Graham Greene před divadlem života

Autor: Ferdinando Castelli - Překlad: Josef Koláček - Číslo: 2012/4 (Kultura)

La Civiltà Cattolica, 1/2012

Nedávno vydané „Všechny povídky“¹ Grahama Greena nám přibližují spisovatele, který nás vzrušoval a strhával do živelných teologických a psychologických diskusí.

Skutečně, romány jako Brightonská skála, Moc a sláva, Jádro věci, Konec jedné historie nám nedovolují pokojné a odpočinkové čtení. Znepokojující témata, teologické detektivky, analýzy duše znepokojují, kladou nevyhnutelné otázky a staví autora vedle velkých romanopisců dvacátého století: Pär Lagerkvist, George Bernanos, Sigrid Undset, Albert Camus, Gertrud von Le Fort, François Mauriac, Miguel de Unamuno, Boris Pasternak, Julien Green, Alexander Solženicyn. Jeho poslední tvorba odhaluje, ano, stopu starého lva, ale dramatické výpady na území katolické teologie prořídly a úplně vymizely. Kromě jisté duševní zasmušilosti, jak se zdá, se mu nelíbí, když je označován za „katolického“ spisovatele.

Povídky Grahama Greena plují podél břehů jeho románů. Některé zrcadlí jeho témata, jiné mají rytmus detektivky, se záchvěvy sexuálních nebo milostných událostí, všechny jsou poznamenány smyslem pro humor a ironickými až satirickými šlehy. Někdy čtenář narazí na dilemata víry nebo mravně problematické situace. Je zřejmé, že struktura povídky není tatáž jako románu. Sám Greene načrtává rozdíly:

„V případě románu, který vyžaduje někdy i léta k napsání, autor na konci svého psaní už není tentýž, jaký byl na počátku. Nejde pouze o fakt, že se osoby vyvíjely – autor se vyvíjel s nimi (...) A tak je povídka pro romanopisce často jinou cestou úniku (...) úniková cesta od povinnosti žít po celá léta s nějakou postavou, nakažen její ubohostí, jejími mentálními podvody, jejími zradami (...) Mé povídky ostatně mohou být považovány za řadu únikových cest ze světa romanopisce – nebo také, chcete-li, eskapád, a já si je dokážu snáze přečíst, protože nestrhávají celý život do své brázdy.“²

Také povídky, stejně jako romány, odhalují v Grahamu Greenovi obratného vynálezce zápletek, v nichž se setkávají postavy všeho druhu, se svou zátěží ubohosti a důstojnosti, chycené do dilemat života, zatížené vášněmi, zvyky a módní mentalitou. Greene je vyhrabává na londýnské periferii, v hostincích v Antibes, v Sierra Leone, na Karibských ostrovech; jde obvykle o obyčejné lidi, opak hrdinů, kteří zrcadlí nálady svého prostředí a sociální, politické, ideologické události své doby. Jako pravý autor při pozorování, jaké je ve skutečnosti lidské postavení, objevuje jeho nosné prvky: střídání dobra a zla, obojetnost jednání a rozhodnutí, osamocení a těžkost života, svíravou úzkost, jak z toho ven, a hledání pravdy.

Záznamy prožitého života, které nám Greene nabízí, nám podávají obraz člověka, který se pohybuje, aniž by znal cíl; zbloudilého poutníka vydaného napospas událostem a pudům. Někdo i mluví o Bohu, nesmrtelnosti, milosti a hříchu. Ale tyto hlasy jsou tak slabé, že nedosáhnou až do duše, a přesto je nelze umlčet. A tak se stává, že člověk žije mezi dvěma protikladnými hlasy, které ho vyzývají, volají a ruší jeho klid.

Lidský faktor

Ve všech Greenových povídkách je rozhodující prvek: lidský činitel.³ Existují zákony, tradice, společenské požadavky, náboženství, které předkládají způsoby jednání, ale existuje také v každém z nás „lidský faktor“, schopný dát stranou to všechno a zaměřit životní rozhodnutí podle nepředvídatelných měřítek. To dělá z naší existence tragikomické divadlo a dělá z osob jen figuranty, kteří se vymykají jakékoliv klasifikaci.

Doktor Crombie – ve stejnojmenné povídce – žije na základě dvou zásadních přesvědčení: Nevěří v Boha Geneze; „věří, že se přirozený proces evoluce sám postará o vymizení živočicha, když udělá náhodně chybné vybočení. Snad i člověk bude následovat osud dinosaurů.“ Druhé přesvědčení: „Jakákoliv forma pohlavního styku“ je hlavní příčinou rakoviny. „Čím více se člověk sexuálně vyžívá, tím je nebezpečí větší.“ Na základě tohoto přesvědčení doktor Crombie žije sám a panicky.

Jak nepředvídatelné je drama našeho života! Řeklo by se, že je ovládán prvky, které nám unikají a vedou nás na neznámé cesty, obvykle temné a opuštěné. K tomuto závěru docházejí hlavní postavy z povídky „Dvě zdvořilé osoby“, jedné z nejhezčích z celé sbírky. Dva neznámí, jeden muž a jedna žena prostředního věku, sedí na lavičce v parku Monceau. Nepromluvili by k sobě, kdyby kolem nich nepřešli dva výrostci, jeden s rádiem, s ohlušující hudbou, a druhý, který odkopával kameny, aby plašil holuby. Ti dva neznámí nejprve vyjadřují svou nelibost nad jejich nezdravou zábavou, pak si přisednou a začnou rozhovor, který odhalí jejich existenci. Ona je vdaná, on ženatý, nemají děti; její manžel s obojetným chováním; on má ženu, která mu vyčítá, že je příliš starý, než aby uspokojil její touhy. Jdou spolu na večeři, sotva se dotknou rukama; vybaví se jim jejich manželské protějšky jako dvě strašidla, která se vzdalují a zanechají je osamělé.

„Zdálo se, jako by se znali hlouběji než s jakoukoliv jinou osobou. Bylo to jako šťastné manželství; chvíle objevu skončila; překonali zkoušku žárlivosti a nyní byli klidní ve svém středním věku. Jedinými nepřáteli zůstali čas a smrt, a káva byla jako předzvěst stáří. Potom bylo nutno oddálit smutek skleničkou brandy, ale nepodařilo se jim to. Bylo jim, jako by udělali zkušenost celého života, měřeného na hodiny, jako je tomu u motýlů.“ (470)

Rozejdou se, aniž by si vyměnili adresy nebo telefonní čísla. Hodina k užívání života živeného pravou láskou „přišla příliš pozdě v životě obou“. On ještě udělal narážku na „tajemství prozřetelnosti“.

„Tajemství prozřetelnosti“

Tajemství prozřetelnosti (s malým „p“) je spleť událostí, které ovládají náš život, dodávají mu nemyslitelný rytmus a obrátí naruby plány a cíle. Řeklo by se, že někdy nejsme herci, kteří jsou si vědomi svého jednání, nýbrž loutky ovládané vyššími a tajemnými silami. V podmanivé povídce „Záblesk vysvětlení“ se hovoří o událostech, které nedopadnou zamýšleným způsobem, „jak to chtěly lidské bytosti nebo věc, která jimi hýbe“. „Věc“ je satan (ale slovo „satan“ je tak antropomorfní), který činí úklady nevinnosti dítěte tím, že používá pokušitele, který se jmenuje Blacker, protože je temnější než noc.

Není-li to „věc“, která ovládá hlavní představitelky „Zklamání ve třech částech“, na jaké zvrácené síly je třeba pomýšlet? Jsou to dvě ženy bez duše, bez důstojnosti, bez lásky. Jejich povídání je spleť sprostoty a marnosti. Greene je prezentuje dokonalým obrazem popisné živelnosti a bezútěšného obsahu. Vyprávějící Já píše: „Náramně se za sebe stydím: chladný, intelektuální pozorovatel lidských úzkostí.“

Úzkost jiného druhu ničí život ubohého Malinga (v povídce „Ach běda, ubohý Malingu“). Který démon mu dal narodit se s oním kručením v břiše (v angličtině je obvykle nazývají „břichomluvectví“)? „Nemohu vychutnat ani jedno jídlo,“ říká se slzami v očích. „Nikdy nevím, co se stane potom.“ Dochází k věcem, které mu ničí život, existenci, izolují ho, rozházejí práci v továrně, kde je zaměstnán. Jeden prudký záchvat zvuků v břiše je zaměněn za kvílení sirén (odehrává se to v době války) a donutí vedoucí továrny přerušit důležitou poradu a zůstat po dvanáct hodin v protileteckém krytu. Jak divný je život! Proč probíhá jedním způsobem a ne jiným: Čí je to režie?

Mnohé Greenovy povídky, zároveň realistické i surreální, činí dojem kolotoče, který baví, ano, ale častěji nachází osoby smutné kvůli hořké podívané, jež se odehrává a končí. V tomto smyslu je příznačná povídka „Původ veškerého zla“. V jednom anglickém městečku několik žen, unavených jenom společností svých manželů a „chtivých ženské společnosti a zájmů“, se domluví, že se jednou týdně sejdou a večer si společně vypijí kávu. Také jejich manželé, přesvědčení, že „je nutno mluvit, ale je zapotřebí mít společnost“, rozhodnou, že se sejdou v prostorném sklepě v absolutní tajnosti, aby ukojili svou potřebu zarytých pijáků. „Toto popíjení o samotě muselo skončit,“ pronese jako rozsudek Herr Schmidt, když klepe na dveře Herr Müllera se „džbánem čtyř litrů vína“. Nějakou dobu vše probíhá dobře, jak pro manželky, tak pro manžele. Věci se zadrhnou, když Herr Puckler, „kyselý, šilhavý chlapík, schopný vyprázdnit jakoukoliv hospůdku, když tam vstoupí“, si uvědomí, že byl vyloučen z okruhu pijáků kvůli svému nesnesitelnému žvanění a nestřídmosti. Jak se pomstít? Je to prosté – zajde na policii, připomene komisaři, že zákon zakazuje tajné společnosti, a pak s důrazem skanduje: „A navzdory tomu zde, pod nosem policie, existuje právě taková společnost.“ Rozpoutá se zmatek, který Greene líčí na literárně svůdných stránkách s bujarými zvraty, avšak s dramatickým koncem.

Greenův humor a sžíravá ironie raší hojně na území obývaném náboženskými a „zbožnůstkářskými“ osobnostmi. Jako mistr satiry se kochá líčením světa, v němž je tolik falešnosti a ubohosti „spekulantů“ s rájem. William Ferraro, ředitel obchodního podniku, žije v paláci na Montagu Square. Jedno křídlo je vyhrazeno jeho manželce, která se považuje za nemocnou a tráví čas „péčí o svoji věčnou spásu“ pod vedením „výborného rádce jezuity“. Také doktor Ferraro se stará o to, aby spasil svou duši. Za tím účelem vyhrazuje zvláštní pozornost získávání odpustků. Přijal do zaměstnání slečnu Saunders jako „zvláštní pomocnou sekretářku“ se „zvláštními povinnostmi“: má ho upozorňovat na dobu, místo a způsob získání hojných odpustků.

Slečna Saunders je „asi třicetiletá, s nedefinovatelnými vlasy a s úchvatně modrýma očima, jež dávaly jinak nenápadné tváři jistou podobnost s posvátnou sochou“. Této „Mariiny dcery“ se jednoho krásného dne pan Ferrero ptá, kam má zajít pro odpustky, které „nevyžadují mimořádnou práci“. „Svatá Praxeda, Canon Wood. Je poměrně daleko. – Padne na to tedy celé odpoledne, k získání odpustků jen na 60 dnů?“ Ale pan Ferrero se spokojí se 60 dny a odebere se ke sv. Praxedě. Když dorazí na místo, ptá se strážníka, kde je kostel, a doví se, že tam žádná sv. Praxeda neexistuje. Je to možné? Bledý ve tváři se odebere ke slečně Saunders. To místo má stejné jméno, takže pan Ferrero se necítí na to, aby zazvonil. Zůstane v autě a čeká, že se něco bude dít. A také ano, u okna se objeví slečna Saunders, oblečená neslušným způsobem. Nějaká paže ji objímá a jakýsi mladík kouká dolů do ulice. Pan Ferrero se vrátí do svého paláce, zestárlý. „Jako by si během toho dlouhého odpoledne naložil na ramena 36 896 dní očistce, o nichž si myslel, že se jim vyhne za odpustky získané během posledních tří let. Povídka má nadpis „Zvláštní povinnosti“.

Povídky uvedené ve sbírce „Půjčíš nám svého manžela?“ jsou klasifikovány jako „historky sexuálního života“ a zrcadlí autorovy zkušenosti. Je dobře známo, jak se trápil mravními problémy a jak jeho sentimentální dobrodružství ovlivnila jeho literární inspiraci. Oženil se s anglickou básnířkou Vivienne Dayrell-Browning, katoličkou, ale manželství ztroskotalo, zanechalo ho v dobrodružné a neklidné existenci. Pronásledovaly ho některé nepříjemné otázky: Je možné, aby láska trvala po celý život? Aby manželská věrnost zůstala nedotknutelnou normou? Aby jistá erotická svoboda dávala klid a štěstí? Aby se nemusela dávat přednost pravému přátelství před manželstvím bez lásky? Tyto otázky se vynořují – i když leckdy jen náznakově – v mnoha povídkách.

Ve sbírce milostných historek je zcela nepřítomná pravá láska, která je darem sebe sama, společenstvím duše a těla, rozkvětem života. Na její místo nastupuje rozkoš, sobectví, dobrodružství, únik z monotónního života. Výsledek je vždy bezútěšný: nuda, únava, samota.

Víra prokládána nevírou

Lze definovat Grahama Greena jako „katolického“ spisovatele? Je to složitá a hodně diskutovaná otázka. Pokusíme se ji předložit v jejích nejvýznamnějších termínech. V Anglii byl Greene po vydání knihy Brightonská skála (1938) považován za katolického spisovatele, toto hodnocení se potvrdilo vydáním Moci a slávy (1940), Jádra věci (1948) a Konce jedné historie (1951). Popuzen takovým klasifikováním, snažil se nejprve zmenšit důležitost a ryzost své konverze (1926); jeho nesentimentální dobrodružství a nespokojenost s katolickou církví pro některá rozhodnutí koncilu ho vzdálily od katolického učení i morálky, i když si udržel své zvláštní pojetí víry. Silně autobiografická povídka „Návštěva u Morina“ (1963) rekonstruuje jeho náboženskou situaci.

Pierre Morin je starý francouzský romanopisec; některými byl považován za slavného představitele katolického myšlení. Jinými – pravověrnými – katolíky byl podezírán z protestantismu. Jeden mladý Angličan, Dunlop, který se zajímá o Morinovo dílo, se odebere k němu na návštěvu, aby mu položil některé zneklidňující otázky. Náhodou ho potká v okolí Colmaru během půlnoční mše svaté, na Vánoce. Ani Morin, ani Dunlop nejdou ke svatému přijímání Po skončení mše se sejdou v bytě spisovatele, aby diskutovali o teologii při popíjení oblíbeného vína.

Mladík vidí v jeho knihovně řady knih a mezi nimi mnoho teologických děl, a ptá se ho, zda je čte: „Ne. Teď už ne.“ Na žádost, aby mu doporučil některá důležitá díla týkající se víry, Morin jasně odpovídá: „Ne. Ne, chceš-li věřit. Jsi-li tak pošetilý, abys po tom toužil, musíš se vyhnout teologii.“ Mladík to nechápe a Morin mu vysvětluje.

Řekl: „Člověk může přijmout jakoukoliv věc týkající se Boha, dokud vědci nezačnou vstupovat do podrobností a korolarií.^, Člověk může přijmout Nejsvětější Trojici, ale diskuse, které následují...“ Udělal gesto zhnusení. „Nikdy bych se nesnažil dojít k nějakému výsledku v diferenciálním počtu s pytagorovou tabulí. Skončil bych tím, že nebudu věřit ve výpočet (...) Kdysi jsem věřil ve Zjevení, ale nikdy jsem nevěřil ve schopnost lidské mysli.“ (289)

Kdysi věřil, nyní už ne. Když se ho Dunlop ptá, proč má tedy tolik teologických knih, Morinova odpověď je zvláštní: „Také neschopnost uvěřit musí být nějakým způsobem podporována.“ Podle jeho názoru teologické argumentace o víře už neobstojí. Rozhovor pokračuje keřovitým způsobem jako při nějaké svízelné zpovědi. Když se mladíkovi zdá, že mu stařec blokuje jakékoliv východisko z nevíry, chce mu odporovat slovy: „Skutečnost, že jste ztratil svou víru...“ Morin ho přeruší „až zuřivě“: „To jsem nikdy neřekl. Jen jsem řekl, že jsem ztratil schopnost věřit.“ Má víru, ale ne schopnost věřit. Zůstává daleko od svátostí a morálky církve, z ohromujícího důvodu:

„Nyní si mohu říci, že moje neschopnost věřit je poslední důkaz skutečnosti, že církev má pravdu a že víra je pravá. Na dvacet let jsem se vyloučil z milosti a moje schopnost nevěřit zvadla, jak o tom říkali kněží, že to nastane. Já nevěřím v Boha a jeho Syna a v anděly a svaté; ale znám důvod, proč nevěřím, a je to tento důvod... Církev je pravá a je pravdivé, co mě naučila. Po dvacet let jsem se obešel bez svátostí a nyní mohu zjišťovat následky. Proměněná hostie musí být něco mnohem víc než nějaké hostie.“ (294)

Nevolnost, která se vnímá, když se člověk vzdálí od církve, je důkazem její pravdy. Kdyby ji navštěvoval a nevolnost pokračovala, to by byl důkaz její falešnosti.

V povídce „Návštěva u Morina“ se najdou Greenovy věty uvedené v interview a autobiografických spisech. V interview s Marií-Françoise Allainovou (1982) nejprve opakuje, že asi třicet let už nechodí ke svatému přijímání, protože se necítí na to, aby slíbil, co je nutné k rozhřešení. Uzavírá: „S rostoucím věkem vzrostly i pochybnosti, to je pravda, ale vzrostla i má víra. Je rozdíl mezi věřením (belief) a vírou (faith). Nevěřím-li v Y nebo X, zasáhne víra, aby mi řekla, že chybuji, když nevěřím. Víra je nad věřením: lze říci, že je to Boží dar, zatímco o věření se dá říci, že se zakládá na rozumu. Proto si uchovávám svou víru, i když napříč dlouhým údobím nevěření (disbelief).“

„I am writer who happens to be a Catholic“

V uplynulých desetiletích jsme říkali, že Graham Greene byl považován za katolického spisovatele. Jemu se tahle etiketa nelíbila. Zastával – a právem, podle našeho názoru –, že neexistují „katoličtí spisovatelé“, nýbrž pouze „spisovatelé také katolíci“. Raději se definoval jako „writer who happens to be a Catholic“ (spisovatel, jemuž se stalo, že je katolíkem). Bezpochyby jeho nejzdařilejší romány jsou vybudovány na některých základních katolických pravdách, ne ve stylu apologie, nýbrž prostřednictvím rozboru hlubin duše. V povídkách je tato analýza téměř nepřítomná, ale není tam nepřítomná potřeba zakotvit se v některých katolických pravdách, aby člověk žil v pokoji a dal smysl svému životu. Morin vyznává, že kdyby byl člověkem bez víry, „udělal by dobře, kdyby ihned sestoupil do hrobu, aby nebral druhým odvahu“ (str. 294).

Jistě, greenovská teologie – jak vyplývá z povídek – není nijak vynikající. Má určitě některé kladné prvky, ale vcelku – myslíme především na „Návštěvu u Morina“ – je zmrzačená a nepodstatná. Rozlišení mezi vírou a věřením neobstojí. V tomto ohledu encyklika Fides et ratio tvrdí, že „Zjevení nabízí člověku poslední pravdu o vlastním životě a o osudu dějin“; pravda, která je Božím darem, „není zralým plodem nebo vyvrcholením myšlení vypracovaného rozumem“ (čl. 15). Je rozdíl mezi poznáním víry a rozumovým poznáním, nicméně mezi nimi je hluboké pouto. Z tohoto důvodu „rozum a víra nemohou být odděleny, aniž by člověk ztratil možnost přiměřeným způsobem poznat sám sebe, svět a Boha“ (čl. 16). Na základě jednoho úryvku z listu apoštola Pavla (Řím 1,20) pak encyklika tvrdí, že „rozumu člověka je přiznávána schopnost, která, jak se zdá, téměř překonává přirozené hranice (...) Filosofickými výrazy bychom mohli říci (...) že se tvrdí, že člověk má metafyzickou schopnost“ (čl. 22).

Není-li teologie Grahama Greena vynikající, jeho umění vypravěče vybuchuje téměř ve všech povídkách. Jasný, barvitý styl hutného významu; bohatství vynalézavosti, která není únikem ze skutečnosti, nýbrž schopností vylíčit ji v plnosti a nepředvídanosti; velmi živé a dramatické zápletky, které upoutávají pozornost pro svou techniku „suspense“ (napětí); velmi příjemné šlehy humoru a ironie. Ano, prvotřídní vypravěč. Především protože klade před čtenáře nevyhnutelné problémy a staví ho před tajemství života. Při jejich četbě se nám vybavoval v mysli 7. verš žalmu 64: „Nitro i srdce každého je nepřístupné.“⁴