Umění teologického sporu

Autor: Benedikt XVI. - Číslo: 2012/4 (Téma)

Z katecheze při generální audienci 4. listopadu 2009.

V minulé katechezi jsem představil hlavní charakteristické proudy mnišské a scholastické teologie 12. století, které bychom mohli pojmenovat jako v určitém smyslu „teologii srdce“ a „teologii rozumu“. Mezi představiteli jednoho a druhého proudu se rozvinula široká debata, někdy vzrušená, symbolicky reprezentovaná kontroverzí mezi svatým Bernardem z Clairvaux a Abelardem.

Abychom pochopili tento spor mezi velkými učiteli, je třeba připomenout, že teologie je hledání, nakolik je to možné, rozumového pochopení těch tajemství křesťanského zjevení, kterým věří víra: fides quaerens intellectum – víra hledající pochopení, abychom použili tradiční stručnou a výstižnou definici. Když tedy svatý Bernard, typický reprezentant mnišské teologie, klade důraz na první část definice, tj. na víru, Abelard, který je scholastik, zdůrazňuje druhou část, tj. intellectus, pochopení skrze rozum. Pro Bernarda je sama víra obdařena vnitřní jistotou, založenou na svědectví Písma a na učení církevních Otců. Víra je totiž v duši jednotlivých věřících posilována svědectvím světců a inspirací Ducha Svatého. V případě pochybnosti nebo nejasnosti osvěcuje víru výrok učitelského úřadu církve. Tak Bernard usiluje dohodnout se s Abelardem a obecněji s těmi, kteří podrobují pravdy víry zkoušce kritikou rozumu; což je zkouška, která podle jeho názoru s sebou nese velké nebezpečí, tj. že se uplatní intelektualismus, a relativizace pravdy vystaví diskusi samotnou pravdu víry.

Pro Bernarda má teologie jediný cíl: podporovat živý intimní zážitek Boha. Teologie je tedy pomoc, jak stále lépe milovat Pána, jak to uvádí titul traktátu O povinnosti milovat Boha (De diligendo Deo). Na této cestě jsou různé stupně, které Bernard do hloubky popisuje až k vrcholu, kdy se duše věřícího opájí na vrcholech lásky. Lidská duše může již zde na zemi dospět k mystické jednotě s božským Slovem, jednotě, kterou Doctor melifluus popisuje jako „duchovní sňatek“. Božské Slovo ji navštěvuje, vylučuje poslední zábrany, osvěcuje, zapaluje a přetváří. V takové mystické jednotě se duše raduje z velké jasnosti a sladkosti a pěje svému Ženichovi hymnus radosti. Jak jsem uvedl v katechezi věnované životu a nauce svatého Bernarda, teologie se podle něho může živit jen kontemplativní modlitbou, jinými slovy, citovým spojením srdce a mysli s Bohem.

Abelard, který je mezi jiným právě tím, kdo zavedl termín teologie ve smyslu, v jakém ji chápeme dnes, klade jinou perspektivu.

Tento slavný mistr se narodil v Bretani ve 12. století a byl nadán velice živou inteligencí, jeho povoláním bylo studium. Věnoval se nejdříve filosofii a pak uplatnil výsledky získané v této disciplíně na teologii, jejímž učitelem byl v Paříži, ve městě v té době nejvzdělanějším, a dále v klášterech, ve kterých žil. Byl to brilantní řečník. Jeho lekce sledovaly doslova zástupy studentů. Byl ducha zbožného, ale byla to neklidná osobnost, jeho život byl bohatý na dramatické zvraty: napadal své učitele, měl syna se vzdělanou a inteligentní ženou Heloisou. Často se pouštěl do polemik se svými kolegy teology, zažil také církevní odsouzení, nicméně zemřel plně smířen s církví, jejíž autoritě se v duchu víry podřídil. Právě svatý Bernard měl podíl na odsouzení některých bludných Abelardových nauk na provinčním sněmu v Sens v roce 1140 a postaral se také o zásah papeže Inocence III. Opat z Clairvaux napadal, jak jsme připomněli, Abelardovu příliš intelektualistickou metodu, která v jeho očích redukovala víru na prostý názor, odtržený od zjevené pravdy. Ony Bernardovy obavy nebyly neopodstatněné a sdíleli je ostatně i jiní velcí myslitelé té doby. A skutečně, přehnané používání filosofie učinilo nebezpečně vratkou Abelardovu nauku o Trojici, a tím i jeho ideu Boha. Na morálním poli nebyla jeho nauka prosta dvojznačností. Trval na tom, že subjektivní úmysl je jediným východiskem pro stanovení, zda mravní činy jsou dobré nebo špatné.

Nesmíme však opomenout také velké zásluhy Abelarda, který měl mnoho žáků a přispěl rozhodujícím způsobem k rozvoji scholastické teologie, povolané vyjadřovat se v následujícím století zralejším a plodnějším způsobem. Ani nesmíme podceňovat některé jeho intuice, jako např. když tvrdil, že v nekřesťanských náboženských tradicích je již prvek přípravy na přijetí Krista, božského Slova.

Čemu se dnes můžeme naučit z konfliktu, z často vzrušených tónů mezi Bernardem a Abelardem, a vůbec mezi teologií mnišskou a onou scholastickou? Především si myslím, že nám to ukazuje nezbytnost zdravé teologické diskuse v církvi, především pokud diskutované otázky nejsou definované učitelským úřadem, který zůstává v každém případě nevyhnutelným vztažným bodem. Svatý Bernard, ale také sám Abelard uznávali vždy bez váhání jeho autoritu. Nicméně odsouzení, kterých se ten druhý dočkal, nám připomínají, že v teologickém boji musí existovat rovnováha mezi tím, co můžeme nazvat architektonickými principy, které nám poskytuje Zjevení, a které si proto vždy zachovávají prvořadou důležitost, a mezi výklady, které přináší filosofie, tj. rozum, a které mají důležitou, ale pouze instrumentální funkci. Jestliže rovnováha mezi architekturou a interpretačními nástroji je slabá a teologická reflexe riskuje, že bude zamořena omyly, pak je věcí Magisteria, aby prokázalo nezbytnou službu pravdě, jak je mu to vlastní. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že mezi motivy, které vedly Bernarda, aby se postavil proti Abelardovi a nabádal k zásahu Magisteria, byla také starost o ochranu prostých a pokorných věřících, které je třeba bránit, když existuje riziko, že budou zmateni nebo svedeni na scestí příliš osobními názory a bezohlednou teologickou argumentací.

Chtěl bych nakonec připomenout, že teologický spor mezi Bernardem a Abelardem skončil mezi oběma plným smírem, a to díky prostřednictví společného přítele, clunyjského opata Petra Ctihodného. Abelard projevil pokoru, když uznal své omyly, Bernard použil velké shovívavosti. U obou převládlo to, co je třeba mít na srdci, kdykoliv se rodí teologická kontroverze, totiž že je třeba chránit víru církve a dát triumfovat pravdě v lásce. Kéž i dnes je to způsob, jakým v církvi vedeme spory, abychom měli vždy na mysli hledání pravdy.