Žít víc s méně věcmi

Autor: Pirmin Spiegel - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2012/2 (Články)

Diakonia, 4/2010. Zkráceno.

Pod heslem „Cuidado“ (Pozornost) naléhají hlasy z Jihu za nový postoj ke světu a životu. Vzhledem k hrozivým skutečnostem rostoucí chudoby, zbídačení a ohrožení světového klimatu je taková změna smýšlení skutečně naléhavá.

Charta Země z roku 2000 říká jasně: „Stojíme v kritickém bodu historie Země, kdy musí lidstvo volit cestu do budoucna (...) Máme na vybranou: buď vytvoříme globální partnerství, abychom pečovali o Zemi a sebe navzájem, nebo riskujeme, že zničíme sebe i mnohost života.“

Aktuálně dominantní téma je ekonomická situace. Zdá se, že do pozadí ustupují otázky světového klimatu a Země jako dárce života. Mezinárodní klimatická politika se nemůže dohodnout na potřebě jednat. Co však znamená „ekonomická situace“? Země se přece neplundruje proto, aby se nasytili hladoví, nýbrž aby rostly zisky!

Abychom se na nutné dívali jako na podstatné, „musíme se rozhodnout žít v celosvětové odpovědnosti a identifikovat se s celým světovým společenstvím stejně jako s našimi místními společenstvími. Jsme zároveň občany různých národů a jednoho světa, v němž je spojeno lokální s globálním.“¹ Nesmíme se ani uzavírat v našich malých kontextech, ani ztrácet v bezhraničném univerzalismu. Jednota rozumu, kterou jako křesťané nárokujeme v horizontu Božího království, je postřehnutelná pouze v mnohosti jejích hlasů.² To, co je v našich obcích jednotlivým případem, nám nesmí zastírat horizont společné věci Božího království. V této společné věci se jedná o dobrý život ve spravedlnosti pro všechny.

Hosté z církví po celém světě, kteří přicházeli do našich farností z Bangladéše, Filipín, Brazílie a afrických zemí, vyprávěli o extrémních povětrnostních poměrech, obdobích sucha a přívalových deštích, o častějších tajfunech a šíření pouští, o úbytku zemědělské půdy. Vyzývali k zásadní změně životního postoje, k solidaritě mezi zeměmi Severu a Jihu, Východu a Západu. Na konkrétních příkladech ukazovali, že bohaté národy svalují část nákladů svého blahobytu na méně vyvinuté země, které pak platí účty z vlastního boje o přežití. Mezitím přicházejí povětrnostní katastrofy i do Evropy: náklady, které jsme po desetiletí odsouvali, se nyní vracejí.

Důležitý hlas k tomu přichází z Jižní Ameriky a z Karibiku, od Pátého generálního shromáždění episkopátu v Aparecidě v květnu 2007. Závěrečný dokument tohoto shromáždění se zasazuje za péči o přírodu a o praxi udržitelnosti. Obojí má kořeny v tvorbě univerza jako „prostoru pro život a soužití všech Božích dětí“ (DA 125).³

Současný ekonomický model však „dává přednost bezmezné touze po zisku před životem lidí a celých národů a před rozumným zacházením s přírodou“ (DA 473).

Místo konání Světového fóra pro teologii a osvobození a Světového sociálního fóra bylo v městě Belém, na okraji současné společnosti růstu. V takových místech bezvýchodnosti vzniká z „vlastnění méně“ nová praxe přežití. Bylo vidět přístupy osvobození od systému, který se hroutí. Tam, na okraji, je vidět kulturu vzájemné starostlivosti a žije se tam prostě, se střídmostí. Naše existenciální a konkrétní blízkost k chudým je nezbytná. Pomáhají nám, abychom neztratili své naděje.

Jako červená nit se u řečníků Světového fóra pro teologii a osvobození projevovalo přesvědčení, že právě křesťanství je pramenem inspirace, odporu a odvahy. Spolu s tisíciletými tradicemi moudrosti má sílu zpochybnit současné dominantní civilizační paradigma a přispět k jinému soužití.

Právě v Jižní Americe existuje mnoho svědků víry, kteří byli a jsou ochotni pro toto nové soužití nasadit vlastní životy v praxi „větší lásky“ a v angažovanosti za „větší spravedlnost“ ve prospěch „světa pro všechny“.

Je třeba mít v úctě ty, kdo nejsou ctěni, chránit zranitelné, sloužit trpícím a umožňovat jim rozvíjet své schopnosti a sledovat jejich cíle. Můžeme to označit jako utopii, Boží království, sen o jiném možném životě. Ale tím, že o tom stále znovu hovoříme, vstupuje tento jiný svět do své existence.

Dokážeme-li objevit tento postoj jako univerzální etiku, ujímáme se dědictví, které umí hojit rány uprostřed vyloučeného a poškozeného života.