Vojtěch Vlček, TOTALITÁM NAVZDORY

Autor: Petr Blažek - Číslo: 2012/2 (Recenze)

Vojtěch Vlček, TOTALITÁM NAVZDORY. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011, 509 str., ISBN 978-80-7195-336-4.

Je velmi potěšující, že v posledních letech Karmelitánské nakladatelství vydalo hned několik knižních rozhovorů s osobnostmi, které vzdorovaly totalitním režimům. Dokonce pro ně vytvořilo zvláštní řadu, nazvanou výmluvně Rozhovory. Vyšly v ní také dvě publikace, které připravil historik Vojtěch Vlček (známý jako autor vynikajících prací o perzekuci řeholí v období komunistického režimu). První z nich vyšla v roce 2006 pod názvem Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel. Jednalo se o rozhovory s patnácti kněžími a řeholníky, kteří strávili řadu let v komunistických věznicích.

Druhá Vlčkova kniha rozhovorů vyšla v loňském roce. Její titul odkazuje na skutečnost, že většina z deseti oslovených pamětníků (Josef Brzek, Vasil Coca, Luboš Hruška, Antonín Husník, Miroslav Kácha, Otakar Raulím, Antonín Špaček, František Zahrádka, Zdeněk Zelený a Jiří Zenáhlík) čelila oběma totalitním režimům, které byly na území bývalého Československa postupně nastoleny. Jednotlivé rozhovory jsou uvozeny stručnými medailonky zpovídaných osob. V šesti případech se jedná o vojáky (z východní i ze západní fronty), které se zbylou čtveřicí spojuje skutečnost, že nejde o pasivní oběti totalitních režimů. Všichni se zapojili do odboje aktivně, s nasazením vlastních životů.

Autor knihu připravoval pět let, během nichž šest pamětníků, tedy více než polovina, zemřelo. Kniha je tak nechtěně velmi cenným svědectvím příslušníků odcházející poslední generace politických vězňů padesátých a šedesátých let.

Jak v úvodu knihy autor zdůraznil, jeho cílem nebyl popis vojenských a odbojových akcí. Veden byl spíše snahou přiblížit motivace, názory a postoje. Pokládal proto z tohoto důvodu všem podobné otázky. Z publikovaných rozhovorů je jasné, že se mu podařilo získat důvěru oslovených pamětníků a zachytit odraz jejich vnitřního světa. Odpovědi jsou často velmi otevřené, přestože se otázky nevyhýbají ani některými citlivým tématům, mezi něž patří například náboženská víra či partnerské vztahy. V této souvislosti je vhodné uvést, že ačkoli v knize není přímo zastoupena ani jedna pamětnice, ve skutečnosti hraje ženský svět ve vzpomínkách někdejších vězňů důležitou roli. Řada z oslovených pamětníků v knize s úctou vzpomíná na své přítelkyně či manželky, které se po jejich zatčení ocitly ve velmi obtížné životní situaci.

Je cenné, že se autor snažil vzpomínky konfrontovat s jinými prameny, byť, jak v úvodu napsal, „ne všechny skutečnosti sdělené pamětníky je možné v archivech ověřit a dohledat a zub času i zapomínání jsou neúprosné“. V tomto kontextu je překvapivé, že se nepokusil komentovat životní příběh Jiřího Zenáhlíka, jehož část byla nedávno vážně zpochybněna. Dne 28. října 2008 prezident Václav Klaus udělil Jiřímu Zenáhlíkovi Řád bílého lva I. třídy za jeho aktivní účast na boji proti oběma totalitám. Stalo se tak na návrh Konfederace politických vězňů (KPV), která také dodala jeho životopis. Podle něho se Zenáhlík dostal během nacistické okupace do Velké Británie, kde měl v roce 1944 vstoupit do armády USA a po vylodění ve Francii prodělat jako příslušník 14. tankové divize anabázi až do Československa. V českých ani v amerických vojenských seznamech však jeho jméno není zmíněno. Podle své výpovědi z padesátých let se měl v letech 1943–1945 skrývat u svých rodičů v Táboře.

Zmíněná absence je jedinou závažnou výtkou proti jinak pečlivé autorově heuristické práci, kterou dokládají i publikované archivní dokumenty a dobové fotografie. Na okraj zbývá jen povzdech, že v knize chybí (snad z ekonomických důvodů) seznam zkratek, seznam použité literatury a pramenů, a především jmenný rejstřík.