Milý Honzo

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2012/3 (Punctum saliens)

Velehrad, 1/1992. Přetištěno v knize V zápasech za Boží věc. Vzpomínky, texty a rozhovory, nakl. Vyšehrad, Praha 2007.

Milý Honzo,

tvůj dopis obsahuje množství různých otázek a témat, ale mně se zdá, že to všechno vyvěrá z jediné otázky: Kde najdu jistotu pro svůj život?

Nejistot a pochybností máme i v běžném životě až dost a je to normální, protože tak se dostáváme k pravdě. Nejistota ohledně víry je ještě normálnější, protože patří k cestě za poznáním ne pravd na dosah ruky, ale podstatné pravdy o našem životním úkolu, který životu dodává cenu a smysl. Víra otevírá pohled do světa, odkud náš svět se vším všudy má svou existenci. Je zcela normální, že tento nadsvět přesahuje naše smysly se všemi vědeckými přístroji i náš počítačově pracující rozum. Naproti tomu stačí uvolnit duši a srdce pro příjem jemných signálů, které vysílá celá obrovitá skutečnost kolem nás, abychom mohli suše, ale prožitě konstatovat: Kdyby nebyl ten doslova a v nejhlubším smyslu Nekonečný, nebyl by vesmír, nebyl bych já, nebylo by nic.

Vědec a filosof Pascal si napsal do deníku: „Ty hlubiny vesmíru mě děsí.“ Tím jen zachytil závratnou zkušenost velikosti hmotného bytí, nad kterou teprve začíná sféra bytí absolutního, Prabytí, Praživota.

V přesném slova smyslu neexistují důkazy, že je Bůh. Boha si nemůžeme položit na badatelský stůl vědy. Bůh není součástí světa, jako my. Nikdy nedorosteme nesmírnosti jeho bytí, proto vždycky zůstane pro nás Tajemstvím. Přesto nemusí zůstat neznámý, když dokážeme tiše žasnout při pohledu na hvězdy nebo na zázrak živého organismu nebo na dobrého člověka. To by si člověk musel udělat násilí, aby byl schopen věřit, že nad námi nic není.

A tady už začíná víra: tušení, chápání, přesvědčení v hloubi mysli, že opačná představa není rozumně dobře myslitelná. Někdo už dál nepostoupí, ale aspoň tuto víru má podle mého přesvědčení většina těch, kdo vyplnili rubriku „bez vyznání“.

My křesťané se cítíme obdarováni vírou, kterou nám sdělil Bůh slovy a činy Ježíše Krista. Kdo ji přijme upřímně a docela, octne se v situaci člověka z podobenství, který našel vzácnou perlu a prodal všechno, co měl, aby ji získal. Výjimečně je někomu darována tato víra jakoby náhlým setkáním s Bohem; možná jsi slyšel o obrácení Paula Claudela nebo Andrého Frossarda, který to popsal v knize „Bůh existuje, já jsem ho viděl“. V takových případech jde o mimořádný zásah do lidské psychiky, jímž se Bůh ohlásí v hlubině duše. Musím dodat, že i tehdy je to něco jiného než pocity vyvolávané např. ve vypjatém ovzduší masových shromáždění sekt.

Zpravidla roste víra postupně, když člověk přijme nabízenou Boží ruku, a proměňuje nás, když s Bohem spolupracujeme energickou snahou o dobrý život. Patří sem neodlučitelně i modlitba, rozhovor srdce s Bohem živým a pravým. Pravá modlitba může vycházet i jen z pravé touhy po víře: „Bože, jsi-li, pomoz mi věřit.“ Ostatně i apoštolové prosili Ježíše „Přidej nám víry“. Ale i víra „jako hořčičné zrno“ otevírá takové obzory, že člověk nemusí být v koncích ani v zoufalé situaci: není sám, není bezmocný.

Věřící není sám, protože Bůh poznaný skrze Krista mu nabízí něco závratného, vztah mezi Otcem a dítětem. Jestliže jsi doma poznal bezpečí lásky, máš představu, která ti přiblíží velikost Boží nabídky. Jestliže ne, pak ti nenaplněná touha pomůže vydat se vztahu. A pokud by ti v tom překáželo neklidné svědomí, vzpomeň si na marnotratného syna – to jsi přece ty, to jsme my všichni, komu se v evangeliu otevřela vstříc náruč Otce.

Boha nelze prokázat logickým pochodem nejen proto, že je Tajemství, ale i proto, že je Láska. Lásku můžeme objevit, když po ní toužíme a když ji hledáme s pokorou a vstřícností.

Milý Honzo, myslím, že tvůj neklid tě vede správným směrem. Přeji ti, abys začal „žít duchem“, jak nás vybízí svatý Pavel, a abys našel zatím aspoň jednu spřízněnou duši. Jestliže teď vidíme „jako v zrcadle“, jak výstižně tvrdí týž Pavel, pak se můžeme pokorně těšit, že jednou uvidíme tváří v tvář.

Bratrsky tě pozdravuji

Oto Mádr