Vzpomínka na Mádrovy kroužky v padesátých letech

Autor: Jan Fischer - Číslo: 2012/3 (Dokumenty)

Je načase připomenout, co byly a jak fungovaly v 50. letech takzvané studentské (vysokoškolské) kroužky a jak vznikla skupina zvaná Vyšehradský sbor. Byly to dvě organizační soustavy, nezávislé, ale s podobnou náplní. Dost lidí pracovalo v obou.

Pokusím se posbírat své vzpomínky na tuto dobu.

Vysokoškolské kroužky

Studentské kroužky byla široce založená síť vysokoškolských studentů v celém Československu, činných v duchu idejí Tomislava Kolakoviče, který v letech 1943 až 1946 působil hlavně na Slovensku. V českých zemích se těchto aktivit ujala tzv. Česká liga akademická, která do r. 1948 pracovala legálně, od února 1948 však ilegálně v tom smyslu, že účast v organizaci a vedení kroužků byla při monstrprocesech 50. let považována za dostatečný důvod k odsouzení obviněného k mnohaletému vězení. Zdá se, že pojem „kroužek“ vstoupil po roce 1948 do komunistického soudnictví jako speciální termín užívaný bez dalšího vysvětlení ve výpovědích, obžalobách a rozsudcích.

Pokud je mi známo, vznikla síť těchto kroužků na Slovensku už za války (v r. 1943) z iniciativy chorvatského kněze Tomislava Kolakoviče (1906–1992, původním jménem Poglajen), který tam od r. 1943 působil s cílem varovat národ před oběma totalitními ideologiemi.¹ Za první úkol Slovenska považoval distancovat se od Německa, proto uvítal Slovenské národní povstání a aktivně se ho účastnil. Na druhé straně vysoko hodnotil východní duchovní tradice; doufal, že ty by mohly přispět k obrodě zracionalizovaných tradic západní Evropy. Měl radikální sociální názory, ale to ho nijak nepřibližovalo ke komunistům. Otevřeně s nimi polemizoval a říkal jim bez obalu, že na principu třídního boje a třídní nenávisti se jim sociální spravedlnost vybudovat nepodaří; z nenávisti dobro nevzejde. Byl si však vědom reálného nebezpečí, že po příchodu sovětských vojsk bude v obsazených zemích zaveden komunistický režim; že tyto země nejen upadnou do závislosti na sovětském systému, ale že část jejich obyvatelstva by dokonce mohla přijmout sovětskou totalitní ideologii s uspokojením a s pocitem jistoty o své budoucnosti, z vděčnosti za osvobození od nacistů.²

Je pravděpodobné, že právě toto byl skutečný cíl sovětské geopolitiky po 2. světové válce.³

Po přesídlení z Chorvatska na Slovensko v roce 1943 organizoval Kolakovič řadu akcí, hlavně mezi vzdělanci. V roce 1944 se osobně zúčastnil Slovenského národního povstání jako aktivní bojovník, a počátkem května 1945 navštívil prý dokonce nakrátko Moskvu. Po válce, v roce 1946 (tj. dlouho před únorem 1948), byl orgány čs. ministerstva vnitra obviněn z politických zločinů a stíhán, ale skrýval se. Když se dověděl, že jsou kvůli němu stíháni a zavíráni jiní lidé, přestal se skrývat a sám se přihlásil československým orgánům. Byl vyšetřován a shledán tehdejší (ještě demokratickou) československou justicí nevinným.⁴

V srpnu 1946 opustil Kolakovič Československo definitivně. V politických procesech 50. let byl komunistickou justicí označen za špiona a pouhé zjištění, že některý obviněný se někdy setkal s Kolakovičem, mohlo se v Československu stát důvodem k dlouholetému uvěznění.

Kolakovič založil v Československu zmíněný detailně promyšlený systém vysokoškolských kroužků, které jako kněz orientoval křesťansky. Na Slovensku (kde tato akce dostala jméno “Rodina“), převzali iniciativu ještě za jeho přítomnosti v letech 1945–6 Silvester Krčméry a Vladimír Jukl aj. (spolu s významnou skupinou účastníků Slovenského národního povstání). V českých zemích se tohoto úkolu ujali Josef Zvěřina a Oto Mádr spolu s dalšími osobnostmi Akademické ligy. Systém studentských kroužků pak pracoval ilegálně po celá 50. léta, přes systematické zatýkání a dlouholeté věznění vedoucích osobností.

Kroužky byly zpravidla pětičlenné, scházely se po bytech. Náplní setkání byla četba Bible, krátký výklad a meditace nad přečteným úsekem, pak výklad nějakého (většinou filosofického, teologického, historického) tématu s diskusí, pak volný rozhovor například o umění, o zajímavé literatuře, včetně jejího půjčování. První vlna této činnosti nesla také název „Rodina“. Členové Rodiny vedli i po roce 1948 kroužky mladších vysokoškoláků, než byli posléze komunistickými orgány zatčeni, odsouzeni a uvězněni. Síť vysokoškolských kroužků byla rozsáhlá; v letech 1951–54 byly postupně zatčeny její špičky a odsouzeny k mnohaletým odnětím svobody. Zda měla policie o této organizaci podrobnou evidenci, nám nebylo známo, ale nejnižší roviny sítě (ve které jsem byl) se zatýkací vlna téměř nedotkla. Po roce 1955 vlna zatýkání postupně slábla, tresty byly výrazně nižší (do 3 až 5 let žaláře pro vedoucí hnutí a propuštění ze zaměstnání či zákaz zahraničních cest pro další účastníky).

Při pročítání tehdejších soudních spisů se potvrzuje, za jak velké nebezpečí pro svůj systém považovala komunistická strana tyto vysokoškolské „kroužky“. Tyto v podstatě intelektuálské, biblické a filosofické schůzky křesťanských vzdělanců v době, kdy přístup ke světové literatuře (ke klasikům jako G. K. Chesterton, E. Mounier, T. Kolakovič, J. Maritain, M. Blondel, B. Marshall, F. Mauriac, G. Bernanos, L. Bloy, ale i čeští autoři) byl státními orgány záměrně omezován na minimum – to vše bylo považováno za nežádoucí a mnohé z toho zakládalo důvod k obžalobě. Nutno dodat, že na rozdíl od 60. a pozdějších let nebyla tato literatura dovážena ilegálně z „nepřátelského“ zahraničí; byly to většinou knihy, které u nás v meziválečném období a v letech 1945–1948 běžně vycházely. Často jsme je nacházeli v knihovnách rodičů; počátkem 50. let se najednou staly nebezpečnou literaturou, o níž diskutovat v kroužcích bylo nebezpečné.

Zakládání a organizování těchto kroužků bylo dokonce vykládáno jako velezrada, vyzvědačství a rozvracení republiky a trestáno vězením na 10 až 20 let.⁵ V případě spojení s jinou „ilegální“ činností byly tresty ještě těžší (příklady: Oto Mádr doživotí, Josef Zvěřina, Vladimír Jukl a Růžena Vacková každý 22–25 let). Vnitro si tehdy pochopitelně vykládalo všechno po svém, jak je patrné i ze svědectví Václava Vaška z pozdějších let, z doby snah o rehabilitaci (všimněme si, „referent“ ještě po listopadu 1989 hájí „dobré jméno StB“): „Jako svědci byli vyslechnuti dva referenti StB. První přiznal, že ne všechno konal podle zákona, administrativní protokoly o výsleších upravovali podle instrukcí shora. Druhý zapíral všechno. Na otázku mého obhájce, jak to bylo s psaním protokolů a s fyzickým nebo psychickým nátlakem na vyšetřované, zbrunátněl a začal řvát: ‚Dokdy ještě budeme trpět, aby dobré jméno Státní bezpečnosti bylo takovýmto nehorázným způsobem špiněno.‘ Duch Ruzyně zavanul v síni.“ (Václav Vaško v knize Ne vším jsem byl rád, 1999, s. 332–3).

Činnost vysokoškolských kroužků pokračovala i přes pronásledování. Byl jsem k ní pozván na podzim roku 1950, krátce po nástupu na matematicko-fyzikální (tehdy přírodovědeckou) fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Zaujala mě obezřetnost, s jakou byli noví členové vybíráni. Scházeli jsme se po bytech, složení kroužku se občas měnilo. Nad námi fungovala síť vedoucích, s níž přicházel do styku jen náš vedoucí. Jen vzdáleně jsem tušil, že v této vyšší rovině se účastní můj bratr ze stavební fakulty ČVUT, ale nevěděl jsem, jakým způsobem a v jaké pozici, a ani jsem po tom nepátral.

Jinak se studentská i ostatní mládež potkávala v kostelích buď ráno před přednáškami, např. u Sv. Štěpána (odkud bylo blízko na Karlov, na Albertov i do Viničné), nebo večer např. u dominikánů v Husově ulici. Byla to i příležitost dojednat mnohé přímo na chodníku cestou, ale i příležitost pro „tajné“ udělat si o nás přehled. Jeden příklad: jednou ráno, když jsem čekal na rohu Štěpánské a Malé Štěpánské, šel proti mně neznámý člověk, který držel v dlani před očima kousek papíru, asi fotografii, a srovnával ji s mým vzezřením. K čemu dospěl, nevím, vzal jsem to jako varování, že se zajímají.

V roce 1951 přišli po jakési reorganizaci vysokého školství do Prahy studenti z Moravy. Složení našeho kroužku se změnilo. Jeho vedoucím se stal Josef Hošek, magistr aplikované fyziky. Úroveň výrazně stoupla, Josef nám poskytl vynikající úvod do filosofie (antické, středověké, Martina Heideggera, Sörena Kierkegaarda, Jacqua Maritaina aj.) a naučil nás orientovat se v Bibli. Krásně vyprávěl o výtvarném umění. Seznámil nás také s publikací T. Kolakoviče Základné črty l’udského poriadku, která tehdy právě vyšla ve slovenštině jako knížka o asi 130 stránkách a budila velký zájem.⁶

Dověděli jsme se, že podobné kroužky jako v Praze „fungují“ i na vysokých školách na Moravě a na Slovensku. Přicházely však i zlé zprávy. Hlavní iniciátor celé organizace kroužků v Českých zemích, statečný a nezdolný bojovník Dr. Oto Mádr, byl v květnu 1951 zatčen. Chystal se jeden z velkých monstrprocesů té doby, v němž byl Mádr odsouzen na doživotí. Velkým překvapením, ale i povzbuzením byl pro nás způsob, jakým nám náš vedoucí Josef Hošek, drobný, ve svých 29 letech nemocný, slabý a přihrblý, sděloval zprávu o Mádrově zatčení („Víte, u Mádra to byla trochu zbrklost, ale byla to svatá zbrklost!“): s velkými sympatiemi a obdivem k Mádrovi (kterého jsme ještě neznali) a ostatním postiženým, i s klidem a vírou v konečnou spravedlnost, ačkoli musel tušit, že podobný osud čeká i jeho.

To se skutečně stalo. Josef byl zatčen někdy na jaře roku 1952 a v neslýchaném monstrprocesu odsouzen k 15 letům vězení. (Vnukala se nám mimoděk otázka, co bude s námi.) Pamatuji se, jak jsem několik dní po jeho zatčení v pošetilé odvaze i naivitě šel do jeho bytu (vlastně jedné místnosti, kde bydlel, a předsíňky) na Starém Městě, kde jsme se scházeli. Očekával jsem, že byt najdu zapečetěný a střežený bůhvíjakým strážcem, ale přesto jsem tam šel, protože jsem chtěl vidět na vlastní oči tu zvůli. Byt vypadal jako obvykle, zazvonil jsem, otevřel mi jeho mladší bratr Jiří a pohotově mě žádal, abych si odnesl nějakou Josefovu fyzikální knihu. Odešel jsem v naivní naději, že nemůže být tak zle, když byt není zapečetěný.

Náš osiřelý kroužek se scházel dál. Byli jsme též činní v chrámovém sboru U křižovníků, kde jsme dostali možnost scházet se k pravidelným schůzkám.

Jaké byly motivy této kroužkařské činnosti? Mohu-li soudit z vlastní zkušenosti, hlavní motivy byly dva: jednak vědomí, že pracuji pro dobrou věc, jednak mnohým dobře známý pocit vnitřní svobody: že i ve stávajícím systému mám kousek vlastního území, jakkoli malý, v němž se mohu volně pohybovat, do kterého mi nikdo nemůže zasahovat.

Že taková věc neprojde bez následků, to nám, myslím, bylo jasné. Ale člověk se pak s nimi vyrovná snáz, když ví, že jednal svobodně. (To bylo společné kroužkům vysokoškolským i těm ve Vyšehradském sboru, popsaném níže.)

Ve vysokoškolských kroužcích jsem byl činný do r. 1957, z toho první 4 roky na matematicko-fyzikální fakultě, poté v kroužku kombinovaném z několika fakult (v tom jsme se řídili pokyny vedení, s nímž se spojení uskutečňovalo tak, že jeden z nás měl styk s vyšší rovinou).

Začátkem 60. let kroužková činnost polevuje, úměrně s nástupem prvních příznaků zvolna rostoucí svobody slova, tisku a projevu ve sdělovacích prostředcích, v literatuře, literárnách revuích, v divadle, filmu atd. Vycházejí knihy, o kterých se nám dříve ani nesnilo: Heinrich Böll, Graham Greene, P. Teilhard de Chardin, Franz Kafka, Alexandr Solženicyn a řada dalších, vznikají proslulé Jircháře. Články, studie, knihy a projevy o filosofii, politice, ekonomii a dalších oborech mají zcela jiný ráz. Vše to má ke skutečné svobodě ještě velmi daleko, ale i první příznaky vzbuzují velké naděje a navádějí k odvážným extrapolacím.

Kroužková činnost však nezaniká, trvá v různých formách po celou totalitu. Mádrovy kroužky z 50. let podnítily zájem o otázky filosofie a teologie, o výsledky vědeckého výzkumu a otázky vědy a víry, vývojové teorie i o dějiny těchto oborů. Po bytech se pořádají v 60., 70. i 80. letech zájmové tematické semináře na dohodnuté téma, někdy i s účastí zahraničního hosta. Rodí se myšlenka soustavných vědeckých odborných bytových seminářů, které se nezávisle konají i ve věznicích. Dokonce se konají i tajná kněžská svěcení, ve vlasti i v totalitním zahraničí. Tato veliká díla by si zasloužila systematické historické zpracování, založené především na rozmluvách s přímými účastníky a pamětníky. Osobně jsem přesvědčen, že těmto velkolepým akcím a celému tomuto vývoji 60. a dalších let mocně napomohly Mádrovy studentské kroužky 50. let, doby stalinského pronásledování, které se zrodily zpočátku jako nouzová, ale pak systematická a adekvátní reakce na úder poúnorového režimu do práv a pastorační činnosti církve.

Vyšehradský chrámový sbor

Myšlenka Mádrových studentských kroužků pronikla i do oblastí, kde studenti byli v menšině. Takovou činností se zabýval v 50. letech i jeden pražský chrámový sbor, zvaný Vyšehradský. Od svých asi 16 let jsem byl členem několika pěveckých sborů, zaskakoval podle toho, kde potřebovali druhý bas. V některých jsem působil několik let, trvale jsem zakotvil ve dvou. Jedním z nich byl sbor Bohuslava Korejse, který se orientoval hlavně na klasickou polyfonii a gregoriánský chorál a proslul přesnou intonací a precizností provedení. Sbor spolupracoval s Jaroslavem Vodrážkou, varhanním mistrem od Svatého Jakuba na Starém Městě. V tomto sboru působili nejen výborní hudebníci, ale i řada obecně pozoruhodných osobností. K nim patřil (vedle dvou výše jmenovaných) režimem šikanovaný psycholog-tenorista Václav Pinkava, který pak koncem 60. let emigroval, usídlil se s rodinou v britském Colchesteru a mimo svou činnost klinického psychologa působil v emigraci (pod pseudonymem Jan Křesadlo) jako spisovatel, básník v češtině, angličtině a homérské řečtině, ale i jako výtvarník a skladatel. Další pozoruhodnou osobností byl Zdeněk Režný, matematik, hudebník, latinář a řečtinář, univerzální hlas, kombinace preciznosti a laskavosti v každém ohledu. Tenoristou byl i Libor Koval, lingvista, byzantolog, polyglot, spisovatel a básník (mj. též v Morgensternově stylu), který později rovněž emigroval a stal se knězem.

Sbor Bohuslava Korejse se „kroužkařinou“ nezabýval. Byl náročným hudebním tělesem. Působili jsme nejen v Praze, ale i ve venkovských kostelích a farnostech, které jsme objížděli vlakem. Tyto cesty dávaly sboru možnost účinkovat někdy i spontánně po mši, veřejně pod širým nebem před kostelem za velkého nadšení místních občanů, posilovat vědomí svobody v totalitním světě a šířit myšlenku svobody svědomí. Veřejné, předem neohlášené a nepovolené provedení skladeb našeho repertoáru před místním kostelem – to mělo v padesátých letech svůj význam.

Jiný sbor, vedený panem Jaroslavem Vrbenským starším, byl složen ze studentské a z velké části i nestudentské mládeže z různých pražských farností. Orientoval se hlavně na duchovní hudbu 18. až 20. století. Sbor spolupracoval s varhaníkem Františkem X. Thurim. Zpočátku neměl zvláštní jméno, postupem doby se ujal název „Vyšehradský sbor“ (vlastně ani nevím, proč).

Byl to chrámový pěvecký sbor členů ve věku mezi asi 16 a 30 lety, který působil v různých pražských kostelech v letech 1951 až 1960. Vedle hudebních aktivit sboru se v jeho pozadí vyvinula organizovaná kroužkařská činnost v duchu studentských kroužků Dr. Mádra: členové sboru, rozdělení do skupin asi po pěti členech, se scházeli po bytech, přičemž se zaměřovali na četbu a meditaci Bible, četbu a distribuci filosofické a duchovní literatury a beletrie, a diskutovali o tom. (Byla to i reakce na hodiny marxismu-leninismu, které jsme tehdy zažívali ve školách, na různých školeních atd.) Členové jednotlivých kroužků o počtu a práci ostatních kroužků věděli jen velmi málo nebo vůbec nic.

Naše činnost byla odhalena ve dvou procesech (1957 a 1961) a označena za ilegální, v každém z nich bylo zatčeno a uvězněno sedm až osm vedoucích a další členové byli v různém stupni existenčně postiženi. V obžalobě krajského prokurátora z roku 1961 se praví, že obžalovaní „zakládali tajné náboženské kroužky (…) zejména soustavně štvali proti materialistickému filosofickému světovému názoru s úmyslem odradit naši mládež od budování socialistické společnosti, tedy z nepřátelství k lidově demokratickému řádu prováděli podvratnou činnost proti lidově demokratickému státnímu zřízení a společenskému řádu republiky, takže spáchali trestný čin podvracení republiky podle §…“.

Tato „nehudební“ činnost výrazně odlišovala Vyšehradský sbor od sboru Bohuslava Korejse a jiných čistě hudebních těles. Bylo pak přirozené, že členy Vyšehradského sboru byli i lidé bez hudebního sluchu nebo smyslu pro hudební rytmus. Ti se neúčastnili zkoušek ani vystoupení, a pokud někdy přece, pak se ovšem při „zpěvu“ drželi patřičně zkrátka.⁷

V některých skupinách jsme už od roku 1948–9 opisovali rukou i na psacích strojích texty, které byly v novinách označovány jako nezákonné. Této činnosti se víc než já věnovala od roku 1952 moje budoucí manželka, která už tehdy dobře ovládala psaní na stroji.⁸ Činnost byla napojena na aktivity pátera Josefa Gabriela, jeho ministranty a jeho dechovou kapelu. Po určitou dobu byl dokonce, díky studentovi fakulty elektrotechniky Pavlu Novákovi, vydáván ručně zhotovený ilegální časopis. V pozadí celé této činnosti stáli (po tom jsme neměli pátrat a tehdy ani nepátrali) opět Dr. Josef Zvěřina a Dr. Oto Mádr, které jsme ovšem osobně neznali. S nimi byli asi v kontaktu později rovněž věznění Zdeněk Cikler, Stanislav Hrách (budoucí geofyzik, později kněz), Stanislav Mareš (geofyzik), Jan Konzal (budoucí elektroinženýr, pak tajně vysvěcený kněz, později tajný biskup) a další.

Činnost těchto „vyšehradských“ bytových kroužků byla podobná činnosti Mádrových studentských kroužků, s tím rozdílem, že zde šlo nejen o vysokoškolské studenty, ale i o zaměstnanou mládež, dokonce i mládež dělnickou. Zaměřili jsme se na vzdělávací a duchovní činnost členů sboru, s cílem čelit systematickému omezování přístupu mládeže k duchovní, nemarxistické literatuře a beletrii, a podporovat v mládeži myšlenku svobody. Nebezpečí prozrazení bylo podobné; společné bylo i to, že jak vysokoškolská studentská mládež, tak mládež pěvecká byla, nahlíženo dnes zpětně, z hlediska konspiračního nedostatečně ukázněná, takže nebezpečí vyzrazení bylo velké. U Vyšehradského sboru bylo možná větší než u kroužků studentských: pěvecký sbor se občas sešel ve větším počtu v nějakém bytě k duchovnímu programu nebo k oslavě narozenin, ale třeba i na výletě, na nějakém koncertě nebo taneční zábavě (na jednom výletu v Posázaví se konal slib věrnosti našemu poslání). Celou tuto „kroužkařskou“ činnost jsme považovali za potřebnou a účast v ní přes všechna nebezpečí za samozřejmou. Tito mladí lidé věděli jedno: že mají mlčet a nikomu, ani nejlepším kamarádům, se o tom v žádném případě nezmiňovat. To se ukázněně dodržovalo, ale trvale se utajit nedalo.

Už v roce 1952 byl zatčen Jaroslav Vrbenský mladší, syn našeho dirigenta, s větší skupinou „společníků“. Důvodem byla opět „kroužkařská“ činnost, ne však jen v souvislosti s Vyšehradským sborem. V typickém monstrprocesu byl odsouzen k odnětí svobody na 12 let, propuštěn na svobodu byl až někdy koncem roku 1962.

Po brutálních zásazích do sítě organizátorů vysokoškolských kroužků v první polovině 50. let se v druhé polovině policie zaměřila na kroužky nevysokoškolské. Kauza Vyšehradský sbor jim byla jistě také už dlouho známa, ale naplno vypukla až někdy v r. 1957. V r. 1960 pak bylo zatčeno sedm členů našeho sboru (čtyři muži a tři ženy), mezi nimi Anna Jančaříková a její bratr František, Ing. Jan Konzal a geofyzikové Stanislav Hrách a Stanislav Mareš. Během r. 1961 byla řada dalších volána k výslechům. Metody výslechu byly stejné, byť mírnější než v 50. letech. Stejné byly i důvody obžaloby: kroužkařská činnost;⁹ i cíl policejních akcí: likvidovat křesťanské či obecně nemarxistické smýšlení v Československu a přetnout kontakty se zahraničím. Vyšetřovatelé vyslýchanému vyhrožovali, sice snad již klidnějším tónem než v minulých letech, ale po obsahové stránce podobně. Jejich hlavní snahou při výslechu bylo vpáčit do podvědomí obviněného jakýsi základní, byť neopodstatněný pocit viny. Dále předstírali, že kamarád vyslýchaný vedle už „všechno přiznal, tak spusťte také“ apod. Soud s Vyšehradským sborem se konal v roce 1961. Obžalovaných bylo sedm, byli odsouzeni k odnětí svobody na 3 roky, přibližně stejný počet dalších nás neobviněných byl jmenován v obžalovacím spisu nebo v rozsudku. Mnohé z nás „níže postavených“ pak policie potrestala tak, že informovala naše zaměstnavatele o naší kroužkové „podvratné“ činnosti. Na tuto zprávu reagovali různí zaměstnavatelé různě: někteří zveřejněním zprávy na shromáždění zaměstnanců, jiní postiženého potrestali nějakým kázeňským trestem; některé zaměstnavatel vyhodil z práce, jiní dostali zákaz výjezdů do zahraničí.