Adolf Kajpr – kněz, redaktor, vězeň

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2013/1 (Osobnosti)

Samizdatové Teologické texty, 10 (1984).

Snad nebude docela přehnané označit 16. prosinec 1945 za historické datum katolické církve u nás. V ten den vyšlo první číslo čtrnáctideníku (od r. 1947 týdeníku) Katolík. Spolu s ním vstoupil do obecného povědomí jeho redaktor P. Adolf Kajpr SJ. Víc než redaktor, tvůrce, protože mu vtiskl pečeť svého ducha. Pro církev to byl dar, protože za okupace nastřádala v tichosti síly a potřebovala se orientovat v nové situaci. Katolík vycházel jen něco málo přes dva roky, byl zastaven hned po únorových událostech 1948 (stejně i mládežnický Dorost, svěže redigovaný P. Františkem Mikuláškem SJ). Přesto znamenal velmi mnoho. Byl mluvčím mladého katolictví, které za sebou nechalo austrokatolicismus a ghetto, pocity méněcennosti vůči modernímu světu a hádavou apologetiku. Katolík (Kajpr) učil neutíkat před světem, ale přistupovat k němu bratrsky, popř. samaritánsky, podle potřeby se s ním utkávat, ale bez nenávisti a sofistiky. Adolfu Kajprovi nedělalo těžkosti rozhovořit se poučeně o čemkoli z kultury nebo společenského dění, objevovat tam hlubší souvislosti a pak to postavit pod míru evangelia. Psalo a diskutovalo se v Katolíkovi o církevním majetku, o znárodnění a odsunu Němců, o Masarykovi, o Husovi atd. K slovu tam přišli papež, biskupové a známé duchovní osobnosti, ale i katoličtí intelektuálové (Artur Pavelka, Jindřich Středa = Karel Schwarzenberg, Růžena Vacková – tři za všechny), mladí teologové (Josef Zvěřina, Alexandr Heidler), kaplani, bohoslovci, a kdokoli, kdo přišel s něčím, co za to stálo. Tak se už dlouho před Janem XXIII. u nás otvírala okna do světa a myšlenkám budoucího koncilu.

Moderní, samostatně vystupující katolické myšlení vzbudilo pozornost i nevraživost, a tak musel Kajpr odpovídat na kritiky levice (Rudé právo, Svobodný zítřek), liberálů (Svobodné noviny), nekatolíků (Kostnické jiskry), politických katolíků (Obzory) a katolíků svéhlavě zůstávajících v minulosti. Způsob jeho diskutování byl dialogický, se snahou porozumět druhému bez podezírání a nenávisti, přitom odůvodnit svoje, ale s jediným cílem: dobrat se pravdy jako takové. Pravda a spravedlnost byly pro něho bytostně potřebné záležitosti života. Byl silný upřímností Kristova Ano, ano – Ne, ne. Přitom jste cítili, že vás má rád a upřímností vás obdarovává. Takové antišvejkovství potřebujeme my Češi jako sůl.

Redaktor Kajpr vstoupil v obecném povědomí mezi vedoucí katolické osobnosti. Ale i předtím a potom žil Otec Kajpr své kněžství nevšedně: kazatel a zpovědník, exercitátor, publicista, učitel filosofie a – last but not least – vězeň Hitlerův i Stalinův. Je tedy načase podat stručný přehled jeho životního běhu:

Narodil se 5. 7. 1902 (Hředle u Žebráku). Po absolvování venkovské dvojtřídky se začal učit obuvníkem, nechal toho a vyučil se ve mlýně. Tam si jeho bystrosti všiml bratr mlynářky, profesor, a připravil ho na studie. Složil zkoušky za nižší gymnázium a nastoupil na vojnu. Pak ještě dva roky pracoval ve mlýně, aby si našetřil na další studium. 1928 vstoupil k jezuitům, šest let studoval filosofii a teologii v cizině a r. 1937 začal své kněžské působení v Praze u Sv. Ignáce. Začal psát do časopisů, převzal redakci Dorostu, měl sérii duchovních přednášek v rozhlase (1938). 1940–41 přednášel filosofii na bohosloveckém učilišti (po zavření Karlovy univerzity 1939), ale nedokončil ani druhý semestr, neboť 20. 3. 1941 ho zatklo Gestapo, jemuž se nelíbilo jeho psaní. Bez soudu: Pankrác, Terezín, Mauthausen (osm měsíců práce v lomu), poslední tři roky Dachau (s pozdějším kardinálem Beranem a mnoha kněžími z mnoha zemí). Po návratu pastorace v Praze a široko daleko, krátce redaktorem Dorostu a potom Katolíka. Po dvoutýdenní vyšetřovací vazbě odsouzen na Velký pátek 1950 v prvním církevním monstrprocesu s deseti významnými řeholníky. Dostal dvanáct let, prošel Pankrácí, Mírovem, Valdicemi a většinu prožil v pověstném Leopoldově. Byl tam jedním z vedoucích duchů, sloužil spolubratřím i ostatním vězňům (meditace, přednášky, rozhovory, diskuse). V září 1959 dostal srdeční záchvat, ten se ve vězeňské nemocnici 17. září opakoval a zakončil jeho život. Z vězeňského hřbitova byly jeho ostatky roku 1968 převezeny a pohřbeny na Vyšehradě poblíž Slavína; obřady vykonal jeho spoluvězeň, litoměřický biskup Štěpán Trochta.

Silný křesťan, schopný žít naplno a tvořivě pro Krista ve všech situacích.