Před novým rokem

Autor: -sf- - Číslo: 2012/4 (Dokumenty)

Hlas mučedníků, 5– 6/2010.

Žijeme v dravém světě, který velebí přirozené síly člověka, přirozené schopnosti, přirozená nadání a krásu, žijeme ve světě, kde se tak rády vytvářejí elity, privilegované vrstvy, vládnoucí třídy, honorace a establishmenty, z nichž pak rychle povstávají nejrůznější sobecké skupiny, mafie, sekty, smečky, prosazující všemožnými způsoby své nároky. A tito se tak rádi domnívají, že právě oni mají v tomto světě větší právo na život a především na svůj prospěch.

Mohli bychom nyní obšírně líčit, jak se toto smýšlení světa všelijak promítá i do života církve. A tak se raději obraťme k potěšitelnému: „Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha než prodlévat v stanech svévolnosti.“ (Žalm 84,11) Není to nádherný kontrast k těm mnoha sebevědomým hlasům? Možná zde již vzdáleně zaznívá Ježíšovo upozornění, že se máme na jeho hostině posazovat na místa poslední, neboť je to pouze on, kdo určuje zasedací pořádek. Jako bychom v slovech žalmisty zahlédli odlesk oněch obyčejných a prostých svědků víry, v Bibli často bezejmenných, jakým byl třeba římský setník, který se přímo děsil představy, že by měl Ježíš jen vstoupit do jeho domu, nebo ženy Syrofeničanky, která klidně, pokorně přijala cejch náboženské druhořadosti, či dokonce méněcennosti.

Žalmista si ve svých úvahách troufá jen na nádvoří Božího chrámu, jen na místo před chrámovým prahem. A tím se podobá dalším biblickým svědkům pokorné víry. Abrahám sám sebe označil za prach a popel. O Mojžíšovi čteme, že byl nejpokornější z lidí na zemi. Jan Křtitel prohlásil, že Mesiáši není hoden ani zavázat řemínky u bot. Apoštol Petr padl Ježíši k nohám a prosil ho, aby od něho raději odešel, neboť je jen hříšným člověkem. Apoštol Pavel se pak považoval v tomto světě doslova za smetí a říká, že mu s ostatními apoštoly Bůh vyhradil na světě úplně poslední místo.

Ptáme se často, co by nejvíce prospělo duchovnímu životu církve, a mnozí z různých skupin by jistě předložili své koncepty. Mnozí křesťané touží po plných kostelích, zaplněných prostranstvích při návštěvě vysokých církevních hodnostářů, po větším vlivu v médiích atd. Ale je to skutečně i touha Božího srdce? Není jeho touhou spíše onen skrytý člověk srdce, o kterém hovoří apoštol Petr (1Petr 3,4)?

A tak bychom mohli do nového roku učinit zvláštní rozhodnutí, nepodobné tomu, co si přeje svět kolem nás: abychom byli zase o něco menší před Bohem.

Žalmista však nehovoří pouze o nádvořích a prahu Božího chrámu, ale zmiňuje i Boží oltáře, ovšem v trochu podivné souvislosti. Říká, že si u nich udělali hnízdo vrabec i vlaštovka. Tato žalmistova poznámka je vlastně trochu nekoncepční a víceméně i trochu scestná. Žalmista o tom hovoří zřejmě proto, že to viděl na vlastní oči. V našem kontextu v tom můžeme spatřit jakýsi jeho humor. Jako by nám mezi řádky sděloval, že u těch nejsvětějších míst chrámu mohou sídlit jen ti úplně nejmenší a nejnepatrnější, kteří vlastně nemají vůbec žádnou důležitost. Jako by chtěl říci: až budu tak nepatrný jako vrabec a vlaštovka, tehdy snad i já budu moci přebývat při Hospodinových oltářích.

A to je víra, jejíž dokonalost nám chybí a kterou u nás Bůh hledá. Nechť se při nás v nastávajícím roce rozhojní k Boží slávě.