Být členem v obci Ježíše Krista. Novozákonní perspektivy k otázce členství v církvi

Autor: Konrad Huber - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2013/1 (Články)

Theologisch-praktische Quartalschrift, 1/2008.

Nový zákon není zákoníkem, jeho spisy neposkytují žádné církevní stanovy s kodifikovanými normami k otázkám příslušnosti a vyloučení. Mnohotvárné jsou už jeho teologické koncepce a představy o obci a církvi; rozdílně a divergentně, částečně dokonce konkurenčně, se v Novém zákoně představuje konkrétní podoba, sebepojetí a konstrukce identity jednotlivých obcí; v prvotním křesťanství probíhá jejich vývoj mimořádně dynamicky.¹ Stejně komplexně se představuje též otázka příslušnosti. Novozákonní texty, jakožto svědectví Ježíšova hnutí na zemi, křesťanského společenství víry v prvním století a svědectví o něm, však k tomu zaujímají stanoviska – ať už výslovně, nebo implicitně. Je ovšem přitom třeba dbát na napětí mezi formulovaným nárokem a žitou realitou, mezi obecně platnou, nadčasovou normativitou a kontextovým, vždy historicky podmíněným umístěním.²

Boží království a Boží lid

Ve středu Ježíšova poslání, jeho hlásání a působení stojí poselství o blížícím se Božím království (Mt 1,15). Při veškerém soustředění na Boha, na jeho neomezené božství a spásnou náklonnost k lidem obsahuje toto poselství též hluboce společenský moment, elementární církevní dimenzi. Do Božího království neoddělitelně patří Boží lid, společenství všech, kdo jsou spojeni ve vyznání jediného Boha a v důvěrné jistotě jeho životodárné věrnosti Smlouvě.³

Nejsou to jen dynamická blízkost a naléhavá bezprostřednost, které činí řeč o Boží basileia v Ježíšových ústech něčím novým a jedinečným; charakteristické v Ježíšově hlásání a zachytitelné a uskutečněné v jeho působení je zvláště její zásadní otevřenost, všeobsáhlý horizont a integrační potenciál. Přes všechny sociální rozdíly, společenské bariéry a kulticky rituální zábrany je poselství o Božím království, a tím i Ježíšovo poslání, zaměřeno v univerzálním smyslu na eschatologické shromáždění, obnovení a nové založení jednoho Božího lidu. Neméně významná je přitom zpětná vazba jeho poselství spásy na samotného hlasatele Ježíše, hluboce vnitřní vztaženost na jeho osobu. Každá konkretizace a realizace Božího království má – přinejmenším ideálně – ve svém sebepojetí jako společenství a obec rys natolik univerzální, ke všem lidem stejně principiálně a nevyhnutelně otevřený, jako moment hlubokého vztahu k Ježíši, resp. ke Kristu. Tak může Pavel tvrdit o Božím lidu křesťanů, že zde „není Žid nebo Řek, otrok nebo člověk svobodný, muž nebo žena“, a zároveň vyostřit tento neohraničený pohled na rozhodující: „vy všichni jste jedno v Ježíši Kristu“ (Gal 3,28; srov. Kol 3,11).

Ježíš spojuje své poselství o Království – názorně to ukazuje programově zhuštěný výrok u Mk1,15 (par. Mt 4,17) – s výzvou k obrácení, ke změně smýšlení a s požadavkem víry. I když též platí, že příslib Božího království to teprve umožňuje, je bezpodmínečná ochota k obrácení a víře u oslovených lidí, spolu s jejich odpovědí, neomezeným zaměřením na Boží království, formulována jako základní kritérium příslušnosti k Ježíšem nově konstituovanému Božímu lidu. Patřit sem může jen ten, kdo si dá Ježíšem přislíbit Boží vůli ke spáse a nechá se povolat k obrácení a víře.

Společenství následování Ježíše

Ve znamení blížícího se Božího království zakládá Ježíš společenství učedníků a od počátku svého veřejného vystoupení volá lidi k následování. Na každém kroku je zřejmé, že je pro něj zvláštním způsobem významná mnohotvárná skupina učedníků a učednic, resp. otázka příslušnosti k ní, ve všech fasetách a rozdílných formách. Obrácení a víra se ukazují a konkretizují v následování.

Následování tak znamená společenství života a cesty s Ježíšem, a v posledním důsledku i společenství osudu s ním. Všechno je přitom vztaženo na Ježíšovu osobu a má v ní svůj počátek a základ. Přijetí do společenství učedníků a učednic je zcela vázáno na Ježíšův vyvolující příklon (srov. Jan 15,16), trvání tohoto společenství a setrvání v něm předpokládá bezpodmínečné zaměření na Ježíše a úzkou osobní vazbu s ním. To, co nazývá Markovo evangelium slovy „být s ním“ (Mk 3,14) a následovat ho, „jít za ním“ (Mk 1,17; též 8,33), opisuje Janovo evangelium, ale též apoštol Pavel, přímo mystickou řečí – jako být a zůstávat „v Ježíši“ (např. Jan 15,4-7; srov. 1Jan), resp. „v Kristu“ (např. 1Kor 1,30; Fil 3,9), jako účast na jeho životní existenci. „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce, neboť beze mne nemůžete činit nic,“ říká Ježíš u Jana v podobenství o vinném kmeni (Jan 15,5). Opačně se pak dá říci, že na tom, co konají, na jejich „plodech“ (srov. Mt 7,20), je možno vidět jejich přináležitost ke „kmeni“ Ježíšovi.

Následování Ježíše a učednictví se podle toho prokazuje na životním postoji orientovaném na Ježíše, na vzájemném styku a na chování k druhým lidem, i když nepatří do vlastních řad. Evangelia opakují příslušná znamení a kritéria řádně žitého následování. Hovoří o zřeknutí se moci a panování, o vzájemné službě, o bratrské lásce a úctě, o pokojnosti a ochotě odpouštět, o zřeknutí se majetku a ochotě dělit se, o vzájemné odpovědnosti a ohleduplnosti; vyzývají k solidaritě s chudými a znevýhodněnými, k upřímnosti, milosrdnosti, ochotě pomáhat a ke zřeknutí se násilí. Nedbání těchto principů ohrožuje nakonec společenství s Ježíšem, příslušnost k němu, a tím i k okruhu jeho učedníků.

Když v evangeliích mluví pozemský Ježíš o učednictví a následování jako o rozhodném kráčení jeho vlastní cestou, pak to neznamená, jakoby v nostalgickém pohledu zpět, požadavky na lidi v předvelikonočním společenství kolem Ježíše, nýbrž se oslovují prvotní křesťanské obce vzhledem k postoji a jednání každého jednotlivého křesťana a křesťanky. Trvale platná etická měřítka osobního utváření života a chování k bližním – ať už uvnitř obce či navenek – jsou tak formulována jako charakterizující znaky a poznávací znamení těchto obcí ve smyslu „kontrastní společnosti“,⁴ jako měřítka, jejichž základním vztažným bodem je Ježíš sám a jejichž základním parametrem není nic jiného než příkaz lásky (Jan 13,34n).⁵ „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.“ (1Jan 2,6)

Patří sem i ochota vydržet ve společenství cesty s Ježíšem až do důsledků – i s nasazením vlastního života jít cestou následování, i následování kříže. Právě zde vidí evangelia rozhodující kritéria pro ty, kdo se chtějí vydat následovat Ježíše. Ježíš hovoří důrazně o tom, že kdo chce jít za ním, kdo chce být jeho učedníkem, musí zapřít sám sebe, vzít na sebe svůj kříž a tak jej následovat (Mk 8,34; Mt 16,24; Lk 9,23; 14,27; srov. např. 1Petr 4,16).

Boží rodina

Při veškerém zaměření společenství následovníků na osobu Ježíše a jeho slovo (srov. Jan 8,31) se neztrácí ze zřetele Ježíšova teocentričnost. Úsek Markova evangelia 3,31-35 zvláště dobře ukazuje vzájemnou provázanost obou momentů. Jako často i jinde, užívá se zde metafora rodiny, aby se pojmenovalo Ježíšovo společenství a popsala jeho podstata. Velké množství lidí, které se shromáždilo v domě kolem Ježíše, aby slyšelo jeho slovo, je pro něj „bratrem, sestrou i matkou“, je novou, pravou rodinou, sjednocenou pod jedním „otcem“, Bohem. Rozhodujícím kritériem pro příslušnost k Ježíšově rodině je plnit Boží vůli (Mk 4,35). Pouze na tom záleží, chce-li člověk – obrazně řečeno – patřit k těm „uvnitř“ a být přijat do onoho rodinného kruhu, jehož synonymem je Bohu patřící dětství ve společenství s Ježíšem.

Celá Markova scéna je ve své cílené typizaci zřetelně transparentní pro odpovídající (ideální) obraz církevní obce a církve: (domácí) společenství, jehož středem je Ježíš Kristus a jehož cílem je plnit Ježíšem zprostředkovanou Boží vůli, a tak se stát Boží „rodinou“. „Kdo se shromažďuje kolem Ježíše, je odkázán na vůli Boží, kdo chce plnit Boží vůli, je odkázán na učitele Ježíše.“⁶

U Boží rodiny je však její existence a podoba vždy zpětně vázána na Boha. Obec a církev za sebe nevděčí vlastní iniciativě, nýbrž vyvolení Bohem (srov. 1Kor 1,26n; Ef 1,4). Analogicky k Božímu lidu je Bohem konstituovaná obec, Bohem povolaná, shromážděná ekklésia, krystalizačním bodem nově shromažďovaného Božího lidu. Tak mluví Pavel vždy o „obci Boží“, resp. „obci v Bohu a Ježíši Kristu“, když adresuje své listy na konkrétní místní křesťanské obce. A Lukášovy Skutky apoštolů, které připisují růst společenství od počátku Pánu (Sk 2,47), resp. působení a přispění Ducha Svatého (Sk 2; 9,31), konstatují ještě zřetelněji ve Sk 20,28, že je to Bůh sám, který si krví svého Syna získal svou církev.

Víra a křest

Křesťanská obec jako sociologicky určená veličina je především ve svých počátcích definována svým charakterem události, instituční moment zůstává naproti tomu zřetelně v pozadí a překryt. Pavel sice může oslovit konkrétní společenství křesťanů na jednom místě jako „obec“ a razit pro ni v sobě uzavřený obraz jednoho těla, zároveň však lze ukázat, že v jeho pojetí získává existence obce odpovídající podobu teprve v konání. Také se zpočátku nemluví o obci, resp. církvi, v univerzálním smyslu, jako o celkové církvi, nýbrž ve smyslu individuálního místního shromáždění. Teprve v dalším vývoji se silněji uplatňují institucionální a univerzalistické rysy.⁷ Podobně vícevrstvě pak vypadají výroky o otázce příslušnosti.

Jako základní znaky identity a příslušnosti je třeba jmenovat především víru a křest. Víra a křest zakládají spásnou příslušnost ke Kristu, jež nalézá svou konkrétní sociální podobu v Kristově obci: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen.“ (Mk 16,16; srov. Sk 2,41; Gal 3,26n) Je-li víra v Ježíše Krista podle Pavlova pojetí onou nezbytnou a zároveň jedinou možnou dispozicí se strany člověka – a to jak Židů, tak pohanů – k získání podílu na zachraňující, ospravedlňující a spásné Boží iniciativě a tím i Božím synovství, je křest viditelným znamením (smlouvy) a potvrzením přijetí a zahrnutí do božského spásného jednání v Kristu a do tím se konstituujícího společenství.

Vírou a křtem vstupuje člověk do křesťanské obce a stává se její částí. Ve Skutcích apoštolů, když se mluví o přijetí křesťanského poselství,⁸ je vždy zmíněn křest jako konkrétní akt iniciace (Sk 2,38.41; 8,12.36-39; 9,18 aj.). A protože Pavel přičítá křtu hluboký soteriologický význam (Řím 6,3-11), platí pro něj, že bez křtu nelze být křesťanem.⁹ Zde i tam se křest koná „ve jménu Ježíše Krista“ a „na jméno Ježíšovo“ (Sk 2,38; 1Kor 1,13-15; 6,11): má tedy v Ježíši Kristu svou zakládající autoritu a trvalý referenční bod. Křest, který byl v prvotním křesťanství zřejmě již od počátku zcela samozřejmě praktikován, se tak ukazuje přímo jako „povelikonoční odpověď na Ježíšovo volání do společenství učedníků“, jako „jeho prodloužení a přetvoření (...) v nových podmínkách povelikonoční situace“.¹⁰

Večeře Páně

Ke konstitutivním znamením příslušnosti ke křesťanskému společenství patří rovněž od začátku a zcela ústředně účast na slavení Večeře Páně v rámci bohoslužebného shromáždění. Charakterizuje sebeurčení jeruzalémské prvotní obce (Sk 2,42.46),¹¹ stejně jako domácích obcí Pavlových (1Kor 11,17n). V ní se jako v ohnisku soustřeďuje, co znamená obec, resp. nový Boží lid, v přislíbení a nároku Ježíše Krista. Její síla identity, zakládající společenství, nezakládá pouze vytvoření specifické skupinové identity na sociologické rovině,¹² nýbrž trvale udržuje myšlenku založení a vědomí nedisponovatelnosti, definitivní odkázanosti na Krista a na Boha.

Pro apoštola Pavla se křesťanská obec, ono tajemné „tělo Kristovo“, složené z mnoha jednotlivých a nutně různých údů a existující působením jednoho božského Ducha (1Kor 12,12n), realizuje vlastně teprve shromážděním věřících a slavením Večeře Páně. Podle 1Kor 10,16n kalich požehnání a lámaný chléb, na němž mají křesťané při Večeři Páně podíl, nezakládají pouze individuální osobní společenství s Kristem, nýbrž spojují všechny do společenství jednoho „těla Kristova“.¹³ Již zmíněný charakter události se v tom jeví též jako určující. Společenství obce, vyjádřené v ideálním obrazu těla, v němž se plnost darů milosti uspořádaně stává plodnou ke vzájemnému prospěchu (1Kor 11-14), se prokazuje jako plod Večeře Páně. Správné slavení působí účast na tomto společenství a opakování slavnosti je příslušně obnovuje (srov. 1Kor 11,24n). Špatné chování v kontextu slavení Večeře Páně (např. nedostatkem vzájemných ohledů) obec ohrožuje – pro jednotlivce jeho příslušnost k obci, pro celek jeho jednotu a existenci. Dobře se utvářející obec se vůbec nejeví jako exkluzivní veličina: obraz těla je principiálně otevřený pro přijetí nových „údů“ a bohoslužebné shromáždění se už předem pro Pavla nejeví jako omezené pouze pro věřící (srov. 1Kor 14,23n).

Ortodoxie a ortopraxe

Otázka identity obce a příslušnosti ke skupině dostává relevanci a odpovídající brizanci v diskusi o pravosti víry, o „ortodoxii“. Ani zde nestojí v popředí obec a církev, nýbrž nejprve a především ústřední christologická a soteriologická vyznání, která je zakládají. Následně a v úzkém spojení s ústředními obsahy víry se pak jedná o otázky správného způsobu života, odpovídajícího víře, čili o konkrétní etickou praxi (ortopraxe). Tato jednota víry a etiky proniká celý Nový zákon.

Pro apoštola Pavla jsou obsah víry soustředěný na osobu a postavení Ježíše Krista a Boží čin záchrany v události kříže a jejich vyznání rozhodující nejen pro vyznání křesťanství, nýbrž daleko víc a zcela základně pro účast člověka na záchraně a spáse: „když ústy vyznáš: Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Řím 10,9). Když se pak v dopisech zabývá poučováním o životní praxi křesťanů, kterou vyžaduje a musí vyžadovat víra a její vyznání, pak se mu konkrétně jedná o obec a otázku příslušnosti k ní. Opakovaně se vyskytují v tzv. katalozích neřestí u Pavla (a nejen u něj) skupiny lidí, jejichž negativní jednání vylučuje ze společenství a vyžaduje přerušení jakéhokoli styku s nimi (např. 1Kor 5,11; srov. 1Kor 6,9 aj.). Smilníci a pachatelé nepravostí mají být „vyloučeni z vašeho středu“ (1Kor 5,2.13), nebo v ostřejší formulaci: mají být „předáni Satanovi“ (1Kor 5,5; 1Tim 1,20),¹⁴ i když v eschatologické perspektivě zůstává možnost jejich záchrany (1Kor 5,5).¹⁵

Janovská korespondence rovněž odráží konflikt a krizi uvnitř obce, resp. svazku obcí, a nutnost jasného vymezení jak na základě správného vyznání Krista (např. 1Jan 2,22; 4,2.15; 5,1.5; 2Jan 7), tak na tom založeného etického chování. Tento konflikt o pravověrnost a o křesťanský způsob života je veden v ostré polemice. Bývalá příslušnost k obci u těch, kdo jsou teď označeni za bludaře, je nyní zcela popřena. Na konci stojí jasné odmítnutí přijetí a pohostinství (2Jan), přičemž se stejně jedná jak s těmi, kdo jednají podle pisatele listu tak, že brání žít „v Kristově nauce“, a tím „v pravdě“, tak i s těmi, kdo je přesto chtějí přijímat – i ti mají být z obce vyloučeni (3Jan 10).

Když Judův list v boji proti heretikům z vlastních řad, kteří ničí jednotu (Juda 19), odkazuje své adresáty k předané víře a připisuje jí odpovídající význam, pak tím slouží rovněž zajištění identity křesťanské obce. Také zde je v ohnisku útoku to, že „zapírají Ježíše Krista“ (4), jejich nedostatek ortodoxie; zdá se však, že bohoslužebné společenství dává skupinám protivníků přesto účast na „hostině lásky“ – což autor ostře odsuzuje (12).

Podobně to vypadá v pastorálních listech. Na jedné straně se tam christologicky a soteriologicky bojuje o „zdravou nauku“ a rozhodný postoj ve vymezení se vůči falešným učitelům (srov. 1Tim 2,5n; 2Tim 1,9n; Tit 2,11-14; 3,4-7), přičemž se heretikům přisuzuje morální zkaženost (srov. 1Tim 1,9n; 4,1n; 2Tim 3,2-7; Tit 1,10n), což neplyne jen z typické polemiky proti kacířům. Na druhé straně je třeba zřejmě vycházet z toho, že tito falešní učitelé a jejich příznivci dosud v obcích žijí, takže jednoznačné stanovení hranice mezi „pravou vírou“ a „falešnou naukou“ se nezdá bez dalšího možné.¹⁶

Janovo Zjevení vidí v poctivém a nekompromisním trvání křesťanů na „Božím slově a Ježíšově svědectví“ (srov. Zj 1,2.9; 6,9; 20,4) a z toho plynoucích skutcích (srov. Zj 2,2.5.19.23; 3,1.2.8.15) rozhodující znaky křesťanské existence a příslušnosti ke společenství s Bohem a Kristem, jak se konkretizuje v královském a kněžském lidu Božím (Zj 1,5n; 5,9n) a eschatologicky se naplní v nebeském Jeruzalémě (Zj 21,1 – 22,5).¹⁷ Jan uvádí ve svém vidění do hry i možnost obrácení zesláblých křesťanů (Zj 2-3), což je tematika, která má paralely v synoptické tradici o Ježíšovi ve výrocích o ochotě odpouštět (Mt 5,23n; 18,21n; Lk 17,3n), jakož i u Pavla (2Kor 5,5-11; 7,9n; 12,21; srov. 2Tim 2,25).¹⁸ Pro zacházení s hříšníky je u Mt 18,15-20 něco jako procesní pravidlo, v jehož důsledku může nakonec přijít v úvahu i vyloučení z obce; primárně se však zdůrazňuje povinnost k odpuštění hříchů a smíření, a tím k reintegraci.¹⁹

Identita a odstranění hranic

Těchto několik nastíněných příkladů jasně ukazuje na vnitřní souhru mezi vědomým ustanovením identitu zakládajících obsahů a poznávacích znamení a nezbytným vymezením uvnitř i navenek.²⁰ Tento moment je zesílen v pozdní novozákonní době rostoucím zájmem o obec, resp. církev, též jako o institucionální veličinu v závazné sociální podobě.

Navzdory nároku jasného a nezaměnitelného profilu jsou obci a církvi ve svědectví Nového zákona trvale přisouzeny základní dynamický charakter a principiálně inkluzivní perspektiva. K jejich podstatným znakům patří otevřenost pro všechny lidi, odpovídající síla vyzařování a rozsáhlé bohatství vztahů – nezřídka už tehdy spíš jako imperativ kriticky fungující pro realitu obce, která za ním zaostává.