to přihodilo, že se stal křesťanem.

Minu