Světlo světa, sůl země, kvas. Festina lente

Autor: Marcela Neužilová - Číslo: 2012/3 (Panoráma)

Mírně zkráceno.

Pánův příkaz apoštolům zní: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. Jděte – ne utíkejte, běžte o závod… Předpokládejme, že na cestu jsme taky řádně připraveni, vybaveni. I to chce čas. Když půjdeme, musíme i odpočívat, nejsme tedy vždycky plně v kondici, neměla by nás občasná indispozice úplně rozhodit. Do celého světa – můj svět může být pro něco zúžen jen na úzký prostor, malé společenství lidí, třeba jen na jednoho člověka. Ale nikdo by neměl být vyňat. Hlásejte – ne vyřvávejte, vytrubujte, vnucujte, ale vyprávějte, taktně, se vcítěním do mentality druhého, to, co nám působí radost.

Při představě, za koho všeho jsme zodpovědni, by se nám mohlo trvale chvět srdce a nebyli bychom schopni řádně ničeho. Zůstaňme v prvé řadě u sebe. U svých skutků a činů, protože ty odrážejí to, čím naše bytost přetéká, a mnohokrát strhují víc než slova. V životě třeba mne obepínají příklady mých předků. Prastařečka, který ve třiadevadesáti klekával u lůžka při modlitbě… Tak veliká byla jeho úcta k tomu, s nímž rozmlouval. A já?… Stařenky, které ve třinácti letech zemřela maminka a ona se musela starat nejen o zbylých deset sourozenců, ale hospodařit na gruntě. Nemohla dál chodit do školy, to jediné ji bolelo. „Jak jste to všechno dokázala, stařenko?“ ptávala jsem se s úžasem. Zkřiveným prstem ukázala na plachetku u kamen, kterou si vyšila: Modli se a pracuj, tiše snášej boly, a naději netrať, ať přijde cokoli. Bouřila jsem se: „Jaké tiše, vždyť to je hrozné…“ „Vždycky jsem prosila Pannu Marii a svatého Josefa, aby pracovali se mnou, že tolik nemohu. A vždycky jsem to zvládla. Jenom chleba do pece mi pomáhal sázet můj tatíček, sama jsem to neunesla.“ Tato slova nejprve srážela mou víru a naději hluboko, ale pak ji rozpínala k výšinám. Zrovna tak, až k pláči dojemně, pak se silou jeho lásky k milovanému Bohu je vryt do mne obraz mého tatíčka, který se pokojně připravoval na smrt. Už neudržel růženec, tak posunoval na stole kaménky, které jsem mu přinesla, aby se nespletl v počtu desátků. A babička z otcovy strany? Byli tak chudí, že spávali na zemi na slámě, neměli co jíst. Protože babička zpívávala na kůru sóla, vždycky přede mší jí dával pan farář jíst, aby neomdlela. Pomáhal pak jídlem i ostatním. Všechny tyto lidi jsem nikdy neslyšela zareptat, bouřit se, odklonit se od víry. „Bůh ví, co dělá, my máme udělat, co můžeme, k jeho chvále, ale dál to nechat na něm,“ tak svědčili. A babička dodávala: „Víš, dívenko, to až tady kdesi“ – tiskla si hruď – „v tobě všechno jásá, když víš, že tě má Bůh rád a nikdy tě neopustí.“ Prožít život s milujícím a milovaným – může být větší radost? Bohu děkuji, že jsem se narodila do věřící rodiny a měla to štěstí na přitahující příklady bez zbytečných slov a strachu, že jen napomínáním zabrání mému karambolu. Vím ale, že kdybych se na ně s čímkoli obrátila, s láskou by ve všem poradili. I tuto jistotu mi dávali.

Myslím, že toto je základ úspěchu šíření Božího království na zemi: začít a pokračovat s láskou pomalu dál svůj život s Bohem. O ostatní už se postará. Není to lehkovážné spoléhání se, je-li tam promodlená jednota s ním. On zbrzdí naše hurá akce, když nás vybavil zbrklostí, on vleje sílu a důvěru v sebe, když jsme váhaví a neakční. Ve zpětném pohledu na to, co jsme zvorali a litovali pak, rozprostře svůj úsměv i v nás. Jako nám vyprávěl známý kněz: že v zápalu boje získat rychle co nejvíc lidí pro Boha šli se skupinkou evangelizovat na Karlův most. Měl by být tedy připravený, zapálený, samozřejmý, bez obav. „Nikdy jsem se tolik nezpotil, čurůčky mi tekly po zádech, málem jsem nedostal ze sebe při odpovědích rozumné slovo. Jo, není to lehké, nést tak vlastní kůži na trh. Ale Bůh je milosrdný!“

Kéž z nás tedy při všem vyzařuje ono „Vím, komu jsem uvěřil“! Jen tak budeme věrohodní a přitáhneme.