Július Pavelčík, TRI PODOBENSTVÁ Z TOMÁŠOVHO EVANJELIA

Autor: Dominik Opatrný - Číslo: 2012/3 (Recenze)

Július Pavelčík, Tri podobenstvá z Tomášovho evanjelia. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice 2010, 98 str., ISBN 978-80-7394-242-7.

O Tomášově evangeliu píší v této zemi dva novozákoníci: Petr Pokorný, profesor na pražské Evangelické teologické fakultě, a Július Pavelčík z Teologické fakulty Jihočeské univerzity. Recenzovaná kniha je dílem druhého z nich a navazuje na řadu již vydaných článků vycházejících z Pavelčíkova disertačního projektu „Synoptické podobenstvá v Tomášovom evanjeliu“. Seznam sedmi již vydaných studií nalezne čtenář snadno v seznamu literatury, proto je zde není třeba vypisovat jednotlivě. Nyní se autor vrací k již dříve dvakrát komentovanému podobenství o zlých vinařích a připojuje k němu další dvě, dosud nekomentovaná. Všechny vybrané texty jsou o to zajímavější, že paralely k nim nalezneme ve všech synoptických evangeliích. Mezi tři podobenství, která titul slibuje, tedy autor zařadil logia o rozsévači (log. 9), o hořčičném zrnu (log. 20) a o pánovi vinice a zlých vinařích (log. 65).

Každého zájemce, který si publikaci otevře v knihkupectví, jistě nejprve zaujme text protkaný řečtinou a jakousi zdobnější řečtinou, tedy koptštinou. Pokud se nezalekne, zjistí, že autorův výklad je srozumitelný i bez znalosti těchto jazyků, jen musí občas hledat překlad v poznámce pod čarou či pomocí odkazu. Jiná obtíž čeká na čtenáře v podobě přehojně užívaných závorek a lomítek, které znesnadňují čtení. Kdo zná Pavelčíkovy texty, chápe snad tento rys jako osobitý styl. Využití takovýchto znamének má autor bezpochyby na každém místě promyšlené, jenže nepoučený čtenář jen stěží hádá, jaká nuance se skrývá třeba za výrokem, že semena „(s)padli na cestu“. (Český čtenář nechť není zmaten koncovkou „i“, která odpovídá slovenskému pravopisu.)

V úvodní poznámce k metodě si Pavelčík klade dvě otázky, které předznamenávají zaměření knihy i její uspořádání: „1. Aké je posolstvo príslušného podobenstva v kontexte TmEv...? 2. Aký je vzťah daného podobenstva TmEv k jeho paralelám v Mk, Mt a Lk?“ (s. 11) Podle tohoto vzoru je každé přeložené logion nejprve vyloženo v kontextu Tomášova evangelia, pak porovnáno s verzemi synoptiků a nakonec je připojen i hodnotící závěr.

Preciznost a obezřetnost ve vyjadřování vede k vyváženému posouzení všech tří podobenství. Tomášova verze příběhu o rozsévači je podle Pavelčíka po verzi Lukášově dalším stupněm osamostatňování se tohoto příběhu (s. 31). Poselství textu lze shrnout do sdělení: „Kto vytvorí (‚obrábaná pôda‘ – log. 20) vhodné, dobré predpoklady (‚dobrá pôda‘), podmienky pre prijatie Ježišových slov, ten určite prinesie veľkú úrodu“ (s. 19). Podobenství o rozsévači v Tomášově podání pak jde ještě dál a varuje, že nestačí jen přítomnost království v nitru člověka, ale teprve lidská spolupráce vede ke spáse, a to především spolupráce v oblasti poznávání. Konečně Tomášova verze příběhu o „dobrém člověku“ a jeho vinici pojednává o hlasatelích pravdy, kteří jsou kvůli svému poslání „brutálně“ odmítáni. Zde se Pavelčíkův výklad zásadně liší od přístupu Petra Pokorného, který ve svém o rok starším komentáři rekonstruuje nečitelné označení pána vinice jako „člověk-lichvář“ a příběh tak interpretuje naprosto odlišně.¹

Co se týče avizovaného vztahu k synoptikům, Pavelčík uvádí přehled modelů navržených pro celé evangelium, ale na rozdíl od Petra Pokorného, který navrhuje vlastní řešení,² sám pojednává tuto otázku u každého podobenství zvlášť. Zdá se tedy, že se kvůli kompilační povaze textu přiklonil k strategii Tuckettově (viz s. 10). Dochází k závěru, že podobenství o rozsévači „z väčšej časti pravdepodobne vychádza z tradície mimosynoptickej“ (s. 30) a ani podobenství o hořčičném zrnu nemělo v synopticích svůj zdroj (s. 44). Jiné řešení nabízí v případě podobenství o zlých vinařích, u nějž se kloní k nepřímé závislosti textu na synopticích v podobě tzv. „second orality“, tedy použití textu sice již zapsaného, ovšem autorovi známého jen z vyprávění. V tom se Pavelčík opět liší od Petra Pokorného, který hodnotí tomášovskou verzi jako bližší předvelikonočnímu Ježíšovu učení.³

Celkový závěr knihy vyznívá z badatelského hlediska poněkud pesimisticky: Tomášovo evangelium prošlo ne zcela jasným procesem vzniku a má nejednoznačný teologický profil, proto jsou naše výpovědi o něm jen hypotetické a nesmíme jej přeceňovat ani v porovnání se synoptiky, ani při hledání historického Ježíše.

Je tedy recenzovaná kniha vhodná jen pro koptology a nadšené čtenáře apokryfní a jiné „pochybné“ literatury? Tak tomu jistě není. Přinejmenším pro biblistu i historika bude zajímavé, jak se autor potýká s obtížemi při snaze popsat něco tak amorfního, jako je proces předávání výroků našeho Mistra. Dozvědí se i leccos o proudech, mezi nimiž se formovalo ortodoxní křesťanství. Pavelčík totiž přistupuje k Tomášovu evangeliu jako k textu, který prošel komunitami různého charakteru, a proto se sám nevyhýbá jak interpretaci gnostické, tak ortodoxní. Při tom všem se opírá o téměř neuvěřitelné množství literatury (tedy ne neuvěřitelné v případě tohoto autora), a to ve změti jazyků ne zcela nepodobné mumraji pod babylonskou věží.