Veřejný význam evangelia

Autor: Kompendium sociální nauky církve - Číslo: 2012/3 (Téma)

Papežská rada pro spravedlnost a mír, Kompendium sociální nauky církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008.

Prostřednictvím své sociální nauky chce církev zvěstovat a uskutečňovat evangelium v komplexní síti společenských vztahů. Nejde pouze o oslovení člověka ve společnosti, člověka jakožto adresáta evangelijního hlásání, nýbrž o obohacování a pronikání samotné společnosti evangeliem.¹ Starat se o člověka proto pro církev znamená, že do své misijní a spásonosné péče zahrne rovněž společnost. Společenské soužití často určuje kvalitu života a tím podmínky, v nichž každý muž a každá žena vnímá sebe sama a rozhoduje se o sobě a o svém povolání. Právě proto církev není lhostejná vůči všemu tomu, co se v lidské společnosti rozhoduje, produkuje, prožívá, vůči mravní úrovni společenského života, která má být opravdu lidská a zlidšťující. Společnost a spolu s ní politika, ekonomie, práce, právo, kultura nepředstavují čistě sekulární a světskou oblast, která by ležela na okraji nebo mimo poselství spásy a spásonosné dění. Společnost a všechno, co se v ní děje, se týká člověka. Společnost je tvořena lidmi, kteří jsou „první a základní cestou církve“.² (čl. 62)

Sociální nauka je integrální součástí evangelizační služby církve. Všechno, co se týká lidské společnosti – různé situace a problémy týkající se spravedlnosti, osvobození, rozvoje, vztahů mezi národy, míru –, není vyděleno z evangelizace, která by nebyla úplná, kdyby nebrala zřetel na vzájemné výzvy, které trvale probíhají mezi evangeliem a konkrétním osobním i společenským životem člověka.³ Mezi evangelizací a lidským rozvojem existují hluboké vazby: „Jsou to pouta antropologické povahy, poněvadž člověk není nějaká abstraktní bytost, nýbrž je podmíněn sociálními a hospodářskými okolnostmi. Tyto svazky jsou i teologického rázu, protože nelze oddělovat Boží plán stvoření od plánu vykoupení člověka, a právě toto vykoupení se dotýká i velmi konkrétních situací, v nichž je třeba bojovat proti nespravedlnosti a usilovat o opětné nastolení spravedlivého řádu. Tyto svazky mají však i vyhraněně evangelijní ráz, vyjádřený svazkem křesťanské lásky. Jak je možno hlásat nové přikázání, aniž bychom přitom usilovali též o skutečný a opravdový růst člověka ve spravedlnosti a míru?“⁴ (čl. 66)

Církev má právo být pro člověka učitelkou pravdy víry. Nejen pravdy dogmatu, ale také mravnosti, která vyplývá ze samotné lidské přirozenosti a z evangelia.⁵ Slovo evangelia není určeno pouze k naslouchání, ale také k tomu, aby bylo uváděno do života (srov. Mt 7,24; Lk 6,46-47; Jan 14,21.23-24; Jak 1,22). Důslednost v jednání představuje projev přilnutí věřícího k pravdě evangelia a není omezena pouze na striktně církevní a duchovní oblast, nýbrž zahrnuje člověka v celém rozsahu jeho života i ve veškeré jeho odpovědnosti. Ačkoli jde o odpovědnost světské povahy, jejím subjektem je člověk, tedy ten, koho Bůh volá prostřednictvím církve, aby měl účast na jeho spásonosném daru.

Na dar spásy musí člověk odpovídat nikoli pouze částečným, abstraktním nebo jen slovním způsobem, nýbrž celým svým životem a na rovině všech vztahů, které tento život poznamenávají, a proto nic neponechat pouze světské či profánní sféře, jako kdyby to bylo bezvýznamné pro spásu nebo od ní odtržené. Proto není sociální nauka pro církev ani výsadou, ani odchýlením od jejího poslání, ani věcí dohody, ani vměšováním. Je totiž jejím právem evangelizovat společnost, tedy nechávat zaznít osvobozující hlas evangelia ve složité sféře výroby, práce, podnikání, financí, obchodu, politiky, práva, kultury, společenské komunikace, kde žijí lidé. (čl. 70)

Toto právo je zároveň povinností, neboť církev na tuto úlohu nemůže rezignovat, aniž by tím popírala sebe samu a svou věrnost Kristu: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1Kor 9,16) Napomenutí, které adresuje svatý Pavel sám sobě, zní ve svědomí církve jako příkaz, aby využívala všech cest k evangelizaci. Nejen těch, které mluví ke svědomí jednotlivých lidí, ale také těch, které vedou k veřejným institucím. Nelze tedy ani „mylně odsouvat náboženskou skutečnost do čistě soukromé sféry“,⁶ ani zaměřovat křesťanské poselství výhradně na nadpozemskou spásu, která není s to vrhat světlo na přítomnost člověka na této zemi.⁷

Kvůli veřejnému významu evangelia a víry i kvůli zvráceným důsledkům nespravedlnosti, tedy hříchu, církev nemůže zůstat lhostejná vůči společenským záležitostem.⁸ „Církvi přísluší vždy a všude hlásat mravní zásady, včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoliv lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší.“⁹ (čl. 71)