K nové evangelizaci ve Starém zákoně

Autor: Adam Mackerle - Číslo: 2012/3 (Články)

Hovořit o nové evangelizaci ve spojitosti se Starým zákonem se může zdát jako protimluv. Evangelium je typicky novozákonní termín, sloveso „evangelizovat“ obvykle označuje ohlašování dobré zprávy o Ježíši Kristu a stejně tak „novozákonně“ může být vnímána i nová evangelizace: ohlašování Krista národům, které byly pokřesťanštěny v minulosti, avšak nyní žijí v sekulární kultuře.¹

Je-li obtížné hovořit v případě Starého zákona o evangelizaci, ať už ve smyslu hlásání Krista, nebo i obecněji, ve smyslu šíření vlastní víry mezi jiné národy, pak o novém hlásání staré víry uprostřed vlastního národa hovořit bezesporu lze. S „reevangelizací“, s fenoménem ochabnutí víry a snahou o její obnovu a nový zápal se na stránkách Starého zákona můžeme setkat často a je to jedno z jeho nosných témat.

Následující stať se zastavuje u tří vybraných textů, které se touto otázkou zabývají: u Deuteronomia, Knihy soudců a proroka Malachiáše. Důvodem, proč zde o těchto textech hovořit, je to, že mohou poskytnout inspiraci k zamyšlení nad dnešní potřebou nové evangelizace. Tato situace je z mnoha hledisek přirozená a izraelský národ se s ní setkával častěji. Jaké jsou tedy její hlavní charakteristiky a jak ji Starý zákon hodnotí?

Obnova smlouvy v Deuteronomiu a v Joz 24

Jedním z ústředních témat Starého zákona je téma smlouvy. Prochází všemi stránkami Starého zákona, přelévá se i do Nového a tvoří jednu z os biblického textu.² Smlouvou, jež stojí v jádru Starého zákona, je smlouva uzavřená na hoře Sínaj (Ex 24). Smluvními stranami jsou izraelský národ a Bůh, který jej vyvedl z Egypta. Izrael je tu chápán jak horizontálně, tak vertikálně, tj. celý národ včetně potomků. Jako upozornění na neustálé nebezpečí, že smlouva může být porušena, se vzápětí vypráví o zlatém teleti a o obnově smlouvy. Biblický text tím poukazuje na možnost obnovy smlouvy a nového začátku.

Smlouva uzavřená na Sínaji je platná jednou provždy, přesto je ve Starém zákoně na mnoha místech obnovována. Názorná je v tomto ohledu kniha Deuteronomium.³ Izraelský národ se v této knize nachází v Moábu, těsně před cílem své cesty, zbývá mu jen přejít Jordán. Není to již tentýž Izrael, který kdysi stál pod horou Sínaj. Během čtyřicetiletého putování pouští došlo k výměně generace – před řekou Jordánem stojí potomci těch, kteří vyšli z Egypta a byli svědky uzavření smlouvy na Sínaji. Na prvním místě, kde Deuteronomium hovoří o smlouvě (Dt 4-5), připomíná smlouvu uzavřenou před lety na Sínaji. V Mojžíšově řeči dochází k jisté inkonzistenci: Mojžíš si je na jedné straně vědom toho, že má před sebou někoho jiného, než kdo stál pod Sínajem, a říká, že Bůh tuto smlouvu neuzavřel jen s jejich otci, ale i s potomky. Současně však připomíná Izraelcům zázraky, které „na vlastní oči viděli“ při východu z Egypta. Toto prolínání generací je typické pro liturgii a jeho cílem je přimět účastníky, aby se ztotožnili se svými otci a přijali zkušenost z hory Sínaj za vlastní.

Je-li Dt 5 připomínkou dříve uzavřené smlouvy pro novou generaci, pak je v Dt 28-29 řeč o smlouvě uzavřené v moábské zemi. Mojžíš tu hovoří s novou generací a uzavírá smlouvu s ní a s jejími potomky, kteří tu dnes ještě nejsou. Přesto se však nejedná o žádnou zcela novou smlouvu, nýbrž o „obnovu“ smlouvy ze Sínaje v tom smyslu, že se k ní nová generace hlásí a uchovává si živé vědomí její platnosti.⁴

Ruku v ruce se zřejmou potřebou, aby nová generace sama vědomě přijala za svou smlouvu uzavřenou s jejich otci, se objevuje i další prvek, kterým je „připomínání“ a „vzpomínání“.⁵ První kapitoly Deuteronomia jsou věnovány převyprávění posledních událostí a čtenář se s ním setká i na jiných místech. Vedle toho zaznívá i příkaz nezapomenout na Boží dobrodiní. Těmi nejsou jen ony typické události vyjití z Egypta,⁶ nýbrž i události nedávné, které generace Izraelitů v Moábu skutečně zažila: Boží péče o lid při putování pouští, ochrana před cizími národy, vítězství v bitvách aj. (zvláště v Dt 8; Dt 11,1-9).

Jestliže smlouvu na Sínaji uzavřel Bůh s Izraelci, kteří zakusili egyptské otroctví a byli přímými svědky Božích mocných činů při východu z Egypta, pak nová generace, nacházející se v Moábu při řece Jordánu, tuto bezprostřední zkušenost nemá a nebyla ani u uzavření smlouvy. Proto vzniká potřeba již existující a jednou provždy uzavřenou smlouvu znovu přijmout a přihlásit se k ní. Ačkoli tato nová generace nebyla u vyjití z Egypta a neviděla Boží moc jednající v jejich prospěch, je vyzvána, aby si tyto činy neustále připomínala a současně aby si uvědomovala ty Boží zázraky, které sama zažila.

Potřeba obnovy či aktualizace smluvního závazku se ozřejmí ještě více, pokud opustíme svět textu a nahlédneme do doby jeho vzniku. Smlouva v Dt 28-29 bývá spojována s politicko-náboženskou obnovou za krále Chizkijáše (2Král 18,1-8; přelom 8. a 7. stol. př. Kr.). Obnova smlouvy v Moábu a reforma krále Chizkijáše jsou dvě události, které se navzájem doplňují a vysvětlují. Chizkijášova generace promítá sama sebe do generace Izraelitů nacházejících se v Moábu – stejně jako oni potomci těch, kteří kdysi uzavřeli smlouvu s Bohem, a nyní se k ní hlásí.

S další obnovou téže smlouvy se čtenář setká již za několik málo stránek znovu. Po dobytí a obsazení zaslíbené země shromáždil Jozue celý Izrael v Šekemu a vyzval jej k něčemu, co lze též nazvat obnovou či aktualizací smlouvy (Joz 24). Aktualizace zde nespočívá nutně v nové generaci adresátů – jedná se většinou o tytéž Izraelce, kteří překročili Jordán. Nachází se spíše v Jozuově výčtu Božích činů ve prospěch Izraele, které tvoří hlavní část jeho slov a hlavní argumentaci. Vyzývá tutéž generaci, aby si uvědomila, co (nového) pro ně Bůh učinil, a opět se svobodně rozhodla sloužit svému Bohu.

Kniha soudců

Kniha soudců následuje po knize Jozue a popisuje období mezi příchodem do země a vznikem monarchie. Nemá jasnou chronologii; popisuje činy jednotlivých soudců/vůdců, kteří vedli lid proti nepříteli a zachraňovali jej z moci nepřátel. Chybějící jasnou chronologii nahrazuje zřetelná schematičnost jednotlivých epizod. Protože Izraelité konají to, co je zlé v Božích očích, tj. odpadají od něj a uctívají jiná božstva, vydává je Bůh do moci jejich nepřátel. Detaily provinění obvykle kniha neposkytuje. Poté Izraelité volají k Bohu o pomoc a on je zachraňuje skrze soudce. Po vysvobození žijí Izraelité v pokoji až do soudcovy smrti, pak opět odpadají a celý děj se odvíjí znovu. Aby nedošlo k omylu, poskytuje autor čtenáři schéma jednotlivých vyprávění v jeho abstraktní podobě hned na začátku (Sdc 2,11-19). Vše je uvedeno poznámkou o smrti Jozua a o vymření celé jeho generace; „po nich nastoupilo jiné pokolení, které neznalo Hospodina ani jeho dílo, jež pro Izrael vykonal“ (Sdc 2,10).⁷ Doba, po kterou Izrael zachovává Bohu věrnost a žije v míru, odpovídá paměti jedné generace – 40 let⁸ (za Otníela [3,11]; za Debory [5,31]; za Gedeóna [8,28]; 80 let u Ehúda [3,30]). Je to doba, kdy žije generace, která zažila útisk a následné vysvobození. K odpadu dochází po jejím vymření.

Zapomínání na Boží činy a chybějící zkušenost s Bohem se projevuje i ve dvou přímých řečech. Gedeon, když za ním přijde Boží posel, aby jej pověřil bojem proti Midjáncům, namítá: „Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové? Říkali: Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta? Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců“ (Sdc 6,13). Na začátku vyprávění o soudci Jiftáchovi Hospodin na úpění Izraelců namítá: „Což jsem vás nevysvobodil od Egypťanů, Emorejců, Amónovců a Pelištejců? Také Sidónci, Amálek a Maónci vás utlačovali, ale úpěli jste ke mně a já jsem vás vysvobozoval z jejich rukou. Vy jste mě však zase opustili a sloužíte jiným bohům…“ (Sdc 10,11-13).

Věrnost Izraele je tím silnější, čím pevněji tkví v paměti lidí živá vzpomínka na Boží jednání a na záchranu Izraele skrze soudce. Ve shodě s tím vytýká Bůh Izraeli neschopnost pamatovat na jeho činy déle než jednu jedinou generaci. Schematičnost jednotlivých vyprávění podtrhuje pravidelnost tohoto neblahého jevu.

Prorok Malachiáš a potřeba nové zkušenosti s Bohem

Dosud uvedené texty hovořily o počátcích izraelského národa. Třetí text pochází z knihy Malachiáš, poslední prorocké knihy (umístěním v kánonu i co do doby vzniku). Autor v ní popisuje židovskou společnost, z níž se už vytratilo nadšení a zápal, typické pro dobu krátce po návratu z Mezopotámie. S trochou nadsázky lze říci, že je tato kniha manifestem potřeby nové evangelizace, způsobené nedostatkem živé zkušenosti s Bohem. Autor kritizuje různé aspekty každodenního života, v nichž se Židé zpronevěřují smlouvě:⁹ nedbalost při přinášení obětí, zpronevěřování se kněžské službě a znevažování zákona, rozvody,¹⁰ neplacení desátků aj. Kořen liknavého chování lze vyčíst ze slov Židů, která autor cituje: „Kde je důkaz, že nás (ty, tj. Bůh) miluješ?“ (1,2). Židé říkají, že „Hospodinův stůl není třeba brát vážně“, že „Panovníkův stůl je možno poskvrňovat a to, co je na něm, obětovaný pokrm, není třeba brát vážně“ (1,12). Důvod těchto tvrzení zaznívá o něco později: „Každý, kdo se dopouští zlého, líbí se Hospodinu, takovým on přeje“ a „Kde je Bůh zastávající právo?“ (2,17); „Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před ním drželi stráž a že jsme chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně? Proto za šťastné pokládáme opovážlivce. Mají úspěch, ač se dopouštějí svévolností, pokoušejí Boha, a přece uniknou“ (3,14-15). Z citovaných slov je patrná únava člověka, který dlouho a poctivě dodržoval všechna nařízení a zákony, ale očekávaná Boží odpověď nepřichází. Bůh mlčí, nebo jej člověk alespoň neslyší. Nejzřetelněji je Boží mlčení vnímáno na rovině spravedlnosti, ve staré a stále palčivé otázce teodicey – Bůh se nezastane práva, hříšný život se vyplácí. Prorok na to reaguje nikoli připomínáním zkušenosti minulých generací, nýbrž příslibem nové, vlastní zkušenosti s Bohem: řeč je o „Dni Hospodinově“.

„Den Hospodinův“ je výsostně prorockým pojmem. Vyskytuje se ve více prorockých knihách a vždy označuje okamžik, kdy Hospodin zásadním a rozhodujícím způsobem zasáhne do dějin. Pro Izrael to může být předmětem naděje, ale i strachu a obav. Ámos (5,18-20) a Sofonjáš (1,7-18) hovoří o soudu a trestu nad Izraelem pro jeho zločiny; Abdijáš (v. 15) tento den popisuje jako soud nad národy, které soužily Izrael; Jóel (passim) hovoří o všeobecném soudu nad všemi národy v čele s Izraelem, Izajáš (kap. 13) pouze o soudu nad okolními národy. Ačkoli se v knize Malachiáš tento pojem nachází až na samém konci (3,23), je pro pochopení knihy klíčový. Označuje onu chybějící bezprostřední zkušenost s Bohem, která dá zapravdu všem, kdo mu jsou přes všechny pochyby a Boží mlčení věrni. Den Hospodinův není nutně ani pozitivní, ani negativní událostí; v konečném důsledku záleží na každém člověku. Prorokovy výzvy k věrnosti se nesou ve znamení vytrvalosti v očekávání nadcházející osobní zkušenosti s Bohem, jejíž nedostatek podlamuje víru Židů.

Zkušenost s Bohem jako podmínka nové evangelizace

V pozadí všech zmíněných starozákonních textů se nachází spojitost mezi potřebou „nové evangelizace“ a nutností poznat Boha „na vlastní kůži“. „Nová evangelizace“ a otázka věrnosti národa Bohu stojí a padá s osobní zkušeností každé (nové) generace s Bohem. Izraelité si nemají pouze připomínat zákon a přikázání a předávat si je z pokolení na pokolení. Mají si především neustále připomínat Boží činy ve prospěch svého národa. Tyto činy netvoří nějaký ustálený a pevně fixovaný, neměnný seznam. Neustále se aktualizují a nabývají na počtu s každou novou generací. Jednotlivé „položky“ jsou součástí živé zkušenosti každé generace a víra a věrnost národa na nich staví. Prorok Malachiáš detailně vykresluje společnost, jíž se zkušenosti tohoto typu nedostává. Autor si je vědom potřeby osobní zkušenosti s Bohem a při čekání na ni vyzývá k věrnosti a k trpělivosti, neboť onen den je již blízko. Ne nadarmo tato kniha v křesťanských Biblích uzavírá Starý zákon. Nový zákon, do něhož ústí, může být v důsledku toho vnímán jako ona očekávaná nová intenzivní zkušenost s jednajícím Bohem.

Na tuto skutečnost je třeba myslet i dnes, když hovoříme o nové evangelizaci. Ta se nemůže omezovat jen na opakování či hlásání pravd víry, byť novou formou. Je třeba, aby nová generace, která je adresátem nové evangelizace, učinila vlastní zkušenost s Bohem a s jeho dílem ve svém životě. Hlavní iniciativa vždy zůstane na Bohu; my se můžeme vlastním svědectvím přičinit, aby nová generace, jejíž jsme součástí, uměla Boží dílo rozpoznat a uměla ho číst. Je úkolem každé generace vybojovat svůj zápas o věrnost Bohu, o němž slyšeli od svých otců.