Koalice misionářů? Sbližování mezi evangelikály a katolíky

Autor: Reinhard Hempelmann - Číslo: 2012/3 (Ekumena)

Herder Korrespondenz, 2/2012. Nepatrně zkráceno.

Není nesprávné mluvit o tom, že lze dnes pozorovat ekumenickou stagnaci. Ani papežská návštěva v Německu na tom nic nezměnila. Zároveň však dochází k vývoji, který paušální řeči o ekumenické stagnaci zpochybňuje. Především v konzervativním protestantismu evangelikálního a charismatického ražení dochází ke zcela zásadní změně ve stanovení vztahů k římskokatolické církvi, což nalézá ohlas ve vnímání evangelikálů katolickou církví.

V ekumenické studii k transkonfesním hnutím z roku 1976 bylo poukázáno na to, že výzva evangelikálního hnutí historickým církvím spočívá v tom, že „vzhledem k často formálnímu, nezávaznému křesťanství a církevní příslušnosti (...) se poznává a zdůrazňuje nutnost osobního rozhodnutí a závazku (...) poskytnutí prostoru pro bezprostřední, spontánní přístup každého křesťana k Písmu (...) a postavení všech forem církevního života, křesťanského svědectví a církevní služby pod normu Písma svatého“. Výzva charismatického hnutí církvím spočívá v tom, že „často neosobní, konvenční a ztuhlé formy bohoslužby je třeba oživit (...) vzhledem k často jednostranně účelově orientované, intelektualizované zbožnosti se má dát větší prostor dimenzi chvály (...) nejen v teologických výpovědích, ale i v životě věřící obce je nutno dát více prostoru působení Ducha Svatého, aby (...) byl posílen život víry jednotlivců i celé obce“. (Neue transkonfessionelle Bewegungen, Frankfurt 1976, s. 39) S ohledem na hnutí koncentrovaná na akci se konstatuje, že jejich výzva církvím spočívá „v požadavku oprostit se od falešné (...) niternosti (...) a tázat se, do jaké míry a v jaké formě mají vzhledem ke své provázanosti se společenskými strukturami a podle svého poslání plnit aktivní a proměňující úlohu vzhledem ke společenským strukturám všude v tomto světě.“ (Tamtéž, s. 38)

Tyto věty vyjadřují něco i dnes platného. Výklad transkonfesních hnutí provedený v citované studii vychází z toho, že i když je lze v jednotlivostech posuzovat kriticky, je třeba je považovat za indikátory církevních deficitů, a proto brát jejich výzvu vážně.

Transkonfesní a mezinárodní hnutí obnovy a misijní hnutí

Transkonfesní hnutí je třeba vnímat a interpretovat v kontextu napětí mezi charismatem a institucí. Šifry „charisma“ a „instituce“ na pohled obsahují celou řadu polemických protikladů: charisma bez instituce versus bezduchá instituce; zkušenost naplněná duchem proti křesťanství hlavy bez srdce a chudému na zážitky; krotké a církevně uspořádané zprostředkování Boží spásy proti charismaticky prorocké bezprostřednosti. Zároveň jsou obě hesla vhodná též k tomu, aby se drželo pohromadě to, co je zdánlivě protichůdné a divergentní, a aby se uvážila jejich vzájemná odkázanost.

V konfesní otázce je možno evangelikály přiřadit k protestantům, v Německu jak k zemským, tak ke svobodným církvím. Pluralita protestantismu (luteráni, reformovaní, metodisté, baptisté, mennoniti...) se odráží i v evangelikálním hnutí, které je ve výrazových formách zbožnosti v mnohém ohledu srovnatelné s novými duchovními hnutími, „movimenti“, na římskokatolické straně. Jde o celostní zkušenost víry, náboženské ujištění a tvorbu společenství skrze péči o flexibilní struktury. Zprostředkování víry se koná s ohledem na biografii víry. Zvláště se zdůrazňuje odpovědnost laiků.

Úkol léčit, resp. celostní evangelizace, dostávají v křesťanské obci (např. v charismatických skupinách) zvláštní význam. Kurzy úvodu do křesťanské víry a zdůrazňování evangelizační praxe jsou podstatnými výrazovými formami zprostředkování víry. Kritika modernity je také znakem těchto forem zbožnosti, stejně jako snaha o novou inkulturaci křesťanství do kontextu moderny a postmoderny.

Na rozdíl od ekumenického hnutí, v němž církve hledají a vytvářejí společenství, je za evangelikálním hnutím koncept evangelizačně a misionářsky orientované „ekumeny smýšlení“, v němž jsou vědomě odsouvány ekleziologické zvláštnosti a témata a v evangelizační a misijní angažovanosti a svědectví se vidí rozhodující výchozí bod současného ekumenického porozumění a závazku.

Vzájemné vnímání se proměnilo

Vztahy mezi římskokatolickou církví a evangelikálním hnutím se po staletí utvářely na obou stranách jako distancované a vymezující. Země s katolickou většinou obyvatelstva byly pro evangelikály misijním územím. Vycházelo se z toho, že katolická zbožnost je určována „svátostně“, a tím formálně. V určitých evangelikálních a pentekostálních prostředích byl římský biskup považován za Antikrista. Opačně katolíci považovali evangelikály za protestantské sektáře, kteří se oddělili od pravé církve. Jejich misijní aktivity byly považovány za proselytismus.

Tyto vzájemné vztahy se mezitím značně změnily. V popředí není vymezení, nýbrž otázka, co mohou evangeličtí a katoličtí křesťané společně veřejně zastávat. Nová duchovní hnutí, ekumenicky zaměřená spiritualita evangelických komunit, charismatické hnutí, skrze něž našlo protestantské „křesťanství probuzení“ vstup do kontextu katolické církve – to vše přispělo k těmto změnám. Kromě oficiální spolupráce církví a důležitých impulzů ekumenické teologie se na bázi stejných zkušeností a přesvědčení víry vyvinula transkonfesně orientovaná ekumena smýšlení, která byla patrná i v souvislosti s papežskou návštěvou v Německu v září minulého roku: vůdčí osobnosti evangelikálního a konzervativního protestantského spektra vyjádřily otevřeně sympatie a velký respekt k Benediktovi XVI. Římský katolicismus dnes vidí nutnost vést naukové rozhovory se zástupci „World Evangelical Alliance“ (WEA).

Na obou stranách byly v posledních letech objeveny četné společné úkoly: v etických orientacích, třeba k tématům manželství a rodiny, homosexuality, ochrany života na počátku a na konci. Oboustranně se zdůrazňuje jako ústřední úkol evangelizace Evropy. V kritice modernity a relativismu mluví papež Benedikt XVI. evangelikálům ze srdce, stejně jako ve svých nábožensko-teologických úvahách a svých hermeneutických postojích a kázáních, orientovaných ke Kristu. Oba díly papežovy knihy Ježíš Nazaretský vyvolaly v evangelikálních kruzích nadmíru pozitivní odezvu. Chválena byla mj. rozhodnost, s níž papež zdůrazňuje autoritu a věrohodnost Písma svatého.

Evangelikálové a katolíci hovoří o „duchovní ekumeně“, která v posledních letech kontinuálně rostla a která k ekumeně konsenzu a konvergence, probíhající v komisích, přidává něco, co ze společných prohlášení nutně nevyplývá: „ekumenu společného čtení a modlícího se uvažování nad Biblí jako Božím slovem a Božím ukazatelem cesty pro náš život; v duchovní ekumeně se společně vydáváme na cestu následování Ježíše. V té míře, jak jsme jedno s Ním, stáváme se jedním i mezi sebou“ (kardinál Walter Kasper).

Pokud jde o dosavadní vztah mezi římským katolicismem na jedné straně a evangelikalismem na straně druhé, můžeme mluvit o znatelném sblížení a zásadní změně stylu. Dosud bylo takové sblížení myslitelné jen pro jednotlivé ekumeniky, ale pro většinu evangelikálů bylo nepředstavitelné. V kontextu pokračujícího mizení křesťanskosti v naší společnosti a růstu světonázorového pluralismu vystupují do popředí společné misijní, diakonické a pastorační výzvy. Zároveň vznikají nové koalice, které však vyvolávají podrážděnost v jiných katolických a protestantských kruzích.

Ke sbližování docházelo na místní, regionální, národní a světové úrovni. Mezi lety 1977 a 1984 došlo k „Dialogu o misiích mezi evangelikály a římskokatolickou církví“. Mezinárodně známí evangelikální teologové (mj. John Stott) se třikrát sešli s odpovídajícím způsobem obsazenou katolickou skupinou v Benátkách, Cambridgi a Landevenneku. V předmluvě konstatuje misijní odborník a evangelikální teolog Peter Beyerhaus, že „jednotlivé misiologické postoje byly poprvé uvedeny do vztahu“.

Iniciativy k dialogu na různých úrovních

Další, poprvé už oficiální setkání mezi římskokatolickou církví a Světovou evangelikální aliancí (WEA) se konala v letech 1993, 1997, 1999, 2001 a 2002. Zástupci byli jmenováni Papežskou radou pro jednotu křesťanů a vedoucími grémii WEA. Výsledky jejich jednání byly shrnuty v dokumentu Church, Evangelization and the Bonds of Koinonia. V úvodu poznamenává zástupce evangelikálů George Vandervelde, že kromě společných etických orientací a politických zájmů vzhledem k otázkám ochrany života, homosexuality, kritického střetu se sekularismem nepřátelským vůči náboženství učinili mnozí katolíci a evangelikálové objev, že v ústředních otázkách křesťanské nauky o Kristu, o Trojici a o chápání Písma mohou konstatovat důležité shody.

Výchozím bodem dokumentu je novozákonní pojem koinónia a jeho recepce a interpretace v dokumentech Druhého vatikánského koncilu (mj. Lumen gentium, Ad gentes a Unitatis redintegratio) a příslušných textech evangelikálního hnutí: Závazek z Lausanne (1974) a Manifest z Manily (1989). Dokument se dá zčásti číst jako ostatní texty bilaterálního ekumenického dialogu. Společné věci i rozdíly jsou stejnou měrou ponechány. Zdůrazňuje se společný misijní a diakonický úkol. Rozdílné akcenty v pojetí osoby a instituce, svátosti a víry jsou zachovány. Tematizovány jsou i neetické metody evangelizace, chápání konverze a společné zastávání náboženské svobody.

Mezitím tento dialog pokračoval. Konaly se dvě další konzultace mezi Papežskou radou pro jednotu křesťanů a WEA k dogmatickým a etickým otázkám (2009) a k tématu Písmo svaté v životě církve (2011). V roce 2013 se má konat závěrečné setkání, věnované tematice svátostí. Na rozdíl od „duchovní ekumeny“ se v těchto rozhovorech jedná především o otázkách nauky a podle zpráv z tisku probíhají v atmosféře „rostoucí důvěry“.

Ať už posuzujeme sblížení mezi evangelikály a katolíky jakkoli, je zřejmé, že kontroverze a hraniční linie probíhají nejen podél konfesních hranic. Konzervativní a modernistická prostředí se vytvořila ve všech církvích. Pro vytvoření náboženské identity je často příslušnost ke stejnému prostředí důležitější než příslušnost ke konfesi. Kdo si však myslí, že hranice konfesí se tím staly bezvýznamnými, ten se mýlí. Rozdíly mezi evangelictvím a katolictvím samozřejmě trvají. Vznikají nové aliance. Hranice konfesí se relativizují, stávají se propustnějšími. Paušální soudy o jinak věřících jsou korigovány a ustupují realističtějšímu obrazu. Pokud se posílí vzájemná ochota učit se a diferencovaná ochota k vnímání, lze to jen uvítat.

Obhajoba ekumenického realismu

Už roku 1994 vydali evangelikálové a katolíci v USA společný dokument Evangelicals and Catholics Together. The Christian Mission in the Third Millenium. Reakce na něj byly v evangelikálním spektru velmi rozdílné, i rozporné. Těch několik zpráv z rozhovorů na národní a mezinárodní úrovni ukazuje, že prvky konvergenční metody, která se užívá pro ekumenický dialog mezi církvemi, spoluurčují i dialog mezi evangelikály a katolíky.

Základem takové metodiky je poznání, že pouze na základě přijatého konsenzu může být usmířena odlišnost. Dále je třeba vidět, že k dialogickému setkání náleží nejen hledání souhlasu, ale též ochota pojmenovat rozdíly a diference. Společný dokument se nepovažuje za text konsenzu, nýbrž za podnět pro diskusní proces. Tím zabránil přehnaným očekáváním a zároveň zjistil, že zkušenosti ze setkání a předpoklady dialogu mezi katolíky a evangelikály se regionálně značně liší. Co je v Německu nebo v Anglii samozřejmé, může v jižní Evropě, v Chile nebo v Brazílii vypadat úplně jinak.

Dále je třeba si všimnout, že použití metod ekumenické hermeneutiky nevede jen k relativizaci konfesních hranic. Vynecháním procesů recepce se zpochybňují i výsledky ekumenického dialogu. Je třeba též uvážit, že profil evangelikálního hnutí není určen společným pojetím církve. Dialogy orientované na naukové otázky tak zůstávají asymetrické.

Otevřená témata, která potřebují další vyjasnění, jsou mj. praxe a pojetí svátostí, přiřazení osobní a svátostné zbožnosti, ale též nábožensko-teologické orientace, které jsou v kontextu evangelikalismu zaměřeny spíše exkluzivně, kdežto v katolicismu spíše inkluzivně. Další dialog mezi katolíky a evangelikály by měl profitovat z pozoruhodných výsledků, které byly v dialogu mezi Svobodnými církvemi a římskokatolickou církví už vypracovány a publikovány.

Pokračující porozumění by mělo být možné v té míře, v níž se partneři dohodnou, že sporné otázky a neodstraněné diference zaujímají v hierarchia veritatum jen podřadnou hodnotu. Další hledání porozumění, duchovního společenství a vzájemného uznání není možno považovat za libovolnost, nýbrž za úkol, který má svůj poslední základ ve víře v trojjedinného Boha.