Světlo světa, sůl země, kvas. Antiochia – letní misie v naší zemi

Autor: Marek Dunda - Číslo: 2012/3 (Panoráma)

Milujte se! Časopis pro novou evangelizaci, 17/2011. Výňatky.

Na několika místech naší země se každoročně koná misijní prázdninová aktivita mladých s názvem Antiochia. Její vedení mívají na starosti bohoslovci. Do nepříliš živé farnosti přijíždí v několika na sebe navazujících a spolupracujících turnusech věřící mládež a snaží se různými způsoby na mnoha úrovních navázat kontakt a pěkné vztahy s místními lidmi. Je dobře, když se podaří, aby místní obyvatelé udělali kladnou zkušenost s křesťany. Často přátelství a spolupráce přetrvává i po skončení Antiochie.

Nápad uspořádat Antiochii dozrál v teologickém konviktu v Litoměřicích ve školním roce 1991/92. Tehdy tam studovalo přibližně 60 schopných mladých mužů, kteří prožívali roční přípravu na vstup do kněžského semináře. Tehdejší prefekti (pomocní představení) připravovali spolu s „konvikťáky“ podmínky pro budoucí možné uskutečnění této akce. Atmosféra příprav byla plná hledání, modlitby a nadšení. Zhruba jsme věděli, o co nám půjde, ale bylo to poprvé a vše se muselo teprve hledat. Na dobrém začátku a nastavení vždy totiž hodně záleží.

Klíčové bylo rozhodnout, jak se bude tato aktivita jmenovat. Mezi jinými návrhy nakonec vyhrál právě název Antiochia, a to proto, že v Antiochii byli Ježíšovi učedníci poprvé nazváni křesťané (Sk 11,20-26). I my jsme chtěli, aby v nás lidé mohli rozpoznat následovníky Krista. V litoměřickém konviktu v době příprav vznikl také znak a hymna Antiochie. Prázdniny jsme rozdělili na několik turnusů, byli vybráni vedoucí turnusů – většinou z řad bohoslovců a „konvikťáků“ – a ti už pracovali na tom, aby si sestavili skupinu mládeže převážně z okruhu svých známých, se kterou pak na Antiochii vyrazili.

Vůbec poprvé se v Antiochia konala ve Vysokých Žibřidovicích u Starého Města pod Sněžníkem. Tato farnost byla pro naše záměry téměř ideální. Jednalo se o pohraniční, po duchovní stránce téměř mrtvou farnost, mohli jsme používat kostel a na faře jsme se ubytovali na svých karimatkách.

První turnus přijel s více než třiceti mladými. Ti měli za úkol vše patřičně rozjet. Start byl poměrně velkorysý. Skupinky vyrazily mezi lidi po Žibřidovicích i do nedaleké přifařené obce Žleb. Nabídli pomoc, seznámili se s dětmi a mládeží, zjistili mnoho zajímavostí a přinesli inspiraci pro další dny. V kostele probíhala téměř nepřetržitá adorace před svatostánkem, na které se pořád Antiochiáci střídali.

Nescházely ani celonoční adorace s velkým údivem pozorovatelů z řad místní mládeže s nezapomenutelným výrokem jednoho, který šel zkontrolovat několik hodin po půlnoci, co se v kostelíku děje: „Ty vole, voni se tam skutečně modlí!“

Vznikla řada přátelství a Antiochiáci občasně navštěvovali své nové přátele. Druhý ročník Antiochie ve Vysokých Žibřidovicích proběhl o prázdninách 1993 a pokračoval v započatém díle.

O prázdninách 1993 byla myšlenka Antiochie přenesena do severních Čech. Bohoslovci vybrali čtyři farnosti, kde byly pro Antiochii ideální podmínky, tzn. religiozita téměř u nuly, kostel i fara použitelné a komunikace s místním duchovním správcem průchodná. Na každém místě šlo také o to, vyzkoušet nové metody. Ve Chcebuzi se Antiochia prosadila teprve poté, co se Antiochiákům podařilo odhalit zloděje, právě když kradl benzin z auta.

Všechna místa přinesla své ovoce. A to v podobě dlouhodobější spolupráce, a mohli jsme děkovat Pánu Bohu i za několik obrácení u těch, kteří později dorostli i k přijetí svátosti.

V prvních letech Antiochie jsme se nespecializovali pouze na děti a mládež, ale pozornost byla věnována všem vrstvám obyvatel. Vždy byl kladen důraz na modlitbu a na osobní kontakty.

Misijní aktivita Antiochia probíhá už téměř dvě desetiletí. Konala se v několika desítkách farností, v některých i opakovaně. Zúčastnilo se jí víc než 500 mladých a několik desítek bohoslovců, z nichž někteří jsou dnes už kněžími. Namístě je otázka, v čem a pro koho je tato aktivita největším přínosem. My, kteří jsme v kontaktu s Antiochií od jejího samého počátku, můžeme vnímat hned několik významných dopadů.

I když je Antiochia pořádána pro farnost, ve které se koná, největší užitek má pro ty, kteří na ni přijíždějí jako účastníci. Ti mladí, kteří část svého volna (a někdy i za cenu poměrně velkých obětí) věnují tomu, aby zde byli pro druhé a vydali svým životem svědectví o své víře, jsou často právě ve své víře posíleni. Pro některé z nich je to silný impulz, aby se více o svou víru zajímali. Udělají novou zkušenost s modlitbou a také se naučí vyjít k lidem, oslovit je, nabídnout jim pomoc a hledat to, co nás spojuje. I zde se potvrzuje, že nejvíc dostává ten, kdo sám dává. Dobré prožití Antiochie může napomoci mladému člověku, aby rostl v osobnost, která se nebojí druhých a nestydí za svou víru. Mladý člověk má pak zkušenost s tím, že i ti, kdo na první pohled vypadají jako nevěřící, mohou časem patřit mezi jeho přátele, se kterými jde společně k Pánu Bohu.

Antiochia ukázala, že je vhodná i pro bohoslovce – nejen že si vyzkouší jak koordinovat skupinu mládeže a vést ji ke smysluplné činnosti v neznámém prostředí s cílem šířit dobro. Jako budoucí kněží si bohoslovci odnášejí z Antiochie také zkušenost s misijním působením. Ve farnostech, kam přijdou, jsou pak už většinou otevřeni pro všechny lidi (neomezují se jen na ty, kteří docházejí na bohoslužby) a nebojí se použít i netradiční cesty, jak předávat nenásilně všem lidem poselství o Boží lásce. Vždyť s tím mají už svou zkušenost z Antiochie.

Antiochia vnáší do našeho prostředí misijního ducha – a právě to je potřeba. Samozřejmě jsou u nás i jiné misijně laděné aktivity a společenství, ale i Antiochia ve své jednoduchosti a snadné dostupnosti pro mladé může být konkrétní odpovědí na výzvy nové evangelizace.

V neposlední řadě svědectví mládeže, která na Antiochii přijíždí, může být a často i je důvodem k zamyšlení pro ty, kteří se s nimi setkají. Kdo má svou osobní kladnou zkušenost s věřícími, tomu se otvírá i nový pohled na Církev a na víru v Pána Boha. Nezažíváme sice hromadná obrácení, ale velkou radostí jsou i ta drobná, krůčky jednotlivců směrem k dobru a velké množství přátelství, která přetrvávají i tehdy, když už se Antiochia ve farnosti nekoná. Chceme tuto zkušenost nabídnout jako inspiraci. Možná, že někdo z kluků a holek zatouží vypravit se na Antiochii a na 14 dní se stát misionářem ve vlastní zemi. A třeba tyto informace přijdou vhod některým rodičům, kteří chtějí, aby jejich dospívající dítě prožilo něco, co by mohlo upevnit jeho víru.

Především však tato vyprávění o obyčejných prostředcích, které se při Antiochii používají při sbližování s lidmi a při vydávání svědectví o víře, mohou někoho povzbudit k následování. Něco podobného se přece dá dělat kdekoliv – kvůli tomu tam nemusí být Antiochia, mohou v tom být zapojeny i jiné věkové kategorie než mládež, a už vůbec to není omezeno na čas prázdnin – vždyť láska je vynalézavá. V neposlední řadě chceme poprosit i o modlitbu za Antiochii. Sami účastníci se na tento úmysl modlí, ale víme, že tam, kde jde o velké věci (a o ně při Antiochii jde), může vše vyrůst především díky modlitbě.

Když noví vedoucí prázdninových turnusů připravují další ročník Antiochie, mohou čerpat z bohatých zkušeností, které se postupně nastřádaly. Antiochia má mnoho větví: severočeskou, západočeskou, hradeckou, ale i moravskou. Díky tomu, že se nikdy nejelo všude podle předem připravené šablony, ale vždy se společně hledalo a v modlitbě naslouchalo tomu, jaké možnosti nabízí Pán, vznikly různé obohacující modely. Zůstává však prostor pro aktuální vedení Duchem Svatým a pro využití konkrétních darů jednotlivých účastníků Antiochie.