Světlo světa, sůl země, kvas. Ve školce

Autor: BAJ - Číslo: 2012/3 (Panoráma)

Setkání (České Budějovice), 7–8/2011.

Sedí naproti mně s hrnkem čaje, z něhož zapíjí svou oblíbenou koblihu, a vypráví. Můj pětiletý vnuk, do jehož až doposud klidného života uprostřed praktikující křesťanské rodiny vtrhla většinová, nevěřící společnost v podobě předškolní docházky do školky.

„Víš, babičko,“ říká a hlásek se mu zachvěje, „v té školce nikdo, vůbec nikdo nezná Pána Boha.“

Mlčky na něj hledím přes stůl. Jeho život se prozatím vyvíjel velmi idylicky. Mladá praktikující rodina, tvořená milující, laskavou maminkou, tatínkem a třemi malými dětmi. Každou neděli mše svatá, před každým společným jídlem modlitba. Tatínek je hodný, maminka milá, sestřičky roztomilé. A nad námi všemi Bůh, který nás má rád. Až dosud byl jeho krátký život jednoduše idylický, jeho důvěra nebyla ničím rozkolísána. A pak přišla školka, která rozkolísala klidný život malého človíčka a vnesla do něj chaos a pochyby.

„Nikdo, vůbec nikdo o něm neví, ani paní učitelka,“ pokračuje a v hlásku se zatřepe lítostivý tón, „já jsem jim o Pánu Bohu zkoušel povědět, ale moji kamarádi na mě začali křičet: ‚Ty si asi myslíš, že jsi nejchytřejší na světě!‘, a tak jsem jim vysvětloval, že nejsem nejchytřejší na světě, že nejchytřejší na světě je Pán Bůh, ale oni to vůbec nepochopili a pořád na mě křičeli: ‚Ty si asi myslíš, že jsi nejchytřejší na světě!‘“ Polkl a odmlčel se. „Ale víš, babičko,“ pokračoval roztřeseným hláskem, „stejně se snažím mít je rád.“

„To je dobře,“ říkám a dolévám mu čaj. „Jsi statečný, jsi můj malý statečný apoštol. Pán Bůh má z tebe radost.“

A potichu si říkám, kéž by nás bylo co nejvíc. Takových statečných, milujících apoštolů. Za takový dialog s nevěřícími bychom se vůbec nemuseli stydět. Hlavně ne za ten konec. Omnia vincit amor.