A ještě vzpomínka na P. Mádra

Autor: Marie Muchová - Číslo: 2012/4 (Dokumenty)

První číslo TT letošního roku je věnováno P. Oto Mádrovi. Když jsem pročítala svědectví o jeho životě, práci a věrnosti církvi, vynořila se mi vzpomínka ze života naší rodiny.

Otec Mádr bydlel nedaleko nás, a tak jsme ho často vídávali chodit kolem. Někdy se zastavil a zajímal se, jak naše rodina (s pěti dětmi) prožívá každodenní život v „reálném socialismu“. Vždy se zajímal, jak běží naše neveřejné aktivity kolem křesťanské mládeže a křesťanských rodin, opisování samizdatu. Pokýval hlavou, poradil a šel dál. Jednou přišel s prosbou o pomoc při distribuci pašované literatury, kterou sem vozili „neznámí“ lidé ze Západu. A tak, většinou v noci, se překládaly pytle křesťanské literatury, která byla poté roznášena na nejrůznější místa. Protože naše děti byly odmalička vedeny k tomu, že „o některých věcech se ve škole a s kamarády nemluví“, úkol fungoval bez větších problémů.

V polovině osmdesátých let, když naše rodina jednou shlédla u známých na videu film Quo vadis, napadlo naše syny (tehdy teenagery), že bychom mohli koupit video, sehnat nějaké „křesťanské filmy“ a promítat. Nápad to byl sice dobrý, náš rodinný domek nebyl tak přehledný (měl několik vchodů), jenomže sedmičlenná rodina s jedním platem si takovou investici nemohla dovolit. Při jedné návštěvě P. Mádra mu o tom děti pověděly, on se zamyslel, podíval se na ně svým pronikavým pohledem a za několik dní se stavil s potřebnou finanční částkou. Nesouhlasil s plánem koupit tehdy nejběžnější televizi (Orava), striktně doporučil koupit velkou pořádnou televizi, se svým typickým argumentem: „Když se něco dělá, tak pořádně!“ Ovšem koupě televize a videa nebyla jednoduchá. Vše bylo sledováno a dokumentováno a při koupi takových přístrojů jako např. video byla nutná identifikace občanským průkazem. Aby „stopa“ nevedla přímo k nám, sehnali synové kamaráda z druhého konce Prahy, který video koupil na svůj OP. Vyklidili jsme pro ten účel jednu sklepní místnost a „kino“ mohlo začít. Ovšem sehnání filmů nebylo jednoduché. Naši synové jezdili po různých částech republiky, až v Bratislavě objevili místo, kde se filmy v utajení dabovaly a kopírovaly. Tak se filmotéka rozšiřovala na více než desítku filmů. Namátkou např. film Ježíš, Svatý František, Svatý Tomáš, Bernadetta, Otec vyhoštěných, Quo vadis, Agapé od P. Zvěřiny… Začala k nám pak do našich „katakomb“ chodit nejen mládež věřící, ale i hledající, a dospělí. Samozřejmě, že počet příchozích byl omezen, zvali se jen známí a jejich spolehliví známí. Situace byla někdy napínavá, protože nedaleko v ulici často stávalo auto StB s posádkou – hlídali jednoho disidenta. Ale vždy se podařilo přijít i odejít. P. Mádr se občas informoval, jak se situace vyvíjí, a vždy pomohl praktickou i duchovní radou.

Myslím, že akce byla úspěšná, protože ještě v dnešní době občas potkáme neznámé lidi, kteří vzpomínají na naše „křesťanské kino“ jako na světlý bod v době komunismu a jako na duchovní posilu.

Otec Mádr byl téměř fenomenální. Asketický člověk, vysoce vzdělaný teolog, velmi tvrdý k sobě, ale i ke svým spolupracovníkům. Pracoval na mnoha polích s mladými i staršími, vše důkladně promýšlel a vše „dotahoval“ až do konce. A to vše ne pro svoji slávu (vždy stál v pozadí), ale pro Boha, kterému sloužil celou svou bytostí.