Louis Capéran (1884–1962), odborník na téma spásy nekřesťanů a „laïcité“
Autor: Marek Říčan - Číslo: 2012/3 (Osobnosti)
Dne 9. ledna 2012 minulo 50 let od úmrtí kanovníka Louise Capérana, profesora Grand Seminaire v Toulouse, který dnes nese název Le Séminaire Saint-Cyprien.
Narodil se 15. dubna 1884 v Saint-Gaudens, v pyrenejském podhůří. Studoval na teologické fakultě Katolického institutu v Paříži. Kněžské svěcení přijal 4. července 1908 v kostele sv. Sulpicia v Paříži (6. obvod) z rukou Léona-Adolpha Ammetta (1850–1920), arcibiskupa pařížského, který byl r. 1911 jmenován kardinálem. V roce 1912 dosáhl L. Capéran doktorátu na základě obhajoby práce Le problèm du salut des infidèles. Essai historique et Essai théologique. Jeho disertaci se dostalo hodnocení „cum singulari prorsus laude“. Byl profesorem dogmatiky a ředitelem semináře v Agen (1911–1915). Obě tyto role později vykonával v semináři v Toulouse (1915–1935). Kariéru profesora opouští po jmenování oficiálem (1935) diecéze Toulouse. Působil jako duchovní správce řádu Dcer moudrosti (montfortánek), sirotčince vedeného touto komunitou a jako čestný kanovník (1935) katedrály sv. Štěpána v Toulouse. Během války, 1939–1940, sloužil jako polní kurát 7. divize koloniální pěchoty, za což mu byl udělen válečný kříž. V letech 1949–1955 byl duchovním správcem léčebného zařízení „Le Repos“. Zemřel v Toulouse v důsledku nehody (cestou do kostela sv. Františka z Assisi jej porazilo nákladní auto). Poslední rozloučení proběhlo tamtéž 11. 1. 1962. Smuteční řeč držel arcibiskup, od r. 1967 kardinál, Gabriel Marie Garrone (1901–1994).
L. Capéran proslul již zmíněnou prací o spáse nekřesťanů, kterou publikoval na naléhání členů l’Union Missionnaire du Clergé (od r. 1956 l’Union Pontificale Missionnaire) r. 1934 v revidované a doplněné podobě. Toto její druhé vydání plánoval mnohem dříve. Padlo však za oběť v době okupace Lille v r. 1914. První díl čítá i s rejstříky 604, druhý 146 stran. V prvním podrobně mapuje vývoj učení o spáse nekřesťanů, všímá si rozličných „řešení“, která byla v tomto směru předkládána. Ve druhém se nad některými zamýšlí a zvažuje jejich schůdnost. Odmítá zvěstování evangelia zesnulým, přijetí zemřelých pohanů a nepokřtěných dětí do limbu, rozpracovává tezi o implicitní víře a přiklání se k myšlence, že Bůh nabízí spasitelnou milost všem lidem dobré vůle. Což Bůh činí nikoliv mimo rámec církve, ale mimo rámec prostředků spásy, které Kristus církvi svěřil. Takoví lidé patří k srdci viditelné církve (Essai theol. 41, 145).
Capéranova argumentace sleduje poctivě ekleziologickou linii problému a dotýká se klasických prvků tématu spásy nekřesťanů, které v různých obměnách zaznívají i v soudobých publikacích. Opírá se o tehdejší i dřívější klasickou literaturu (Tomáš Akvinský ad.). V diskusi o limbu (17–40) reaguje mj. na teorii kardinála Louise Billota (1846–1931) o tom, že by nekřesťané neznající evangelium mohli jít po smrti do limbu dětí. Toto téma není tak neaktuální, jak by se mohlo zdát: ze současných autorů se chápe bristolský teolog Gavin D’Costa motivu limbu otců (Christianity and World Religions, 161–211). Z druhé strany L. Capéran svým střízlivým a kritickým přístupem předznamenává obezřetné současné stanovisko Vatikánu. Mezinárodní teologická komise v dokumentu Naděje na spásu pro děti, které umírají nepokřtěné konstatuje v odstavcích 2–3, 28, 38, 41, 91–91, 95 problematičnost konceptu limbu, obchází jej. Katechismus katolické církve jej nezmiňuje. Významný francouzský katolický dogmatik Bernard Sesboüé SJ doceňuje Capéranovo dílo ve své knize Hors de l’Eglise pas du salut (Desclée de Brouwer, 2004, s. 17, 182). Je velká škoda, že nebylo přeloženo do angličtiny a/nebo do němčiny, zejména první část, čerpající z četných, nezřídka těžko dostupných materiálů. Arcibiskup Garrone ve své smuteční promluvě uvedl, že Capéranovo dílo o spáse nekřesťanů nebylo během posledních padesáti let překonáno. – Poznamenejme, že v té době, od r. 1960, již byla na světě kniha Angela Santose Hernandéze (1914–2005), španělského jezuity, profesora misiologie Gregoriánské univerzity v Římě, pod titulem Salvación y paganismo, která i se jmenným rejstříkem čítá 739 stran. Hernandéz vychází notně z Capérana. Měl také k dispozici publikaci podobného zaměření a středního rozsahu z pera jezuity Riccarda Lombardiho (1908–1979) La Salvezza di chi no ha fede (1938), která se dočkala více úprav a r. 1958 vyšla v angličtině (376 s. i s rejstříkem) pod názvem The Salvation of the Unbeliever. To jsou pouze dva příklady.
Capéranovo zaujetí pro evangelizaci a misii se odrazilo i v jeho další publikační činnosti, kdy tvořil populárnější práce: ilustrované katechetické materiály, pro mládež i dospělé, zvané Leçons et Lectures a věnované náboženství (104 s.), pravdám víry (138 s.), křesťanské etice (280 s.) a životu křesťana (200 s.). Zmiňme také Petite encyclopédie de la Religion. Pro dospělé připravil vydání čtyř evangelií, sbírku svých rozhlasových promluv La bonne nouvelle (197 s.) nebo publikaci Foi laïque et foi chrétienne: la question du surnaturel (1937, 250 s.). Jeho titulů je více.
Následující oblastí, kde kanovník Capéran prokázal svou erudici, bylo téma francouzského sekularismu, konkrétně „laïcité“. Věnoval mu další dlouhou a v podstatě poslední kapitolu svého života. Nejprve vydal dvě knihy: L’Invasion laïque, de l’avènement de Combes au vote de la Séparation (1935), L’Anticlericalisme et l’affaire Dreyfus (1948). Poté následovala série tří prací podrobně zachycující období 1877–1889: L’Histoire contemporaine de la laïcité française: La crise du seize mai et la revanche républicaine (1957), La Revolution scolaire (1960), La laïcité en marche (1961). Čtvrtý díl, Lois intangibles et Ralliement, jehož vydání bylo na předsádkách několika dřívějších titulů avizováno, již autor nestačil zpracovat a titul nespatřil světlo světa. Dobové kritiky oceňují Capéranův nestranný přístup, bohaté a důkladné využití archivních pramenů, uchopení problematiky pomocí pojednání o zúčastněných osobách, subtilnost a pronikavost jeho analýz. Capéranovy práce jsou dobře známy a uznávány i mezi současnými odborníky (Jean Bauberot, Pierre Chevallier, Jean-Marie Mayeur, Maurice Larkin), reflektují stav zkoumání tématu v jeho době. Podle některých je jeho výklad trochu zkreslen jeho (pro)církevním pohledem („point de vue clérical“). S takovouto výhradou polemizuje již v roce 1962 René Desjardins, autor souhrnného článku o Capéranově životě a díle, který konstatuje, že Capéran zkrátka píše z pozice katolického historika a v tom je jeho přístup legitimní (136–137).
Krátce po jeho náhlé smrti vyšla kniha A l’ecoute du Concile. L’appel des non-Chrétiens au salut (1962, 157 s.), kde bilancuje tematiku, jíž svou teologickou akademickou dráhu začínal. Vrací se k tezi o implicitní víře a působení Boží milosti za viditelnými hranicemi církve (61, 63–65). Jeho výklad teze extra ecclesiam nulla salus se ubírá směrem k její relativizaci a precizaci, jak to činí i současní teologové, např. B. Sesboüé. V postoji k mimokřesťanským náboženstvím však není tak otevřený, připouští, že v nich působí Boží milost, mezi nimi a křesťanstvím vidí určité paralely, ale nehovoří o nich jako o možných autentických cestách návratu k Bohu (B. Sesboüé, Hors de l’Eglise pas du salut, 297–298). Dokumenty II. vatikánského sněmu (LG 16, NAe 2) jsou v přístupu k náboženstvím stejně opatrné jako L. Capéran. Jeho rozprava se opírá o tehdejší recentní literaturu, v nemalé míře vychází z časopisů, četné prameny jsou z (posledních měsíců) roku 1961! Jeho publikace obsahuje spoustu informací týkajících se mimokřesťanského světa a vykazuje silný misijní náboj i ekumenický rozměr. Otec Capéran vyzývá, aby se všechny církve spojily v misijním úsilí (79, 93, 148, 153) – mj. s cílem zamezit vlivu ateistického sekularismu a komunismu. Jeho publikace má programový charakter: jejím záměrem je přispět k přípravám II. vatikánského koncilu z hlediska dalšího směřování církve v oblasti hlásání evangelia nekřesťanům, přičemž v dokumentech sněmu figurují (mnohé) prvky a myšlenky, které ve své knize akcentuje a rozvádí již Capéran, např. citlivý přístup misionářů (77, 126), formování autochtonního kněžstva (107–112), zapojení laiků (112–113, 150–151) nebo výzva, aby každý křesťan byl misionářem (128–133) atd. Vzhledem ke skutečnosti, že se objevují studie o přínosu mnohých teologů ke koncepci poselství II. vatikánského sněmu, stálo by za to věnovat v tomto směru pozornost podnětům L. Capérana – i pokud jde o to, v čem se s jeho myšlenkami koncilní dokumenty rozcházejí.
Tímto článkem jsme chtěli upozornit na postavu dnes namnoze (mimo frankofonní svět) pozapomenutou. Horizont jejího života a činnosti se pro dnešní generace stává čím dál víc vzdálenějším. Ovoce Capéranovy práce zde však zůstává a je pozoruhodné. Mnozí z něho čerpali a vytvořili svá vlastní díla, posouvajíce danou tematiku kupředu. Ten, kdo se obírá problematikou spásy nekřesťanů, by neměl opomenout jeho Essai, zatímco zájemci i odborníci na francouzské novodobé dějiny by mohli sáhnout po Capéranových knihách o „laïcité“. Třeba se v dnešní době u nás najde někdo, kdo zpracuje některý z aspektů Capéranova díla. Bude to však velmi těžké, neboť ve veřejných knihovnách v Českých zemích a na Slovensku se z Capéranových knih nevyskytuje asi žádná. Podobné to bude se zdroji týkajícími se jeho osoby a díla. Ale třeba se to změní. Cesty jsou různé a píle badatelů nepodcenitelná. Určitě to bude stát za námahu.
Z dostupných informací o Capéranově životě vysvítá, že byl nejen akademicky brilantní a pečlivý, ale že měl smysl pro praxi, pro běžný život věřících, jejich budování ve víře, i pro potřeby trpících či sociálně znevýhodněných. Jeho účast ve válce svědčí o jeho odvaze a solidaritě s vojáky. Záleželo mu na církvi, jejím dalším směřování, byl jejím oddaným služebníkem, věrně plnil rozličná poslání, kterými byl pověřen. Vnímal naléhavost úkolu zvěstovat evangelium – na různých geografických úrovních a různými prostředky: jeho angažovanost v rozhlase je příkladná a vypovídá o jeho otevřenosti vůči novým technickým možnostem, jak formovat posluchače pomocí poselství o Ježíši Kristu.
Jeden z pramenů o L. Capéranovi uvádí, že to byl kněz velmi přívětivý, člověk velkého talentu a zbožnosti. Když sloužil mši, činil to se stejnou vroucností jako v den primiční.
Použitá literatura:
RENÉ DESJARDINS, L’œuvre thélogique et historique du chanoine Louis Capéran, Bulletin de littérature ecclesiastique, T. 63, avril–juin 1962, s. 131–168; také Extrait du Bulletin de littérature ecclesiastique, Institut catholique de Toulouse, Nº 2, avril–juin 1962, s. 1–8. GABRIEL JACQUEMET (ed.), Catholicisme hier aujourd’hui demain. Tome deuxième. Encyclopédie, Letouzey et Ané, Paris 1949. FRANCOIS LAPLANCHE (ed.), Les sciences religieuses. Dictionnaire du mond religieux dans la France contemporaine, T. 9, Beauchesne éditeur, 1997, s. 130. MAURICE MANIERE, Ecclesia tolosana. Le clergé du dicoèse de Toulouse au XIXe et XXe siècle, Etché éditeur, Toulouse 1984, s. 102–103; Semaine Catholique de Toulouse, 1962, Nº 3, s. 30–31. CHARLES LEDRÉ, Revue d’histoire de l’Église de France, 1960, Vol. 46, Nº 143, s. 154–155 (recenze Capéranovy knihy L’Histoire contemporaine de la laïcité française. La crise du seize mai et la revanche républicaine). EMILE POULAT, Archives de sciences sociales des religions, 1961, Vol. 11, Nº 11, s. 172–173 (recenze Capéranovy knihy L’Histoire contemporaine de la laïcité française. La Revolution scolaire).
