K Roku biřmování. Pokus o hodnocení zkušenosti

Autor: Jan Graubner - Číslo: 2012/3 (Praxe)

Podle přednášky na VIII. celostátním kongresu katechetů 2011 (s vynecháním několika ukázek dopisů). – Autor je arcibiskupem olomouckým.

Na začátku devadesátých let se v Arcidiecézi olomoucké navázalo na mnohaletou tradici každoročního setkání biskupa s těmi, kteří připravují ve farnostech biřmování. Bylo zavedeno pravidlo, že každá farnost, i ta nejmenší, musí nabídnout nejméně jednou za pět let příležitost přípravy k biřmování. Ve velkých farnostech je příprava samozřejmě častěji, někde každý rok, jinde každý druhý. Počítáme-li biřmovance od prvního roku po rozdělení diecéze, tedy od roku 1997, prošlo tímto způsobem přípravy přes 20 tisíc biřmovanců, z nichž téměř 90 procent poslalo dopisy, z nichž v této reflexi vycházíme.

V našem prostředí, kde téměř neexistuje systematická katecheze středoškoláků, s výjimkou církevních středních škol, je příprava biřmovanců jedinou příležitostí k významnější katechezi mládeže v tomto věku, který je pro životní orientaci základně důležitý. Skončilo se s praxí, v níž se příprava odbyla za tři setkání, nebo někde dokonce se prý konala v kázání při nedělní bohoslužbě. Příprava má trvat jeden rok. Brzy se však ukázalo, že přednášky seznamující s obsahem katechismu jsou nedostatečné, i když jsou podávány zajímavou formou. Nový program dostali nejen kněží, ale i biřmovanci, aby se zabránilo tvrzení, že někteří kněží dělají náročnější přípravu o vlastní újmě, nebo kdyby snad někteří kněží chtěli program zužovat. Dopis biskupa biřmovancům obsahuje kromě jiného:

„V roce přípravy je třeba prostudovat hlavní body katechismu. Přečíst evangelium aspoň od jednoho evangelisty. Prodiskutovat si s knězem či katechetou svůj vztah k Bohu. Projít kurzem duchovní obnovy či školou modlitby. Zvyknout si na pravidelnou modlitbu osobní i společnou, dobré prožívání mše svaté každou neděli a pravidelnou zpověď. Kdo je Kristovým přítelem, snaží se žít tak, aby se mu líbil. Dospělý křesťan je spoluodpovědný za církev, proto se především konkrétně zapojuje do života církevního společenství. Kdo objevuje poklady Božího království, nenechá si to pro sebe, ale stává se apoštolem a přivádí ke Kristu ty, na kterých mu záleží.

K biřmování si vyberete kmotra, který vám má pomáhat na cestě za Kristem. Má to být věřící, s kterým se můžete společně snažit o plný křesťanský život. Vyberete si také biřmovacího patrona, kterého chcete mít jako vzor a přímluvce u Boha. Proto se předpokládá, že budete znát jeho životopis. Protože budete mít pročtenou aspoň část Písma svatého, vyberte si jednu větu jako duchovní heslo pro váš další křesťanský život.“

Před ukončením přípravy biřmovanci reagují na tento dopis osobním dopisem biskupovi, ve kterém nejen žádají o udělení svátosti, ale také se snaží odpovědět na biskupovy výzvy. Pro velké množství dopisů nemůže biskup reagovat na každý dopis, ale na některé reaguje osobním listem, zvláště když pisatel uvažuje o kněžství či povolání k zasvěcenému životu, nebo prochází zvláštní zkouškou. Od roku 2005 dává biskup každému biřmovanci jako upomínku na biřmování knížečku s vlastnoručním podpisem, která obsahuje znovu dopis biřmovancům a dopis kmotrům, výňatky z nejlepších dopisů biřmovanců, ale také odpovědi biskupa na dotazy biřmovanců z různých besed. I když už většinou není další zpětná vazba, důležité je vědomí připravujících, že biřmovanci dostanou tyto texty osobně od biskupa, budou vědět, co všechno měli dostat a čím měli projít, a že budou moci porovnávat dopisy své s dopisy jiných.

Diecézní středisko mládeže nabízí biřmovancům víkendové pobyty s programem duchovní obnovy. Mnohá svědectví ukazují, že zážitek společenství víry mladých má zásadní význam pro kvalitu přípravy, protože při krátkých setkáních doma ve farnosti se nedá vytvořit potřebná atmosféra.

Biskup pročítá všechny dopisy, nejčastěji v autě při cestě na biřmování, jako přípravu na osobní setkání, na některé dopisy může reagovat v promluvě, na jiné i osobním rozhovorem s autorem listu. Dopisy velmi dobře ukazují kvalitu přípravy. I když je na dopisech znát úroveň obecného vzdělání a zralosti biřmovanců, je výmluvné například to, že v některé skupině se většina vážně zamýšlí nad otázkami víry, osobním vztahem k Bohu a vlastní odpovědností, i když třeba velmi prostě, zatímco v jiné skupině se nikdo vážně nezamýšlí nad podstatnými věcmi ani nezmiňuje duchovní zkušenosti a zážitky. Biskup o tom pravidelně hovoří s kněžími. I když se nedělá žádné statistické hodnocení dopisů, je zřejmé, že mají zlepšující se tendenci.

Ukazuje se, že mezi časté chyby katechezí patří představa, že předávání víry stojí na předávání vědomostí, že při slově víra se hned vybavuje otázka po jejím obsahu, že nejde přednostně o osobní vztah k Bohu, ke Kristu. Daleko úspěšnější jsou programy, které pomáhají nejprve objevovat Krista a budovat k němu osobní vztah. Teprve když vím, komu věřím, ptám se po obsahu, který mě zajímá právě kvůli tomu, kterému jsem uvěřil. Kde chybí vztah k osobě Krista, chybí jeho slovům přitažlivost a působivá síla. Kde nezaujal Ježíš tak, že se stal středem mého života, zůstává středem moje já, které si osobuje právo rozhodovat o všem, i o tom, co si z nauky církve či z Božího slova vezmu a co ne. K Bohu se pak obracím jen tehdy, když ho potřebuji. To je cesta vedoucí k ateismu bohatých a spokojených. Čím bohatší je společnost a čím více v ní chybí mezilidské vztahy, tím je při předávání víry důležitější klást důraz na budování osobního vztahu k Bohu. Jedině ten může být dostatečnou motivací pro změnu života, pro cestu proti proudu.

Náboženské vzdělání tvoří základ přípravy. Většina biřmovanců navštěvovala hodiny náboženství na základní škole. Vyučování však skončilo, když přestali být dětmi a začali si klást závažné životní otázky. I když jednotlivci si kladou tyto otázky už na základní škole, přece odchod na střední školu a nové prostředí má zásadní význam pro jejich další životní směřování. Navázání na společenství věřících vrstevníků je důležité nejpozději na konci základní školy, ale základy intelektuální náboženské formace je třeba klást ve věku středoškolském, kdy si mladí lidé kladou důležité otázky. Ne všichni jsou intelektuálně zaměření. Silná je skupina těch, kteří jsou v učňovském oboru či na současných středních školách, z nichž mnohé však svou úrovní odpovídají dřívějším učňovským. Je to vidět i z dopisů. Mnohé ukazují hrubou neznalost pravopisu mateřského jazyka či začínají větou: „Píši první dopis ve svém životě a nevím, jak začít.“ Oběma skupinám je však společné, že se chtějí považovat za dospělé a hledají cestu k jistotě a samostatnosti. Proto pokud není biřmovanců tolik, že by šlo udělat zvláštní skupinu studentů včetně vysokoškoláků, je třeba látku podávat srozumitelně i pro učňovskou mládež, ale vždy se zapojením jejich rozumu a vlastní aktivity. Pokud jsou mezi biřmovanci lidé starší, je vhodné z nich udělat samostatnou skupinu. Starším většinou nevadí být s mladými, ale mladí to vždy nepřijímají. Katechetické středisko arcidiecéze nabízí několik katechetických programů pro biřmovance na nosičích CD, které vznikly v různých farnostech. Některé farnosti pak rozpracovávají materiály i do takové formy, že při setkáních si biřmovanci přetáhnou materiály pro domácí úkoly na vlastní přenosné flešky a doma se snaží podklady dotvořit například do prezentace vhodné k použití ve farnosti či ve společenství mládeže. Někde se konají katecheze ve větších skupinách jednou za měsíc a podruhé se mladí scházejí na společné modlitbě. Mezi tím jsou setkání v malých skupinách, kde se o tématech hovoří s animátory. Jinde vedou animátoři i katecheze v malých společenstvích. Kněz se schází s animátory každý týden. Velmi se osvědčuje zařazení tématu volby povolání nebo vstup seminaristů, mladších řeholnic či manželských párů hovořících o manželském životě podle evangelia. Jak hodnotí přípravu biřmovanci?

„Příprava mi dala dost. Dověděla jsem se mnoho nového, přestože mám náboženství v církevní škole. Začala jsem konečně o věcech uvažovat a chodit na křesťanské akce. Sama od sebe bych to neudělala.“ (Nikola)

K uvedení do života s Bohem je důležitá zkušenost společenství víry. K častým překážkám patří zkušenost z farnosti, kde převažují staří lidé a mladých je málo. Mladý člověk v tomto věku neumí stát sám proti nevěřícím vrstevníkům a nechce být řazen ke starým. Hledá oporu společenství. Zažije-li radostné společenství velkého množství mladých věřících, může to pro něj mít význam životní konverze. Proto jsou biřmovanci zváni i na velká setkání mládeže, o kterých někteří píší:

„Tam jsem pocítila obrovskou radost z toho, že jsem věřící, že někam patřím, někam, kde se mě neptají, jaké mám známky, jestli nosím nejlepší oblečení či nejmodernější střih vlasů, jestli jsem denně tři hodiny připojená na facebooku. Ne, tam je On, který nás má příšerně rád, Ten, který za nás položil život, Ten, s kterým můžu řešit všecky své problémy, ten, který nám věří, zná nás a chce být s námi po celý náš život.“ (Kristina)

Zkušenost společenství otevírá cestu ke zkušenosti Boží přítomnosti v jeho lidu či ke zkušenosti s Božím slovem, příslibem Pána Ježíše: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Po této zkušenosti jako by nebylo třeba tolika rozumových argumentů, protože vůle se snadněji rozhoduje, ba ráda vyhovuje vnitřní touze dělat nové zkušenosti s Bohem, které jsou krásné a přitažlivé. Ve společenství mladí také objevují Církev jako mystickou skutečnost. Brzy zjistí, že ve společenství se nemohou jen nechat vést, ale musejí se aktivně zapojit, musejí ho spoluvytvářet, musejí nést svůj díl odpovědnosti. Proto je jeden z důležitých úkolů přípravy biřmovanců: zapojit se svým dílem do farního společenství. Zde je především prostor pro ty, kteří nejsou bystří k náročnému duchovnímu vzdělávání. Manuální práce je však užitečná i pro intelektuály. Důležité je, že kdo se podílí například na stavbě kostela či jeho opravě a údržbě, začne ho považovat nějak víc za svůj. Kdo pro farnost dělá například webové stránky, cítí se svou farností. Mládí má rádo aktivitu. K velkým plánům a úspěšným dílům se přidají snadněji než k posádce potápějící se lodi, kterou ostatní opouštějí. Zvláště působivé může být společenství s dlouhodobým vlivem, jako je internátní církevní střední škola nebo práce animátora mládeže, který dostává zvláštní formaci.

Ke zdravé víře patří i apoštolát. Živé společenství církve se o svou víru dělí, předává ji další generaci i svému nevěřícímu okolí, není uzavřené. Podle mnoha ukazatelů je vidět, že misijní rozměr naší církvi dnes chybí, podobně jako evropské společnosti chuť předávat život dalším generacím. Jaké plody nese zapojení do prázdninového misijního programu „Antiochia“ v nábožensky málo živých vesnicích, ukazují další dopisy.

Aktivní zapojení do činnosti církve vede k hlubšímu přemýšlení a také práci na sobě. Kdo chce dávat druhým, poznává, že sám musí čerpat. Kdo naráží na svou omezenost, objevuje potřebu intenzivního života s Bohem, jak ukazují například některé zkušenosti z farních schól:

„Zpívám ve schóle a ráda se zapojuji do pořádání křesťanských akcí, jako setkání schól, živý betlém, velkopáteční křížová cesta s opravdovým křížem, ale i farní ples, děkanátní a farní táborák… Zpívání ve schóle mě velice baví a ráda do schóly chodím už proto, že zpívám o Pánu Bohu. Velice mě těší, že naše schóla má dlouholetou tradici, a vážím si toho, že do ní mohu chodit. Spojuje všechny příznivce libého zpěvu k poctě Boha, ale i všech svatých.

Víra pro mě tedy hodně znamená. Uvědomuji si čím dál víc, co mi víra dává a umožňuje. Hlavní věcí je setkání s Bohem a rozmlouvání s ním. Člověk cítí jeho přítomnost všude, kde je, ať je kdekoliv a s kýmkoliv. Je velká škoda, že si to spousta lidí neuvědomuje. Kdyby se mě někdo ptal, co znamená víra, odpověděla bych: Víra je společenství lidí, kteří svými činy, chováním a hlavně modlitbami vyjadřují poctu osobě největší, nejvýznamnější a nejdůležitější, bez které by na světě nebylo nic. Bůh mě pozvedá z těžkostí, pomáhá mi nejen ve škole, ale i doma s úkoly a s učením. Vím to. A také každý den s ním mluvím při večerní modlitbě. Děkuji mu za uplynulý den, ať byl jakkoli úspěšný. Naučila jsem se vážit si všeho, co nám Bůh dává, i když je to někdy opravdu hodně bolestivé – i to patří k životu. Člověk má přijmout vše, co mu Bůh dává, a být za to vděčný.“ (Veronika)

Duchovní rozhovor. Na začátku i na konci přípravy se doporučuje rozhovor kněze s každým biřmovancem zvlášť. Může tak vidět jeho pokrok. Někdy je takový rozhovor začátkem pravidelného duchovního doprovázení, které je v tomto věku zvlášť důležité.

Duchovní heslo pro život, které si mají zvolit při četbě Písma, je úkol, který se ujal nejméně. Mnozí píší, že aspoň jedno evangelium přečetli, ale málo jich uvádí vybranou větu z Písma jako své heslo. Někteří uvádějí místo Písma, které je oslovilo, někteří si volí jakési heslo, které však není citátem z Písma, nýbrž z nějaké písně či lidového přísloví.

Výběr patrona je často ovlivněn křestním jménem kmotra, někdy momentální módou, ale stále více, i když to asi není ještě polovina, už biřmovanci znají jeho životopis a často si ho vybírají opravdu jako vzor a příklad, který by chtěli následovat. Jakousi skupinu tvoří také profesní patroni (sv. Florián – patron hasičů, Kryštof – řidičů, Hubert – myslivců a lesáků). V některých farnostech v rámci přípravy každý biřmovanec prezentuje svého patrona i s životopisem a odůvodněním, proč si ho zvolil, čím ho oslovil.

Výběr kmotrů je také stále častěji uvědomělý a více odpovídá liturgickému požadavku, aby to byl člověk, který biřmovance doprovází ve víře.

Také každý z kmotrů dostává dopis biskupa, v němž se kromě jiného píše: „Prosím, připravte se sami na svou obnovu svátosti biřmování také dobrou zpovědí, mějte odvahu pravdivě mluvit s biřmovancem o zkušenosti své víry, abyste jeho víru povzbudili. Seznamte se s tím, čím prochází v přípravě na biřmování, a sami si oživte náboženské vědomosti i praxi. Mějte odvahu se sejít s ostatními kmotry ke společné modlitbě za Vaše biřmovance. A osobní modlitbou je nepřestaňte provázet po celý život.“

V některých farnostech se daří dělat setkání kmotrů, zvláště modlitební, kdy společně prosí za své budoucí svěřence. Spíše výjimečně se podaří uspořádat pro kmotry i víkendovou duchovní obnovu.

Je třeba doplnit, že nejde jen o mládež, která se připravuje k biřmování. Díky tomu, že v době komunismu byly možnosti biřmování omezené a někteří se vrátili k náboženskému životu až po změně režimu, připravují se na biřmování i lidé dospělí a také staří. V prvních letech tvořili skupinu pěti až deseti procent, nyní o něco menší, ale jsou farnosti, kde i dnes starší tvoří třetinu biřmovanců. Někteří našli cestu k svátostnému životu skrze manželského partnera.

Závěr

Je třeba říci, že pokud se respektuje celistvost lidské osoby a příprava ke svátostem či náboženská formace obecně se nezužují jen na naukovou stránku, může být příprava na svátost biřmování účinným nástrojem evangelizace. Papež Benedikt XVI. ustanovil Papežskou radu pro novou evangelizaci, která je zvláště v Evropě velmi nutná. Evangelizace se musí týkat více oblastí, ale takto celistvě pojatá příprava mladých lidí na svátost biřmování, nabídnutá ve správném věku, může být jedním z účinných nástrojů nové evangelizace starého kontinentu.

V poslední době se mezi teology diskutuje o postavení iniciačních svátostí. Poukazuje se na to, že biřmování má předcházet přijetí eucharistie. Argumentuje se praxí východních církví, které udělují biřmování hned při křtu, stejně jako svátost eucharistie. Uvažuje se o přizpůsobení západní praxe praxi východní. Například Maria Campatelli v knize Křest (Refugium, Olomouc 2010), jinak velmi zajímavé a obohacující, reaguje na italský problém: „Tím, že se biřmování přesunulo do období dospívání, aby tak mladí lidé mohli zodpovědně a s konečnou platností přilnout ke společenství církve, docílilo se mnohdy pravého opaku: biřmování se zcela nepochopitelně stalo obřadem rozloučení s církví a vysvobozením od závazků, které s sebou život v církvi přináší (…) Není možné zatížit biřmování výchovným významem, který se mu dnes dává, jelikož svátosti vždycky promlouvají uvnitř osobitých souvislostí, v jejichž rámci nabízejí nové obzory a zacílení.“ Cituje dokonce názor A. Kawanagha, že by se měly rozvinout přiléhavější katechetické programy a snad také vhodnější obřady (třeba obřad smíření s církví), které by mohly více odpovídat dnešní dospívající mládeži (str. 114–115).

Mám za to, že je třeba souhlasit s názorem, že svátost není možno zatěžovat výchovným významem, že je třeba více věřit v působení svátosti jako takové, ex opere operato, ale zároveň je třeba hledat cesty k adekvátnímu přijetí nezaslouženého daru a vědomé spolupráce s milostí, ex opere operantis, aby mohlo být vidět více zralých plodů milosti. Tady musíme přiznat, že zvláště křestní praxe je u nás ze strany udělovatelů v posledních letech příliš spojována s otázkou připravenosti a daných záruk náboženské výchovy ze strany rodičů. Aniž bych chtěl snižovat oprávněný nárok na věrohodnost rodičů slibujících výchovu novokřtěnců, považuji za nutné prohloubit naši víru v působení křestní milosti i tam, kde je lidská spolupráce nedostatečná.

Negativní italskou zkušenost s biřmováním v období dospívání bych však vysvětloval spíše nevhodným věkem biřmovanců – v pubertě. Z rozhodnutí ČBK je možné u nás biřmovat od čtrnácti let a naše diecézní zkušenost upřesňuje, že to má být až ve středoškolském věku, kdy mají kandidáti náročné období největší nestability za sebou.

Plně souhlasím s názorem autorky, že „katechetické programy by získaly tím, kdyby se alespoň trochu zřekly organizovanosti, plánování a edukačních technik a nechaly místo toho zazářit víře jako společnému dobru, které se slaví v liturgii. Nejenom že nám liturgie dává možnost vnořit se do nového života, ona nám tento nový život zprostředkuje, a tím nás k němu dokonce vychovává, utváří naše žití podle svého vlastního taktu a způsobu.“ (145)

Je třeba vidět, že církev měla vždycky katechumenát jako přípravu na křest a po udělení křtu následovala mystagogie. Někomu dnes přijde jako překvapivé, že od přijetí katechumena mezi čekatele křtu na První neděli postní se konala přípravná katecheze, doprovázená jednotlivými obřady denně až do křtu, a po křtu se pak celý týden do Bílé neděle (2. velikonoční) konaly katecheze mystagogické, vysvětlující to, co katechumen prožil při křtu, a pomáhající uvádět přijaté dary do praktického života. To, co dnes nejvíc chybí, co jsme příjemcům svátostí dlužni, je mystagogie a duchovní doprovázení. Jestli navíc chybí začlenění do živého společenství víry, nadšení časem opadne a oheň Ducha vyhasne.

V tom vidím velkou výzvu a náročný úkol. Tam, kde probíhala příprava v malých společenstvích a došlo k vytvoření přátelských vztahů a zapojení do života místní církve, je snadnější udržet biřmovance ve společenství, které se už nepřipravuje, ale navzájem si pomáhá žít z Ducha, vyměňovat si zkušenosti a povzbuzovat se. Jsou místa, kde se to daří. V několika skupinách zkoušíme duchovní doprovázení biřmovaných, kteří zahořeli a mají zájem jít dál za pomoci malé příručky duchovního života a osobních hovorů s knězem. No řekněte, můžeme nereagovat třeba na následující dopis?

„Něco málo už vím o darech Ducha, tzv. charismatech. Jsou to krásné věci a byl bych nadmíru poctěn, kdyby mi Pán něco takového svěřil, ale více toužím po prohloubení vztahu s Bohem, po tom, abych byl schopen dokonalejší lásky, víry, pokory, abych se stal takovým, jakým mě Bůh chce mít.

Slyšel jsem, že pro Boha je normální svatost. Je mi líto, že se pro nás křesťany svatost někdy jeví jako něco, co se týká někoho jiného, většinou už dávno mrtvého, a pouze těch, které za svaté prohlásí církev. Ale to je omyl, vždyť svatost je to, k čemu jsme stvořeni. Co jiného je svatost než odlesk Boha, našeho Boha v nás? Nejsem teolog, ale myslím si, že svatost je to, když se člověk ztrácí v Ježíšovi, v jeho lásce (srdci), v něm, takže někdy ani nejde poznat, kde začíná On a kde končím já. Jsme přece stvořeni k obrazu Božímu. Možná proto, nebo právě proto, se tolik těším na biřmování a doufám, že mi pomůže na mé cestě ke Kristu, že mi bude posilou a rádcem Duch Svatý, který mě nenechá bloumat ve tmách a povede mě tam, kam mě Pán volá.“ (Filip)