„Nová evangelizace“ tváří v tvář „krizi Boha“

Autor: Lothar Roos - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2012/4 (Články)

Pastoralblatt, 12/2011.

Apoštolským listem Ubicumque et semper zřídil papež Benedikt XVI. dne 21. září 2010 Papežskou radu pro podporu nové evangelizace. „Úkol evangelizace jako pokračování díla chtěného Pánem Ježíšem je pro církev nezbytný a nenahraditelný a je výrazem její vlastní podstaty.“ V různých dějinných okolnostech toto poslání „nabíralo stále nové formy a modality“, dosud však nikdy nebyl přítomen „fenomén odvratu od víry, který je stále zřetelnější v kulturách a společnostech, které se po staletí jevily jako poznamenané evangeliem“. Starost vzbuzující „ztráta smyslu pro svaté“ jde tak daleko, že „vedla ke zpochybňování základů víry v Boha. Náboženská indiferentnost a téměř neexistující náboženská praxe vedou k životu, jako by Boha nebylo.“

Poněvadž v „Memorandu teologů“ z 2. března 2011 o tom nebyla ani zmínka, prohlásil kardinál Walter Kasper, že je prohlášením „nesmírně zklamaný“. Chybí mu v něm „podstatný teologický příspěvek“ k nezbytnému „vzepětí“ církve v Německu. Kardinál se ptá, jak se může teolog vyhnout rozhodujícímu nálezu, že „krize církve je následkem krize Boha. Protože je to krize Boha, která vedla nejen ke krizi celibátu, ale ke krizi věřících a krizi farností.“¹ Podobně prohlásila 8./9. června 2011 v Mannheimu Německá biskupská konference v pozvání k zahajovacímu setkání „Procesu rozhovoru“, který má trvat čtyři roky: „Dnes jde centrálně o křesťanskou víru v Boha.“²

O čem se však má mluvit, když se zkoumají a aplikují cesty „nové evangelizace“? Asi nikdo o tom neuvažoval víc a neřekl k tomu nic důležitějšího než papež Benedikt XVI. Svědčí o tom jeho kázání a projevy, a v poslední době zvlášť jasně rozhovory, které vedl s novinářem Peterem Seewaldem. Nebylo vynecháno žádné sporné téma, které dnes zajímá křesťany. Benedikt XVI. se zvlášť zabýval „krizí Boha“ a přiměřenou odpovědí na ni.³ Pokusíme se uchopit pět základních perspektiv a blíže si všimnout jejich významu pro hlásání víry v Boha.

1. Víra v přicházejícího Krista

Peter Seewald začíná jeden rozhovor s papežem tím, že podle jeho chápání „evangelium neobsahuje žádné poselství, které by přicházelo z minulosti a bylo vyřízeno. Přítomnost a dynamika Kristova zjevení spočívá naopak právě v tom, že jakoby přichází z budoucnosti a zároveň má rozhodující význam pro budoucnost každého jednotlivce i budoucnost všech.“ Na to navazuje otázkou: „Neměla by dnes církev daleko zřetelněji poučovat, že podle údajů Bible se svět nenachází pouze v době po Kristu, ale daleko víc opět v době před Kristem?“ (83n)

Benedikt XVI. s tím plně souhlasí a připomíná, že bylo zvláštním zájmem Jana Pavla II. „ozřejmit, že vyhlížíme přicházejícího Krista. Tedy že ten, který přišel, je daleko víc přicházejícím a že v této perspektivě žijeme víru k budoucnosti“. Potom odkazuje na svůj rozhovor s Jürgenem Habermasem v Mnichově roku 2004. Habermas mínil, že „poklad, který církev uchovává ve své víře, je pro sekulární svět velmi významný“. Rozumí však touto vírou asi „něco jiného než my“. Avšak „vnitřní pochod překladu této víry do slovního a myšlenkového obrazu naší doby se může zdařit jen tehdy, když budou lidé žít křesťanství od Přicházejícího, přičemž intelektuální překlad předpokládá existenciální“. Jak se to však má konkrétně stát? Papež poukazuje nejprve na to, že „jsou to svatí, kteří žijí křesťanskou existenci přítomně i budoucně a z jejich existence je přicházející Kristus také přeložitelný, takže může být přítomen v horizontu chápání sekulárního světa. To je velký úkol, před kterým stojíme.“ (84n)⁴

Peter Seewald se dále ptá: „Proč při hlásání panuje nápadné mlčení o eschatologických tématech, která na rozdíl od církevních evergreenů mají skutečně existenciální povahu a týkají se každého?“ Benedikt XVI. to považuje za „velmi vážnou otázku“ a konstatuje: „Naše kázání, naše hlásání je skutečně jednostranně zaměřeno na budování lepšího světa, zatímco skutečně lepší svět je stěží zmiňován. Zde musíme udělat zpytování svědomí.“ Mnozí se jistě pokoušejí „vyjít vstříc posluchačům a říkat jim, co leží v jejich horizontu. Naším úkolem však zároveň je otevřít tento horizont, dívat se dál a na poslední věci. Tyto odpovědi zůstanou poloviční, pokud nedají pocítit a vnitřně poznat, že se díváme přes tento hmotný život, že existuje soud a milost a věčnost. Musíme proto najít nová slova a způsoby, abychom umožnili lidem průnik protihlukovou stěnou konečnosti.“ (208) Benedikt pak poukazuje na to, že právě proto byla mše svatá původně sloužena směrem k východu, „směrem k přicházejícímu Pánu, který je symbolizován vycházejícím sluncem. Každá mše je proto kráčením vstříc přicházejícímu.“ Při slavení eucharistie bychom se měli „přes naši každodennost nechat uvést do vyšší skutečnosti“ (209). Není proto náhodou, že Benedikt XVI. považuje „obnovu“ církve za možnou jen tehdy, když budeme slavit liturgii v úctě, důstojně a s bohatstvím oněch liturgických forem, modliteb a zpěvů, které se vyvinuly v průběhu církevních dějin.⁵

2. Víra v působení Ducha Svatého

Jestliže se církev může obnovit jen při zpětném zamyšlení nad skutečností trojjediného Boha, pak je namístě položit si otázku: Jak je to s naší vírou v Ducha Svatého? Podle janovské Ježíšovy řeči na rozloučenou záleží vše na tom, že on a Otec pošlou Ducha, který nás „naučí všemu a připomene všechno“, co bylo podle vůle Otcovy Ježíšem zjeveno (srov. Jan 14,26). Peter Seewald se ptá Benedikta XVI., jak je tomu u nás s vírou v tohoto Ducha a zda nás dnes nese a dynamizuje. Papež říká, že působení Ducha spočívá v tom, „že vnitřní kontakt s Bohem skrze Krista, s ním a v něm v nás skutečně otevírá nové možnosti a rozšiřuje naše srdce a našeho ducha“. Tak „dává víra našemu životu skutečně širší dimenzi“. Když vyznáváme, že věříme v Ducha Svatého, pak k obsahu této víry patří přesvědčení, že žijeme v communio sanctorum, že „jsme všichni nějak hluboce spojeni a poznáváme se, i když jsme se nikdy neviděli, protože v nás působí stejný Duch, stejný Pán“ (207).

Při líčení prvokřesťanské misie ukazují Skutky apoštolů vícekrát, že je to Duch, který vede církev, který brání apoštolu Pavlovi, aby někam šel, a jindy ho nutí, aby splnil určitou misii (srov. Sk 13,2-4; 16,6n). V Prvním listu do Korintu se hovoří o tom, jak stejný Duch působí ve věřících různými dary, a tak umožňuje budování obce a drží ji pohromadě (1Kor 14).

Měli bychom při hlásání posilovat vědomí, že je to právě Duch Svatý, kdo působí každý den u každého jednotlivce v jeho úkolech křesťana v rodině a povolání, ale též v základních církevních službách předávání víry, v bohoslužebném slavení a ve farní charitě. Je velmi důležité, aby toto vědomí zůstalo živé a právě v současných obtížných podmínkách postupujícího odkřesťanšťování bylo posilováno. Nejsme opuštěni Bohem, Duch v nás působí a skrze něho je Pán s námi „po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,19). A když už ani nevíme, „zač se máme správně modlit“, pak je to „Duch sám“, který se za nás přimlouvá „nevyslovitelnými vzdechy“ (Řím 8,26).

3. Otázka Boha a lidská důstojnost

Nové uvažování o otázce Boha není v žádném případě utěšováním oním světem, jak to křesťanům vyčítal Karl Marx. Pravda je právě opačná. Právě vzhledem k hrozivým perspektivám, v nichž mnozí vidí globální vývoj lidstva, by mohla růst otevřenost pro nové uvažování o „konečnosti věcí a vůbec konci života“, jak to formuluje Peter Seewald. „Mnozí lidé vidí ve znameních tohoto času již signum konečného času, (...) vidí onemocnělou společnost, v níž rostou především psychické problémy a která přímo úpěnlivě touží po uzdravení a vykoupení“ (82). Benedikt přejímá tento pohled a konstatuje: „Lidé poznávají, že pokud tu není Bůh, je existence nemocná a člověk takto nemůže obstát. To pak nabízí šanci, aby člověk znovu postavil Boha na první místo. Pak se všechno promění (...) musíme se takříkajíc znovu odvážit experimentu s Bohem – abychom jej nechali působit v naší společnosti.“ (82n) A naopak: je-li Bůh vytěsňován z koncepce „veřejného rozumu“, pak je nebezpečí, že člověk ztratí svou důstojnost a své vlastní lidství. V encyklice Caritas in veritate říká Benedikt XVI. jasně a přímo provokativně: „Humanismus, který vylučuje Boha, je nelidským humanismem.“ (CiV 78) Romano Guardini to vyjádřil bezprostředně po Druhé světové válce prorockými slovy: „Jestliže Bůh ztrácí své místo ve světě, ztrácí ho i člověk.“⁶ Pak hrozí, jak to řekl Jan Pavel II., kultura smrti.

Jak ale máme nově zdůraznit „otázku Boha“ a postavit ji do středu? Benedikt XVI. odpovídá: „V současnosti potřebujeme především duchovní hnutí, v nichž světová církev, čerpající ze zkušeností doby a zároveň vycházející z vnitřní zkušenosti víry a své síly, staví ukazatele – a tím znovu činí středem přítomnost Boha.“ (86) Klade se tím otázka, která „duchovní hnutí“ to v církvi jsou, která žijí v tomto smyslu, která skutečně mají životní sílu a vyzařování, a jak mohou být podporována v pastoraci farností. Důležitým krokem v tomto hledání bylo nedávné setkání předsedy Německé biskupské konference a několika dalších biskupů s duchovními společenstvími v rámci diskusního procesu k tématu „Budoucnost církve – církev budoucnosti“ 11. září 2011 ve Würzburgu, jehož se zúčastnili představitelé asi pětatřiceti duchovních hnutí.⁷

4. Otázka Boha a „pokrok“

Od počátku novověku se věřilo, že můžeme dokázat stále víc a že otázku Boha můžeme nechat být. S objevením přírodních zákonů, rozvojem věd a jejich uplatněním v technice, hospodářství a politice se šířilo přesvědčení, že člověk dokáže mít svůj svět i sebe ve vlastních rukou a může jej dále zlepšovat. Dnes, na „konci novověku“, se ukazuje, že tato cesta vede do slepé uličky. Poté, co se ukázalo, že člověk za pomoci sebou vytvořeného „pokroku“ dokáže nejen velkolepé věci, ale může i zničit sám sebe, zní otázka: Co z toho, co můžeme, také smíme dělat? Benedikt XVI. k tomu říká: „Poznání přineslo moc, ale takovým způsobem, že svou vlastní mocí můžeme svět, o němž jsme mysleli, že jsme ho prohlédli, též zničit.“ Bůh dohonil člověka, který mu v novověku uprchl – a to tím způsobem, že „rizika a vedlejší účinky“ v bezbožné společnosti existenciálně ohrožují člověka a lidstvo. Je tedy vidět, že dosud panující koncepci pokroku chybí „podstatné hledisko“, totiž aspekt dobra. Tento aspekt, tato otázka po „vnitřních měřítcích“, „etický aspekt“ pokroku, se do značné míry ztratil. Je proto nutné velké zpytování svědomí: „Co je skutečný pokrok? Je snad pokrok, když člověk může sám sebe udělat, selektovat a odstranit?“ (61)

Jak můžeme dojít k takovému „zpytování svědomí“? Podle Benedikta XVI. je sice přítomen určitý „potenciál morálního poznání, avšak přeměnit jej do politické vůle je do značné míry nemožné, kvůli neochotě k odříkání“. Papež se ptá: „Kdo tedy může způsobit, že toto obecné vědomí pronikne do osobního? To může udělat pouze instance, která se dotýká svědomí, která je jednotlivci blízká a nevyzývá pouze k demonstracím. Je to výzva pro církev, kterou lze dokonce označit za jedinou naději. Ona je tak blízká svědomí mnohých, že může do duší vtisknout základní postoje.“ (64n) Jenom tak je možné postavit do popředí „jinou perspektivu, normativitu blíženské lásky, která se neorientuje podle našich přání, ale podle vůle Boží“. To je možné „prostřednictvím skutečného obrácení, jehož evidence je už obecně zřejmá“. (67) Jestliže „svoboda už neuznává žádná měřítka, pak je všechno možné a dovolené. Proto je tak naléhavé, aby se otázka Boha opět dostala do středu. Pochopitelně nejde o Boha, který je někde, nýbrž o Boha, který nás zná, oslovuje nás a jemuž o nás jde – a který pak je i naším soudcem.“ (68)

5. Boží slovo jako odpověď na „otázku Boha“

Peter Seewald se nakonec ptá papeže, zda sám není v nebezpečí, že se ztratí v „aktivismu“ množství svých denních povinností a úkolů. Benedikt XVI. odpovídá: „Neztratit se v aktivismu znamená zachovat consideratio, pozornost, pohled do hloubky, čas vnitřního uvažování, vidění a jednání s věcmi, s Bohem a o Bohu.“ Patří k tomu „vždy též meditace, četba Písma svatého, uvažování o tom, co mi říká“ (94). Neplatí to však jen pro něho, ale pro všechny věřící. Benedikt se ptá: „Nemusíme snad s Bohem znovu začínat? Je třeba zajistit, aby Boží slovo bylo zachováno ve své velikosti a znovu zaznělo ve své čistotě, nebylo ničeno stálými módními proměnami.“ (98n) Záleží na tom, abychom „zjistili, kde s sebou vlečeme zbytečnosti a neužitečné věci, a abychom udělali zkušenost, jak se může lépe dařit konat podstatné, takže budeme Boží slovo skutečně poslouchat, žít a hlásat v této době“ (99). Jde o to „představit velká témata a zároveň (...) učinit viditelným střed křesťanské existence a její jednoduchost“ (99n).

Na pozadí těchto výroků by se měla každá farnost a každé křesťanské společenství ptát, jaké místo má v naší pastoraci práce s Božím slovem a přivlastnění si Písma svatého. Jeden z největších misionářů posledních staletí, kardinál Joseph Cardijn, zakladatel Křesťanské dělnické mládeže (CAJ), při každém setkání skupin učinil „živé evangelium“ nezbytným stavebním kamenem rozhovorů mezi účastníky. Dnes se znovu oživuje metoda „sdílení Bible“. Obě dosud vydané papežovy knihy o Ježíšovi mohou být cestou, jak s jejich pomocí otevřít farnostem a skupinám nový přístup k Písmu svatému, společnému čtení evangelia a s tím souvisejícímu uvažování o naší víře a cestě k Bohu. Jestliže skutečně věříme, že se v Bibli setkáváme s Božím slovem, pak je dost nedbalé myslet si, že se můžeme tohoto slova vzdát a na jeho místo postavit naše slova, diskuse a řeči.

6. Spiritualita nové evangelizace

V proslovu při slavení prvních nešpor svátku Petra a Pavla v roce 2010 Benedikt XVI. konstatoval: „Člověk nedorostl požadavkům dnešní doby: ani historickým, ani sociálním, a tím méně duchovním.“⁹ Míněn je onen „člověk“, který věří jako stavitelé babylonské věže, že může vybudovat „město bez Boha“ (srov. Gn 11). Následkem takového podniku je katastrofa, protože se lidé už nedokážou dohodnout o „základních hodnotách“ svého soužití. Protože právě dnes vidíme „následky sebepřeceňování člověka“ víc než dřív, existují „dobré důvody věřit“.¹⁰ „I v pustinách sekularizovaného světa žízní duše po Bohu, po živém Bohu,“ opakuje Benedikt XVI. Co však patří k spiritualitě nové evangelizace, aby se vyšlo vstříc této touze? V interview ke své právě vydané knize¹¹ prohlásil kardinál Walter Kasper: „Dramatické mizení víry“ vyžaduje „radikální svědky víry; jen svědkové mohou přesvědčit. Kněží, kteří dobrovolně přijímají celibát jako výraz následování Krista a věrohodně jej žijí, mají v této situaci zvláštní význam.“ „Hlubší duchovní dimenze“, výhradně z níž lze obnovovat struktury, je: „naslouchání Božímu slovu, modlitba a adorace, předávání víry, osobní posvěcování se, křesťanské svědectví každého dne i na veřejnosti atd.“ Příslušná spiritualita může být nalezena „ve farnostech a společenstvích, která se snaží o duchovní četbu Písma (lectio divina), o adoraci a z toho plynoucí osobní charitativní a sociální angažovanost, o dobrovolnické služby aj. v nových duchovních společenstvích stejně jako ve starých řádových komunitách, v obnovovaných poutích, světových setkáních mládeže a dalším“. Jen touto cestou může „růst nová radost z víry a z církve. A to dnes potřebujeme především.“¹²