Jak pochopit Zmrtvýchvstání?

Autor: Hans Kessler - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2012/4 (Články)

Christ in der Gegenwart, 16/2006.

Zmrtvýchvstání je obtížným tématem. Texty, které slyšíme o Velikonocích a v následujících nedělích, činí mnohé bezradnými. Jak se jim má rozumět? Pokud jim nasloucháme, jak jsme zvyklí z četby novin, jako zprávám o průběhu událostí, pak vzniká dojem zázračných událostí, které překonávají přírodní zákony. Tak se dostáváme do neřešitelného rozporu s dnešními znalostmi o světě. Pokud jim nasloucháme jako pouhým symbolickým příhodám, pak se sice s dnešním světovým názorem srovnáme, ale nejspíš se vzdáme něčeho zcela podstatného a ztratíme to. Jak je tedy chápat?

Ptejme se nejprve, o jaký druh textů se jedná a co nám chtějí sdělit, a pak se pokusme alespoň přiblížit dnešnímu pojetí Ježíšova Zmrtvýchvstání.

V Novém zákoně nacházíme dva rozdílné druhy textů o Velikonocích: krátká stará velikonoční vyznání a pozdější vyprávění o Velikonocích.

Zaprvé: nejstarší zachytitelné svědectví o Velikonocích je krátké, jednočlenné vyznání beze všech zřetelných detailů. Pochází už z počátků jeruzalémské prvotní církve a proniká celým Novým zákonem: „Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých“, nebo též – a snad ještě původněji: „(Pochválen budiž) Bůh, který Ježíše vzkřísil z mrtvých“ (srov. 1Kor 6,14; 2Kor 4,14; Gal 1,1; Řím 4,24; 8,11; Sk 2,32; 13,34.37; 17,31; Mk 16,6par; Jan 2,22; 2Tim 2,8 a mnohá další místa). Je možné, že první řeč o Ježíšově Zmrtvýchvstání bylo chválení Boha, chválící odpověď učedníků a učednic na jejich velikonoční zkušenost.

Už velmi brzy byla tato jednoduchá výpověď rozšířena do malých vyznání víry: např. Pavel cituje (v 1Kor 15,3-5.6) takové vyznání, které „obdržel“ kolem r. 32 nebo 35 v Damašku nebo v Jeruzalémě od Petra a Jakuba jako „tradici“, v níž se už slovy „zjevil se Petrovi a dalším“ poukazuje na onu velikonoční zkušenost, která vyvolala velikonoční vyznání. To pak Pavel rozvíjí kolem roku 53 v tápající argumentaci (1Kor 15) kvůli nedorozuměním a dotazům korintské obce.

Na počátku stojí vyznání

Zadruhé: prapůvodní velikonoční svědectví je scénicky rozvíjeno ve vyprávěních, která nalézáme na konci novozákonních evangelií (z let 70–100) a která svými pestrými detaily charakterizovala lidové představy o Velikonocích. Tato velikonoční vyprávění však nejsou historickými reportážemi velikonočních událostí. Jsou to pozdější vypravěčské inscenace původního velikonočního vyznání (Ježíš byl vzkříšen) a velikonoční zkušenosti (zjevil se) – podle dotazů církevních obcí a pokusů evangelistů o odpověď to jsou rozdílné inscenace na způsob kázání. Pokud je bereme jako zprávy, vzniknou neharmonizovatelné protiklady (jeden nebo dva andělé u hrobu; nesjednotitelné scénáře, místa a časy), které se snažili využít už antičtí kritikové křesťanství, jako Kelsos nebo Porfyrios. Jsou to však právě od jednotlivých evangelistů zpracovaná vyprávění. Položíme-li například vedle sebe tři vyprávění u Lk 24 jako synopsi, poznáme zřetelně Lukášovu ruku v třikrát se opakujících stylových znacích. To nevylučuje, že v těchto vyprávěních jsou inscenována též tradovaná stará evangelia Matouše, Marka a Jana a dávno předtím uvedené datum zjevení (1Kor 15,5-7) v různých variacích. Nechtějí tedy odpovídat na otázku o průběhu původních velikonočních událostí (kolem roku 30), ale spíše na návazné otázky již věřících obcí (po roce 80).

Lukáš dává například vyprávěním o učednících jdoucích do Emaus odpověď na otázku členů obce: Kde dnes můžeme zakusit živého Ježíše? Jeho odpověď zní: Jako s Kleofášem a druhým bezejmenným učedníkem (na jehož místo může vstoupit každý z nás) jde Pán s námi po našich cestách už dávno, aniž bychom to zpozorovali. Když se však scházíme, pak je to On, kdo nám vykládá Písmo a láme chléb, pak si můžeme jeho přítomnost uvědomit. O to Lukášovi jde. Potom Ježíš může v okamžiku, kdy je poznán, z vyprávění „zmizet“ a toto zmizení nevyvolá žádné zklamání nebo lítost. Jde o zmizení do Boží dimenze, z níž je dále skrytě přítomný.

„Vlož svou ruku...“ – „Nedotýkej se mne“

Vyprávění o Tomášovi (Jan 20,24-29) chce odpovědět na otázku: Byli původní učedníci privilegovaní, směli vidět a nemuseli věřit, zatímco my dnes musíme věřit, aniž bychom viděli? Neodpovídá: „Blahoslavení, kteří nevidí, nýbrž věří“, ale: „Blahoslavení, kteří nevidí a přesto věří“. Původní učedníci museli tedy také věřit, bez víry neviděli.

Řekli jsme, že v těchto pozdějších inscenacích velikonočního poselství jsou obsaženy též vzpomínky na původní velikonoční zkušenosti (Marie Magdaleny, Petra aj.), respektive na rané tápavé pokusy o vysvětlení.

V tomto ohledu je velice důležité všimnout si, že tato vyprávění vědomě pracují se zvláštními stylovými prostředky: s dialektikou tajemného přicházení a zmizení Zmrtvýchvstalého, s jeho zjevením a pochybami některých učedníků, s „vlož svou ruku do mého boku“ a „nedotýkej se mne“. Nikde se nepraví, že Tomáš skutečně svou ruku do Ježíšova boku vložil, ve světě reálných událostí k tomu nedochází, pouze ve zmíněném světě symbolů, a tam je to dialekticky zachyceno opačným „nedotýkej se mne“ (Jan 20,17). Dokonce ani v textu, který oproti myšlenkám o strašidle a čirém duchu ostrými prostředky zachycuje Ježíšovu identitu (Lk 24,36-43), se nemyslí na tělesně smyslové oživení a návrat k vztahům, nýbrž na živou realitu Ježíšova nového života.

Psyché učedníků

Když fundamentalisté trvají na smyslově tělesných kontaktech, popírají zmíněné rysy vyprávění. Je tedy matoucí, když Caravaggio ve velikém obraze „Nevěřící Tomáš“ maluje tělesného Ježíše a Tomáše, který vsouvá své prsty do zející rány v boku a dívá se, zda to jde, a v pozadí další učedníky, kteří se také dívají, zda to jde. Když však naproti tomu racionalisté zastávají opačný extrém a vše redukují na pouhé zpracování smutku učedníků, které se nakonec vystupňovalo do subjektivních vizí, pak nechápou, že texty mluví o událostech nikoli vytvořených, ale o takových, které se učedníkům náhle staly, překonaly jejich dosavadní představy a očekávání a donutily je, aby se vrátili ke starozákonnímu vyjádření teofanie „zjevil se“ (1Kor 15,3-7), které vyjadřuje celkové zaujetí dotyčných.

Texty tedy hovoří o mimořádně silném, neočekávaném novém podnětu, nepocházejícím ze subjektivity učedníků. Tento nový podnět, pocházející od Boha, resp. od Ježíše, žijícího z Boha, vyvolá po Velkém pátku obrat a přímo explozivní nový počátek, který po Ježíšově popravě – na rozdíl od jiných tehdejších zabitých vůdců, kteří tvrdili, že jsou Mesiáši – vůbec neskončil, ale naopak teprve správně začal působit. Již z čistě historického hlediska je třeba na událost míněnou ve zjevení hledět jako na silný, evidentní nový podnět, který – vzhledem k potupné, zločinecké Ježíšově smrti na kříži – může vysvětlit překvapivou jednomyslnost a dynamiku velikonočního nového počátku.

Citlivější psychologicko-neurologické bádání (srov. díla Michaela Schröter-Kunhardta, Huberta Knoblaucha a dalších) může ukázat, že my lidé jsme díky vlastnostem našeho mozku zaměřeni i na jinou dimenzi a v extrémních stresových a mezních situacích přicházíme do styku s transcendentní skutečností, například ve viděních. Jak je potom vnímáme, s jakými obrazy, pocity a myšlenkami, závisí na našem vnitřním světě. U učedníků byl tento svět rozhodujícím způsobem poznamenán zkušenostmi s Ježíšem. Něco z velikonočních zkušeností Ježíšových učedníků tak může být psychologicky objasněno, aniž by však toto objasnění bylo úplné. Skutečnost je vždy bohatší a hlubší, než jak ji rekonstruují vědy.

„Heaven“, nikoli „sky“

Co vyplyne, když – pečlivě diferencující – tvrzení velikonočních textů bereme vážně? Tvrdí zcela jednotně, že Ježíš, zemřelý na kříži, je (osobně) živý a přítomný radikálně novým způsobem, že byl tedy ve své smrti Bohem přijat a zachráněn, a proto definitivně žije v Bohu a z Boha a je obrácen k nám. Vyjadřuje se to mnoha metaforami: byl vzkříšen / vstal z mrtvých, byl vyvýšen, učiněn živým, ospravedlněn, oslaven, odešel k Otci. „Zmrtvýchvstání“ je jen omezený obraz toho, co se míní. Když na to zapomínáme, může slovo věc deformovat. Teprve skrze další, doplňující obrazy je jasné:

Nejedná se o oživení mrtvoly, o návrat do nového smrtelného života (Ježíš už neumírá, je věčně živý: Řím 6,9n; Sk 13,34; Zj. 1,18); nejde ani o změnu místa, do onoho světa nad naším světem, nýbrž o vstup do zcela jiné dimenze skutečnosti, která nezačíná teprve tam, kde končí nám známé dimenze, nýbrž která je všechny proniká a je přítomná ve všem. „Nebe“ v náboženském smyslu (tedy to, co angličtina označuje „heaven“ na rozdíl od „sky“) znamená tuto jinou dimenzi. Náš Otec „na nebesích“ není – v každém případě nejen – ve vzdáleném jiném světě, nýbrž je nám zcela blízký, pročež zmrtvýchvstalý Kristus, který vstoupil na nebesa, „nesedí na okraji kosmu, nýbrž je ve středu všech věcí“ (Mikuláš Kusánský), takže s ním můžeme vždy počítat. A když v sekvenci o Letnicích prosíme Ducha Svatého, aby „ze slávy nebes“ seslal paprsek svého světla, míní se tím tato všudypřítomná dimenze, ve které můžeme všude zůstávat, z níž by chtěl do nás vstoupit a proměňovat nás, uprostřed současného života, nikoli teprve na jeho konci.

Svět přístupný vědě a smyslům není celkem, vesmír není vším. Židé a křesťané jsou přesvědčeni, že je tu ještě Někdo: „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14), a že toto Já nebo Ty nás – a vše kosmické – „obklopuje ze všech stran“ (Žl 139; Sk 17,28; 1Král 8,27), zároveň však nás – a všechny bytosti – vnitřně „naplňuje“ (Iz 6,3; Jer 23,24; Mdr 1,7; 8,1), a že toto velké, milující Ty je vždy „s námi“ a dialogicky nás provází na všech našich cestách (Žl 23,4 aj.). Že toto Já nebo Ty chce působit ve světě skrze nás a ostatní stvořené síly, ale i tam, kde jsme se svými možnostmi na konci – třeba ve smrti, v tom, co minulo a co nemůžeme vrátit zpět, v bezpráví, které nelze odčinit – i tam má ještě tvůrčí možnosti, které otvírají radikálně nový, nezničitelný život.

Nepřístupný smyslům – a přece skutečný

Řeč o Ježíšově Zmrtvýchvstání a vzkříšení mrtvých představuje tedy skutečnost, která je přijatelná a srozumitelná pouze ve víře v jinou dimenzi Boha. Bez přijetí Boha a jeho zcela jiné dimenze nemá tato řeč smysl. Žádá si rozšířené chápání skutečnosti.

Při Ježíšově Vzkříšení jde o zcela reálnou událost, která se však – kvůli svému způsobu existence – vymyká naší smyslové zkušenosti a empirické zjistitelnosti. Proto nemohou být žádní očití svědkové procesu Zmrtvýchvstání. Ježíšovo Zmrtvýchvstání samo není žádnou historicky zkoumatelnou událostí. Zkoumat lze pouze jeho účinky, především učedníky a učednicemi dosvědčená zjevení Zmrtvýchvstalého do jejich zkušenosti. Ze své všudypřítomné dimenze (heaven – nebe) se může Bůh a z Boha žijící Ježíš zjevovat, dávat nám znamení a pokyny, volat a uchvacovat nás.

Tělo a osoba

Co však znamená „tělesné“ zmrtvýchvstání? Předně: Co znamená „tělo“? V němčině se rozlišuje mezi „Körper“ a „Leib“. Řekneme-li o někom, že byl přítomen „leibhaftig“, pak tím míníme „osobně“. Osoba druhého není pouhým tělem, nýbrž má plnější význam, je výrazem osoby a prostředkem komunikace. Teprve když odhlédneme od této celistvosti, obdržíme hmotné tělo, produkt abstrakce. Biblicky (na rozdíl od platónského pojetí) neznamená tělo část, nýbrž celého člověka, ale pozorovaného z určitého hlediska, totiž spolu s jeho vztahy k druhým a s jeho spojením se zemí a kosmem. „Tělo“ je tak osoba se svými vztahy ke společenství a zemi.

Proto „tělesné zmrtvýchvstání“ (např. 1Kor 15,35-53) biblicky neznamená rekonstrukci mrtvoly, nýbrž něco jiného: že člověk jako nezaměnitelná táž osoba se všemi k ní náležícími vztahy bude Bohem zachráněna, ne však tak, jak byla (např. ve zmrzačeném těle a se zhroucenými vztahy), ale bude spíš doplněna, uzdravena, spasena. Tělesné zmrtvýchvstání znamená, že člověk sám bude uzdraven a zachráněn, a to se svými vztahy – prožitými a odmítanými, zdařilými i ztroskotanými, se svými možnostmi, i nevyužitými a zmařenými, tedy tak, jak ho Bůh chtěl mít, jakým mohl být a jakým v hloubi duše chtěl být. Zkrátka: tělesné zmrtvýchvstání říká, že Bůh ze všech našich úlomků života – s naším plným souhlasem – učiní celek, že nám dá dojít plně k sobě, čímž nalezneme Jeho i druhé. Jedna paní se kdysi tázala starého Karla Bartha: „Uvidím opět své milé?“ Odpověděl jí: „Uvidíte opět své milé, ale i ty, kdo Vám milí nebyli.“

Hmota, osoba, pneuma, eucharistie

K identitě nového života osoby, tedy ke vzkříšenému tělu, patří i vztah k hmotě (tělesnost), ale – jak naznačují zkušenosti z blízkosti smrti – nejen vztah k omezenému tělu, které bylo uloženo do hrobu. Ve smrti se neruší vztah osoby k druhým a ke hmotnému vesmíru. Naopak: proměňující silou Ducha a Boží láskou je uzdravena a zbavena omezení. Osoba se nestává nehmotnou, stává se „nikoli nekosmickou, nýbrž všekosmickou“ (Karl Rahner). Neztrácí se v bezmeznu, nýbrž otevírá se všem ostatním bytostem. Právě to má na mysli řeč o „duchovním těle“ (1Kor 15,44): osoba je zcela oduševněna skrze pneuma, Božího ducha, a proto naplněna dobrem, schopna bezmezné lásky. Nemá to nic společného s astrálním nebo éterickým tělem.

Tento pohled získává Nový zákon od Ježíšova Zmrtvýchvstání. Ježíš Kristus byl ve své smrti (podle Jana: na kříži, ne až o tři dny později) Bohem Otcem (srov. Gal 1,1) silou jeho Ducha (např. Řím 8,11; Ef 1,19) tělesně vzkříšen, tj. zcela osobně, s milujícími vztahy k druhým, zachráněn a dovršen, takže jeho vztah ke světu, který byl vždy záměrně otevřený vůči všem, je teď fakticky zbaven hranic a omezení. Ježíš, který byl ve svém pozemském životě a smrti otevřený pro všechny, ale kvůli omezení svého těla nemohl konkrétně uskutečnit tuto otevřenost vůči všem chudým, nemocným, vyloučeným a hříšným, je ve svém tělesném zmrtvýchvstání, v novém životě z Boha a v Bohu, nyní i fakticky zcela otevřený pro všechny: „Ukřižovaný, s oběma rukama široce otevřenýma“ (Hilde Domin) je jakoby vztaženou rukou Boží, kterou může uchopit každý. A ten, kdo ji uchopí a vydá se jemu a jeho všechny hledající lásce agapé, se tím stává údem „Kristova těla“, jehož údy se mají stát co možná všichni. Hovořit o tomto církevním Kristově těle a o eucharistickém Těle Kristově (tedy o jeho osobní přítomnosti a jeho – ve svátostných znameních smysly vnímatelném – milujícím sebevydání těm, kdo se shromažďují k Večeři Páně) je možné jen na základě tělesného vzkříšení Ježíše Krista v naznačeném smyslu.

Jen proto, že Ukřižovaný vstal z mrtvých a žije z Boha, může být tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu a může už teď proměnit jejich život (Mt 18,20). Může se skrývat v nejmenších tohoto světa a čekat na naše skutky spravedlnosti (Mt 25,31-45). „Pánům tohoto světa by se líbilo, kdyby spravedlnost přišla až po smrti. Ale Osvoboditel vstal z mrtvých, už vstal, a volá nás všechny: k zmrtvýchvstání na zemi, k povstání proti pánům, kteří nám vládnou smrtí,“ píše básník a farář Kurt Marti. Marie Luise Kaschnitz to formuluje: „vstát uprostřed dne“. Velikonoce se prokazují v událostech vstání, v nichž lidé ležící na zemi mohou opět povstat, vydechnout, znovu se radovat ze svého života, protože vidí, že je uznána jejich důstojnost a že jim někdo povstat pomáhá.