Michal Opatrný, CHARITA JAKO MÍSTO EVANGELIZACE

Autor: Petr Kolařík - Číslo: 2012/3 (Recenze)

Michal Opatrný, CHARITA JAKO MÍSTO EVANGELIZACE. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice 2010, 137 str.

Prokazování lásky patří k podstatným úkolům církve. V každé době byla s církví více či méně zřetelně spojena řada sociálních aktivit inspirovaných velkými křesťanskými ideály a tyto projekty byly často spojeny se jmény známých světců. Prokazování lásky může mít podobu každodenní nenápadné činnosti jednotlivých křesťanů, ale také podobu instituční, kdy je tato pomoc poskytována křesťany sdruženými např. v katolické Charitě. Slovo křesťané v předchozí větě by se slušelo dát spíše do uvozovek. V současné katolické Charitě bychom jako křesťana neoznačovali ani zdaleka každého zaměstnance, který v ní pracuje a který, aniž si toho musí být explicitně vědom při poskytování pomoci, jistým způsobem reprezentuje katolickou církev. V této skutečnosti, že pomoc církve potřebnému poskytuje člověk, který k ní nemá formální vztah, sám sebe nepovažuje za katolíka, může být skryta nejedna obtíž. Může se objevit pochybnost, zda je vůbec možné, aby katolickou Charitu při pomoci potřebným zastupoval „nevěřící“, neboli zda není nutné, aby to byli křesťané. Otázkou, zda pracovník Charity musí být křesťan, aby plnil a rozvíjel poslání, které Charitě dává katolická církev, začíná autor svou knihu.

V druhé části knihy se autor zaměřuje na Charitu, která je „katolickou organizací“, v níž jsou zastoupeni lidé s různou religiozitou. Vedle katolíků jsou zde jiní křesťané, věřící či lidé bez vztahu k některé náboženské víře. Jako místo pro výzkum religiozity pracovníků a jejich příslušnosti k církvím zvolil Opatrný Diecézní charitu Plzeň. Důvodně předpokládá, že vzhledem k velmi nízké religiozitě této české diecéze bude zastoupení pracovníků, které bychom neoznačili jako křesťany nebo dokonce praktikující katolíky, velmi vysoké. Některé výsledky dotazníkového průzkumu, který byl soustředěn na zjištění religiozity a příslušnosti k církvím, prezentuje autor jako překvapivé; např. to, že si pracovníci přejí užší propojení Charity s církví. Otázkou je, o čem vlastně tato odpověď respondentů – že by si přáli spíše užší spojení mezi církví a Charitou – vypovídá. Nevíme totiž, co je pro respondenty konkrétním obsahem pojmu „spojení s církví“, když o katolické církvi zřejmě mají spíše menší povědomí. Aby autor blíže pochopil odpovědi respondentů, přistoupil k hloubkovým rozhovorům o tématech, která zazněla v dotazníku, takže se nakonec dozvíme, co si např. pracovníci pod pojmem užší propojení církve s Charitou představují. V závěrečném shrnutí výzkumu autor prezentuje Charitu jako organizaci s pestrým zastoupením různých postojů k víře. Pracovníků, kteří jsou přesvědčenými ateisty, je v DCH Plzeň málo (14%), ale opět by mohla zaznít otázka, kdo je pro respondenty „přesvědčený ateista“. Přijal by vůbec „přesvědčený ateista“ práci v Charitě? To, co vedlo respondenty k přijetí práce v Charitě, je podle výsledků výzkumu většinou touha pomoci potřebným.

V třetí části knihy se autor snaží o teologickou interpretaci výsledků výzkumu z hlediska evangelizace. Velmi podrobně se proto zabývá pojmem evangelizace, jeho definováním v dokumentech učitelského úřadu, obsahem evangelizace, metodami, hlasateli evangelizace a dokumenty, které se zabývají evangelizací, vydanými jak učitelským úřadem církve, tak některými teology z německého a českého prostředí. Autor nakonec dochází k závěru, že evangelizace spočívá v „1. hlásání či zvěstování křesťanské víry a evangelia, 2. ve službě lidem a jejich podpoře, 3. v rozvíjení a zdokonalování pozemského řádu, resp. boji se strukturami zla“ (104). Takto definovaný obsah pojmu evangelizace ho vede k tvrzení, že evangelizaci jako hlásání křesťanské víry mohou provádět pouze křesťané a jen velmi opatrně. Oproti tomu evangelizaci jako službu lidem či snahu o zdokonalení pozemského řádu s vírou pracovníků Charity nespojuje a mohou k ní přispět všichni pracovníci, bez ohledu na svou náboženskou víru. Tento širší pohled na evangelizaci je významným přínosem autora k problému možnosti evangelizace pracovníků bez hlubšího napojení na církev. Současně by bylo možná zajímavé, pokud by se autor v některé ze svých budoucích prací zabýval tím, nakolik je možné evangelizaci vnímat odděleně jako jakési tři „oddělené evangelizace“ a provádět jen jednu evangelizaci (např. službu lidem a jejich podporu).

V poslední, čtvrté části knihy autor čtenáře seznamuje s programy vzdělávání, kurzy a semináři, které mají pomáhat pracovníkům k tomu, aby si byli vědomi evangelizačního rozměru práce v Charitě. Opět nás seznamuje především s programy realizovanými v německy mluvících zemích a hodnotí je z perspektivy, ze které on sám chápe předávání evangelia.

Podle mého soudu Michala Opatrného k zaujetí tématem Charity vedla skutečnost, že Charita, ač sama křesťanskou institucí, je složena z velké části z lidí, kteří ke katolické církvi a křesťanství nemají hlubší vztah, a současně uvědomění si evangelizačního potenciálu, který Charita má, takže vzniká otázka, jak ho naplnit s lidmi, kteří toho o evangeliu moc nevědí. Pro každého, koho podobné otázky nenechávají v klidu, může být kniha podnětem k hlubšímu zamyšlení. Je však nutné ji chápat spíše jako úvod do problematiky a těšit se na to, že Opatrný svůj evidentně upřímný zájem o tuto oblast zúročí ve svých dalších pracích.