Základní cyklus vědeckého poznání

Otázka – odpověď

Hlavní operace poznávacího procesu

Závěrem

Otázka

Odpověď

Konstatace

Explikace

Axióze

Aplikace

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2012/4 (Studie)

Samizdatový Sborník k osmdesátinám Dominika Pecky, 1975. Převzato z knihy Slovo o této době, Praha 1992, s. 192–202. – Celá kniha je ke stažení na www.oto-madr.cz.

Uprostřed padesátých let mi ve vězení na Mírově připadl úkol vést proseminář o metodologii vědecké práce. Už tehdy jsem pociťoval jako závažný nedostatek, že se v té době známé renomované návody (Fonck, de Guibert) omezovaly hlavně na techniku přípravy a zpracování, vlastní metodologii přenechávaly jednotlivým oborům. Ty sice musejí pracovat svými specifickými metodami, zůstávají však součástí celku vědění; tento celek musí být propojen mnoha živými vlákny, jinak by vědění nemohlo tlumočit celek bytí a nemohlo by být integrováno do celku života.

V rámci teologie nebyla tomuto problému donedávna věnována náležitá pozornost. Její obory se metodologicky dost různily. Některé se metodicky rozvinuly vlivem obdobných oborů ve světské vědě, hlavně historie a jejích pomocných věd. Jiné se vezly po tradičních metodických kolejích a jen s obtížemi a opatrně přibíraly některé nové prvky. O soustavnou metodologickou reflexi se pokusila, pokud vím, jen morální teologie, a to teprve v šedesátých letech (Hoffmann).

Také ostatní vědecké obory – po vytčení zásadních postupů na počátku novověku a v širším rozvinutí od dob pozitivismu – teprve v přítomnosti usilují výrazněji o celkovou metodologii vědeckého bádání.

Nechci se pokoušet o úplnou rešerši, spíše jen o vlastní návrh elementární osnovy vědeckého poznání, tak jak mi v zárodku vytanul na mysli už tehdy před dvaceti lety.

Šlo mi, stručně řečeno, o základní pořádek v množství nejrůznějších způsobů vědecké práce. Kladl jsem si otázku, o co jde při vědecké práci nejvlastněji a nejzákladněji, co je tu společný jmenovatel. Vyplynula mi nejprve úvaha o polaritě otázka-odpověď; pak jsem se snažil zjistit, které z těch mnoha badatelských operací přemosťujících tuto polaritu jsou hlavní, a proč. Tyto dva náměty jsou ovšem natolik obsažné, že rozpracovat a doložit je na úrovni všech příslušných oborů, zvláště filosofie vědy, psychologie poznání, teorie informací, moderní logiky apod., přesahuje mé současné možnosti.

V každém poznávacím procesu jde o pohyb od otázky k odpovědi.

To platí i tenkrát, když je nějaké poznání jistoty darováno, když člověk takzvaně najde bez hledání. Poznání totiž může vstoupit do člověka, jen když v něm najde prostor, jinak se odrazí zpět. V případě darovaného poznání tedy buď byla v člověku aspoň latentní otázka, nebo otázka vyvstala při setkání s odpovědí, tj. se sdělením nebo se skutečností.

Otázkou je zde míněno (vyslovené nebo nevyslovené) vědomí nespokojenosti s dosavadním stavem poznání. Buď je neúplné, nebo nejisté.

Otázka má podstatný vliv na získání odpovědi. Je-li neurčitá, ne dost logická, zatížená emocionalitou nebo tendencí, pak vnáší do poznávacího procesu předem šum, který ztěžuje a v krajním případě znemožňuje najít správnou odpověď, zejména je-li tázající se a odpovídající týž. V běžném životě je to velmi časté. Věda však má mnohem vyšší nároky, proto musí věnovat vypracování problému největší péči. Dnešní vědecké poznání je charakterizováno úsilím o maximální:

pravdivost,

jistotu,

úplnost,

přesnost,

uspořádanost.

Z těchto nároků plynou požadavky na formulaci problému. To je první úkol.

Otázka vyslovuje mezeru ve vědění, musí být formulována pomocí okolí, tj. z toho, co je s otázkou nějak spjato a je už známo. K odpovědi je možno dojít pouze tak, že se do území neznáma vyjde z půdy poznaného. Pro vědeckou práci to znamená druhý přípravný úkol: shromáždění materiálu. Všechno, co by mohlo sloužit k nalezení pravdy, potřebuje být především vyhledáno. Jako materiál přichází v úvahu kterýkoli podklad bádání, od hmotných a psychických jevů přes písemné prameny a literaturu až po matematické formule a logické definice.

Konečně za třetí patří k otázce volba metody. Není lhostejné, jak se s materiálem zachází, přístup musí být adekvátní materiálu i otázce. S metodou souvisí i prostředky: přístroje a pomůcky všeho druhu.

Odpověď vidíme jako výsledek hledání. Vždycky existuje odpověď, v krajních případech buď plně uspokojující v rámci otázky, anebo naopak nijak neuspokojující, plně negativní. Mezi tím jsou stupně částečně uspokojujících odpovědí. Ale je také možno dojít jednak k odpovědi více než úplné, když poskytne vědění navíc – ve směru otázky, avšak nad její rámec –, jednak opačně k odpovědi méně než nulové, když totiž nejen nevyřeší daný problém, ale navíc vyvolá další. Někdy tyto dva protikladné extrémy paradoxně splývají: poznání se zdokonaluje a roste i přesnějším zjištěním vlastních mezí. Proto kterýkoli druh odpovědi je hodnota z hlediska ryzí teorie, i negativní a plusquamnegativní odpověď má význam pro poznání. (Vedle toho etické zřetele mohou vetovat publikaci některých výsledků ve vědě – např. poslední Einsteinovy objevy, které nesdělil – tím spíše v praktickém životě.)

Odpověď může být dána nejen po ukončení badatelské práce, ale v kterémkoli jejím stadiu. Bez předběžných a úsekových odpovědí by se ostatně nedalo pokračovat.

Odpověď je adresována vždycky primárně samému hledajícímu, velmi často (potenciálně vždycky) i jiným. U vědy jako instituce je hlavním adresátem společnost, která klade problémy k řešení jako sociální objednávku.

Aby plně vyhověla, musí odpověď splnit – v dosažitelném maximu – výše uvedené ideální charakteristiky vědeckého poznání.

Pravdivosti a jistotě slouží verifikace, ověření poznaného. Nápad, dohad, hypotéza jsou vědění v neplném smyslu. Verifikuje se buď zřejmostí (ne vždy logickou nesporností), nebo argumentací, ne pouze vyvrácením všech námitek toho času známých.

Má-li člověk poznání přijmout, potřebuje je mít uspořádané. Jednak jde o vnitřní logiku a souvislosti podle míry lidského rozumu jakožto jsoucna, které poznává svět v rámci světa. Protože bytí a myšlení tvoří zcela určitou kontinuitu, projevuje se jejich soupatřičnost i v oblasti poznání skrze myslitelný rozdíl mezi chaosem a kosmem. Lidský rozum není stavěn pro chaos, protože svět je kosmem. V tom je dána aspoň zásadní možnost adekvátnosti uspořádaného poznání.

Stejně nutné jako vnitřní logika je i zapojení nového poznání do kontextu dosavadního vědění. Odpověď tedy vedle verifikace musí projít procesem systematizace. Požadujeme od ní nejen prostou taxonomii, ale často i vyšší úrovně podle složitosti předmětu poznání a podle nároků na organizaci poznání a na jeho efektivnost.

Kromě uspořádanosti docílí systematizace i zdravou úplnost, protože přirozená struktura pomůže eliminovat zbytečnou zátěž a fixovat důležité objevy a souvislosti.

Aby se získané poznání příliš brzy neztratilo z vědomí, tomu slouží především formulace odpovědi. Má význam nejen jako informace pro druhé a odkaz budoucím, ale i pro sám poznávající subjekt; vágní, neurčité poznání se špatně zachycuje v paměti.

Současně se službou paměti pomáhá formulace přirozeně zdokonalit také další vlastnost správného poznání – přesnost. Řečí, znázorněním, matematicko-logickou formalizací atd. vyslovované poznání nestrpí tak snadno neurčitost a zdánlivé nebo falešné odpovědi.

Nejzávažnější úkol má formulace jako prostředek sdělení poznatků. Jde o přenos sdělení z vysílajícího subjektu na přijímající. I když je známo, že složitější informace nemohou být v mezilidské komunikaci předány beze zbytku dokonale, přesto – nebo právě proto – se musíme snažit formulovat co nejvíce správně – tedy nezkreslit předávané poznání – a úplně – neochudit je.

Zásadně důležité je uvědomit si předem a jasně přijímající subjekt, jeho kapacitu a také zájem, základní předpoklady poznání. Podle toho se vybírá množství a náročnost sdělení. Kromě toho se nevyplatí ignorovat kontext, do jakého sdělovaný poznatek vstoupí. Kontext nejen racionální, ale i emoční a voluntární. Zkrátka, dobrá formulace připustí co nejméně šumu, protože jej předvídá.

Jazyk formulace může být různý nejen ve smyslu lingvistickém. Kromě přirozených jazyků a odborných „jazyků“ povstaly umělé jazyky vědy. Sdělení se však může uskutečnit také pomocí modelu (v nejširším smyslu), experimentu nebo prostého ukázání.

Obraťme se teď k procesu, kterým se uskutečňuje přechod od otázky k odpovědi, od problému k jeho řešení, od neznalosti ke znalosti. Přistupujeme k věci z metodologického hlediska a ptáme se po struktuře, hierarchii a logice obrovského množství současnou vědou užívaných metod. Omezíme se na otázku, které z nich jsou hlavní, jakoby mateřské.

Vycházíme z empirie, tj. z výskytu, funkce a vztahů užívaných operací. Umožní nám to sklenout přirozený oblouk poznání složený ze čtyř kamenů. Je to postup užívaný i bez reflexe v běžném životě, odkazující na své založení v lidské psychice, v jejích hlavních složkách.

Nejprve konstatujeme existenci věcí. Pak do nich pronikáme vysvětlením. Pochopením však otázky nekončí, spíše bylo připraveno pole pro další dva stupně, jimiž se poznání hlouběji integruje do zájmové sféry subjektu. Pochopené hodnotíme, posuzujeme z hlediska přitažlivosti, a posledním krokem aplikujeme (teoreticky) zjištěním použitelnosti, možnosti uplatnění. Oblouk se uzavírá v realitě, odkud vyšel, ale o kus dál, v realitě změněné aspoň v teorii.

Pokusme se to osvětlit použitím malého antropomorfismu. Skutečnost jakoby chce být nejprve vzata na vědomí, chce existovat nejen pro sebe, ale i pro člověka, proto upoutává jeho pozornost. Vydá i své hloubky, ale jen lidem, kteří si dají práci s pronikáním pod povrch. To jí nestačí, začne člověka okouzlovat a přitahovat, konečně je ochotna dát se silnějšímu do služby.

Co je podkladem tohoto procesu? Očividná přirozenost jeho operací a jejich sledu vnuká odpověď: je tu bytostná vazba – ovšem v žádném ze čtyř případů zcela výlučná – na smyslovou, rozumovou, citovou a volní potenci v člověku. Spojíme-li potence a operace, dospíváme k podvojné čtveřici:

smysly	→	rozum	→	cit	→	vůle	→
KONSTATACE		EXPLIKACE		AXIÓZE		APLIKACE

Věnujme teď pozornost jednotlivým operacím.

Uvažujeme-li konstataci jako výchozí operaci, tedy z hlediska epistemologické metodologie, nemůžeme se omezit na smyslové vnímání. Patří sem i to, co lze nazvat vnímáním intelektuálním. Konstatací zde nazýváme každou poznávací činnost – od prostého setkání s věcí až po nejsložitější postup –, jejímž výsledkem je zjištění.

Primární otázka konstatace zní: Je to? Méně běžnou řečí: Existuje x? Přesněji: Má x reálnou existenci? Popř.: Může x mít reálnou existenci? Podmínkou otázky po existenci je, že hledanou věc nějak známe. I při obecnější otázce Je něco? se předpokládá známý pojem „něco“.

Dále pátráme po bližším určení x. Zajímá nás kvantita x: Kolik? Jak velké? Větší/menší než y?, určení prostorové: Kde? Kam? Odkud? Kudy? Jak daleko?, určení časové: Kdy? Současně s y? Před y? Po y?, kvalita: Jaké? Jako y?

První otázka tedy zjišťuje pouhou existenci x, další otázky x blíže ohledávají.

Kdybychom chtěli ověřit celistvost konstatace, můžeme se pokusit najít pro obě skupiny společnou formuli. Snad tím, že k základní otázce po existenci připojíme specifický dodatek. Takové otázky by mohly znít: Má x reálnou (možnou) existenci ve velikosti m¹, m², m³,...?, v prostorovém vztahu s¹, s², s³,...?, v časovém vztahu t¹, t², t³,...?, ve tvaru f¹, f², f³,...?, v barvě c¹, c², c³,...?, v eficienci e¹, e², e³,...? atd.

Na konstataci je zaměřena veškerá empirie – spontánní i záměrná.

Z vědeckých operací sem patří všechna explorace, vyhledávání (Je v daném prostoru pátrání něco? Kde je x? Je x tam? Tehdy?) a deskripce, popis (Jaké je x? Je x takové?).

Jsou celé vědecké obory převážně konstatační, u některých je jejich popisný záměr vyjádřen v názvu: geografie, etnografie, historiografie.

Výsostné nasazení rozumu v procesu poznání začíná teprve tam, kde končí konstatace.

Při explikaci jde o proniknutí pod povrch: vysvětlit, pochopit, dojít k podstatě.

Primární otázka explikace zní: Co je to? Přesněji: Co je x ve své podstatě?

Nejprostší je explikace taxonomická. Otázka Do které třídy jevů patří x? vypovídá o vnějším zařazení.

Strukturální explikace se snaží o vystižení vnitřního uspořádání. Které jsou složky x a v jakém jsou vzájemném vztahu?

Kauzální explikace vysvětluje z příčin: Proč je x?, tj. Kterým y je působeno x? V přírodovědecké explanaci: Podle kterého zákona dochází k x?

Velmi příbuzná je genetická explikace: Jak povstává x? Přesněji: Jakým procesem prochází x do stavu hotovosti?

Teleologická explikace vysvětluje věc opačným pohledem, totiž z výsledku, k němuž směřuje svým pohybem: K čemu je x? K jakému výsledku je zaměřena dynamika x? Zaměření aktivity x může být dáno buď záměrem člověka, nebo programem vestavěným do objektu.

Společná formule pro všechny druhy explikace by mohla znít takto: Co je x z hlediska třídění skutečnosti, z hlediska jeho složení, jeho příčin, procesu vznikání, zaměření na výsledek (cílového zaměření)?

Je zřejmé, že tím lépe vysvětlíme a pochopíme cokoli, čím více hledisek vstoupí do hry a čím plněji jsou vyčerpána.

Hodnocení by se zdálo být podřízeno aplikaci, avšak hodnotit všechno jen z tzv. technických hledisek by znamenalo zatlačit nejen věci, ale i člověka na ryze funkční rovinu.

Při hodnocení jde o hodnoty, o jakýsi magnetismus skutečností. Je to zvláštní rovina, kterou nestačí zachytit ani smysly, ani rozum; je to rovina specificky lidského cítění. (I když slovo vyhodnocování se zabydluje v praxi ve smyslu explikace, např. výzkumu, nebo aplikace, např. hospodářských výsledků.)

Primární otázka axióze zní: Je to dobré? Přesněji: Je x přitažlivé? Rozumí se v psychologickém smyslu, pro citovou (v širokém a výsostném smyslu) stránku člověka. Odpověď může být trojí: přitažlivé/dobré – odpudivé/špatné – lhostejné.

Správná odpověď předpokládá zodpovězení dílčích otázek: Je x přitažlivé – pro který subjekt? – z jakého hlediska? – v jaké míře? – samo o sobě nebo ve vztahu k y?

Výraznou doménou axióze je oblast estetiky a souvisejících oborů (s partií konstatačně faktografickou) a etiky (s aplikačně normativním vyústěním).

Člověk zjišťuje skutečnosti nejen samoúčelně, i když má pro něho poznání hodnotu také samo o sobě, ale většinou z praktického zájmu, pro uplatnění. Nejzřetelněji jde o uplatnění poznaného v přírodním dění, které se člověk snaží řídit, ale operace aplikace se uplatní i v samotné teorii.

Primární aplikační otázka může znít: K čemu je x? Ale také obráceně: Které x je k tomu? Formálněji vyjádřeno: Ke kterému (cíli) y je x použitelné? A: Které x je použitelné k (cíli) y?

Nutný doplněk jsou další otázky: Jakým způsobem je x použitelné pro y? Za kterých podmínek? Obě s možností bohatého rozvětvení.

Všechno praktické, zvláště technické, uvažování má snahu použít znalostí buď osvojených, nebo k určitému účelu vyhledaných.

Věda má právo účastnit se řešení i docela konkrétních problémů praxe. Zůstává vědou, pokud se drží na rovině aspoň minimálního zobecnění. Tak např. různá kazuistika (právní, morální, pedagogická, lékařská, technická atd.) patří právem do vědy, pokud jako obecně platný model slouží jednak teoretickému pochopení, jednak školení pro praxi.

Přešla doba pokusů o dokonalé roztřídění věd, zejména na teoretické (spekulativní) a aplikované (užité, praktické). Nicméně vždycky budou existovat obory výrazně praktické, jejichž cílem je aplikovat znalosti na život.

Necháme-li stranou technické obory, u nichž je to očividné, vidíme třeba na pedagogice, jak na základě výsledků konstatující a explikující dětské psychologie stanoví normy pro utváření dětské psychiky směrem k ideálům daným axiózí.

Normativní teorie odpovídá na otázku Za kterých podmínek je x použitelné pro y? Např. etika se ptá: Je-li v člověku bytostná tendence žít šťastně a lidsky důstojně (cíl y), jak se má člověk (x) chovat, neboli jaké normy zachovávat, aby toho cíle dosahoval?

KONSTATACE

Formulace otázky

Verifikace poznatků

Shromáždění materiálu

Uspořádání výsledků

Volba metody

Formulace odpovědi

několik poznámek. Především, že tento náčrt je spíše intuitivní pokus o uspořádání metodických prvků, a to se zřetelem k praktické vědecké práci. Jeho oprávněnost by se mohla prokázat na spoustě materiálu, ani ne tak z návodů, jako spíše ze skutečné praxe badatelů. Ale ještě lépe: jestliže se zde metodická sebereflexe posunuje o kousek dál nad běžnou vědeckou praxi, bylo by dobře v té praxi naznačený cyklus soustavněji zkoušet. Ne tak, že by mechanika tlumila svěžest myšlení, ale spíše jako orientující plán, který brání intuici ulétnout a zároveň ji inspiruje.

Jestliže by měl být cyklus opravdu základní, měly by se všechny vědecké operace, resp. přístupy (např. komparace, predikce, indukce – dedukce, analýza – syntéza aj.), umístit pod některou ze čtyř uvedených. Tento požadavek předpokládá úplný systém, ale o ten zde nejde. Můj příspěvek chce být celistvý z hlediska postupu vědecké práce, z hlediska poznávajícího subjektu. Řada vědeckých operací – protože vycházejí především z povahy věcí – nepatří výlučně do některé kategorie této subjektivně metodologické roviny.

Je důležité uvědomit si, že cyklus poznávacího procesu probíhá automaticky a permanentně, více nebo méně výrazně, pokud není některá složka vyřazena. Není snadné zbrzdit přirozenou postupně na sebe navazující aktivitu smyslů, rozumu, citu a vůle, která v jakémsi čtyřtaktu zjišťuje, vysvětluje, hodnotí a v myšlenkách užívá všechno, co potká.

To znamená, že se oblouk klene nejenom ve velkých rozměrech celého zkoumání určitého problému nebo celé oblasti určité vědy, ale týmž způsobem i v každé části, a to i nejmenší. Dostáváme tak obraz analogický mořskému vlnění, kde na velkých vlnách probíhá menší vlnění a na něm ještě menší až k drobnému čeření.

Je ovšem otázka, zda vždycky probíhá nutně cyklus úplný. Jistě ne, aspoň ne reflektovaně. Jsou i cykly neúplné, z různých důvodů. Z hlediska poznávacího záměru je třeba říci, že první až třetí z hlavních operací nevyžadují logicky nutně pokračování. Druhá až čtvrtá naopak nejsou možné bez předchozích. Vázanost je však diferencovaná, ne prostě na všechny předchozí vcelku. Např. axióze může vyvstat už na podkladě pouhé konstatace. Aplikace se neobejde bez explikace a ovšem bez konstatace, ale může téměř přeskočit axiózi (v našem smyslu).

V jistém smyslu je směr cyklu dán nezvratně. Když však proběhne, může se uplatnit zpětná vazba, např. z aplikace vyplývá korekce nedostatečné konstatace apod. Zejména ovšem aplikace, uplatněná v praxi i v teorii, se stává novou skutečností, která může navodit nové otázky a nový cyklus.

Cyklus je dynamicky upnut mezi otázku a odpověď. Dospíváme tak k šesti základním krokům procesu vědeckého poznání. Oblouk se v pozoruhodné symetrii uprostřed lomí, obrací zpět k věcem: přechod od explikace k axiózi je přechodem od poznání věcí k příklonu k nim.

Je myslitelný jiný cyklus? Zkušenost ukazuje, že značně odlišně uvažuje mužská a ženská psychika, typ teoretický a praktický, spekulativní a mystický. Existuje-li jinak strukturovaná psychika (v mimozemských civilizacích?), než jakou známe u člověka, pak si přirozeně vytváří i zásadně jiný postup, vyplývající z jejích potencí.

Nesmíme však ztratit ze zřetele, že metoda je závislá nejen na poznávajícím subjektu, ale i na poznávaném objektu. Metody a postupy jsou neadekvátní, nejsou-li schopny jej uchopit, a ztrácejí tak svůj jediný smysl.

Jaksi mimochodem vyplývá z naší úvahy, že vědecká metoda myšlení a její přirozený protějšek se podstatně neliší. Běžné myšlení, je-li správné, probíhá v tomtéž cyklu. Praktické formulace, jako Vidět – soudit – jednat nebo Viděl jsem – slyšel jsem – usuzuji – navrhuji a podobné, ukazují přirozenost a osvědčenost toho, k čemu jsme došli probíráním metod užívaných ve vědě.

Věda je tedy poznání podléhající běžným psychologickým zákonům. Vyšší je proto, že je schopna to reflektovat a vědomě se vyzbrojit, aby dosáhla poznání běžnému praktickému myšlení nedostupného. Je však vyšší jen v určitém směru, neboť „dělá-li se věda“ tam, kde by měla pokorně ustoupit praktickému rozumu, intuici nebo prostě dobrému srdci, často selže.

Bylo by namístě pokusit se o aplikaci řečeného na teologické obory. Není příliš těžké vyslovit specifickou otázku každého oboru a určit, že v celku teologie má fundamentálka s většinou biblistiky a částí historických oborů povahu převážně konstatační, exegeze a spekulativní teologie je výrazně explikační, morálka axioticko-aplikační, pastorálka výrazně aplikační.

Vzhledem k historickým zkušenostem by neškodilo, aby si teologie uvědomila, které metodické jednostrannosti, především nemírné preferování spekulace, zavinily její stagnaci. Současná nová teologie nasadila odlišný kurz a udělá velké dílo, neuvázne-li příliš brzy v jiné jednostrannosti.