Až k prolití krve

Autor: Hlas mučedníků, Oto Mádr - Číslo: 2012/3 (Panoráma)

Hlas mučedníků (vydává občanské sdružení Pomoc pronásledované církvi), 2/2010. Výňatky.

Svědectví shromážděná křesťanskými aktivisty naznačují, že Severokorejci, kteří se rozhodli evangelizovat druhé, mají před sebou v průměru asi tři měsíce života.

Zeptal jsem se China, co vlastně hodlá s těmi Biblemi dělat. Je už připraven dát je dalším lidem? Po dlouhé odmlce se Chin na mě smutně podíval a řekl: „Ještě nejsem připraven zemřít… dosud ne.“

„Osoba, která je přistižena, že má u sebe Bibli, prostě zmizí,“ prohlašuje velitel Yong. „Je-li někdo zatčen z takového důvodu, je považován za politického vězně a ti většinou skončí na popravišti. Soudní přelíčení s takovými lidmi nejsou veřejná a nejsou o nich podávány ani žádné informace. Tito lidé prostě zmizí.“ Při výcviku velitele Yonga učili, že víra v Boha paralyzuje revoluční uvědomění a tvořivost lidí.

Jedna žena, která byla deportována ze Severní Koreje, se dopustila „zvláštního prohřešku“ tím, že měla na krku křížek. Zatímco ostatní utečenci, kteří s ní byli na hranicích zadrženi, dostali jako trest tříměsíční vězení, skončila tato žena v pracovním táboře a nikdo již o ní neslyšel.

Jiným příkladem mučednictví severokorejských křesťanů je případ otce a dcery, kteří byli přistiženi, když pořádali malé modlitební setkání v počtu celkem osmi osob. Všichni byli zatčeni a veřejně upáleni. Když jsem se ptal ženy, která mi o tom vyprávěla, na jména těchto mučedníků, vyděšeně vykřikla: „Ta vám nemohu říci, mají přece příbuzné, kteří žijí v Severní Koreji!“

Čínský pastor Bae, který už přivedl mnoho Severokorejců k víře v Krista, zná prostý, nicméně efektivní způsob, jak pašovat slova Písma do této země. Tímto způsobem je zapamatování si biblického textu. Touto cestou je Boží slovo do Severní Koreje pašováno na tom nejbezpečnějším místě – v srdcích lidí.

Za takového mimořádného nebezpečí i kvůli neblahé zkušenosti, že již byl jednou zrazen, se Chin ještě necítí schopen unést všechny následky. Zatím Bible zůstávají zakopány, nikoli však zapomenuty. Jakmile bude Chin připraven, vykope Bible, předá je druhým a řekne jim to, co kdysi sám uslyšel: „Když budete číst tuto knihu, naleznete pravdu.“

Z nepublikované části rozhovoru s Hanou Benešovou (převzatého do TT 1/2012) z r. 2008.

Otázka transcendence se nabízí jako podstatná. Ale někteří lidé to tak nevnímají. Žijí v konkrétních situacích a okolnostech a nějak nepotřebují absolutno nebo věčnost nebo obecnost mravních pravidel. Když nebyli vybaveni tímto způsobem nebo pokud zašlapali tyto otázky a plují si v takovém tom poměrně nenáročném ovzduší, to je jiná věc. Ale nějak přece jenom každý normálně myslící a normálně žijící člověk si potřebuje tuto otázku dávat. Proč jsem? Proč mám jednat tak a ne jinak? Proč sobectví je špatné a nesobectví dobré – až do krajních poloh, ale i v denním životě? Pořád se rozhodujeme mezi dobrým a zlým, nebo spíš mezi lepším a horším – a v pozadí jsou motivy: proč? Protože jinak bych přestal být člověkem naplno. Moje výbava lidství by utrpěla těžkou ránu, kdybych nedbal na to, co má být – co je lepší nebo důležité nebo žádoucí –, nejen na to, co se mně chce.

Když někomu říkám „Nemohu jinak“, mluvím za sebe. A tím ovšem ho zvu. Pochopí? Nepochopí? Bude na to mít? Já jako obdarovaný pravdou a láskou a evangeliem čili Kristem čili Bohem samým – to zavazuje; a ignorovat to – znamená zradit, více nebo méně.

Nemůžeme dělat víc než můžeme. Ale kdo mlčí, souhlasí. Je třeba snažit se zvětšovat prostor pravdy, svobody a dobra – pokud můžeme. Je třeba snažit se o maximum dobra a pravdy. Naše „já“ pořád číhá – jak budu já vypadat. Ale jsou vyšší imperativy: to, co dělám a mluvím, je součást zápasu o pravdu, o dobro, o něco správného. Jsou i těžké a náročné situace, kdy se člověk musí rozhodnout. V minulém režimu byla církev nebezpečná, protože byla jiná: měla jiné preference, povinnosti, imperativy správného života. Žít v pravdě a sloužit pravdě. A navzdory všemu jsme se dokázali i smát, těšit a doufat.

Vztah k Bohu nese všechno lidsky čisté, spravedlivé, statečné. Osobnosti, které chtěly sloužit, braly všechno. Třeba když mě popraví, oběsí – dobře, tak budu viset. Křesťané se i v tvrdších situacích rozhodují pro Boha a jeho program. Služba Bohu a jeho Království je něco absolutního. Nebudu se rozpakovat, jestli se mi to bude líbit, nebo nebude líbit. Neriskovat, nic neobětovat – to je až trochu živočišný program.

Rozhodující je osobní rozhodování. Kdybychom si vybírali, hráli bychom si trošku na Pánaboha. Ale my jsme přece jeho služebníci – on nám připravuje situace, v kterých máme především říkat: Ano, beru, Bože.

Pro Pána Boha všecko.

Lidé opravdového myšlení to zachytí, a dorostou.