Děti nalézají svoji víru – dospělí je provázejí. Doprovázení náboženského vývoje dětí v prvních letech života

Autor: Werner Kleine - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2012/4 (Praxe)

Pastoralblatt, 4/2005.

Titul článku¹ představuje odvážnou tezi. Nesignalizuje jen touhu po odpovědi na otázku smyslu, základně vloženou do lidské existence, ale naznačuje, že tato touha určuje lidský život už od počátku. Teze dokonce tvrdí, že člověk se už od počátku snaží na tuto otázku odpovědět. Dítěti se tím připisuje vlastní kompetence víry. Již v dětském věku hledá člověk vzorce, jimiž může pořádat a vysvětlovat svůj svět a okolí. Prochází přitom různými stupni vývoje, v nichž se víra stále dál diferencuje. Už od počátku se dítě musí setkávat s protějšky. Nejprve jsou to rodiče, pak jiné vztažné osoby, např. pečovatelky v mateřské škole, které mohou dítě v tomto vývoji ovlivňovat jak pozitivně, tak negativně. Vývoj víry člověka tak může být podporován, nebo omezován. Náboženský vývoj se jeví jako integrální součást celkového vývoje člověka, k čemuž může dát cenné poukazy vývojová psychologie.

1. Vývojověpsychologické aspekty

Na rozdíl od zvířete je člověk při zrození nehotový. Prožívá proces pokračující individuace. Na počátku žije v symbiotickém vztahu především k matce, přičemž vztahový vzorec je komplementární: „Potřeba matky je pro dítě absolutní, potřeba dítěte je pro matku relativní.“² Pokud se člověk vyvíjí normálně, bude se v individuaci zbavovat této téměř jednostranné závislosti. Analogicky k biologicky tělesnému zrání prochází člověk různými psychickými stupni vývoje. Tento proces určuje lidský vývoj až do adolescence. Nikde jej však nelze tak intenzivně cítit a nikde není tak existenciálně významný jako v dětství. Zde člověk do jisté míry prožívá své „psychické narození“.

Především vývojověpsychologické koncepce Erika H. Eriksona a Jeana Piageta měly velký vliv na práci Jamese Fowlera o vývoji víry člověka.

a) Koncepce Erika H. Eriksona

Podle Eriksona probíhá lidský vývoj od zrození do smrti ideálně v osmi fázích. Každá fáze je charakterizována psychosociálními krizemi, „které mají svůj původ ve sporu mezi syntonními a dystonními tendencemi“.³ Odtud pocházejí antiteze, specifické pro věk, které podle vývoje mohou vytvořit silné stránky, nebo niternou patologii, která zase ovlivňuje další vývoj člověka.

Na tomto podkladu popisuje Erikson vývoj dítěte až do asi dvanácti let ve třech stupních:⁴

(1) V kojeneckém věku (0–1,5 roku) je dítě fixováno na osobu matky. Rodiče, zvláště matka, rozhodují o tom, zda se dítěti vede dobře, nebo zle. Z tohoto stavu vzniká pro tento stupeň vývoje typická psychosociální krize základní důvěra versus bytostná nejistota, která klade základy pro vývoj víry. Vývoj stabilní základní důvěry je pro Eriksona absolutním předpokladem zdravé víry.⁵ Způsob, jakým se rodiče staví k nadějím kojence, je proto rozhodující pro další charakter schopnosti víry dítěte.

(2) Ve věku malého dítěte (2–6 let) se objevují další dospělé vztažné osoby – např. vychovatelky v mateřské škole. Psychosociální krize charakterizující tento věk je určena antitezí autonomie vs. zahanbení/pochybnost. Dítě objevuje svou vůli jako základní sílu této fáze. Je si vědomo samo sebe. Vytvářejí se první náznaky vědomí viny. Zde má svůj počátek tvorba lidského svědomí.

(3) Ve věku 7–12 let, který označuje Erikson jako věk her, dítě dále rozšiřuje svůj horizont vztahů. Kromě vlastní rodiny získávají vliv i známí a přátelé, kamarádi ze školy a jiné vztažné osoby (učitelé a učitelky, farář aj.). Psychosociální krize charakterizující tuto vývojovou fázi se vyvíjí v napěťovém poli iniciativa vs. pocit viny. Dítě pozoruje, že může prosadit svou vůli i vlastní silou. Vyvíjí se étos dítěte, dítě se učí rozlišovat mezi dobrem a zlem. Dítě se začíná kriticky tázat na jednání. Zvláštní kompetencí tohoto věku je získání argumentační schopnosti. Dítě už prostě nepřijímá názory svého protějšku, ale chtělo by jim rozumět.

b) Koncepce Jeana Piageta

Na rozdíl od Eriksona se Piaget zabývá výhradně psychologickým rozvojem dítěte.⁶ Důvodem tohoto zaostření je názor, „že dítě (...) vysvětluje dospělého člověka, jako dospělý vysvětluje dítě, neboť (...) každý dospělý začínal jako dítě“.⁷

Podle Piageta je duševní růst založen už prenatálně a už od porodu je vystaven zvláštním vlivům okolí. Celkově rozlišuje čtyři vývojové stupně. Pro dětství jsou relevantní první tři:

(1) Na počátku vývoje každého člověka je senzomotorický stupeň (0–2 roky). Dítě ještě neumí mluvit. Nemůže ani myslet, ani vykazovat afektivitu. Přesto je duševní vývoj v této fázi zvláště rychlý a významný, „protože dítě na tomto stupni buduje celek kognitivních substruktur, které slouží jako výchozí bod pro jeho pozdější percepční a intelektuální konstrukce, a dále určitý počet elementárních afektivních reakcí, které zčásti určují jeho přicházející afektivitu“.⁸ Malé dítě staví už na senzomotorickém stupni svou skutečnost.

(2) Schopnosti ke konstrukci skutečnosti získané na senzomotorickém stupni jsou základem pro druhý stupeň, který může být označen jako předoperačně intuitivní fáze (2–6 let). Pro tento úsek je charakteristický vývoj schopnosti k sémiotické, resp. symbolické komunikaci:⁹ něco „označeného“ (předmět, událost atd.) je zobrazeno diferencovaným „znakem“ (řeč, vnitřní obrazy, symbolická gesta atd.).

Získáním schopnosti k sémioticko-symbolické komunikaci je dítě schopno pořádat a ostatním sdělovat své myšlenky a afekty. Dítě ovšem ještě není schopno konkrétních zvratných výkonů. Spíše se „vysvětluje“ a konstruuje konkrétní skutečnost.

(3) V konkrétně operační fázi (7–12 let) získává dítě konečně schopnost konkrétních myšlenkových operací. Patří sem pochopení času a prostoru. S tímto základním vývojem jde podle Piageta ruku v ruce další budování afektivních vztahů mezi dítětem a pro dítě relevantními dospělými. Zvláštní roli přitom hraje vznik speciálních morálních pocitů, závazků ve svědomí.¹⁰ Dítě získává na tomto podkladu nové morální vztahy, „spočívající na vzájemném respektu a vedoucí k určité autonomii“.¹¹

c) „Stupně víry“ podle Jamese W. Fowlera

James W. Fowler aplikuje v knize Stupně víry¹² vývojověpsychologické teorie J. Piageta a E. H. Eriksona na vznik víry. Fowlerova koncepce je navíc ovlivněna poznatky psychologa Lawrence Kohlberga a pracemi teologů Paula Tillicha a H. Richarda Niebuhra.

Fowler zásadně rozlišuje mezi vírou (faith), která obsahuje užší oblasti – náboženství (religion) a obsah víry (belief) – a přesahuje je.¹³ Víra (faith) pro něho představuje prvotní potřebu člověka: „Od narození jsme vybaveni rostoucími schopnostmi k víře. (...) Víra je interaktivní a sociální; žádá si společenství, řeč, rity a péči.“¹⁴ Tak jako člověk od počátku buduje svou skutečnost, hledá od počátku smysl. Zvláštní role náleží otázkám Odkud? a Kam?, ale též otázkám o vlastní identitě. Odpovědi na tyto otázky člověk nalézá v konfesionálně charakterizovaném obsahu víry (belief), který se uchovává v tradičních útvarech náboženství (texty zákonů, vyprávění, mýty, zjevení atd.). To je však pro Fowlerovu teorii sekundární; jemu jde primárně o vznik víry jako takové.

Vývoj víry je pro Fowlera životním úkolem. Rozlišuje celkem sedm stupňů, které jako u Piageta a Eriksona staví na sobě, zároveň jsou však v sobě obsaženy. Vývoj víry dítěte má čtyři stupně:¹⁵

(1) Fáze první víry, označená jako stupeň 0, je vlastně předstupněm, zahrnujícím věk kojence a malého dítěte. Víra je dosud nediferencovaná a předřečová. Spočívá primárně na péči, která se malému dítěti poskytuje a umožňuje mu důvěřovat vlastnímu okolí.

(2) Získáním řeči a rozvojem konvergence mluvení a myšlení nastává přechod ke stupni intuitivně projektivní víry (stupeň 1). Dítě, jehož vzorce myšlení jsou dosud neurčité, se stále setkává s novými věcmi, pro něž dosud vzorce poznání nemá. Pro fázi, kterou dítě zakouší ve věku mateřské školy, je charakteristický nástup intuicí a fantazijních představ, s jejichž pomocí se nové poznatky u dítěte integrují do konstrukce smyslu. Přání a emoce se projektují na magické postavy fantazie.¹⁶ Zvláštní roli mají příběhy (stories), s jejichž pomocí může dítě vysvětlit nově získané zkušenosti. Přitom jsou to především příhody jiných, zvláště nejbližších, vztažných osob, které povzbuzují dítě k napodobování. To má pro vývoj víry zvláštní relevanci. Je to právě tuto fázi ovládající imitační síla, skrze niž „může být dítě silně a trvale ovlivněno příklady, náladami, jednáním a historkami viditelné víry dospělých, s nimiž je nejúžeji spojeno“.¹⁷ Má-li dítě růst ve víře, pak musí mít možnost setkat se poprvé se silnými obrazy, historkami a symboly víry. Patří sem i příprava počátečního vědomí smrti, sexuality a kulturně podmíněných tabu.¹⁸ Vznik síly intuice pomůže dítěti spojit v jednotu rozličné poznatky a zkušenosti, integrovat je do vlastního horizontu smyslu a pochopit je.

(3) Zatímco vysvětlovací vzory stupně 1, spočívající na intuici, mají často magicko-mystické rysy, nastává přechod ke stupni magicko-slovní víry (stupeň 2) s příchodem konkrétně operačního myšlení (věk školního dítěte). Smysl dítěte pro realitu roste. Vyprávění (i náboženská) jsou chápána doslovně. Nové je ovšem, že teď dítě samo vytváří historky (stories) ke zpřítomnění smyslu života. Zatímco na stupni 1 jsou vyprávění o víře dospělých vztažných osob přejímána spíše pasivně, začíná teď dítě „samo pro sebe přejímat ‚stories‘, obsahy víry a pravidla symbolizující jeho příslušnost ke společenství“.¹⁹ „Story“ je nejdůležitějším prostředkem k propůjčení integrity a hodnoty vlastní zkušenosti. Nositelé jednání v historkách, které mají dávat smysl, jsou vždy antropomorfní. Platí to zvláště pro obraz Boha. V této fázi se rozvíjí mj. étos reciprocity a spravedlnosti.

Přechod ke stupni 3, který je Fowlerem nazýván synteticky konvenční víra, přichází s objevem protikladů a rozporů ve vlastních výkladech světa. Tato fáze se normálně rozvíjí v mládí, „pro mnohé dospělé je však (...) trvalým místem rovnováhy“.²⁰

2. Předávání víry

Pro proces předávání víry jsou důležité poznatky vývojové psychologie E. H. Eriksona i J. Piageta. Práce J. W. Fowlera jasně ukazuje zvláštní roli dospělých vztažných osob dítěte především ve věku mateřské školy. Jsou to právě jejich historky, které trvale ovlivňují vývoj víry u dítěte – pozitivně, nebo negativně. Dítě je tedy schopno už od počátku samo budovat svou skutečnost, ale dospělé osoby – zvláště rodiče – k tomu vytvářejí rámec. Už na počátku lidského života existující symbiotický vztah matky a dítěte a z něho plynoucí vztahy závislosti ovlivňují další vývoj víry. Umožnění nebo znemožnění prvotní důvěrou charakterizovaného vztahu mezi matkou (otcem) a dítětem vytváří základ pro důvěřující, nebo nedůvěřující víru.

a) Rodiče jako ukazatelé cesty

Také zrání víry je úzce vázáno na vztah mezi rodiči a dítětem. Téměř jednostranný vztah závislosti dítěte především k matce se postupně ruší ve velmi časně počínajícím trvalém procesu odpoutávání. Člověk se postupně stává samostatným. Jenom tak si může stále víc uvědomovat sám sebe a zrát.

Platí to i pro víru. Vliv rodičů na vývoj víry dítěte je na počátku života obrovský. S rostoucím věkem však musí i zde nastat proces odpoutávání, aby víra mohla dozrávat. Jestliže v kojeneckém věku jsou rodiče absolutními vztažnými osobami, které mohou rozhodovat o dobru či neštěstí dítěte, později se dítě učí stále víc klást otázky o smyslu života, objevovat protiklady, a konečně dávat své odpovědi. Přitom děti nalézají svoji víru a rodiče se stále víc stávají ukazateli na cestě dětí, hledajících smysl. Jejich vyprávění o životě a víře jsou orientační body, které dítě zprvu napodobuje, pak se na ně táže, aby konečně mohlo samo tvořit vlastní příběhy víry.

b) Právo dítěte na úvod do života a víry

To vše jasně ukazuje specifickou roli rodičů v procesu nalézání víry u dítěte. I když je dítě schopno samo budovat svou skutečnost a nalézt svou víru, přece je potřebná orientace příkladem rodičů. Jestliže tyto orientační body, jichž se může dítě držet, chybí, stane se víra dítěte nepevnou a bez orientace. Aby se život dítěte zdařil a jeho víra opravdu dozrála, nestačí umožnit fundamentální prvotní důvěru v kojeneckém věku. Doprovázení dítěte v životě a ve víře zůstává nezbytným úkolem, který je nevyhnutelnou povinností rodičů. Dítě má právo na uvedení do života a do víry. Přitom je jistě důležitý postupný proces odpoutávání, který vede ke zralému životu a víře. Zde jsou důležití i jiní dospělí. Kromě rodičů jsou to prarodiče a jiní dospělí v rodině dítěte, později pracovníci a pracovnice v mateřské škole, učitelé ve škole a pracovníci v církvi. Ti všichni se podílejí na procesu vývoje víry dítěte.

c) Posílit schopnost rodičů informovat

Předpokladem doprovázení dětí na cestě životem a vírou je informační schopnost dospělých vztažných osob. Pouze tehdy, když jsou rodiče schopni informovat o své víře, mohou dostát své nejvlastnější odpovědnosti. Analogicky to platí pro ostatní dospělé osoby, jejichž význam roste s rostoucím věkem dítěte.

Posílení informační schopnosti rodičů se tak stává primárním úkolem nábožensky pedagogické práce s rodiči v církevních zařízeních pro děti. Je součástí jejich výchovné úlohy a podstatnou součástí pastorální dimenze církevních mateřských škol.

Při tom jsou významná především témata zajímající děti v předškolním věku:

– Kdo jsem? – Identita.

– Proč musím zemřít? – Smrt a smysl života.

– Kdo mne chrání? – Otázka Boha a obraz Boha.

– Co je spravedlivé? – Spravedlnost a etika.

– Jak věří druzí? – Jiná náboženství.

Tematizován by měl být i přirozený proces odpoutávání a sebenalézání, který musejí rodiče doprovázet (často s bolestnými pocity). V Bibli je mnoho příběhů, které tuto otázku osvětlují z pohledu víry (např. vyprávění o ráji, exodu, Abrahámovi, Josefovi, Jonášovi).

3. Závěr

Pomáhat rodičům znamená pomáhat dětem. Schopnost věřit je v člověku založena od počátku. Úkolem a odpovědností církve je hlásat vtěleného Syna Božího Ježíše Krista. Jeho smrt a zmrtvýchvstání jsou základem křesťanské naděje, že život má poslední slovo nad smrtí. V Kristu se zjevil Bůh jako Otec. Duch Svatý, kterého dává těm, kteří v něho věří, je činí svobodnými Božími dětmi. Děti mají na toto evangelium právo a my jim ho nesmíme upírat.