Všední dny s nevšedními přáteli. Vzpomínkové retro k poctě skvělých chlapů

Autor: Pavel Baldínský - Číslo: 2012/4 (Dokumenty)

Aby bylo vůbec možné vrátit se zpět do minulosti mnohdy překotných aktivit podzemní církve a dobré z jejího pokladu zúročit – smysluplná budoucnost dalších křesťanských generací si to rozhodně žádá – osobně se musím vrátit k začátkům, kdy jsem se s její utajovanou strukturou setkal. Pak bude mít i čtenář podstatně větší šanci pochopit, proč se některé věci staly tak, že se často nehledělo na rizika a že spontánní nadšení pro osobní angažovanost ve vztahu k cílům se mohla jevit někdy někomu jako jánošíkovské furiantství. Tím termínem není ale myšleno nic zlého ani pomlouvačného. Je jen výrazem pro spontaneitu a až příliš časté improvizace v oněch dobách. Období, kdy aktivity a nadšení předbíhaly důležité zásady potřebné konspirace. Těm jsme se všichni potřebovali učit, pokud tátové od rodin, studenti, ale i hlavy pomazané a bývalí ctihodní profesoři neměli končit v rukách Státní bezpečnosti, potažmo pak i v kriminálech, a nepřímo tím i uškodit prvotnímu cíli, kterým byla košatější náboženská svoboda.

Praxe však vychovává mistry v oboru a léta běžela. Tak i my jsme se po prvních vyšetřovaných i odsouzených křesťanech postupně zklidnili a pochopili, že bezpečnost celku je důležitá věc pro všechny jeho členy. Uznali jsme, že není hanbou bát se prozrazení, že neslouží našim cílům strkat zbytečně ruce do želízek (i když ti o generaci před námi strkali hlavy do oprátek) a policii i tajné na sebe upozorňovat. Přijali jsme za své poznání, že i když nás vždy bude dělit individualita našich osobností, trvale nám zůstane požadavek na dodržování „bezpečnosti práce“.

Skupin i skupinek, které se na nějakém poli své angažovanosti mezi sebou často nechtěně prolínaly, bylo hodně a jejich zájmy sice odlišné, ale vždy s křesťanským akcentem. Běžně by sice bývala mohla pracovat každá odděleně, ale odborníků ochotných se pro ně osobně angažovat, se všemi riziky i nepohodlím, podzemní církev ve svých začátcích rozhodně dostatek neměla. K těm nejvíce angažovaným na tomto poli – a také v širokém akčním rádiu tehdejší republiky, tzn. i Slovenska – bezesporu patřili otcové Josef Zvěřina a Oto Mádr. Oba pak pojilo navíc dlouholeté osobní přátelství, nemluvě o kněžském povolání a významné „kriminální minulosti“, která pro jejich neustálou více či méně otevřenou i skrytou angažovanost je oba ohrožovala sledováním ze strany StB. Zároveň jim však i přidávala jakýsi prominentní punc, o který oba pochopitelně vůbec nestáli. Nepopírali jej však a Josef Zvěřina často s lehkou ironií připomínal, když nám vyprávěl o posledních aktuálních předvoláních k podání vysvětlení: „Jo, holenkové, současné metody vyšetřování se nedají vůbec srovnávat s tím, jak nás kdysi bili. Dneska spolu už jen diskutujeme.“ Je dobré si však připomenout, že takový postoj byl více výjimkou než pravidlem. Jistě také díky tomu, že otec Josef ovládal bravurně verbální argumentaci. Dovedl velmi přesně formulovat své občanské názory a postoje, kterým řadový vyšetřovatel těžko mohl oponovat jen naučenými frázemi. Kdo z nich to zkusil, domnívaje se, že toho na pohled dobráckého tatíka převálcuje svými vědomostmi o náboženství i občanských povinnostech, rychle ze svého omylu vycouval, aby si před kolegy neuřízl ostudu. Josef se dovedl trefit do černého se sice dobrotivou, nicméně velmi přesnou ironií.

Jistěže mnoho jiných v té době zadržených, vyšetřovaných i obviněných mi takovou vlídnost orgánů činných v policejní represi neodsouhlasí. Byli pronásledováni, šikanováni i fyzicky napadáni a surově biti. Často ekonomicky vydíráni i nespravedlivě vězněni. To se týkalo pochopitelně i jejich rodin. Režim se je snažil zastrašit, zahnat do kouta a vyčerpat tak jejich elán. To Josef s Otou věděli, a tak se snažili dobíjet lidské i duchovní baterky rozptýlených oveček svými tajnými semináři, které v lidech obnovovaly ducha odvahy postavit se aktivně nepřízni totalitního režimu.

Měl jsem to osobní štěstí dělat na mnoha takových „spanilých jízdách“ Josefovi osobního řidiče. Vyplynulo to spontánně z okolností. Pracoval jsem v té době jako řidič autobusu MHD a míval dopředu plánovaná volna. V neposlední řadě jsme spolu také bydleli ve stejné pražské čtvrti. Navíc jsem vlastnil sovětsky odolného geroje cest – žigulíka. Velmi dobře si pamatuji první dojem, který na mě otec Josef učinil. U příležitosti naší první společné cesty do horských chalup kdesi na rychnovsku jsme se měli setkat na Smíchově u Anděla, kde bylo i bydliště naší rodiny. Čekal jsem slovutného teologa i zasloužilého mukla, a on mi přišel podat ruku naprosto nenápadný zahrádkář ve slamáčku. Co ale na něm bylo ihned patrné i krásné, byla jeho dobrosrdečná tvář a odzbrojující vstřícnost i otevřenost.

To byl pak začátek našeho přátelství a pro mě navíc doslova cesty za poznáním. Nejen pro dlouhé rozhovory s Josefem během cest, kdy dálnice ještě neexistovaly, ale i díky jeho komunikaci s různými lidmi z mnoha koutů země, které jsme převáželi nebo na utajených místech nově poznávali. Měl jsem tak možnost konkrétněji si představit, jak vypadá katolická církevní obec a jaké problémy jsou pro ni aktuální. Čím lidé žijí a čím i strádají. Byl jsem u toho, když si Josef formoval myšlenku napsat svoji skvělou stať Odvaha být církví. Pamatuji si, že když jsem o její přečtení projevil zájem, Josef mi hned následující dny daroval jednu z jejích prvních pracovních verzí, kde byla ještě zmínka o řidiči autobusu a lidech s děrnými štítky. Ve finální redakci knihy pak zmizela, ale z rozhovoru s ním vím, že poznámkou o těchto profesích chtěl vyjádřit svoji představu o rozmanitosti života současné i budoucí církve. Nahrávala tomu tehdy překotná dynamika rozvoje informatiky, kterou díky profesím přátel kolem sebe vnímal, i její nepopiratelný vliv na společenství lidí. V té době byl děrný štítek představitelem vrcholného zpracování dat. Počítače té doby, ve srovnání s těmi, které máme dnes běžně na svých stolech, zaplňovaly sálové prostory výpočetních firem. Mimochodem k správnému pochopení toho, o jak mocnou dynamiku se jedná, je poučné znát názor současné generace mladých. Zcela bez uzardění tuto technickou minulost nazývá pravěkem informačních technologií.

Jak už bylo řečeno výše, bydliště naší rodiny bylo nedaleko bydliště Josefova. Tak se náš byt často stával jednou ze studijních prostor tzv. létající univerzity a jindy zase skladem i překladištěm zakázané a pašováním ze zahraničí dovážené literatury všeho druhu. Páchali jsme tuto kriminalitu ochotně a rádi, i přes vědomí, že vše může skončit paragrafem o maření dozoru nad církvemi a následně nechtěným pobytem za katrem. Domlouvali jsme se pomocí smluvených hesel. Stále jsme předpokládali možný odposlech policií. Když Josef posílal tiskoviny a knihy, předem nám telefonicky sděloval, že veze kompoty nebo si potřebuje půjčit nějaké čisticí prostředky pro domácnost či různé řemeslnické nářadí apod. Časem jsme byli z té přemíry konspirace tak vyjukaní a zmatení, že když jednou zavolal, že nám posílá meruňky, tak jsme se připravili na příjem literatury ze zahraničí. Josef se jako vždy dostavil ve smluvený čas s nějakými neznámými lidmi a k našemu překvapení doprostřed předsíně opravdu vyložili několik beden čerstvých meruněk odkudsi z venkova, do kterých jsme se pak společně hned na místě pustili. Jejich značně zralý stav si o to bez odkladu koledoval.

Oba ctihodní otcové byli nepochybně nesmlouvavými protivníky režimu. Na druhé straně v roli přednášejících našeho pět let trvajícího teologického studia byli laskaví a plni ochoty vysvětlovat souvislosti probírané látky. Josef nám přednášel dogmatiku a Ota morální teologii. Ve dnech zkoušek si však nikdo z nás nechtěl uříznout ostudu, a tak se mocně studovalo. Pamatuji si však hrůzu v očích mých kolegů, často již ověnčených předchozími vysokoškolskými tituly, když po výkonu jejich paměťových buněk před otcem Josefem zkoušejícím zazněla zdrcující věta: „Mluvíš jako farář! Začni znovu a vysvětli mi probírané téma jako laikovi, který nic z teologické hantýrky nezná.“ Tatam byla křesťanská slitovnost. Tituly zkoušených nehrály roli. Často bylo třeba přijít opakovaně k opravné zkoušce. Nebylo cílem předvádět zkoušejícímu svoji fotografickou paměť, ale vysvětlit slovníkem současnosti zadané téma, jako se mluví k přátelům i odborně nepoučené veřejnosti. Josef i Ota od nás žádali jakési verbální aggiornamento pro příští terénní pastoraci. Oprávněně se obávali, jak říkával Josef, „výroby dalších funebráků církve“, kteří dovedou jen tlachat prázdnými slovy, jež nemohou zapálit srdce.

Stovkami let historie ověřená zkušenost, že církev potřebuje žít semper reformanda, navzdory stavu deformanda, o který léta systematicky usiloval totalitní komunistický režim, považovali tito pionýrští prospektoři církve za důležité zůstávat permanentně ve stavu osobní aktivní bdělosti. Nebyli naivní a věděli, že i ďábel dovede na sebe brát podobu anděla světla. Zkušenosti z represe předchozích let potvrdily cílevědomou snahu Státní bezpečnosti vycvičit si vlastní vhodné agenty nebo zneužívat negativními okolnostmi do kouta nahnané osoby, aby pro ně aktivity křesťanských skupinek zevnitř infiltrovaly a pak z přesvědčení i strachu na ně donášely. Není se co divit. Charakterové vlastnosti každého z nás jsou natolik odlišné a komplikované, nakolik jsme každý originálním dílem z Boží dílny stvoření. Víme, že Bůh žádné plagiáty netvoří.

Zpětně viděno, dnes už je snadné z historie zmapovat, ve kterém období se více a zase jindy méně dařilo policii odhalovat utajený život církve. V době, kterou jsme ale tehdy všichni prožívali, nebylo nijak snadné se okamžitě orientovat, odkud a přes koho vane nepříznivý vítr. Proto to bylo navýsost potřebné, aby se rizika i škody minimalizovaly a další lidé neskončili před soudy. Právě pro velký akční rádius Josefa i Oty, který znali nejpřesněji jen oni, bylo také v jejich nejvlastnějším zájmu znát některé souvislosti, které do doby zatýkání velkoryse přecházeli. Pro pravdivou zkušenost, že kdo víc ví, pravděpodobně také i více (často nechtěně) vyzradí, se na některé věci původně příliš podrobně nevyptávali. Na druhé straně by bylo z jejich strany trestuhodnou nedbalostí – s ohledem na bezpečnost svých posluchačů i jejich rodin –, aby si zacpávali uši, když nastal stav ohrožení a byli souzeni lidé jako Jiří Kaplan, Fridolín Zahradník a mnozí další, o kterých se vědělo, jak široce jsou angažováni v církevním propletenci a policii pravděpodobně tudíž také i dobře známi.

Tak si potřebovali i naši otcové leccos pro sebe ujasnit, a ejhle, mnoho do té doby věrných spoluorganizátorů, kteří je bez ohledu na jejich věk i zdravotní podmínky bez skrupulí využívali, jim to mělo najednou za zlé. I když moudrá evangelijní rada v takovém případě doporučuje vyříkat si aktuální stav z očí do očí – což samozřejmě nepředjímá nezbytnost všechna potřebná utajení každému vyštěbetat –, najednou ten poklad dialogu ležel na dosah ruky a tzv. ohroženým organizátorům se nechtělo pro něj ohnout, natožpak kupovat celé pole. Smutné bylo, že dali přednost metodě pomlouvání. Kde se vzal tu se vzal, zcela nečekaně vyvstal problém s kvalitou teologie přednášejících, což se mělo chápat nejen jako důsledek jejich stáří, ale i neschopnosti držet krok s tehdejším současným světovým trendem a podobné nechutnosti. Pýcha i strach z ohrožení vlastních „mocenských“ pozic ve studijních skupinkách i společenství rodin je prevít. Kupodivu ani tehdy hanba nikoho nefackovala, i když mnohým z řadových členů kazila apetit cokoliv smysluplného dál dělat.

Na druhé straně i takový stav byl poučný, protože jsme se mohli lépe vžít do role ohrožení náboženských elit Izraele, když se ve své době na historické scéně objevil outsider Ježíš. Jak často říká dnešní generace mladých, když má poslouchat lži, které se tváří jako autoritami posvěcená pravda: Kecy v kleci! Také v Ježíšově době se tvářili držitelé nábožensky exponovaných postů jako vlastníci pravdy a vypočítávali jeho negativa: „Nemá mandát, protože se narodil v Zapadákově. Je to provokatér a anarchista. Nemyje si ruce před jídlem a zahazuje se s prostitutkami. Jaké může mít vychování, když si do party pochybných existencí přibral i kolaboranta a navíc ruší i zavedené pořádky“…atd., atd. Prostě samé výmluvy. Samé kecy v kleci, aby se nemuselo kápnout božskou, že i malá moc ve společenství bývá pro mnohé silně návykovou drogou. Člověk nemusí být nutně Kaifáš, aby se mu líbilo šéfovat ovečkám. Pak se snadno přihodí, že i malá moc ve společenství se může stát jeho malomocenstvím…

Ano, byla to hektická doba plná rizikového jednání, a tím bylo také co tajit. Sami jsme s mojí ženou Mirjam nebiblicky seděli hned na několika židlích a chtě nechtě jsme nemohli Josefovi ani Otovi všechno na rovinu vypovídat. Ne že bychom jim nevěřili. Vždyť to byli právě oni, kteří byli jedněmi z prvních aktérů, z jejichž podnětu jsme pašovali sem i tam knihy, rukopisy samizdatu, včetně aktuálních informací do zahraničního vysílání Svobodné Evropy i Hlasu Ameriky. Po večerech pak i opisovali, množili a následně i rozváželi po vlastech českých – řečeno slovníkem policie – tzv. „závadovou“ literaturu. Na druhé straně se naše teologické studium a práce ve společenství rodin ubírala nezávisle na tomto jistě bohulibém pašeráctví. Nebylo kupř. důvodu komukoliv z nich vysvětlovat, že nám novozákonní nauku přednáší P. Antonín Liška, pozdější českobudějovický biskup, se kterým v noci po přenášce nebo zkoušce autem cestujeme zpět do jeho 50 km vzdálené mimopražské farnosti. Také skutečnost, že jsme se pro utajené společenství rodin stali nejprve majiteli solidní vesnické ruiny staré školy, abychom ji pak v průběhu let rukou společnou a nerozdílnou zrenovovali a trávili tam společné dovolené s formačním zaměřením, byla pro ně nepodstatná. Takové informace nijak neohrožovaly bezpečnost jejich konání, stejně tak jako naše jízdy po Praze a okolí s velkými zahraničními auty cizích značek za účelem demontáže jejich zavazadlového prostoru, kam se pašované knihy i informace ukrývaly. Nic nepotřebovali znát o rizicích, která jsme osobně podstupovali, když po výměně a zamaskování nákladu bylo třeba auťák zaparkovat před hotelem na Václavském náměstí a v recepci zanechat klíčky od vozu. Jak moc si ta místa StB svými kamerami hlídala, jsme se samozřejmě dozvěděli až po roce ’89.

Přesto jsme si často a rádi s oběma starými pány vlastnícími mladého ducha o mnoha společných „protistátních lumpárnách“ vzájemně vyprávěli. Buď to byly příhody pro zasmání, anebo sloužily k vlastnímu poučení. Zvídavě jsme se Josefa vyptávali na různé modelové ohrožující situace a chtěli znát, jak by se v nich zachoval. K těm prvním patřila kupř. příhoda, která se přihodila v době, kdy Jiří Kaplan senior byl doma navštíven státní policií. Ta provedla zevrubnou prohlídku celého domu, aby se našlo cokoliv kompromitujícího. Samozřejmě zakázaná literatura byla u nich doma běžným artiklem už také proto, že se jí Jiří překladatelsky věnoval, takže práci měli policejní poskoci snadnou. Tehdy se policie pilně snažila slídit celý den až do večerních hodin. Následně byl Jiří zadržen, uvalena na něho vazba, a později i odsouzen k několikaletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tentýž den – v jedné z tuctových dejvických hospod – jsme si dali utajený sraz s Jiřího manželkou Marií, abychom jí v její situaci nějak konkrétně pomohli. Vázalo nás dlouholeté osobní přátelství i společné plavidlo. Marie vyprávěla humornou příhodu o policistovi, který objevil v domě knihu psanou německy a nazvanou Den v Taizé. Přeložil si ji ale jako „Den v tajze“ a jako nezávadnou ji tedy nezabavil.

Druhým jejím sdělením byla skutečnost, že při vší hledačské důkladnosti muži od policie zcela přehlédli objemnou nízkou skříňku stojící všem na očích, téměř uprostřed hlavní haly domu. Byla plná knížek Nového zákona, tištěného v azbuce s plastovým obalem kapesního rozměru a dalším určením do Ruska. Abychom vyloučili ohrožení, že dům je policií nepozorovaně dále hlídán, navrhli jsme Marii, že jej budeme další dvě hodiny sledovat a v případě, že se nic podezřelého nebude dít, přestěhujeme zapomenuté knihy ve velkém kufru na jiné, bezpečnější místo. Tak se později i stalo. Když jsme však vlekli těžký, napěchovaný kufr (transportní kolečka se u nich tehdy ještě nevyráběla) – sám o sobě už objemem vlastně podezřelý objekt – k našemu autu, zaparkovanému v bezpečné vzdálenosti od Kaplanovic domu, potkala nás nečekaně na liduprázdných ulicích Dejvic pěší policejní hlídka. Byli jsme připraveni na možné sledování, a tak jsme si rychle zopakovali dost neudržitelnou vysvětlující legendu pro případ, že budeme vyzváni, abychom ukázali jeho obsah. Bylo však třeba nepropadnout panice a hrát hru až do hořkého konce se sladkou nadějí, že se možná mýlíme a je to všechno jen pouhopouhá souhra okolností. Když nás konečně policisté bez dotazování minuli a kufr byl v autě, měli jsme velkou radost, že se dobré dílo podařilo. Pán nás chránil, kriminál minul a knihy mají určitě už dávno své vděčné čtenáře. Byly to však navýsost dramatické chvíle, při kterých se zapotíte až na zádech, ale na které se celý život nezapomíná. I Josefa s Otou tehdy naše zážitky zajímaly i pobavily.

Vzpomínám, jak za obdobných okolností jsme s Josefem jednou probírali situaci falešných policejních fotomontáží i eventuálně pravdivě nafocených snímků, kde se budeme společně s ním vyskytovat kupř. na některém z duchovních potlachů. Tehdy jich bylo organizováno bezpočet a vždy hrozilo, že někdo z účastníků bude při nich neukázněně fotit. Chtěli jsme znát jeho názor a reakce, jak odpovídat, až nás budou kupř. estébáci vzájemně konfrontovat a kdy je pro „slušného“ křesťana běžné nelhat tváří v tvář faktům (notabene nezapírat kamaráda, o kterém společná fotka svědčí). My nezkušení jsme měli za to, že policie přece nemůže nic vytěžit z holé skutečnosti, že se známe. Josef to ale viděl jinak. Říkal: „Až ty mně před nimi řekneš: Hele, Josefe, na tom není nic závadného, že se známe, tak já ti odpovím: Milý pane, možná že mě znáte, ale já jsem vás nikdy neviděl! A řeknu to tak i navzdory tomu, že na té fotce budeme spolu, protože fotomontáž je dneska snadno technicky proveditelná.“ Jeho argument v té věci byl jednoduchý a praktický zároveň. Říkal: „Proč bych jim to špiclování měl usnadňovat.“ Až později, po několika vlastních zkušenostech z vyšetřování, jsme sami pochopili, jak cennou radou je nic nevědět, nic neslyšet a o všem držet ústa. Neposkytnout jediný údaj, jediný záchytný bod, na jehož základě by se dal vyhotovit spis k rukám nadřízeného prokurátora. Kde nic není nebo existují jen vágní odpovědi vyšetřovaného, pak i prokurátor těžko vyrábí nějaké obvinění pro soud. A to i za cenu, že se člověk sám ztrapní a připadá si jako darebák ze zvláštní školy.

Ale vraťme se ještě zpátky k původně načatému tématu Josefova i Otova vyptávání, abychom je uzavřeli. Mnoho Otou dotazovaných aktérů z jeho nečekaně vystřelených otázek, a často zdánlivě bez souvislosti s právě probíranou látkou, mělo strach jako z křížového výslechu. V porovnání s dotazy Josefa, které byly o mnoho přímočařejší, se Ota leckomu zdál zvlášť rafinovaným „inkvizitorem“ lokálních vnitrocírkevních okolností. Trochu tomu nahrávalo jeho časté pokašlávání a paradoxně i chatrnější hlas. Nechtěně budil dojem velmi rafinovaného suchara, kterému je těžko odolat. Nemylme se však, ani Josefa nebylo možné dlouho „tahat za palec“. Co oba potřebovali, to si dohromady nakonec dali. Mnoho jejich oponentů tehdy vůbec nepochopilo, že nic nevyšetřují, ale hlídají vrátka k ovčinci, aby se nevloudil někým nastrčený vlk. Předchozí praktický život je opracoval natolik dostatečně, aby věděli, že i v církvi se přes její božský původ a eschatologické cíle vždycky najde nějaký ten cizí koukolovitý živel nebo narcisticky laděný extrémista se sklony k mesiášství. Oba často ochotní vzít své spoluovečky s sebou třeba i do záhuby.

Rád vzpomínám na společnou příhodu, kdy Josef projevil klukovskou soutěživost hráče, tak trochu vynucenou okolnostmi. Byl jsem v té době řidičem pražské MHD a jezdil na autobusové lince 137 nedaleko Josefova bydliště. Jeho nástupní stanice se jmenovala Na Malvazinkách, a tam také logicky při návratu z města i vystupoval. Jednoho dne směrem od Anděla nahoru k Malvazinkám jsem jej zahlédl nastupovat, ale překvapivě nevyužil předních dveří, které jsem mu chtěl protekčně otevřít, ale cpal se nepohodlně s davy cestujících odpolední dopravní špičky prostředními dveřmi. Vůbec jsem to sice nechápal, ale nebyl čas něco řešit, bylo důležité dodržet tzv, noty, což byl časový harmonogram jízdy. Ve zpětném zrcadle, kterým se dá monitorovat vnitřní prostor vozu a pohyb lidí kolem dveří, jsem viděl, jak se Josef pomalu mezi lidmi propracovává dopředu ke mně. Právě když jsem brzdil v jeho výstupní stanici, Josef mi do ucha diskrétně syknul: „Nevystupuju, sleduje mě tajnej.“ Do konečné – tehdy stanice u Motorletu – zbývala už jen tři zastavení a to poslední bylo pro všechny cestující výstupní. Než jsme dojeli do druhé, řekl mi nenápadně: „Chci si ho pořádně prohlídnout a nějak se ho zbavit. Čekám doma návštěvu a nechci, aby ji u mě viděl.“ Než jsme dojeli do třetí výstupní, stačil jsem Josefovi na oplátku nenápadně špitnout, aby na konci nevystupoval. Zastavil jsem tedy ve stanici a jako obvykle otevřel dveře zbylým lidem, kteří vystupovali. Josef stál za mnou a držel se madla. Estébák ale zůstal sedět. Evidentně se v místní situaci nevyznal. Doufal, že když nevystupuje Josef, tak se asi pokračuje dál. Vyzval jsem ho tedy rázně: „Pane, vystupte si prosím! Tady je konečná stanice a všichni musí vystoupit z vozu.“ Protože se asi zalekl představy, že bude nekontrolovatelně vzdálen od sledovaného Josefa, chabě se pokusil namítnout, proč ten pán také nevystupuje. Štěknul jsem na něj podrážděně a zároveň s vysvětlením, aby se uklidnil: „Máme tady s pánem jednání o přepravních podmínkách zavazadel a do toho vám nic není. Vy si vystupte.“ Neochotně tedy vystoupil a postavil se znovu do protější nástupní stanice. Já i s Josefem zajel do obracecí smyčky a zvedl se od volantu. Sedli jsme si spolu na čtyřsedadlo, a než se stanice znovu zaplnila lidmi z továrny, měl Josef svého sledovače k důkladnému prohlížení asi dvacet metrů před sebou jako na dlani. Ten se také uklidnil, když viděl, že nikam neodjíždíme.

Během tohoto krátkého posezení jsem Josefovi vysvětlil, že až se budeme vracet, tak mu zastavím nečekaně mezi stanicemi, ať je připraven bleskově vystoupit a tak zabránit, aby za ním stačit vyběhnout jeho muž. Moment překvapení byl v našem plánu nejdůležitější. Z plánovaného místa výstupu to měl Josef zkratkou podél hřbitova jen kousíček domů. Dost nám také nahrálo, že se policista při novém nástupu posadil, v přesvědčení, že mu za jízdy Josef nemá kam uniknout.

Jak jsme si řekli, tak jsme také udělali. Zničehonic jsem hodně přibrzdil a Josef obdivuhodně čile prosvištěl jako kulový blesk předními dveřmi. Než nohsled pochopil, co se děje, dveře byly zavřené a autobus jel dál. Přesto ale vyběhl ze svého místa a za běhu křičel: „Pusťte mě také. Já musím vystoupit.“ Doběhl až ke mně a mával mi pod nosem bezpochyby svojí služební průkazkou. „Pusťte mě ven!“ opakoval znovu důrazně. Odbyl jsem ho větou, že tady není stanice, ať si počká do zastavení v té příští. Brunátný vzteky na mě řval, že si bude stěžovat u mého zaměstnavatele, že odmítám spolupracovat s policií. S drzostí vlastní mládí jsem mu odsekl, že se musím věnovat bezpečnému řízení a on ode mne nemůže očekávat, že budu za jízdy studovat jeho doklady, a ať si na mě klidně stěžuje, kde chce. V duchu této konverzace jsme dojeli do další zastávky. Oklamaný nástroj stranické moci vyletěl z autobusu jako čert na gumičce a samozřejmě si nikde nestěžoval. Kdo by se také chtěl pochlubit vlastní neschopností. Josef mi později při dalším setkání oznámil stoprocentní úspěšnost našeho komplotu. Tak jsme se učili občanské neposlušnosti. Já byl ale v branži ještě zelený nováček, který má co dohánět.

Oba tito báječní muži byli – vedle své nepopiratelné odbornosti – také lidmi přívětivé a pokorné praxe. Oťas – jak jsme jej trochu přidrzle a soukromě také nazývali – kdysi ochotně dovedl pomáhat vyřešit morální aspekty krize našeho manželského vztahu. Jistě mu to Pán přičetl k dobru. U Josefa zase rádi doma vzpomínáme jeho nenápadné pokory. Když se totiž jednou v souvislosti s pašováním literatury objevil u našich dveří, dal nám z ní nezamýšlenou lekci.

Při setkáních s Josefem jsme si z respektu k jeho přirozené autoritě i kněžské „profesionalitě“ pochopitelně přáli, aby nám i dětem vždy požehnal, pokud to vnější okolnosti dovolovaly. Přijímat i udělovat požehnání je moudrá praxe doprovázení a ochrany, která se pro svůj vnitřní obsah jako vhodná doporučuje nejen celé křesťanské obci, ale i jedincům, a především rodinám s dětmi. Koneckonců rizika ohrožení v tehdejší paralelní šedé církevní zóně byla velmi reálná a do kriminálu se nikomu z nás od dětí, které byly ještě velmi malé, opravdu nechtělo. Jaké bylo naše překvapení, když žehnající Josefova ruka na konci úkonu poklesla a on nás vyzval, abychom také my jemu na oplátku požehnali a udělali znamení kříže na čele. To byl dojemně čistý okamžik bratrského partnerství. Kromě jiného také jasně naznačující služebnou pokoru takové osobnosti. Nebyla to však žádná ojedinělá událost. Tuto praxi jsme pak oboustranně po všechna léta pečlivě udržovali.

Bylo a jistě stále je opravdovým požehnáním získat přátelství takových mužů, proto si je oba často doma připomínáme. Zvláště nyní, kdy se jejich generační náskok snížil a kdeco nás bolí i v nás podezřele vrže, a tak neklamně hlásí příchod stáří. My sami na svém těle procházíme jejich tehdejšími léty nasazení pro Boží věc. Toho navýsost krásného dobrodružství s Pánem nazývaného bláznovství kříže, které chátrajícím tělům dává orlí křídla a klukovské duše.